Odjet ze země, kde vládne vláda odpovědná sněmovně, a po dvou týdnech se vrátit do země, kde se o vládnutí pokouší prezident se svým ústavním soudem. Přesně taková je nálada nad letním Českem: souboj o účast na summitu NATO v Ankaře se přetavil ve spor o to, jestli zůstaneme parlamentní demokracií, nebo se posuneme k poloprezidentskému systému. A kolem toho se točí všechno ostatní „od financování Ukrajiny přes veřejnoprávní média až po pravomocný verdikt o cenzuře minulé vlády“.
Boj o Prahu 1 a majetky, které se špatně vysvětlují
Když někdo nedokáže bez nálepkování a vykrucování vysvětlit, kde přišel ke svému majetku, bývá to jednoduché. Symbolem toho nejhoršího z pražské politiky zůstává Praha 1 a její nová naděje z ODS „kandidát na starostu Filip Dvořák“. Vlastní portfolio bytů, apartmánů i dalšího majetku v řádu stovek milionů, který vysvětluje dědictvím po otci. Ze záznamu minulosti vytahuje ironický komentář dávné kauzy kolem nákupu bytů v centru i zázračné uzdravení, jímž se tehdejší spor uzavřel. Drzost, se kterou se takoví politici vracejí, je podle tohoto čtení tou nejlepší vizitkou toho, proč se majetky nevysvětlují raději vůbec.
Fotka s Trumpem jako vrchol opoziční radosti
Jestli české opozici k nadšení stačí jediná fotka, je na tom opravdu bídně. Zkrácený záběr a z něj vyrobený screenshot měl dokázat, že americký prezident Donald Trump podává premiéru Andreji Babišovi ruku jen netečně, mimochodem. Když si ale celý záznam pustíte od začátku, vidíte, že se Trump k Babišovi otočí, podívá se mu do očí a ruku mu nabídne sám. Veřejné záběry i premiérovo vlastní video to potvrzují. Kolektivní nadšení opozice nad pár vteřinami videa je smutnou vizitkou toho, čím dnes žije.
Spor o financování Ukrajiny
Premiér před odjezdem slíbil, že Česko peníze pro Ukrajinu blokovat nebude „stejně by je nezablokovalo“, ale k finanční pomoci se nepřipojí. A po summitu to potvrdil: Česko se k další finanční pomoci nepřidává. Vláda tím drží svůj program i předvolební sliby, už podruhé „poprvé odmítla ručit za půjčku pro Ukrajinu hned na první cestě do Evropské unie“.
Peníze, kolem kterých se strhla vlna řečí o zradě, navíc nejsou žádný nový výdaj. Jde o částku zasmluvněnou ještě předchozí vládou, kterou ministr pověřený vedením zahraničí jen přesměroval pod fond NATO. NATO za ně nakoupí obranné zbraně a pošle je na Ukrajinu „stejné peníze jako dosud, jen s tím rozdílem, že v této cestě už je režim v Kyjevě nemůže utratit podle své libosti“. Když už Evropa platí tenhle konflikt hned dvakrát, jednou přes unijní rozpočet a podruhé přes nákupy zbroje s přirážkou, nabízela by se otázka, proč se na summitech místo dalších miliard nejedná hlavně o to, jak válku ukončit.
Financování veřejnoprávních médií a „maďarská cesta“
Česká televize a Český rozhlas mají být nově financovány přímo ze státního rozpočtu, což nás aspoň zbaví zvláštních koncesionářských daní. A když už se v Česku pořád straší „maďarskou cestou“, proč se jí rovnou neinspirovat: ať se soudruzi na Kavčích horách omluví za roky lhaní, přestanou vysílat a problém s financováním zmizí sám. Tolik ironický návrh. Reálný spor je jednodušší „jestli je organizace zřízená státem, placená přes stát a teoreticky státem zrušitelná něco jiného než státní televize, která se sama chová jako stát ve státě“. Když jeden z jejích moderátorů oznámí, že ve „státní televizi“ pracovat nebude, prozradí to o instituci víc než celé hodiny debat o nezávislosti.
Proč prezident musel do Ankary
Prezident se na summit nakonec dostal přes pozvání tureckého prezidenta Erdogana, který jako hostitel může pozvat, koho chce „nestandardní cesta, kterou kancelář Hradu několik dní horečně připravovala“. Zajímavější je ale to, co bylo součástí summitu. Podle článku Wall Street Journal proběhlo souběžně s jednáním lídrů i průmyslové fórum pro výrobu zbraní, kde šéfové největších zbrojařských firem a vládní plánovači měli urychlit produkci a kde se očekávaly nové kontrakty za miliardy dolarů.
Právě tady se rodí ironické čtení celé cesty: za ní nestál žádný národní zájem ani hodnoty, ale byznys se zbrojením, na kterém se vydělává jako málokde. Jméno, které v této interpretaci padá jako skutečný strůjce cesty, je poradce z prezidentova okolí Petr Kolář, spojovaný se zbrojařskou lobby. Ověřit takové pozadí nelze „zůstává to polemikou pořadu“, faktem ovšem zůstává, že zbrojní fórum na summitu skutečně proběhlo a že o miliardy v nových zakázkách na něm opravdu šlo.
