Spor mezi Pražským hradem a Strakovou akademií přestal být přetahovanou o jednu zahraniční cestu a proměnil se v otázku, jakou republikou má Česko vlastně být. Vláda poslala Ústavnímu soudu své vyjádření ke kompetenční žalobě prezidenta Petra Pavla, navrhla žalobu zamítnout a současně požádala o vyloučení soudce zpravodaje. Ke stejnému týdnu patří i první prezidentské veto, nová investigace o hospodaření opozičního hnutí a policejní dohra jedné pražské křižovatky.
Magistrála u hlavního nádraží a podzimní účet pražské koalice
U pražského hlavního nádraží se magistrála promění: ubude jeden jízdní pruh, přibude cyklopruh, širší chodník, stromy a přechod pro chodce se semaforem. Úpravy navazují na rekonstrukci u Fantovy budovy a práce mají pokračovat až do roku 2028.
Potíž je v tom, že magistrála v tomto místě patří k nejzatíženějším úsekům v zemi a davy cestujících se přes ni budou valit i se semaforem. Praha navíc nikdy nebyla městem cyklistů – nemá na to topografii ani dopravní infrastrukturu, není to Amsterodam ani Berlín. Cyklopruhy, které už po městě vznikly, zejí většinu roku prázdnotou, přesto přibývají další. Za tím vším je vidět sociální inženýrství, které se snaží město předělat podle představy, jak by mělo vypadat, místo aby vycházelo z toho, jak reálně funguje a kdo v něm žije.
Účet se bude skládat na podzim v komunálních volbách. Křeslo primátora dnes drží Bohuslav Svoboda a občanští demokraté ho chtějí obhájit se starostou Prahy 9 Tomášem Portlíkem, který jde do voleb s heslem „Dám Praze tempo“. Tempo posledních let přitom stačilo bohatě – stovky souběžných uzavírek a město, které se nehýbe, jsou jeho vizitkou.
Vláda odpověděla Ústavnímu soudu: usilujete o nové pravomoci
Vláda navrhla Ústavnímu soudu, aby kompetenční žalobu prezidenta Petra Pavla zamítl nebo odmítl, a zároveň požádala o vyloučení soudce zpravodaje Pavla Šámala z dalšího rozhodování. Podle ministra spravedlnosti Jeronýma Tejce soudce při vydání předběžného opatření bezprecedentně projevil soudní aktivismus a zasáhl do ústavního postavení vlády, které navíc nedal možnost se k žalobě vyjádřit.
Věcné jádro vládní argumentace stojí na dvou větách. První: Česká republika má pouze jednu zahraniční politiku a ta nemůže být vedena souběžně vládou a prezidentem. Ústava to má napsané srozumitelně – vláda zahraniční politiku tvoří, prezident stát navenek reprezentuje. Druhá věta je ta podstatnější: přijetí prezidentova výkladu by znamenalo zásadní změnu fungování českého ústavního systému, protože by vzniklo druhé mocenské centrum, které by na rozdíl od vlády bylo zcela neodpovědné.
Právě o tuhle asymetrii jde. Vláda se odpovídá Poslanecké sněmovně, bez její důvěry nemůže vládnout a bez většiny neprosadí ani zákon. Sněmovnu volí voliči. Prezident je i při přímé volbě ústavně neodpovědný – cesta k ústavní žalobě pro velezradu nebo hrubé porušení ústavy vede přes kvalifikované většiny v obou komorách a je prakticky neprůchodná. S každou pravomocí má přicházet odpovědnost; požadavek na víc pravomocí bez přidané odpovědnosti je posun k poloprezidentskému systému bez poloprezidentské odpovědnosti – a to všechno bez změny jediného písmene v ústavě.
Plénum Ústavního soudu má kompetenční žalobu projednat přednostně na prvním zasedání na začátku září, ve stejném měsíci má rozhodnout i o namítané podjatosti soudce zpravodaje.
