Miroslav Ušatý vede dvanáctým rokem jihočeskou obec Albrechtice nad Vltavou a nyní kandiduje do Senátu za Svobodné v obvodu č. 12. Program, se kterým jde do voleb, kopíruje agendu, kterou má na radnici v rukou každý den: peníze obcí, zadržování vody v krajině a zemědělství. A přidává k tomu jasně vymezený postoj k české podpoře Ukrajiny — humanitární pomoc ano, peníze na zbraně ne.
Dvanáct let na radnici jako hlavní argument
Zkušenost, kterou nabízí, má čtyři okruhy: zemědělství, ochranu přírody, sucho a zadržování vody v krajině a nakonec ekonomiku obcí i státního rozpočtu. Prakticky jde o práci s rozpočtem, získávání finančních zdrojů a udržení finanční stability organizace, kterou řídí.
Bilanci má v číslech. Když v roce 2014 nastupoval do úřadu, měla obec hodnotu dlouhodobého majetku 112 milionů korun. K letošnímu červenci je to přes 450 milionů — v obci, která má lehce přes tisíc obyvatel. Za těch dvanáct let se podařilo kompletní zasíťování: optický kabel a internet, vodovod do každé nemovitosti a 97 procent lidí, které lze zásobovat vodou z veřejných zdrojů. Škola je zainvestovaná a funkční a obci se jako jedné z mála v republice povedlo obnovit druhý stupeň.
Rozpočtové určení daní jako hlavní téma kandidatury
Jako senátor by kopal především za rozpočty obcí a měst. Rozpočtové určení daní je unikátní systém, kterým se financují municipality — obce, města i kraje dostávají poměrný podíl z toho, co stát vybere na daních. Právě proto jsou schopné plánovat, vytvářet zdroje a investovat. Klíčové je udržet koeficienty, podle kterých se podíl na státním rozpočtu počítá; pokud se to podaří, případně se systém rozvine dál, mají obce dál na čem stavět.
Ohrožení systému nevidí jako teoretické. Ze strany některých ekonomů zaznívá, že obce mají prostředků dost a nejsou schopné ani ochotné je investovat. Argument o přeplněných účtech ale podle Ušatého neobstojí, když se rozebere jeho struktura: na začátku letošního roku měly obce a města na účtech 460 miliard korun, jenže třetinu z toho držela Praha. Ta má čtyřkový koeficient, takže na jednoho obyvatele jí připadá čtyřnásobně vyšší výnos než kterékoli vesnici nebo okresnímu městu. Nepoměr tedy není v systému jako celku, ale v tom, že hlavní město své prostředky neinvestuje a nechává je ležet na účtech.
Menšinový kandidát proti řediteli nemocnice
Senát je o počtech a pro každý návrh je potřeba získat většinu — kandidát za Svobodné by v něm nutně byl v menšině. Cestu vidí v tom, že v horní komoře sedí i z řad předchozí vládní koalice poměrně dost starostů. Pokud se starostové dokážou domluvit na tom, jak motivovat obce k investicím, jak udržet stávající koeficienty a celý systém, je jedno, jestli sedí ve vládním, nebo v opozičním táboře. Obecních financí se totiž bezprostředně dotýká každý z nich.
V obvodu proti němu stojí dosavadní senátor Tomáš Fiala, ředitel nemocnice, který podle veřejně dostupných informací bude mandát obhajovat a má v regionu silné zastání. Že je to těžký soupeř, Ušatý nezastírá: u nás obecně platí, že lékaři a učitelé mají určitý náskok, protože jsou známější. Proti tomu staví jediný argument — republika podle něj momentálně potřebuje do politických pozic ekonomy a právníky, a spíš ekonomy, protože jde o to udržet, co se tu vybudovalo.
Zadlužení, valorizace podle průměrné mzdy a chybějící soběstačnost
V zadlužení patří Česko podle Ušatého k těm lepším, jako provozní ekonom by ale byl radši, kdyby zadlužování začalo klesat — místa, kde se dá ušetřit, existují. Jako velké plus hodnotí, že se předchozí vláda dokázala s tehdejší opozicí dohodnout na automatických valorizacích. Má k nim ovšem jednu zásadní výhradu: výkonovým ukazatelem je v nich průměrná mzda, jenže průměrná mzda není ukazatelem výnosnosti daní. Jakmile spolu obě veličiny přestanou korelovat, začnou se nůžky rozevírat a deficit státního rozpočtu poroste.
Práci dosavadního senátora hodnotí smířlivě tam, kde má odbornost. Ve zdravotnictví je výsledek jednoznačně vidět, to je jeho parketa a nelze mu to upřít. Jistota podle Ušatého chybí u věcí kolem ekonomiky, obcí, financování, dopravy a zemědělství — a právě zemědělství mu vadí nejvíc. Česko dlouhodobě nemá potravinovou soběstačnost a u některých komodit je už jen na polovině vlastní spotřeby, zbytek se musí dovážet. Zemědělcům a potravinářům je proto potřeba vytvořit podmínky, které tuhle jistotu vrátí.
