Prezident České stomatologické komory Roman Šmucler prošel v rozhovoru sedm témat týdne: od předražených čepic s Večerníčkem přes vyhlášku o školních jídelnách a tlak Berlína na peníze pro Ukrajinu až po nepokoje ve Frankfurtu a letošní 17. listopad. Společný jmenovatel? Méně emocí, víc pragmatismu a víc prostoru pro jiný názor.
Večerníček jako značka, ne jako politický symbol
Milion chvilek se omluvil za drahé čepice s motivem Večerníčka. Samotná cena Šmuclerovi nevadí. Demonstrace jsou podle něj velký podnik, rozloučit Letnou není levné a když se peníze vyberou prodejem čepic, je to průhlednější než financování, o kterém nikdo nic neví. Klidně ať je prodávají za padesát tisíc.
Zajímavější otázka je jiná: Večerníček je podle Šmuclera ochranná známka České televize a podobu postavičky s novinovou čepicí vymyslel Radek Pilař. Kdo s takovým symbolem vydělává, měl by vyřešit licence s rodinou autora i s televizí. A v širším smyslu Šmuclerovi vadí, že si jedna část společnosti přivlastňuje symbol dětství celých generací. Večerníček je kus české kultury, nikoli politický transparent. Jestli je z toho šťastná třeba paní Bohdalová, která pro mnohé Večerníček ztělesňuje, je podle něj otázka.
Na České televizi Šmucler oceňuje hlavně to, co nedělá zpravodajství: seriály, inscenace a šanci pro české tvůrce. Rád by viděl seriál o T. G. Masarykovi, podobný inscenaci o Karlu IV., na kterou se děti dívají jako na učební látku. Politické vysílání je podle něj jen zlomek rozpočtu a dnes se dá dělat levně, se dvěma lidmi a mobilem. Doplácejí na politický křik hlavně lidé, kteří v televizi dělají kvalitní pořady.
Kaiser, Lenin a umělec jako křivé zrcadlo
Herec Oldřich Kaiser zamotal hlavu oběma názorovým táborům, když na protestu před Českou televizí přednesl verše o Leninovi, v nichž Šmucler rozpoznal i Ivana Martina Magora Jirouse. Vidí v tom performanci a kus umění, ne politické prohlášení. Zaráží ho, že část lidí teď herce napadá, jako by všichni umělci museli mít jednotný názor.
Umělci by podle něj měli méně mluvit na schůzích a víc nastavovat zrcadlo, a to raději takové hrbolaté jako v bludišti na Petříně, které ukáže život trochu jinak než publicisté a politici. Připomíná výrok Milana Kundery, že svět lze poznávat jen vědou a románem. Kundera přitom podle Šmuclera v Česku není doceněný, zatímco v Šanghaji viděl celou místnost knihkupectví zaplněnou jen jeho knihami. Spíš než Kaiserův výstup tak Šmuclera zneklidňují hádky, které se kolem něj rozpoutaly.
Vyhláška o školních jídelnách: doporučit, ne nařizovat
Ministr pro sport, prevenci a zdraví Boris Šťastný prohlásil, že stát nemá školním jídelnám diktovat recepty. Šmucler s ním souhlasí. Za nevinný příspěvek na sociální síti, v němž napsal, že vyhláška sama o sobě nic nezaručí, prý schytal kritiku.
Na komoru za ním chodili lidé s prosbou, aby novou vyhlášku podpořila, protože je moderní a zdravá. Šmucler proto zašel za profesory hygieny, kteří se stravováním zabývají celý život. Ti mají dva strachy. Zaprvé, řada dětí má objektivně hlad a pro některé je školní oběd jediné pořádné jídlo dne; tvrdit, že děti tloustnou kvůli školním jídelnám, je podle nich velmi odvážné. Zadruhé, děti jídlo, které jim nechutná, prostě nesnědí.
Šmucler to zná z vlastní rodiny. Kamarádi jeho syna na obědy přestali chodit, rodiny se rozdělily do tří táborů: jedni dávají dětem kapesné a děti si koupí to nejhorší, jiní velkou svačinu, další trvají na zdravém jídle, a jednomu dítěti se pak udělalo špatně hlady. Ředitelku jídelny, ředitele školy a starostku Prahy 1 přitom považuje za lidi, kteří se o zdravou stravu snaží i bez vyhlášky, kterou stejně nikdo reálně nezkontroluje. Místo nařízení by stačily metodické listy a doporučení. Ředitele kontroluje starosta, hygiena i maminky. „Co tam ještě budeme posílat, policajta?“
Merz, rozpočet EU a peníze pro Ukrajinu
Německý kancléř Merz požaduje, aby všechny země EU podpořily další půjčku Ukrajině, jinak zablokuje evropský rozpočet. Babiš a Fico jsou proti, Fico mluví o vydírání a přidávají se další premiéři. Šmucler doporučuje klid: rozpočet má kolem dvou bilionů eur, spor se vede o desítky miliard a jde o jednu z mnoha položek, na kterých se jednání zadrhne, než se najde kompromis.