Co kdyby soud dal za pravdu Hradu
Předběžné opatření, díky kterému prezident na summit NATO nakonec odjel, naznačuje, kam se konečný verdikt může naklonit. Kdyby soud tuhle linii potvrdil, přenesl by fakticky část moci z Podhradí na Hrad, aniž by se v ústavě změnilo jediné slovo. A výsledkem by nebyla jasná pravidla, ale opak – matoucí rozhodnutí, ze kterého by si prezident, vláda i opozice vyčetli každý něco jiného. Ústavní dělba moci se přitom mění změnou ústavy, kterou může přijmout jedině parlament ústavní většinou.
Pro takový případ se nabízí nepříjemné, ale legitimní řešení: verdikt nerespektovat. Ústavní soud je sice soudem soudů, ale zároveň jediným soudem, jehož nerespektování nezná sankci. Vláda by nepadla, nikdo by ji neodvolal, policie by si pro ni nepřišla. A postavila by se do role obránce parlamentní demokracie, jak je v ústavě napsaná a jak ji země zná pětatřicet let. Nebyla by to ideální situace a mediální mela by se strhla okamžitě – jenže mnohem hůř by dopadlo tiché přijetí nové dělby moci, kterou nikdo nezvolil.
Kdo doopravdy podkopal důvěru v Ústavní soud
Prezident na vládní podání reagoval varováním před podkopáváním důvěry v soudy. Jenže vláda využila jediné, co jí procesně náleží – poslala soudu své vyjádření a využila běžný institut námitky podjatosti.
Důvěru v Ústavní soud nahlodalo něco jiného, a totiž personální volba jeho vedení. Předseda soudu Josef Baxa veřejně přiznal účast na demonstraci Milionu chvilek pro demokracii v roce 2019, která požadovala demisi tehdejšího premiéra Andreje Babiše, a připojil se k tehdejší výzvě. Od ústavních soudců se přitom očekává, že si osobní politické preference nechají pod talárem – mají je stejně jako kdokoli jiný a mají volební právo, ale ve funkci, na kterou je jmenoval konkrétní politik, by je měli nechat stranou. Aspoň iluze, že Ústavní soud nerozhoduje podle osobních politických sympatií, je pro jeho autoritu zásadní. V Česku by se přitom našly desítky respektovaných kandidátů, kteří nikdy žádnou stranickou preferenci veřejně neprojevili.
Přiznání z festivalu: kde spor doopravdy začal
Na festivalu Colours of Ostrava vystoupil prezident v diskusi Meltingpot, kterou moderoval Libor Bouček. Rezervace byly vyprodané během čtyř hodin a stovky lidí sledovaly rozhovor venku na velkoplošné obrazovce. Právě tam padla věta, která celý spor rámuje přesněji než desítky komentářů: to, co předseda Motoristů a ministr zahraničí Petr Macinka nazval extrémní kohabitací, začalo podle prezidenta velmi pravděpodobně odmítnutím jmenovat Filipa Turka ministrem – nejprve zahraničí, poté životního prostředí. Sál zatleskal.
Tím je původ sporu pojmenován, a to z nejpovolanějšího místa. Před volbami přitom zaznívalo, že hlava státu nebude vládě dělat problémy a případné výhrady ke kandidátům na ministry sdělí premiérovi soukromě. Ve stejném rozhovoru navíc zaznělo, že telefon na premiéra existuje – otázka je, jestli to premiér zvedne a bude se chtít bavit – a že prezident má nástroje, kterými může vládě znepříjemnit život.
První veto: rozpočtová pravidla
Avizovaný nástroj přišel prakticky obratem. Prezident Petr Pavel vetoval novelu rozpočtových zákonů – první zákon, který za této vlády vrátil. Zdůvodnil to tím, že norma ohrožuje dlouhodobou udržitelnost veřejných financí a oslabuje parlamentní kontrolu veřejných peněz ve prospěch vlády. Novela měla vládě umožnit překročit schválené výdaje státního rozpočtu až o deset procent při zhoršení bezpečnostní situace a navyšovat obranné výdaje nad rámec schválený parlamentem až do roku 2036, tedy o tři roky déle než dosud. Premiér Andrej Babiš označil rozhodnutí za nezodpovědné a koalice chce veto přehlasovat.
