Zaměstnanci České televize a Českého rozhlasu vstupují do stávky, studenti se k nim přidávají a DAMU vyhlásila ministra kultury za personu non grata. K tomu lízátko v nedělní debatě, poslanec, kterého už nebavilo doma vysvětlovat kroky vlády, a státní vyznamenání pro režiséra, jehož příspěvky na sociálních sítích patří k tomu nejvulgárnějšímu, co česká veřejná debata nabízí. Ironický komentář k týdnu, kdy se v obraně svobody a demokracie podle všeho skrývá hlavně obrana peněz.
Lízátko pro Turka
Začalo to tou nejšílenější písní v dějinách politického marketingu a pokračovalo lízátkem. Předseda lidovců Jan Grolich podal v nedělní debatě Filipu Turkovi lízátko, ať si ho cucá a nechá ho domluvit. Skvělý humor, akorát tak pro dvě procenta lidoveckých voličů. S tímhle lidovcem si ještě užijeme spoustu legrace, a až ta skončí, mohl by se dost možná uživit v reklamě na gumové medvídky.
Poslanec, který nechtěl doma vysvětlovat
Veselo bylo i v hnutí ANO, které minulý týden opustil poslanec David Pražák. Mezi důvody uvedl, že už nechtěl doma vysvětlovat některé kroky vlády. Zdůvodnění je to pozoruhodné: dáte se zvolit za hnutí s programem, který to hnutí ve vládě realizuje, a pak se vám nechce vysvětlovat právě to, za co jste byl zvolen. Mandát a poslanecký plat si ale ponecháte.
Kdo se s politickým subjektem, kterému vděčí za zvolení, rozejde, může. Neměl by to ale být kvůli bodu programu, se kterým sám kandidoval. Pak to nedává smysl, a už vůbec ne, když si člověk mandát, funkci i peníze nechá a v klidu to doposlancuje jako nezařazený nebo v klubu konkurence. Doma vysvětlovat se to nechtělo, peníze vydělané díky zvolení za ANO ale doma nesmrdí.
Báseň proti zestátnění
V míře absurdit začínají politikům šlapat na paty i influenceři. Mladá žena v rýmovaném videu nechce zestátnění, nechce, aby o tom, co se dozví, rozhodovala vláda, „když nám už ve 4:36 ukázala záda“, a ať jí klidně přijde za poplatky faktura. Ještě štěstí, že se toho Seifert nedožil. Celé to připomíná spíš poezii Tomáše Zdechovského.
Řeči o tom, že když nám každý měsíc z peněženky nezmizí 150 korun na Českou televizi, je konec demokracie a svobody, už lidi štvou. Kdyby to téma bylo k něčemu, tak aspoň k tomu, aby mohla vzniknout takhle krásná báseň. Autorka by se svým patosem skvěle vyjímala na tribuně vedle herečky Ani Geislerové. Do debaty, která by měla být v zájmu samotné ČT věcná, se podařilo vnést neuvěřitelný patos.
Kdyby někomu v České televizi opravdu šlo o nezávislost, šel by za Babišem a prosil by o zrušení koncesionářských poplatků. Skutečně nezávislá bude ČT teprve tehdy, až na její financování nebude mít vliv nikdo z politiky, ani prostřednictvím povinných poplatků, a až ji budou platit jen ti, kdo ji chtějí sledovat a považují ji za podstatné a seriózní médium. Svoboda a demokracie jsou tu jen žvýkačka na osvěžení dechu při boji za ekonomické zájmy a za to, aby hospodaření zůstalo pod pláštíkem: aby členové Rady ČT dostávali začerněné smlouvy a na nakládání s penězi nedohlížel Nejvyšší kontrolní úřad.
Stávka a placky: kdo je zaplatil?
Česká televize stávkovat dlouho nemůže. Kdyby se zopakovala černá obrazovka s nápisem z přelomu let 2000 a 2001, spousta lidí by si zvykla a už by ji nikdy nezapnula. Ve vlastním zájmu tedy stávku protahovat nesmí.
