Po volbách bylo jasné a dohodnuté, kdo bude sestavovat vládu — a od té chvíle se hraje jiná hra, než jakou popisují učebnice občanské výchovy. Vládní tábor obsadil klíčová místa ve sněmovně i na ministerstvech, jenže k reálnému vládnutí to nestačí. Řada dalších mocenských institucí zůstává mimo jeho dosah a spory prezidenta s kabinetem jsou přesně o tom.
Nové kolo studené občanské války
Očekávání, že po volbách nastane klid, bylo od začátku přehnané. Realistická vyhlídka zněla jinak: nejlepší, co se dalo v tu chvíli dostat, je nové kolo studené občanské války. Premiér Andrej Babiš a jeho spojenci z blízkých stran obsadili klíčové posty v parlamentu a ministerstva, ale v zemi zůstává spousta dalších mocenských institucí, které jsou proti nim namířené.
Smysl té hry je jednoduchý. Jedna strana se snaží ovládnout další mocenské posty, aby získala dost síly prosadit program a vizi společnosti, se kterou ji poslali voliči. Druhá strana se jí v tom snaží zabránit. Úvahy o tom, kdo je slušný a kdo neslušný, jsou v tomhle rámci jen ozdoba — spory mezi prezidentem Petrem Pavlem a současnou vládou nejsou nedorozumění ani otázka stylu, ale tahy v mocenském zápase.
Konflikt bez rozhodčího je konflikt bez pravidel
Podstatné je, že takový konflikt nemá rozhodčího a mít ho ani nemůže. Kdyby existoval někdo s mocí nad oběma stranami, byl by fakticky vládcem země on, ne ony. Konflikt bez rozhodčího je pak z principu konflikt bez pravidel. Z prezidentské strany je to dnes vidět snáz — nerespektuje se nic —, ale druhý tábor má o té vládní naprosto stejný pocit.
A protože nejde o sportovní utkání, platí nepříjemné pravidlo: ve studené válce vyhrává nakonec ten tvrdší. Dodržet pravidla a prohrát válku není účel hry.
Patová moc: blokovat umí obě strany
Obě strany dnes drží kus moci a obě dokážou zablokovat klíčová strategická rozhodnutí té druhé. Vláda ovládá parlament, ale nemůže měnit ústavu ani prosadit opravdu zásadní věci. Protistrana zase nedokáže prosadit téměř nic vlastního, zato může vést zákopové boje, sabotovat jednotlivé kroky a bránit tomu, aby vládní tábor moc skutečně převzal.
Námitka, k čemu je moc, kterou v rozhádaném státě nejde uplatňovat, má svou logiku — život v trvale rozvráceném „manželství" nedává smysl nikomu. Jenže základní mocenskou pozici mají obě strany už teď a ani jedna nemá důvod ustoupit první.
Reálná ústava zní: rozhoduje ten, kdo má víc moci
Otázka, jestli tohle všechno neřeší ústava, míří vedle, protože jde o dvě různé věci. Jednak je tu dokument s paragrafy — čl. 62 Ústavy třeba vypočítává, co prezident zvládne sám, bez spolupodpisu premiéra —, a pak je tu reálná ústava, podle které se skutečně postupuje. Ta zní: ten, kdo má víc moci, ten rozhoduje. V téhle jediné větě je obsažená celá.
Psaná pravidla jsou totiž gumová. Každý si s nimi hraje, silnější je ignoruje s pozoruhodnou snadností a výklady jednotlivých ustanovení se ohýbají podle potřeby. A dělají to všichni, ne jen jedna strana.
Ústavní soud čte poměr sil, ne paragrafy
Naivní představa je, že ústavní soudci čtou paragrafy, hledají v nich spravedlnost a vyváženost. Realističtější čtení vypadá jinak. Soudce, který si chce udržet vlastní moc, se podívá, kdo z účastníků sporu je silný a kdo slabý. Když dá za pravdu slabšímu, mocnější to stejně respektovat nebude a soud se jen zesměšní. Tak fungují ústavní soudy po celém světě.
