Spor Pražského hradu s vládou o účast na summitu NATO v Ankaře vypadá na první pohled jako obyčejná přetahovaná o prestiž: prezident chce zemi reprezentovat na aliančním setkání, vláda mu v tom brání. Jenže pod povrchem se hraje o mnohem víc než o jedno letadlo do Turecka. Ve hře je otázka, kdo skutečně určuje českou zahraniční politiku a čí zájmy se přitom vozí na palubě prezidentské delegace.
Prezident vždy jezdil na mandát vlády
Je pravda, že Českou republiku na každoročním summitu NATO tradičně zastupoval prezident, nikoli premiér. Miloš Zeman, Václav Klaus i Václav Havel se ho ale účastnili vždy na základě mandátu, který jim schválila vláda. Právě vláda byla tím orgánem, který rozhodl, že zemi na dané akci reprezentuje hlava státu. Letos se ovšem s prezidentskou kanceláří nešlo domluvit — a bylo znát, že Hrad a jeho okolí rozehrávají vlastní mocenskou partii.
Delegace pro 35 lidí místo obvyklých deseti
Nejvýmluvnějším detailem celého sporu je počet lidí, které si chtěl prezident vzít s sebou. Pražský hrad plánoval delegaci o 35 členech na dva dny. Vláda naproti tomu schválila výpravu dvanáctičlennou — dva ministři a premiér. Pro srovnání: prezidentské delegace na summity NATO za Miloše Zemana i Václava Klause čítaly zpravidla osm až dvanáct lidí, v průměru kolem deseti, ochranku v to počítaje. Summitová místa přitom patří v daný okamžik k nejstřeženějším bodům planety, protože se na nich pohybuje americký prezident, takže rozsáhlý bezpečnostní doprovod odpadá. Číslo 35 je tedy bezprecedentní a samo o sobě volá po vysvětlení, koho a proč měla ta výprava vézt.
Petr Kolář — nejvlivnější muž po boku prezidenta
Odpověď na otázku, proč tak nafouklá delegace, se točí kolem jediného jména: Petr Kolář. Ten je sice nejdůležitějším člověkem pro prezidenta Petra Pavla, ovšem s Kanceláří prezidenta republiky není v žádném zaměstnaneckém poměru. Není ani oficiálním poradcem, přestože právě on má na prezidenta patrně největší vliv. Ukázala to i kauza takzvaných výhružných SMS okolo ministra Petra Macinky — když chtěl prezident jednat s členy vlády, nepoužil z jakéhosi důvodu vlastní telefon, ale mobil Petra Koláře, tedy člověka, který s Hradem formálně nemá nic společného.
Lobbista amerických zbrojařů a summit jako příležitost
Petr Kolář už léta pracuje pro nadnárodní lobbistickou organizaci Squire Patton Boggs. Veřejně dohledatelných informací je málo, dá se ale zjistit, že pro tuto firmu lobbuje ve prospěch amerických zbrojařských společností. Právě kvůli tomuto angažmá se údajně rozešel s bývalou kancléřkou prezidentovy kanceláře, která po něm požadovala, aby si zažádal o bezpečnostní prověrku — to odmítl. Skládačka pak dává smysl: aby se Kolář jako soukromá osoba bez formální vazby na Hrad vůbec dostal do blízkosti summitu, potřebuje prezidenta. Na samotné jednání nejvyšší úrovně by se nedostal, ale na řadu doprovodných akcí a do kuloárů ano — a tam je prostor lobbovat a domlouvat obchody ve prospěch těch, kdo ho platí ze zahraničí.
Co schválila vláda a co nařídil Ústavní soud
Vláda určila, že vedoucím národní delegace bude premiér Andrej Babiš, tak jak bylo původně schváleno. Respektování nálezu Ústavního soudu přitom nebylo automatické — vláda si nechala od několika expertů poradit, jaké má možnosti a zda se dá rozhodnutí vzepřít. Nakonec zvolila chytrý postup: prezidenta do delegace sice zapsala a akreditovala, to ale neznamená, že bude jejím vedoucím, jak sám o sobě tvrdil. Tvrzení, že prezident je automaticky vedoucím všude, kam vkročí, je ústavně neudržitelné. Klíčové teď je, koho do prezidentské výpravy nakonec přidělí — v ideálním případě nikoho navázaného na prezidentovy sponzory a lobbisty.
Předběžné opatření jako protiústavní krok
Formálně jde jen o předběžné opatření, fakticky ale Ústavní soud ve věci rozhodl — je nesmyslné si představit, že by na podzim rozhodl opačně a konstatoval, že vláda prezidenta brát nemusela. Za zahraniční politiku přitom odpovídá vláda, ona ji tvoří; prezident za ni ze své funkce neodpovídá, zodpovídá za něj vláda. Nařídit vládě, koho má vzít na summit, je proto podle řady právníků krok protiústavní. Paradox je dokonalý: Ústavní soud vydává protiústavní rozhodnutí a odvolání proti němu není.
Josef Baxa a výběr ústavních soudců
Proč soud rozhodl právě takto? Spekulací je řada, jistotu nemáme. Samotné soudce ovšem nevybíral prezident — výběr měl na starosti tým vedený Janem Kyselou, kterého média vydávají za ústavního právníka, ačkoli je profesorem politologie. A pak je tu předseda Ústavního soudu Josef Baxa. Před listopadem 1989 byl komunistickým soudcem, který podle dostupných informací odsuzoval občany za ilegální překročení státní hranice. Účastnil se s rodinou demonstrace spolku Milion chvilek pro demokracii proti vládě Andreje Babiše, podepsal petici za jeho demisi a na terezínské tryzně pronesl politicky laděný projev — což je u šéfa Ústavního soudu samo o sobě nezvyklé. Obraz nezávislé autority to nebuduje.
Závěr
Spor o Ankaru není o jednom výletu ani o prestiži hlavy státu. Je to střet mezi vládou, která chce dělat samostatnou českou zahraniční politiku, a mocenským centrem na Pražském hradě, které tíhne k Bruselu a k nadnárodním zájmům — a které by přitom mohlo posloužit i jako vstupenka pro lobbisty se zahraničními chlebodárci. Klíčová otázka zůstává nezodpovězená: proč prezident tak urputně trvá na osobní účasti, co konkrétně tam chce vyjednat a jaká je jeho přidaná hodnota, kterou vláda pokrýt nedokáže. Dokud na to nezazní jasná odpověď, je namístě se ptát, čí zájmy vlastně letí do Ankary.