V Českém rozhlase se dá podle jedné zaměstnankyně, která se k protestu nepřipojila, najít spousta propagačních předmětů: placky se stávkovými hesly, letáky. Zajímavá otázka je, kdo to platí. Možná se zaměstnanci složili jako na dárek pro šéfa. Možná to ale šlo z peněz rozhlasu, tedy z peněz všech, i těch, kdo se stávkou nesouhlasí. Novinařina by vypadala tak, že by reportér soukromého média přišel s mikrofonem a zeptal se, kolik ty odznáčky stály a kdo je zaplatil. Žádné záběry demonstrací a hesel na víku od krabice od bot, ale podstata věci.
DAMU a persony non grata
Stávku zaměstnanců veřejnoprávních médií chtějí podpořit i studenti vysokých škol po celém Česku. Česká konference rektorů iniciativu podporuje a vyzvala vedení škol, aby studentům účast umožnila, rektoři a děkani proto vyhlašují na 3. listopadu volno nebo budou omlouvat absence. Divadelní fakulta AMU zakázala vstup na akademickou půdu ministru kultury Otu Klempířovi a ředitelce jeho kabinetu Barboře Šťastné a označila je za persony non grata.
Soukromá škola by si mohla zvát a nezvat, koho chce. Jak ale může státní vzdělávací instituce, která žije z peněz od státu, zakazovat vstup členovi vlády? A jak si to mohou dovolit studenti, kteří na vysoké škole neplatí žádné školné? Právě tahle mentalita, kdy kdekdo považuje svůj zájem za ten nejlepší a cizí majetek za svůj, protože se mu to zrovna hodí, vysvětluje, proč padesátá léta vypadala tak, jak vypadala. S rokem 1989 nezmizela a žije i v hlavách lidí, kteří minulý režim vůbec nezažili.
Na akademické půdě by se měli lidé mlátit po hlavě argumenty. Místo toho tam visí cedule, že kdo má smůlu a jmenuje se Klempíř nebo Šťastná, nesmí dovnitř. Za svobodu a demokracii se tu bojuje tím, že se někomu odepře svobodný přístup. Vláda by v otázce poplatků neměla couvnout ani o půl kroku a měla by konečně zavést školné. Když si studenti chtějí něco přivlastňovat, ať se na tom finančně podílejí. Je to stejná logika jako u demonstrantů, kteří křičí, že Česká televize je jejich, a platit ji chtějí po těch, kdo ji za svou nepovažují.
Školy financované být musí, protože vzdělání je na rozdíl od České televize veřejný zájem. Studenti ale nezaplatí elektřinu, nezalejí kytky ani nevytřou chodby. Mohou poděkovat daňovým poplatníkům, že jim terciární vzdělání platí, a nemají to využívat k tomu, aby vybírali, kdo do školy smí. Boj za svobodu nemůže začít tím, že někomu zakážete někam chodit. Tam totiž selektování lidí vždycky začíná: ty můžeš, ty ne, kvůli rodině, víře, rase nebo politickému názoru.
Nedělní debaty jako teátr
Nedělní debaty se staly teátrem. Nic věcného se z nich nedozvíte, u moderátora často tušíte, na které straně barikády stojí, a politik, který chce aspoň trochu zaujmout, vytáhne lízátko. Některým voličům to evidentně stačí, stejně jako bývalým členům TOP 09, kteří ke Grolichovi odešli.
Ukázkou je výměna mezi Šebelovou a Šťastným. Šebelová mu vyčítala, že chce, aby se Česká televize skláněla před koalicí, on to odmítal, a o pár vět dál přiznala, že o sklánění mluvila ona sama, když řekla, že se ČT před koalicí sklánět nemá. V jednom má ale pravdu: pokud bude ČT financovaná z rozpočtu, vláda by měla posuzovat, jestli jsou peníze utracené smysluplně. To je alfa a omega u všeho, co se platí z veřejných peněz. Zatímco jiné věci takovému dohledu podléhají, u České televize je potřeba vztahy teprve narovnat.