K čemu je Senát dobrý, když ho Sněmovna přehlasuje
Nejčastější námitka proti horní komoře zní, že když se senátorům zákon nelíbí, Poslanecká sněmovna je stejně přehlasuje, takže Senát na nic vliv nemá. Ušatý namítá, že možnosti tam jsou, jen v Senátu musí sedět správní lidé.
Má na to konkrétní příklad ze své vlastní agendy. Na otázce koeficientu rozpočtového určení daní spolupracoval s bývalým senátorem za sousední obvod Větrovským, starostou Mladé Vožice. Konzultovali spolu konstrukci koeficientu a jeho výši a přestože byl senátor nezávislý, dokázal si najít skupinu senátorů a změnu do zákona protlačit — komunikoval jak v senátních klubech, tak ve Sněmovně. Když funguje komunikace, dá se ze Senátu vytvořit docela slušná pozice k tomu, aby v něm vznikaly samostatné zákony.
Voda v krajině: podrývání, mokřady a hranice, kde dotace končí
Sucho není téma, které by šlo nechat na přírodě, a vstoupit do něj nemusí jen politici. Česko je střechou Evropy — všechna voda, která tu naprší, odtéká pryč, ať už Vltavou, Odrou, nebo Moravou. Úkolem je udržet ji tady a naučit se s ní hospodařit. Obnovení Národní koalice pro boj se suchem i její složení Ušatý vítá, odborníky v ní zná a jejich práci sleduje dlouhodobě. Teď jde o to stanovit dobré postupy a rozdělit je na rychlé a postupné. Spolupracovat musí lesáci, zemědělci, vodohospodáři i státní úředníci — a hlavně vlastníci pozemků, na které se často zapomíná. Bez souhlasu vlastníka nebo bez výkupu pozemku se totiž nepostaví nic.
Nejrychlejší nástroj vidí u zemědělců. Těžká technika dlouhodobě utužuje půdu, mění se její struktura a voda se pak nevsakuje, ale odtéká po povrchu. Řešením je podrývání — nakypření půdy zhruba do půlmetrové hloubky, díky kterému je znovu schopná vodu absorbovat. Historicky se s tím začalo, kolem roku 2015 a 2016 se od toho ale zase ustoupilo. Zvládne to každý zemědělec a stačí k tomu dotační podpora; pak se začne doplňovat spodní voda. Teprve pak přijde na řadu zadržování přebytků v mokřadech, tůních a rybnících, a to už je otázka majetková. Jeho obec má díky dvanácti letům práce na komplexních pozemkových úpravách plochy pro rybníky, mokřady a tůně ve vlastnictví, takže je majetkoprávně připravená, jakmile v příštím roce vyjedou dotační tituly. Kde stát ani obce pozemky nemají, potrvá výkup a zanesení do územních plánů strašně dlouho — a rychlá opatření jsou potřeba dřív.
Dotace přitom nepodporuje plošně. Z pozice ekonoma a provozního člověka je ochotný akceptovat investiční, takzvané tvrdé projekty — stavby, rybníky, vodovody. S měkkými projekty má problém: dotace pro neziskovky, školení a semináře podle něj odčerpávají obrovské množství peněz, přestože odborníků, kteří se školí sami a informace si obstarají sami, je v zemi dost. Typickým příkladem dotace, na kterou by kývnul, je právě výstavba vodohospodářských opatření.
Koruna místo eura a veřejnoprávní média ze státního rozpočtu
V hypotetickém hlasování o zániku české koruny a přijetí eura by se postavil jednoznačně za korunu. Bere to historicky: stát si má udržet národní měnu a mělo by to tak podle něj platit u všech lidí.
U koncesionářských poplatků je odpověď méně obvyklá. Objektivně posoudit, v jakém stavu veřejnoprávní média jsou, si netroufá, z informací, které má, ale soudí, že peníze, které jimi protékají, nedopadají tam, kde bychom je mít chtěli. Poplatky by proto zrušil a financování převedl na stát — prostředky by šly přes státní rozpočet stejně jako u kterékoli jiné rozpočtové instituce. Upřesnil přitom, že mu jde výhradně o řízení finančních toků, ne o obsah nebo řízení médií jako takové.
Ukrajina: humanitární pomoc ano, zbraně ne
Podporu Ukrajiny rozděluje na dvě samostatné kapitoly — financování probíhající války a přípravu investic pro dobu, až válka skončí. Kdyby se v Senátu hlasovalo o penězích na zbraně, ruku pro nezvedne. U zbraní má problém.
Humanitární pomoc je něco jiného. Nemocnice, podpora lidí zasažených válkou — tam by peníze podle něj jít měly. Podmínku má jedinou, zato tvrdou: pomoc musí být adresná a konkrétní, tedy nemocnice v konkrétním městě, oprava i investice do přístrojového vybavení. Nesmí se stát, že peníze zase někde skončí bez dohledatelného cíle.
Závěr
Kandidatura postavená na obecních financích, vodě a zemědělství působí v senátní kampani nenápadně, ale všechna tři témata míří na peníze — na rozpočtové určení daní, na dotační tituly a na to, kam stát posílá prostředky. Právě z téhle pozice vychází i odmítnutí českých peněz na zbraně: platit se má to, co má adresu a konkrétní účel.
