Vláda navrhuje, aby se Česká televize a Český rozhlas místo z povinných poplatků financovaly ze státního rozpočtu. Na první pohled jde o účetní převod. Bouře, která kolem návrhu vypukla – demonstrace, transparenty, petice umělců i výzvy k nátlaku na poslance –, ale podle rozhovoru ukazuje, že o peníze nejde. Jde o tabu: na veřejnoprávní televizi se nesahá.
Poplatky jako ponížení občana
Zrušení poplatků dává smysl už z pohledu samotného občana. Kdykoli na něj stát uvalí povinnost, která není nutná, ponižuje ho. Občan platí daně u každého nákupu, zaměstnanci je strhává zaměstnavatel – a nad rámec toho všeho se ještě musí sám starat, aby každý měsíc zaplatil 205 korun. Horší ponížení přichází, když zapomene: desetitisíce lidí kvůli poplatkům skončily v exekuci.
Kdyby premiér Andrej Babiš chtěl Českou televizi skutečně zničit, stačilo by poplatky zákonem snížit na polovinu. Vláda ale navrhuje něco jiného – aby se stejné peníze platily z jiné kapsy týchž občanů. Rozruch kolem toho proto prozrazuje, že o poplatky v zásadě nejde.
Rodinné tajemství, o kterém se nemluví
Podstatou sporu je, že si vůbec někdo dovolil na Českou televizi sáhnout. Situace připomíná rodinu se strašně ošklivým tajemstvím – třeba co dělal dědeček za války nebo v padesátých letech. Mluvit se o tom nesmí, protože by se narušila rodinná pohoda, a všichni kolem toho tančí, dokud nepřijde někdo odvážný a nezeptá se.
Kdo dokáže změnit model financování, může totiž otevřít i další otázky: proč zpravodajství veřejnoprávní televize zvýhodňuje určité postoje a bonusuje určité politické síly, nebo co od České televize ve 21. století vlastně chceme – tedy konečně definovat veřejnoprávnost místo akademických diskuzí. Liberální část politického spektra se bojí právě tohoto dalšího kroku. Jak připomíná sir Humphrey Appleby ze seriálu Jistě, pane ministře: kdo začne klást otázky, přivolá pochyby a změny.
Kdo čerpá bonus z vysílání
Bonus ze zpravodajství a publicistiky České televize čerpají liberální politické síly. Pojmy jako demokracie, svoboda a pravda si podle rozhovoru přivlastnily „komunistickým způsobem“ a postavily z nich totemy, které se nesmějí zpochybňovat. Kdo řekne, že politika vůči Ukrajině nebyla úplně dobrá, na toho hned nastoupí hromada expertů pozvaných Českou televizí. Totéž platí pro klimaalarmistickou politiku, konformitu vůči Evropské unii a menšiny – subjektivní představy se v televizi objektivizovaly a z toho vzniká onen bonus.
Dokladem je reakce na pořad, který v České televizi začala dělat Jana Škopková mimo redakci zpravodajství a publicistiky. Když v něm zazněl jiný názor na covid, okamžitě se strhl křik, že se to vysílat nesmí. Podobně dopadá CNN Prima News, kdykoli pozve někoho nebo zpracuje téma, které liberály štve – hned se ozývá, že je potřeba „bonzovat do Atlanty“.
Opačné zacházení zažívají ti, kdo zavedené pravdy rozrýpávají. Za nimi redaktorka běhá a táboří před bytem či domem, a když přijdou do studia, napomenou je dřív, než stihnou pozdravit. Transparenty „Média si vzít nedáme“ jsou tak v jistém smyslu pravdivé: jde o to nevzdat se monopolu a téměř stoprocentního bonusu. Řada voličů navíc programy liberálních stran automaticky považuje za pravdu, která vede k demokracii a svobodě. Pro většinu diváků je to hlavně prodej hezkých pocitů – kdo opakuje, co říkají ti „ušlechtilí a chytří“, cítí se sám ušlechtilý a chytrý.
Skutečný vliv, umělci a efektivita
Je vliv České televize přeceňovaný, nebo jde jen o pomník, na který se nesmí sáhnout? Výtlak by se podceňovat neměl. Pořady se sledovaností v řádu statisíců se dál stříhají do krátkých videí a šíří po sítích. Kdyby lidé jako Daniel Stach, který prohlásil, že by v jinak vypadající televizi nepracoval, skutečně odcházeli, musel by je zaměstnat někdo jiný. Deník N ale není nafukovací a ani Ivo Lukačovič možná nebude chtít živit všechny, kdo by odešli.
Česká televize je navíc zásobárnou peněz pro umělce. Dotacemi filmu a dramatické tvorby udržuje ekosystém, jehož členy lze najít pod každou peticí. Jiný umělec peníze ani příležitosti nedostane. Část umělců proto podle rozhovoru nemusí být nadšená z dalšího demonstrování a podepisování, ale ví, že jinak „si už neškrtne“.
K nepříjemným pravdám patří i efektivita. Argument, že početný štáb kameramanů, kostymérek, techniků a zvukařů udržuje tradici řemesla, neobstojí: soukromé televize pracují v úplně jiných relacích. Udržuje se spíš tradice celého molochu socialistické Československé televize.