Kde je jediný argument?
V celé debatě nezazněl jediný argument, proč by změna financování České televize na mandatorní výdaj ze státního rozpočtu měla ohrozit nezávislost, svobodu nebo dokonce demokracii. I u sporu, kdo poletí na summit do Ankary, zaznívaly argumenty pro a proti, dalo se s nimi nesouhlasit a diskutovat o nich. Tady nezazněly vůbec.
Platí tu bonmot bývalého místopředsedy ODS Mirka Macka: pokud má kvůli nějaké kauze být destabilizováno ministerstvo, ať se honem destabilizuje a vznikne jiné, které takový nesmysl nerozhodí. Jestliže pouhá změna financování znamená zásah do demokracie, svobody a nezávislosti, ať instituce raději skončí a vznikne jiná, která bude hospodařit s penězi, jež jí lidé dávají dobrovolně, a nebude přivádět na buben svobodu a demokracii.
Pavel jako vyjednavač s Ruskem
Petr Pavel žádným vyjednavačem s Ruskem nebude. Celá věc vznikla z jediné nepodložené zprávy, šeptandy, která se v médiích uchytila a nějakou dobu jela, až se ukázalo, že s Vladimírem Putinem volal někdo úplně jiný. Posloužila jako PR pro prezidenta a zároveň jako ukázka pokrytectví. Od Pavla i jeho stoupenců bylo ještě nedávno slyšet, že s Ruskem se nevyjednává a platí na něj jen síla. Najednou se vyjednává, a vyjednavačem měl být právě on. Média tu realitu spíš vytvářejí, než aby ji odrážela.
Polsko: přetahovaná o Ústavní tribunál
Situace v Polsku je zajímavá z několika důvodů. Díl odpovědnosti nese i prezident Nawrocki. To, co předvedla Korwin-Piotrowská, když si dovolila suspendovat předsedu Ústavního tribunálu i místopředsedu, pak dorazila policie a nakonec i prezident, je ale neuvěřitelná fraška. A při všem rozvratu, který Evropě způsobila Ursula von der Leyenová se svými zelenými nesmysly, má ještě odvahu Poláky mustrovat a podporuje pochopitelně svého druha ve zbrani Donalda Tuska.
Tusk ve sporu o Ústavní tribunál zase tahá Rusko, protože Poláci jsou na něj historicky alergičtí, a s tímhle sentimentem mu zatleská i ten, kdo by jinak řekl, že to není tak jednoznačné. Čím horší podstatu potřebujete zakrýt, tím víc ji musíte obalit cukrem vzletných frází. A plný stadion skandující jméno Nawrockého? Určitě by se našel i plný stadion skandující za Tuska. Polsko je rozdělené jako každá jiná země, a o tom, kdo vyhraje, nerozhodují demonstrace na ulicích, ale volební urny. Snaha zvrátit jinde, co lidé demokraticky zvolili, vzbuzuje silnou obavu, jestli jde ještě o demokracii, i když se jí ti, kdo to dělají, zaštiťují.
Protesty se navíc lavinově přelévají z jedné země do druhé: Itálie, Francie, Německo, Polsko a teď Česko kvůli koncesionářským poplatkům. Atmosféra v Evropě je zjitřená a k požáru stačí malá jiskřička. U nás jsou to zatím jen zahřívačky, to hlavní vypukne nejspíš 17. listopadu.
Nezávislost se kupuje vlastními penězi
Kdyby Česká televize dávala prostor všem názorům, politickým skupinám a ideologiím a nevybírala selektivně, co se zrovna hodí, dalo by se těch 150 korun měsíčně oželet jako veřejná služba. Srovnání s daněmi nesedí. Daně taky nikoho netěší, ale stát za ně poskytuje služby, které člověk využívá: silnice, na kterých ho nikdo nekontroluje podle politických názorů, školy pro děti, zdravotnictví. Českou televizi většina lidí nezapne, způsobů, jak sledovat něco jiného, je nepřeberně, a přesto ji musí platit. A ČT se jim za jejich peníze ještě směje do obličeje.