Vládu to nepoloží. Ústava dává Sněmovně možnost prezidentské veto přerazit nadpoloviční většinou všech poslanců, tedy nejméně 101 hlasem z dvou set – nikoli kvalifikovanou ústavní většinou. Dokud koalice svou většinu udrží, je veto nepříjemnost a zdržení, ne mocenský nástroj. Zajímavější je kontrast: u rozpočtů předchozí vlády, které kritici označovali za děravé a nadhodnocené, srovnatelně ostrý krok z Hradu nepřišel. To je nejlepší doklad role, kterou dnes hlava státu hraje – roli lídra opozice.
Vystrčil a hledání protikandidáta
Předseda Senátu Miloš Vystrčil mezitím vyzval opoziční strany, aby postavily vlastního kandidáta na prezidenta a stávající hlavu státu podpořily až ve druhém kole – pokud proti ní bude stát zástupce vládní koalice. Podle něj se koalice snaží prezidenta co nejvíc oslabit ve prospěch svého budoucího kandidáta. Prezidentská volba je na začátku roku 2028.
Je v tom pozoruhodná smyčka. Byly to právě dnešní opoziční strany, kdo současného prezidenta v první volbě podpořil a poslal na Hrad. Teď hledají, koho proti němu postavit – a otázka, koho přesně tím autor výzvy myslí, se nabízí sama. Vlastního kandidáta neměly ani v roce 2023, kdy vládly; hledat ho v opozici bude ještě těžší.
Miliony hnutí STAN přes servisní firmu
Druhé velké téma týdne přišlo z investigace iDNES.cz. Společnost BeSTAN vznikla jako servisní organizace pro hnutí Starostů a nezávislých – měla poslancům nakupovat vybavení do kanceláří, zajišťovat pronájmy a podobné provozní věci. Redakce ale zjistila, že přes tuhle společnost hnutí investovalo stranické miliony, a to do fondu, který se mimo jiné zabývá akciemi energetických firem. Hnutí vedené Vítem Rakušanem firmě poskytlo bezúročnou půjčku v řádu desítek milionů korun.
Namítá se, že jde o peníze od státu za hlasy a od sponzorů, se kterými si strana může nakládat, jak uzná za vhodné. Jenže politická strana není akciovka ani společnost s ručením omezeným – hospodaří převážně s veřejnými penězi a vztahují se na ni jiná pravidla než na soukromé firmy. Problém tedy není v tom, že strana peníze nenechala ležet na běžném účtu, ale v tom, jakou cestou je zhodnocovala. Zhodnocovat lze podle pravidel; obcházet je servisní firmou podle nich nelze.
Nehoda na I. P. Pavlova a hlas z policie
Na křižovatce ulic I. P. Pavlova a Ječná se poslanec Filip Turek za Motoristy srazil s vozem převážejícím krev; ten po střetu skončil na střeše a jeho zhruba šedesátiletý řidič utrpěl poranění hlavy. Turek den po nehodě pozastavil výkon funkce vládního zmocněnce pro Green Deal do rozhodnutí policie a oznámil, že rezignuje, pokud bude označen za viníka. Policie okolnosti stále vyhodnocuje, analyzuje kamerové záznamy a vyslýchá svědky; viníka zatím neurčila.
Do veřejné debaty přitom vstoupil i hlas z policejních řad. Josef Ptáčník z oddělení hlídkové služby v mediálním vyjádření uvedl, že podle jeho osobního názoru leží hlavní odpovědnost na řidiči převozu krve – Turek podle zveřejněných záběrů vjel do křižovatky na zelenou, zatímco vůz s biologickým materiálem přijížděl z boku na červenou. Tím se ukazuje, jak předčasný byl mediální ortel, který padl během několika hodin. Dopravní nehodu má rozsoudit dopravní policie, stejně jako každou jinou, ne internet a ne opozice, které je vina jasná od první vteřiny záběru.