Bonus může rozhodnout volby
Objevila se výtka, že vláda nahrála opozici způsobem, jakým nastavila první čtení zákona. Kravál by ale nastal tak jako tak, ať by vláda postupovala kdykoli a jakkoli. Opozice by zákon nejspíš nenechala ani načíst, protože ví, že je příjemcem bonusu.
Ve volbách přitom může rozhodnout dvě až tři procenta mezi bloky, takže se nikdo dobrovolně nevzdá ani výhody v řádu jednotek procent. Uzlové momenty jako prezidentská debata, chování moderátora nebo „blbost“ vypuštěná před volbami jsou zlatou střelou, kterou televize má k dispozici. Kdyby zpravodajství a publicistika České televize hypoteticky zmizely, diváci by se možná přelili jinam, třeba na Seznam Zprávy, a Ivo Lukačovič by místo letadélka mohl postavit plnoformátovou kopii ČT24.
Je ale nutné oddělit, co vláda reálně navrhuje, od úvah o budoucnosti televize. Návrh mění jen to, z jaké kapsy se zaplatí. Současný stav je navíc ponižující i tím, že sociálně slabší musí žebrat o odpuštění poplatku – a když na to zapomenou, přijde exekutor.
Večerníček jako citové vydírání
Do protestů byl zatažen i Večerníček. Lidé si od začátku projednávání skládali večerníčkovské čepice z novin a nosili transparenty proti jeho zrušení. Česká televize přitom podle rozhovoru nesmí institucionálně vysílat sama o sobě a o změnách, které se jí týkají, a musí pokorně přijmout, co schválí zákonodárci. Místo toho dává svým skalním zastáncům podněty k citovému vydírání zbytku populace: vysíláme pohádky, StarDance, u kterého se sejde celá rodina, máme Večerníčka.
Zmínka padla i o čepici Večerníčka, kterou televize nabízela za 1190 korun jako umělecký artefakt – až podle reakcí lidí zjistila, že je to asi moc. Večerníček rušit nikdo nechce. Za správný směr rozhovor považuje teorii výklenkové televize, jak ji kdysi formuloval doktor Železný: ať veřejnoprávní televize dělá to, co nikdo jiný na trhu nenabízí – původní dokumentaristiku, tvorbu pro děti, vážnou hudbu a umělecké pořady. O ničem takovém se ale teď nejedná. Když vládní záměr projde, kromě povinných poplatků se nezmění nic.
Demonstrace, tlak na poslance a trollové
Pořad vznikal pár dní před další demonstrací na Letné, zhruba jedenáct měsíců po jmenování vlády – a už druhou. Premiér podle rozhovoru sahá na všechno, co je liberálům svaté: vláda je přinejmenším liknavá v podpoře Ukrajiny, i když Rusko označuje za agresora, Green Deal je dogma, Filip Turek je pro ně ďábel a reforma vládních rad, kde podle rozhovoru seděla jedna liberálně orientovaná nezisková organizace vedle druhé, je dalším otřesem. K tomu menší konformita vůči Bruselu, který opozice vnímá jako kotvu – podobně jako komunisté vnímali Moskvu.
Opozice podle rozhovoru nečeká tři roky na volby, ale sází na postupnou erozi vlády. Přirovnání ke komunistům sedí i na metody: paní Alvarová v podcastu Kanárci v síti navedla občany, aby poslancům vládní koalice psali dopisy a maily, že se budou zodpovídat ve svých komunitách. To lze podle rozhovoru přeložit jako vláčení bahnem před rodinou – v samoobsluze, ve školce nebo v divadle. Takové postupy se navíc mohou replikovat, protože už jeden poslanec z hnutí ANO vystoupil, aby se mohl stát starostou.
Součástí tlaku jsou podle rozhovoru i internetoví trollové a falešné účty, které musejí být profesionálně řízené – těžko si představit důchodce, který sleduje veškeré vysílání a denně nastříhá dvacet videí. Trollové nepředkládají argumenty, pracují pro 70 až 80 procent liberálů, kteří chtějí jen opakovat správné postoje a mít ze sebe dobrý pocit. Jejich příspěvky jsou všechny stejné, jako by je skládala umělá inteligence.
Dokáže opozice vládu rozložit?
Nedávno někdo zveřejnil telefonní číslo Andreje Babiše – mluvilo se o lidech z Milionu chvilek, jisté to ale není – a premiérovi během jediného dne přišlo asi 7 000 nenávistných zpráv, včetně výzev, aby se zabil. O Babiše samotného se rozhovor nebojí; tlak bude spíš mířit na slabší kusy mezi zhruba osmdesáti poslanci hnutí ANO. Záleží na tom, jak se obrní trpělivostí, a také na voličích koalice, kteří by měli dát své reprezentaci najevo, že za ní stojí.
Opoziční volič je ovšem vždycky naštvanější. Vládní volič se pohodlně usadí do křesla jako v divadle a čeká, co mu vítězové předvedou. Zajímavý je i kontrast v tom, jak média zacházejí s dnešními demonstracemi na podporu České televize a jak zacházela s protesty na Václavském náměstí proti Fialově vládě – dnešním demonstrantům nikdo z vlády nenadává.
Závěr
Premiér marně apeluje, že jde jen o poplatky. V hlavách protestujících o poplatky nejde, jde o děs z toho, že na veřejnoprávní televizi vůbec někdo sáhl a otevřel možnost uvažovat o ní dál. Demonstrují tak podle rozhovoru proti vlastní představivosti – a s tím vláda nic udělat nemůže.