Kdyby televizákům opravdu šlo o nezávislost, řekli by: nezávislost nám zaručí jen vlastní peníze, ne peníze, o kterých rozhodují politici, ať formou poplatků, nebo rozpočtu. Dejte nám příjmy z reklamy a možnost, aby nám diváci přispívali dobrovolně, kolik chtějí. Tak fungují internetové kanály placené diváky, kteří je mají rádi. Na to přesně by měl prosit generální ředitel ČT. Stačilo by změnit statut a zvýšit podíl reklamy.
Na Staromák s heslem na krabici od bot se dá vyrazit za cenu jízdenky a svařáku. Kdyby ale Česká televize měla každého stát 1 500 korun měsíčně, lidé by sakra váhali. Televizáci dobře vědí, že by plakali nad výdělkem, protože hrdinové s krabicemi a básněmi by jim velké peníze neposlali. Služba, kterou poskytují, dnes zajímá tak malé procento lidí, že by se neuživila.
Nezávislost neznamená, že médium nemá názor. Každé médium je závislé na lidech, kteří v něm pracují a promítají do pořadů své názory, a to je v pořádku. Výjimkou je zpravodajství, kde se mají servírovat fakta. Jinak by měly zaznívat různé názory, ne pořád dokola jeden jediný správný. A závislost na divácích je u média v pořádku. Jde o nezávislost na politicích a státu: kanál placený reklamou a příspěvky diváků se nemusí bát, že nějaký úředník nebo ministr škrtne perem. Bát se je spíš třeba cenzurních zásahů typu EMFA.
Instituce jako rukojmí a dědictví roku 2000
Ať zaměstnanci stávkují, ale kvůli věcem, které mají smysl, a ne tak, že si berou jako rukojmí médium, které jim všichni platí. Nejhorší je, když si lidé, kteří v nějaké instituci pracují, myslí, že je jejich. Obrovská chyba se stala v letech 2000 a 2001 a v následujících letech, kdy ti nejhlasitější stávkující nebyli vyhozeni a v televizi zůstali. To, co se v ČT za posledních 25 let dělo, je vlastně neustálé vyřizování účtů s politiky, kteří jim tehdy šlápli na kuří oko.
Stávka navíc neznamená, že vám příští poplatek přijde nižší. Stávkuje se za vlastní ekonomické zájmy a lidé to zaplatí. Na transparentech se bude psát, že vysmíváním se voličům bylo hlasování ve 4:36 ráno. Vysmíváním se lidem je ale to, že si instituci na den vezmete jako rukojmí, den nebude program, a za listopad stejně zaplatíte 150 korun. Firmám, které vydělávají na vymáhání poplatků od neplatičů, by mimochodem po změně financování taky přestala kvést pšenka.
Varování slovenských umělců a novinářů, ať to tu nenecháme zajít tak daleko jako na Slovensku, ukazuje, že by měli dělat svou práci místo politické agitky. Dnes si na politruka hraje každý, kdo hrál v nekonečném seriálu nebo vystupuje na obrazovce veřejnoprávního média, a myslí si, že má právo lidi vychovávat. Kdo nesouhlasí, zaplatí 150 korun stejně.
Pravda, láska a dlažební kostka
Když Patrik Nacher sdílel trefnou koláž o pravdě a lásce v kostce, ozval se Jan Moláček z veřejnoprávní televize. Napsal, že demonstranty, kteří se drželi za ruce na Malostranském náměstí a zpívali hymnu s dětmi na ramenou, kdosi líčí jako násilníky, že je to odporné, ale je to známka, že jim teče do bot, a že se nevzdávají a budou dál pokojně bránit demokracii.
