Právník Tomáš Nielsen v rozhovoru pro Rádio Universum s moderátorkou Martinou Kociánovou rozebírá, jak se z prázdných pojmů jako „dezinformace" a „bezpečnostní hrozba" stávají nástroje k umlčování nepohodlných názorů. Premiér může veřejně tvrdit, že jsme ve válce, ale občan čelí trestnímu stíhání za méně závažný výrok.
Dezinformace — slovo bez významu, ale s účinkem
Nielsen dlouhodobě odmítá pojem „narativ" a upozorňuje, že výrazy jako „vládní narativ" nebo „odborný konsenzus" nemají z právního hlediska žádnou velkou hodnotu. Odborný konsenzus je ze své podstaty základem pokroku — vždy ho někdo musí zpochybnit, aby věda šla dál. Problém nastává, když se z pojmu dezinformace stane zbraň. Nikdo přesně nedefinoval, co dezinformace znamená, a proto se proti tomuto označení špatně brání. Stačí, aby mainstreamové médium někoho takto označilo, a dotyčný ztrácí společenské postavení bez jediného důkazu.
Nálepky jako právní problém — nacista, fašista, xenofob
Slova jako nacista nebo fašista mají konkrétní historický obsah potvrzený norimberským tribunálem — propagace nacismu je trestný čin. Přesto se tyto nálepky běžně používají proti lidem, kteří s nacismem nemají nic společného. Nielsen popisuje absurdní situace u soudů: člověk obviněný z xenofobie proto, že preferuje evropskou kulturu, se dozvídá, že jde o „hodnotící soud", a tudíž odchází bez nároku na omluvu. Soudy tak de facto posvěcují používání nejzávažnějších nálepek jako běžných argumentů v diskusi.
Jsme ve válce — devalvace pojmů s reálnými důsledky
Když premiér Fiala prohlásí, že „jsme ve válce", jde podle Nielsena o devalvaci pojmů s dalekosáhlými důsledky. V mezinárodním právu existují přesně definované pojmy — válečný stav, bezpečnostní hrozba — které opravňují omezení lidských práv. Pokud politik tyto pojmy používá volně, salámovou metodou se vytváří prostředí, kde je možné omezovat svobodu projevu. Přitom za stejný typ výroku — označení někoho za bezpečnostní hrozbu — může běžný občan čelit trestnímu stíhání za šíření poplašné zprávy. Fiala to podle svých slov „myslel jinak", ale symbolika zůstává.
Média bez sebereflexe
Nielsen kritizuje média, která během covidu marginalizovala kritické hlasy, plédovala za jedinou správnou linii ohledně Ukrajiny a nyní pokračují bez jakékoli sebereflexe. Připomíná případ České televize, která při reportáži o „antivaxerech" cíleně vybrala lidi bez vzdělání s absurdními tvrzeními, zatímco řada kvalifikovaných kritiků — lékaři a právníci ze zdravého fóra — zůstala nevyslyšena. Novináři podle něj vědí, jak napsat titulek, který změní vyznění celého rozhovoru, a tohle je systémový problém, nikoli náhoda.
Elitářství a iluze morální převahy
Za mnoha problémy se svobodou slova stojí podle Nielsena pocit elitářství. Politické průzkumy mezi novináři ukazují jasnou orientaci — obrovská většina sdílí stejný pohled a považuje voliče opačného tábora za hloupé. Z toho pramení přesvědčení, že jejich morální povinností je „otvírat lidem oči". Kdo se ozve s kritikou, musí být umlčen — pomluvy, označení za dezinformátora, vyřazení z veřejné diskuse. Nielsen přirovnává situaci k tomu, co kdysi řekl Milan Lasica: lidé nejsou hloupí proto, že nemají přístup k informacím — jsou hloupí, protože jim někdo brání přemýšlet.
Co s tím? Začít u sebe
Na otázku, zda se dá systém ještě napravit demokratickými prostředky, odpovídá Nielsen pragmaticky. Přebujelý právní systém se podle něj může zhroutit sám do sebe. Do té doby doporučuje řídit se jednoduchým pravidlem: mít sílu měnit to, co měnit lze, přijmout to, co změnit nelze, a moudrost mezi tím rozlišovat. Konkrétně to znamená diskutovat s lidmi, nebát se vyslovit vlastní názor, respektovat ostatní a nesoudit je za vzhled či politické preference. Není to romantická revoluce, ale praktický přístup k zachování osobní svobody.