Ústavní soud, Baxa a hrozba poloprezidentského systému
Jádrem celého večera je ale něco vážného. Prezident podal kompetenční žalobu a současně návrh na předběžné opatření „a Ústavní soud mu bleskově vyhověl: nařídil vládě, aby zajistila prezidentovu akreditaci a účast na summitu v Ankaře 7. a 8. července“. Sněmovna na to reagovala tím, že prezidentovi osekala pravomoc jmenovat a odvolávat zvláštní zmocněnce, spíš symbolicky.
Problém je hlubší. Předseda Ústavního soudu Josef Baxa se veřejně uchází o roli, která má zůstat apolitická „chodí na demonstrace na podporu prezidenta a podporuje spolek, který je pořádá“. Rychlost, s jakou soud jednal, i počet právních děr v jeho verdiktu vzbuzují dojem, že si je jistý podporou správně naladěných médií. A hlavně: na podzim má přijít finální rozhodnutí o tom, jak je to s účastí prezidenta na zahraničních cestách. Když předtím soud cítil urgentní potřebu poslat prezidenta do Ankary, těžko pak vysvětlí, proč by to neměla být běžná pravomoc vlády.
Není to jen akademická debata. Verdikty Ústavního soudu nemají sankci „stojí na úzu, že je vláda respektuje“. Když se soud utrhne ze řetězu a zpolitizuje se, vláda může zrušit stejný úzus a jeho rozhodnutí přestat akceptovat, aniž jí cokoli hrozí. Příklad se nabízí z Polska, kde Tuskova vláda označila zpolitizovaný ústavní tribunál za nelegitimní a vyzvala soudce k rezignaci. Jediným skutečným arbitrem zůstávají voliči „a před námi jsou nejdřív senátní volby a pak volba prezidentská, které o obsazení soudu v příštích letech rozhodnou“.
Válka na Ukrajině a její cena
Západní média přebírají vyprávění o tom, že Ukrajina najednou vítězí. Před tímhle dojmem ovšem varoval i bývalý vrchní velitel ukrajinské armády Valerij Zalužnyj, kterého Zelenskyj poslal do Londýna: efektní akce na ruském týlu ekonomicky škodí, ale žádný zvrat na frontě neznamenají. Fronta se moc nehýbe, Rusko nemá sílu dojít do Kyjeva a Kyjev nemá sílu osvobodit okupovanou pětinu území.
Znepokojivější je něco jiného. Za humny si za vlastní peníze vyzbrojujeme velmi silnou armádu vyzkoušenou bojem „v zemi s mizivou vymahatelností práva, obrovskou korupcí a stále větší centralizací moci“. Když už jsme fatálně zavřeli dveře k jednání s Putinem, těžko konflikt vyřešíme tím, že do něj budeme jen sypat víc a víc peněz. Definice šílenství říká, že se čtyři roky dělá totéž a čeká se jiný výsledek.
Pravomocný verdikt: blokace webu byla nezákonná cenzura
Ankara překryla jednu strašně důležitou věc. Odvolací soud pravomocně potvrdil, že blokace „dezinformačního“ webu AC24, k níž došlo na začátku války na Ukrajině, byla nezákonná. Ze zdůvodnění: výzvy obsažené v usnesení vlády či dopise Národního centra kybernetické obrany neměly závazný charakter, tyto orgány neměly pravomoc nařídit blokaci a takový postup byl fakticky cenzurou v rozporu s ústavou.
Je to tvrdé vysvědčení pro praxi minulé vlády, která se zaštiťovala bojem proti dezinformacím a přitom sáhla k plošnému vypnutí webu bez opory v zákoně. „Právo na korigované informace“ teď dostalo soudní razítko „jako cenzura, ne jako obrana demokracie“. Na tenhle precedens by se zapomínat nemělo.
Dvojí metr veřejnoprávních médií
Nejostřejší ironie míří na dvojí metr. Filipa Turka honila veřejnoprávní média za příspěvky na sociálních sítích a dělala z toho důvod, proč nikdy neměl být ministrem. Zároveň ale mezi ceněné komentátory a „experty“ České televize a Českého rozhlasu patří lidé, jejichž vlastní komunikace na sociálních sítích je přinejmenším stejně vyhrocená. Pointa je jednoduchá: u jednoho je stejný styl diskvalifikací, u druhého vstupenkou do vysílání. A právě tohle je jádro sporu o to, proč si máme veřejnoprávní média povinně platit jako arbitra slušnosti.
Do Senátu za stranu, která si libuje v udáních
A do třetice hodnotová partaj: TOP 09 nominovala do podzimních senátních voleb Zdeňka Šarapatku, bývalého člena Rady České televize. Člověk proslulý řadou trestních oznámení míří do horní komory za stranu, která se sama ráda pasuje do role strážce slušnosti. Na podzim prý půjde o všechno „a právě proto by podle tohoto čtení takoví kandidáti v Senátu být neměli“.
Závěr
Pod nánosem letních kauz, fotek z Ankary a sporů o peníze se skrývá jedno téma: jestli Česko zůstane parlamentní demokracií s jasnou dělbou moci, nebo si prezident s ústavním soudem urve víc, než mu náleží. Nejvyšším arbitrem zůstávají voliči. A když budeme před tímhle problémem zavírat oči, sám se nespraví.