Stačí si ty dvě poslední věty přečíst ještě jednou a položit si otázku: může člověk z média, které má být ze zákona objektivní, vyvážené a nestranné, po takovém příspěvku, kterým se jednoznačně vymezil proti velké části politického spektra i voličů, ještě někdy být nestranný? Je to jasná politická agitka. Má-li být Česká televize nezávislá za peníze všech, nemohou v ní zůstat lidé, kteří teď stávkují, demonstrují a berou si ji i koncesionáře jako rukojmí.
Medaile pro Hřebejka
Prezident Petr Pavel vyzývá ke skromnosti a k odvaze, což je od člověka, který bránil komunistický režim se zbraní v ruce a tehdy proti němu žádnou odvahu neprojevil, pozoruhodné. Nejvíc ale pobavila medaile Za zásluhy pro režiséra Hřebejka. Na sociálních sítích byste těžko hledali větší žumpu sprostoty než jeho příspěvky. Když Miloš Zeman slavil narozeniny v hotelu Štekl, Hřebejk napsal, že jsme propásli příležitost ten hotel vybombardovat. Jinde psal, že voliči a podporovatelé politika, kterého nemá rád, by se měli plazit po břiše kanálem, ideálně na ruském venkově. Tak se vyjadřuje demokrat o lidech, kteří mají jiný politický názor.
Vyznamenání z ruky Petra Pavla je přitom geniálně symbolické. Pavel vzešel z prostředí lampasáků, jako byl major Šebek z Pelíšků. V Pelíšcích si z takových lidí Hřebejk dělal legraci, teď se dme pýchou, že od jednoho z nich převzal státní vyznamenání.
Jde o Babiše, o peníze a o NKÚ
Lidé se úplně zbláznili a o poplatky přitom nejde. Jde o Babiše, o peníze a hlavně o NKÚ, aby začerněné smlouvy mohly i nadále zůstat začerněné. Je skandální, že instituce, která dostává od koncesionářů mnoho miliard korun, si může dovolit tak netransparentně hospodařit. Kontroly by odhalily finanční toky a vazby a třeba i to, jestli je normální, že na akci, kam soukromá televize pošle dva lidi, jich veřejnoprávní pošle deset. Česká televize potřebuje kromě kontroly hospodaření i důkladný personální audit, protože ne všichni její zaměstnanci jsou tam nezbytně potřeba. Pro začátek by stačil i Nejvyšší kontrolní úřad, kterého se v ČT bojí jako čert kříže.
Obranu svobody a demokracie tu lze přeložit jedním slovem: prachy. Brání se ekonomické vazby, léta budované a fungující, se kterými žádný generální ředitel nic neudělal. Když s tím chtěla něco dělat Rada České televize, dostala s velkou pompou začerněné smlouvy. Ať si ČT se začerněnými smlouvami chodí za diváky, kteří ji budou dobrovolně financovat, až bude odstřižená od rozpočtu i od povinných poplatků. Teď brání svoje kšefty, vazby a svůj smrádek, ale teploučko.
Politika se nerozhoduje na Letné
Tlaky na vládu budou a využije se každá záminka. Financování České televize je Achillova pata mnoha umělců a herců, takže to bude rezonovat. Potenciál něco strhnout to ale nemá. I kdyby na Letnou přišlo avizovaného půl milionu lidí, co z toho? Půl milionu voličů představuje podle účasti zhruba 8 až 10 procent hlasů, tedy elektorát o něco slabší ODS.
Politika se nerozhoduje na Letné, ale u volebních uren. Tam přišla většina voličů, kteří si přáli zrušení koncesionářských poplatků, a proto je vláda teď ruší. Politici něco slíbí, voliči jim dají bianko šek a vláda to opravdu navrhne. To je ta nejkrystaličtější podoba demokracie, ne tyranie. Vyhráli volby se zrušením poplatků, ruší poplatky. Konec dojemného příběhu.
Proč mlčí soukromé televize
Že se soukromé televize za zrušení poplatků nijak nestaví, vysvětluje profesní solidarita a hlavně byznys. Kdyby Česká televize žila hlavně z reklamy a dobrovolných příspěvků, předefinoval by se reklamní rybník: zmenšil by se, nebo by klesly ceny reklamy. To se soukromým médiím líbit nemusí.