V Německu podle něj sílí názor, že pro řadu států, možná i pro Česko, vznikla Evropská unie hlavně proto, aby mohly sát z německých peněženek. Česká debata o EU se točí kolem dotací na rozhlednu ve vsi, ne kolem toho, že po Benešových dekretech konečně nemáme s Němci skutečnou hranici a budujeme společný prostor. Němci už sosání mají dost a Merz dává najevo, že kdo platí, ten rozhoduje. Pro Česko může být nakonec mnohem podstatnější a zničující jiná věc, emisní povolenky.
Merz podle Šmuclera vsadil všechno na vítězství Ukrajiny, jehož definice se ovšem v čase hodně měnila. Německo vidí velkou budoucnost v obnově Ukrajiny, podobně jako kdysi v Česku: německé firmy, levnější výroba, možná jednou tolik automobilek jako dnes na Slovensku a v Čechách. Na výzvu předsedy TOP 09 Havla, že by Merzovi zavolal a zaplatil, Šmucler připomíná, že za minulých vlád Česko Ukrajinu stovkami miliard nezasypalo a zbrojovky na válce vydělávaly. Snadno se radí platit, když člověk nerozhoduje. Celé jednání je podle něj mariáš, ve kterém se rozhodne, kdo dá poslední flek. Hlavně bez emocí: je to obchod, nic osobního.
Frankfurt: nepokoje a otázka pasů
Německé úřady podle titulku iDNES.cz přiznávají, že násilí v ulicích páchali migranti. Šmucler uvádí čísla, jak je zná od německého kolegy: při nepokojích bylo podle něj kolem 350 těžce zraněných policistů, z toho asi sto ve Frankfurtu, kde jednomu policistovi vyrazili všechny zuby. Polovina zadržených podle Šmuclera vůbec nemá německý pas, další část má pasy dva a jen asi čtvrtina výhradně německý.
Dvojí pas podle něj ukazuje, že nejde o lidi zahnané ke zdi. Kdo před něčím strašlivým utekl, nemá důvod si ponechávat pas té země, pokud tam nejezdí na svátky a nemá tam obchody. Z jistého úhlu pohledu tak ve Frankfurtu z 85 procent řádili cizinci, což Šmucler čte jako svého druhu útok na Spolkovou republiku.
Veřejnoprávní média a svoboda projevu
Že se o problému dřív jen šeptalo, Šmucler nesouhlasí. Oficiální německá média jako ZDF a ARD jsou podle něj hodně woke, ale řada vyvážených podcastů a redaktorů na druhé straně mlčet nemá důvod. Za pozoruhodné považuje i to, jak v Bundestagu probíhá debata mezi Weidelovou z AfD a kancléřem: racionálně, s argumenty, i když si strany nejsou nijak blízké. Český parlament mu naopak připadá ukřičený a o ničem; poslancům by klidně doporučil přenos z Bundestagu.
Veřejnoprávní televize by podle Šmuclera měly být právě místem, kde zazní všechny názory. V Americe vysílá Fox do jednoho segmentu a CNN do jiného, protože to nese peníze, veřejné televize ale pouštějí ke slovu všechny, protože si je platí celá veřejnost. Ať mluví i trochu blázen, třeba je v tom zrnko pravdy. Svoboda projevu je pro Američany božská. Pro nás ne, u nás je důležité, co říkají ti nahoře.
17. listopad: 365 dní v roce, ne kytka před kamerami
Hřib kritizoval Babiše, že nepřijde na Národní třídu, sám tam ale také nebude. Šmucler zažil listopad 1989 mezi revolučními studenty a oslavy dlouho prožíval, posledních pár let tam ale chodí nerad, stejně jako řada kamarádů z té doby. Demonstrace i koncerty zdarma jsou v pořádku, právě za to se bojovalo. Vadí mu ale jeden povinný názor a zlá atmosféra, kamery čekající od rána na Babiše a kytice v koši.
Že premiér stráví svátek pracovně v Izraeli a Hřib na cestě do Asie, mu nevadí. Od politiků čeká, aby 17. listopad naplňovali 365 dní v roce, ne aby pokládali kytky pro fotografy. Mladí lidé, kteří si dnes Národní třídu přivlastňují, mají podle něj antikomunistickou rétoriku, ale idealizují si rok 1968 s máničkami a spojením s Amerikou. Šmucler v roce 1990 bojoval právě proti návratu osmašedesátníků a socialismu s lidskou tváří. On chtěl kapitalismus a svobodu.
Závěr
Šmuclerovo čtení týdne má jednotnou linku: méně ideologie a vydírání, víc zdravého rozumu. Večerníček nepatří jedné straně, umělec smí provokovat, ředitel školy nepotřebuje vyhlášku na recepty, v Bruselu se hraje obchodní mariáš a veřejnoprávní média mají pouštět ke slovu i nepohodlné hlasy. Bez toho podle něj svoboda projevu, kterou mají Američané za posvátnou, zůstane v Česku jen heslem.