Rozpočet, který tahle vláda nepsala
Kolem deficitu se vede spor, který stojí na jednom nedorozumění. Aktuální rozpočet není rozpočtem této vlády – ta ho ve velkém zdědila i s dírami po předchůdcích a manévrovací prostor v něm prakticky nemá. Skutečnou vizitku dá až rozpočet příští, který už bude celý její. To, že se schodek pohybuje kolem tří set miliard, přitom nemůže těšit nikoho.
Na obavu, že se dluh povalí bez brzdy, existuje empirická odpověď: rozhodují činy, ne prohlášení. Poměr veřejného dluhu k hrubému domácímu produktu se za předchozího působení Andreje Babiše ve vládě – nejdřív na ministerstvu financí, pak v čele kabinetu – snížil z více než čtyřiceti procent zhruba ke třiceti a stát v té době opakovaně skončil s přebytkovým rozpočtem. Covid byl extrém, na který reagovaly stejně všechny evropské vlády i Spojené státy, a tehdejší opozice navíc žádala kompenzace ještě štědřejší. Otevřenou otázkou zůstává, jak svůj předvolební slib pohlídat výdaje naplní Motoristé.
Námitka podjatosti není útok na justici
Opoziční reakce na vládní podání byla ostrá. Europoslankyně Danuše Nerudová označila postup vlády za totalitní estébácké praktiky, s dovětkem, že moc soudní je v každé demokratické společnosti nezávislá a že ústava a ústavní pořádek nejsou pro Andreje Babiše trhací kalendář.
Odpověď přišla od člověka, který se v soudní síni pohybuje profesně: senátor a advokát Zdeněk Hraba připomněl, že v každém soudním řízení má účastník právo namítnout podjatost soudce, pokud je přesvědčen, že pro to existují důvody. Jde o běžný procesní institut, ne o útok na justici. A hlavně – o vyloučení soudce nerozhoduje ten, kdo námitku podal, ale sám soud, v tomto případě plénum Ústavního soudu. Rozhořčení nad tím, že vláda využila práva, které má každý účastník řízení, tak spíš ukazuje, jak málo z toho sporu je právo a jak moc je politika.
Brusel jako předloha
Stejný mechanismus se dá pozorovat o patro výš. Evropská komise navrhla rozšířit emisní povolenky na byznysové tryskáče a na mezinárodní lety do vzdálenosti pěti tisíc kilometrů od hranic unie; přední evropské aerolinky Brusel varovaly, že to zdraží letenky. Emisní politika se přitom drolí a bude stát ještě spoustu peněz a firem.
Podobný obrázek nabídlo i vyjednávání o jednadvacátém balíku protiruských sankcí. Velvyslanci se na něm týdny nedokázali shodnout, Řecko ho blokovalo kvůli omezení přepravy ruského zkapalněného plynu a nakonec si vymohlo roční výjimku pro své lodní společnosti výměnou za prodloužení zmrazeného cenového stropu na ropu. Balík nakonec prošel, ale ten průběh mluví sám za sebe: sankce už otevřeně dopadají na členské státy samotné. Rusko na kolena nepoložily, evropskou energetiku a průmysl poznamenaly citelně.
A do třetice: Evropská komise si během let přisvojila víc moci na úkor Evropské rady, kde mají členské státy zastoupení přes zvolené premiéry a prezidenty – a udělala to bez jediné změny v psaných pravidlech dělby moci. Vystupuje, jako by byla vládou unie a ministryní zahraničí všech. Je to přesně ten postup, který se teď v menším měřítku zkouší v Česku: nárokovat si moc tím, že si ji začnu nárokovat.
Závěr
Všechna témata týdne vedou k jedné otázce. Ne k tomu, kdo poletí na summit, ani k tomu, kdo vetuje jaký zákon, ale k tomu, jestli se ústavní dělba moci může měnit rozhodnutím soudu místo změnou ústavy. Vláda odpověděla srozumitelně a veřejně, plénum Ústavního soudu se má věcí zabývat na začátku září. Do té doby zůstává v platnosti jednoduchá věta: Česko je parlamentní republika a to, kdo vládne, se rozhoduje ve volbách do Sněmovny – ne na Hradě a ne v Brně.