Pro televizi by mělo platit, čí chleba jíš, toho píseň zpívej. Lidé ji živí, tak ať začne makat a chleba si zaslouží. V ČT se ale vžilo opačné pravidlo: budeme zpívat, co chceme, a vy nám ten chleba dejte, protože vám to ukládá zákon.
Kolik demokracie v Evropě zbývá
Že by v Evropě nebyla demokracie vůbec, se tvrdit nedá. Základní princip, že vládnou lidé prostřednictvím volených zástupců, pořád do jisté míry funguje. Roste ale vliv nestátních a nadnárodních aktérů. Stačí připomenout, jak se ukázalo, že Evropská komise platila zelené neziskovky, aby byly ve svých požadavcích agresivnější a tlačily na europoslance, kteří pak měli přijímat přísnější zelenou legislativu. Demokracie slábne, ale ne kvůli změně financování České televize. Slábne z úplně jiných důvodů, a těm, kdo věří, že je ČT spasí, tyhle důvody nevadí. Buď je nevidí, nebo je vidí a jsou s nimi srozuměni, což je horší varianta.
Školné a humanitní obory
Návrh dotovat jen obory, které mají pro stát přínos, a genderová studia nechat studovat za vlastní, je třaskavý, protože dělicí linie mezi prospěšným a neprospěšným oborem bývá tenká. Nejlepší by bylo definovat obory ve spolupráci s byznysem, o čemž mluví každý ministr školství, jen se to moc neděje. U humanitních oborů, jejichž absolventi mají největší šanci skončit tam, kde veřejné peníze spotřebovávají, místo aby je vytvářeli, by ale příspěvek studentů měl být podstatně vyšší. Kdo chce opravdu studovat, peníze si najde, protože výdaje jsou otázkou priorit. Nejde ale studovat za peníze daňových poplatníků, považovat majetek školy za vlastní a ještě diktovat, kdo do ní smí.
Studentské ankety, v nichž mladí lidé nedokážou říct, co se stalo v roce 1918, 1948, 1968 nebo 1989, přitom ukazují, že neznalost nikomu nebrání mít na věci silný názor. A heslo, že dokážeme to znovu sametově, má samozřejmě živit sentiment listopadu 1989, zvlášť když se blíží 17. listopad. Studenti si chtějí prožít svou vlastní revoluci, jen nepochopili, že tu se nic, co by zásadně měnilo charakter české demokracie, neděje, a svým jednáním se postavili na špatnou stranu.
Naléhavý vzkaz dvou seniorek
Na odlehčení zbývá naléhavý vzkaz dvou seniorek, které v angličtině varují politiky před klimatickou budoucností a vyzývají je, ať jednají kvůli mladším generacím. Nezbývá než jim popřát dlouhý život, aby za 20 nebo 30 let viděly, kam by Evropu dovedlo, kdyby je poslechla: do šíleného zeleného skanzenu, zatímco zbytek světa se bude rozvíjet bez ohledu na zelené strašení. Podobných apokalyptických scénářů už zaznělo mnoho, třeba od Grety Thunbergové. Kdyby se naplnily, byl by už dávno konec. Místo toho jsme se dožili roku 2026 a můžeme si naplno vychutnat stávku v České televizi a Českém rozhlase.
Závěr
Stávka veřejnoprávních médií, zákaz vstupu ministrovi na DAMU i básně o zestátnění se tváří jako obrana svobody a demokracie. Pod vzletnými frázemi ale zůstávají peníze, začerněné smlouvy a strach z kontroly NKÚ. Demokracie se nerozhoduje na Letné ani na akademické půdě, ale u volebních uren, a voliči tam o zrušení poplatků rozhodli. Kdo křičí, že je Česká televize jeho, měl by být ochotný si na ni sáhnout do vlastní kapsy. A kdo ochotný není, neměl by křičet.