Novinkou v Česku proto není samotný princip, ale nekultivovanost, s jakou se uplatňuje. Soud se nenamáhá ani předstírat objektivitu nebo doložit, že závěr plyne z konkrétního ustanovení. Ukázkou je předběžné opatření kolem účasti prezidenta na summitu NATO i starší spor o to, jestli byla procedura u snížené valorizace důchodů za premiéra Petra Fialy v pořádku — tam soud vyhověl vládě a odůvodnění v podstatě jen zopakovalo její argumentaci, místo aby hledalo právo.
Papír má sílu jen tehdy, když ho někdo vymáhá
Ústava je kus papíru a kus papíru má sílu jen tehdy, pokud existuje někdo dost silný a odhodlaný ho vymáhat. Ve chvíli, kdy takový vymahatel zmizí, ztrácí papír jakoukoli váhu. Není to specialita české ústavy — v jiných evropských zemích i ve Spojených státech se najde přesně stejný problém.
Kompromis by dával smysl, jenže kompromisy se zpravidla uzavírají až po těžkých bojích, kdy jsou obě strany vyčerpané a vidí, že víc už nedosáhnou. Dokud mají obě pocit, že mohou zvítězit a že to po nich chtějí jejich voliči, je dohoda těžká. Rozdělení ringu, ve kterém by prezident vládě řekl „tohle vám ještě povolím, tohle už ne", je zatím v nedohlednu.
Úkol pro vládu: obsadit zbývající mocenské posty
Z téhle logiky plyne i odpověď na otázku, co by mělo být úkolem vlády. Podívat se, které mocenské posty jí zatím nepodléhají a brání naplnění jejího programu, a ty ovládnout, zrušit, nebo obsadit vlastními lidmi. Týká se to policie, tajných služeb, veřejnoprávní televize, univerzit i dalších institucí.
Že se bude křičet o diktatuře, je jisté. Jenže bez převzetí institucí žádná vláda reálně nevládne a bez toho neexistuje ani stát. Odkazem je Polsko, kde nastupující vláda instituce vyčistila a naplnila svými lidmi, a totéž se odehrává v Maďarsku. Takhle se vládne, a je to normální.
Genderová vlna jako přechodný jev
Ne všechno, co dnes vypadá katastrofálně, katastrofou zůstane. Část jevů je přechodná a genderové téma je jejich učebnicovým příkladem. Ve Spojených státech se podíl lidí hlásících se k nesouladu s vlastním pohlavím podle uváděných čísel během několika let propadl řádově o desítky procent a meziroční pokles je nejvýraznější mezi mladými lidmi. Tam už je ta vlna za vrcholem.
Odborná předpověď z doby před několika lety, že půjde o vlnu s podobným průběhem jako kdysi mentální anorexie — přijde a zase odezní —, se tím potvrzuje. V Česku je mezi roky 2024 a 2025 vidět zatím jen drobný pokles. Pravděpodobně to vyšumí samo, aniž by s tím kdokoli musel cokoli dělat, a nemá smysl tomu věnovat tolik pozornosti.
Co samo nezmizí: školství a neziskový sektor
Vážné jsou jiné věci. Úroveň školství klesá posledních pětadvacet let a ukazují to pravidelně opakované testy: děti toho umějí čím dál míň a po každé reformě se výsledek zhorší. Podstatné je, že se to děje za všech vlád bez rozdílu — nejde tedy ukázat na jeden konkrétní kabinet a svést to na něj.
Stejné je to s neziskovým sektorem. Ten nepřišel s jednou konkrétní vládou, usazuje se tady dvacet let, postupně si ukrajuje větší a větší kus moci a stále silněji doléhá na běžnou populaci. Otázka, jak takové dlouhodobé trendy zastavit, je proto mnohem podstatnější než jednotlivé denní kauzy.
Bez vize se směr neotočí
Základní podmínkou obratu je vláda s jinou celkovou vizí společnosti — podobná té, která v Maďarsku nastoupila zhruba před sedmnácti lety. Vizí typu: chceme být znovu průmyslovou společností, společností práce, zemí, kde se pořádně studují přírodní vědy.
