Chorušice na Mělnicku sbíraly ocenění za péči o krajinu a životní prostředí. Teď se ocitly v akcelerační oblasti, kde mají vyrůst větrné elektrárny vysoké až 250 metrů. Starosta Martin Bauer popisuje, jak se o záměru dozvěděl nejdřív od investorů a teprve o rok později od státu, proč obce marně žádaly o přesun zón na brownfieldy a proč považuje za paradox stavět větrníky v ochranném pásmu zdroje pitné vody.
Od solárního boomu k větrníkům
Před více než deseti lety se kolem obnovitelných zdrojů rozhořela kauza tehdejší předsedkyně Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové. Zpochybňovala podezřele štědrou podporu, která proudila do prudce rostoucího solárního byznysu, a sama se pak ocitla před soudem. Řízení se táhla roky a v solární kauze skončila osvobozujícím rozsudkem.
Podobný příběh se podle úvodu rozhovoru schyluje k repríze, tentokrát u větrných elektráren. Evropská směrnice RED III a navazující český zákon č. 249/2025 Sb. zavádějí akcelerační oblasti, v nichž se mají povolovat obnovitelné zdroje zrychleně. Nominálně by neměly narušovat krajinné dominanty, ležet na bonitní zemědělské půdě ani ohrožovat zdroje pitné vody. Jak to vypadá v praxi, ukazují Chorušice.
Vesnice roku uprostřed větrné zóny
Martin Bauer se za symbol odboje nepovažuje. Spolu se zastupiteli i se starosty z Mělnicka a Mladoboleslavska podle svých slov jen dělá svou práci a upozorňuje na úskalí, která přináší vymezení akceleračních oblastí.
Chorušice leží osmnáct kilometrů severovýchodně od Mělníka, kde krajina přechází do členitého Kokořínska. Lidé se tu odjakživa živili hlavně zemědělstvím. Obec od roku 2004 opakovaně uspěla v soutěži Vesnice roku, v roce 2023 získala zelenou stuhu za péči o životní prostředí a o rok později zlatou medaili v mezinárodní soutěži Entente Florale Europe.
Investoři přišli dřív než stát
První zprávu o tom, že se v okolí chystá větrná zóna, nepřinesl úřad, ale obchodníci. V roce 2025 navštívil obec už druhý investor do větrných elektráren s nabídkou spolupráce. Na otázku, co chtějí v zapadlém zemědělském koutě bez průmyslu, prý odpověděli, že to bude brzy velmi lukrativní oblast.
Podle Bauera jeden z investorů otevřeně řekl, že stavba bude povolena i přes případný nesouhlas obce. Pokud obec smlouvy o spolupráci nepodepíše, dostane z elektrárny jen zákonný odvod a nic navíc. Starostu to nadzvedlo: někdo přijde z jiného kraje se svým byznysem a sdělí obci, že nemá šanci se bránit.
Bauer se proto obrátil na radní Středočeského kraje odpovědnou za životní prostředí, která mu ale nic bližšího neřekla. Investoři ukazovali jen útržek mapy s územím obce. První informace přišly zhruba v květnu a červnu 2025, mapu tehdejších akceleračních zón pak obce získaly přes krajský úřad. Území vyznačené zelenou barvou se táhlo od Kokořínska až za Bezno k Mladé Boleslavi. Bauer pak svolal jednání mělnických i boleslavských obcí a jejich zástupci se shodli, že chtějí území vrátit do běžného režimu, kde se každá stavba posuzuje v normálním stavebním řízení.
Milion ročně za jeden větrník
Investoři nabízeli obci milion až milion a půl korun ročně za každý větrník nad rámec zákonné platby, případně společný podnik. Bauer je popisuje jako šikovné obchodní zástupce, kteří svou práci dělali velmi dobře.
Ze zahraničních cest v rámci soutěže Entente Florale ale zná i jiný model. Na západ od českých hranic je podle něj běžné, že se sama komunita rozhodne investovat do obnovitelných zdrojů a víc než devadesát procent výnosu zůstává jí. Pět až deset procent dostane ten, kdo zařízení postaví, provozuje a ručí za ně. Rozdíl mezi takovým modelem a nabídkou pro Chorušice označuje za obrovský.
Rok čekání na odpověď úřadů
Firmy klepaly na dveře v květnu 2025, oficiálně se obec o zařazení do oblasti s přednostním právem výstavby větrných elektráren dozvěděla až v dubnu 2026. Už koncem roku 2025 přitom bylo jasné, k čemu se schyluje. Obce proto oslovily ministerstvo průmyslu a obchodu, ministerstvo životního prostředí, ministerstvo pro místní rozvoj i Středočeský kraj s žádostí, aby nebyly zahrnuty plošně. Odpovědi byly obsáhlé, ale ministerstvo pro místní rozvoj jim v podstatě vzkázalo, ať vyčkají na změnu č. 2 územního rozvojového plánu. Kraj ujistil, že se bude názorem obcí a obyvatel rozhodně řídit.