Odpůrců bude mít taková vize spoustu, ale dá se s ní přijít za národem a získat pro ni podporu — ne stoprocentní, ale klidně šedesáti- až sedmdesátiprocentní — a podle ní pak formovat instituce a podporovat konkrétní odvětví. Přesně tak se po druhé světové válce budovalo Německo, Francie i Itálie. K tomu ale vláda potřebuje kuráž a dost moci: jakmile proti ní vyjedou neziskovky, banky a veřejnoprávní média, bez síly neprosadí nic.
Proč se školství sesypalo: zmizel průmysl
Hypotéza o příčinách zní takto: dobré školství v téhle zemi vždycky souviselo s průmyslem. Povinná školní docházka za Marie Terezie vznikla proto, aby měl kdo pracovat v prvních podnicích — stačilo umět číst a psát a přečíst si instrukce. Později, v socialistickém Československu stejně jako v západním Německu, ve Francii nebo ve Spojených státech, potřebovaly fabriky obrovské množství kvalifikovaných lidí, kteří umějí fyziku a počítat. Fungující průmysl si dobré školy vynutí sám, protože vytváří tlak na to, jaké absolventy potřebuje.
Jakmile se ruší jedna fabrika za druhou a hospodářství se přesune k burzám a influencerství, vzdělaní lidé přestanou být potřeba a tlak na kvalitu škol zmizí. Nastoupí pohodlnost a prostor dostanou okrajové, často extremistické skupiny, protože se jim nikdo nepostaví — nikoho to nezajímá. Výsledek je vidět: technické vysoké školy uvažují, že inženýři nebudou muset umět tolik matematiky, protože ze středních škol přicházejí studenti, kteří ji neovládají. Bez národního programu obnovy průmyslu se nepohne ani školství.
Škola, ve které se lidé učí myslet
Jednou z odpovědí na tenhle stav je Jungmannova národní akademie. Jednodenní programy pro malé skupinky deseti až dvanácti lidí, kam může přijít i člověk bez vysoké školy. Sedm hodin s Oskarem Krejčím nad politologickými principy nahradí tlusté knihy, které by většina zájemců stejně nedočetla; jindy přednáší Ivo Budil a další osobnosti.
Díky velikosti skupiny je to něco mezi výkladem a hovorem — kdo po deseti minutách něčemu nerozumí, zeptá se a chvíli se diskutuje, pak se výklad vrátí zpátky. Klíčové přitom není, že si člověk odnese kus politologie nebo dějepisu, ale že se naučí chápat složité věci a myslet.
Porodnost klesá, jenže nikdo neví, jak moc
Katastrofické vidění klesající porodnosti je předčasné, i když jde o vážné téma, kterému se pozornost věnovat má. Především vlastně nevíme, jak velký ten pokles je. Snadno se změří, kolik dětí se za rok narodilo, jenže číslo, které se publikuje, je počet dětí na jednu ženu — a ten bude jistý teprve na konci jejího plodného období. Demografové proto počítají odhad podle solidních vzorců. Když se ale vzorce chování rychle mění, jako dnes, můžou se odhady mýlit na obě strany.
Druhá věc je, že kromě subsaharské Afriky klesá porodnost všude na světě. Míříme k jinému společenskému modelu: podstatně delší život, menší počty obyvatel, děti rodičům ve vyšším věku, skoro samí jedináčci, vysoká míra robotizace. Jak taková společnost bude vypadat, si dnes nikdo neumí pořádně představit — a obě strany sporu, katastrofická i optimistická, by měly férově přiznat, že tomu nerozumějí.
Riziko takových přechodů spočívá v tom, že svádějí k bláznivým nápadům typu „máme málo vlastních dětí, tak sem dovezeme půl milionu lidí odjinud", které společnost rozloží. Snaha států porodnost podporovat a přechod tím zpomalit proto dává smysl — čím pomalejší změna, tím lépe. Evropské dějiny jsou ale plné tichých revolucí životního stylu, takže samotná změna ještě není důvod k panice.
Závěr
Klíč k dění posledních měsíců neleží v ústavních výkladech ani v tom, kdo se chová slušněji. Leží v poměru sil: obě strany dnes umějí blokovat, ani jedna nemá dost moci prosadit svou, a dokud se to nezmění, kompromis nepřijde. Problémy, které rozhodnou o příštích dvaceti letech — školy, průmysl, demografie —, se přitom mezitím řeší samy. Tedy nijak.