Obce na Kokořínsku a Boleslavsku si přitom podobný křest ohněm už jednou prožily, když tu australská společnost chtěla těžit černé uhlí z hloubky kolem kilometru. Když tehdy žádaly ministerstvo životního prostředí o pomoc, dozvěděly se na velkém shromáždění v kinosále v Byšicích, že ministerstvo je jen správní orgán a důvody, proč záměr nejde, si musí obce obstarat samy. Bauer se od té doby ptá, k čemu je ministerstvo, které nemá koncepci, samo se jí nedrží a chová se jen jako správní orgán. Kdo o čem v území doopravdy rozhoduje, shrnuje přehled pravomocí obce, kraje a státu.
Minusy si obce musely shánět samy
Klady záměru obce slyšely z oficiálních míst, zápory musely hledat jinde. Státní zdravotní ústav k infrazvuku podle Bauera sdělil v podstatě jen to, že existuje. Finská studie, kterou si obce dohledaly, naproti tomu dochází na základě dlouhodobého pozorování k závěru, že zdravotní ani pocitové potíže by lidé neměli mít teprve ve vzdálenosti zhruba patnácti kilometrů od větrného parku.
Obce proto sbíraly zkušenosti lidí z Vysočiny, kde větrníky stojí dlouho, a pomáhali jim i energetici. Ze starosty se tak musí stát téměř hacker, aby se o skutečných dopadech stavby na území vlastní obce vůbec něco dozvěděl.
Kdo rok vyjednával, nikdo neví
Kdo a s kým v roce mezi první návštěvou investorů a oficiálním oznámením vyjednával, obce nevědí. Na veřejném projednání v pražském Radiopaláci v květnu 2026 zaznělo, že ministerstvo pro místní rozvoj nemělo čas mluvit se starosty.
Česko podle Bauera tlačí termíny. Stanovení akceleračních oblastí je už od minulé vlády navázané na modernizační fond, takže bez nich by stát přišel o peníze. Když obce letos kolem června žádaly o přesun oblastí tam, kde větrníky obce chtějí, nebo na brownfieldy, například vytěžená důlní území a místa s hotovým připojením k síti, dostaly odpověď, že na to už není procesní čas a Česko by nestihlo doložit plnění Evropské komisi.
Současná vláda tento stav zdědila po předchozí. I Evropská unie přitom počítá s výstavbou na brownfieldech a na místech končících průmyslových provozů, jako je elektrárna Mělník nebo teplárna Kladno. Nestalo se tak.
Tři oblasti na nejlepší půdě
V okolí Chorušic byly vymezeny tři akcelerační oblasti a prakticky všechny leží na zemědělské půdě první nebo druhé třídy ochrany. Oblast č. 84 na Boleslavsku z návrhu po připomínce ministerstva životního prostředí zmizela. Proč právě ona, nikde vysvětleno není. Podle Bauera jsou přitom všechny tři oblasti postavené naroveň polohou i rázem krajiny a oblast č. 83 u Chorušic navíc leží v ochranném pásmu vodního zdroje.
Na kvalitě půdy záleží zvlášť v suchých letech. Letos na písčitých půdách od Mělníka po Byšice a Vysokou Libeň klesly výnosy o třicet až čtyřicet procent. Na těžších řepařských půdách kolem Chorušic šlo o deset, nejvýš patnáct procent. Stavět na nich větrníky podle starosty znamená zbavovat se té nejkvalitnější zemědělské půdy.
Pitná voda pro sto tisíc domácností
Oblast u Chorušic leží v pásmu hygienické ochrany podzemních vod, z nichž se zásobuje víc než sto tisíc domácností směrem na Mělník, Slaný a Kladno. Ani tento argument neuspěl.
Paradox je v tom, že kvůli stejnému pásmu nemůže obec vyřešit odpadní vody. Kokořínsko je řídce osídlené, kolem 28 obyvatel na kilometr čtvereční, bez aktivních vodotečí. Vodní zákon od roku 2001 zakazuje vypouštět vodu z centrální čistírny do vsaku, a tak se tu kanalizace postavit nedá. Obec se proto podílela na projektu podpory decentrálního čištění, který Státní fond životního prostředí dnes nabízí řadě obcí. Chorušice ho ale využít nemohou: vodoprávní úřad v Mělníku domovní čistírny zakázal kvůli možnému znečištění prameniště a kraj zákaz potvrdil.
Ve stejném pásmu má přitom vyrůst deset až patnáct větrníků, z nichž každý obsahuje asi 600 litrů rozpáleného oleje. Únik ropných látek je podle Bauera u každého stroje předvídatelný. Hasiči navíc považují tato zařízení za nehasitelná: čekají, kam se při požáru rozpadnou a co poškodí, a hasí až to, co dopadne na zem. Ohrožení vodního zdroje je podle obce ve srovnání s domovními čistírnami několikanásobně vyšší, přesto to nebyl důvod oblast z návrhu stáhnout.
Závěr
Chorušice nejsou proti obnovitelným zdrojům jako takovým. Vadí jim, že se o zóně na svém území dozvěděly od investorů dřív než od státu, že argumenty o půdě a pitné vodě nikdo nevyvrátil, jen je přešel, a že model, v němž výnos zůstává místní komunitě, se tu vůbec nenabízí. Obec se nakonec obrátila na Nejvyšší správní soud s návrhem na zrušení vládního vymezení oblastí a starosta doufá, že příští zprávy budou lepší.
