Dvě hodiny odpovědí na divácké dotazy využil poslanec a předseda strany PRO Jindřich Rajchl k tomu, aby shrnul, na čem chce v příštích letech stavět politiku svého okruhu. Prošel bitcoinovou kauzu, migraci, energetiku i vztah k Evropské unii a u většiny témat nabídl konkrétní legislativní kroky, které chce prosazovat.
Bitcoinová kauza a slib druhé vyšetřovací komise
Kauza, v níž ministerstvo spravedlnosti přijalo bitcoiny od odsouzeného provozovatele darknetového tržiště a v níž policie letos obvinila bývalého ministra spravedlnosti Pavla Blažka, se podle Rajchla zametá pod koberec. Trestnímu stíhání by podle něj měla čelit i exministryně Eva Decroix a stejně tak Zbyněk Stanjura. Připomíná, že Petr Fiala den po vypuknutí kauzy na tiskové konferenci uvedl, že nešlo o individuální akci jednoho nebo dvou ministrů, ale že se na ní podílela řada úředníků z různých pater politiky — a že se o věci sám dozvěděl od Pavla Blažka jako o zábavné historce.
Za chybu koaličních partnerů tehdejší vlády považuje, že resort spravedlnosti po Blažkově odchodu převzala jeho stranická kolegyně. Právě ona podle Rajchla odvolala koordinátora Davida Uhlíře ve chvíli, kdy chtěl ve své zprávě zmínit roli Zbyňka Stanjury; vysvětlení, že se zpráva překrývala s interním a externím auditem, označuje za výmluvu. Pokud orgány činné v trestním řízení nebudou konat, je připraven iniciovat vznik vyšetřovací komise i k bitcoinům — vedle té, která už pracuje ke kauze Dozimetr, má třináct členů a rok na to, aby vyslechla svědky a prostudovala materiály. Na divácký dotaz, zda Uhlíř promluví u soudu, odpověděl, že by ho nejprve musel zbavit advokátní mlčenlivosti ministr spravedlnosti Jeroným Tejc.
Ceuta a lodě politických neziskovek
Krizi ve španělské exklávě Ceuta, kam se počátkem srpna nahrnuly desítky tisíc lidí z Maroka, nepovažuje Rajchl za uzavřenou — podle jeho informací většina příchozích na území zůstává a bude se snažit dostat dál do Španělska. Klíčem je podle něj rozhodnutí španělského Nejvyššího soudu z roku 2020, podle kterého nezletilý migrant bez doprovodu nesmí být vyhoštěn zpět do země původu. Výsledkem je, že mladí muži přicházejí bez dokladů a shodně tvrdí, že jim je sedmnáct; samotné to tvrzení stačí k zahájení řízení a bez dokladů se opak prokazuje jen těžko. Na divácký nápad určovat věk podle rentgenu zápěstí reagoval, že u soudu by takový důkaz podle něj neobstál.
Španělsko se podle něj navíc dostalo do pasti legalizací nelegálních migrantů: počítalo s pěti sty tisíci, ale s rodinnými příslušníky z toho byl milion a dvě stě tisíc. Ostře míří i na organizace, které vozí migranty přes Středozemní moře — jmenuje mimo jiné Sea-Watch a SOS Humanity a tvrdí, že je financuje německá vláda. Popisuje mechanismus, kdy migranti na gumových člunech vyčkávají na loď a člun si propíchnou, protože jen v ohrožení života je smějí posádky nabrat. Návratovou politiku pak podle něj definitivně zablokoval loňský srpnový rozsudek evropského soudu ve věci proti Itálii. Řešení vidí v australském modelu: nelegální překročení hranice jako trestný čin, důsledná ochrana vlastní hranice, případně i vystoupení ze Schengenu.
Ukrajinská migrace: dopis zdravotní sestry a navrhované kroky
Za nejdůležitější bod celého vysílání označil Rajchl dopis zdravotní sestry, který ráno zveřejnil na Facebooku a který podle něj během jediného dne viděly stovky tisíc lidí. V komentářích prý začali své zkušenosti s ukrajinskou migrací sdílet policisté, sestry i lékaři a on chce takové příběhy publikovat dál — statistiky ho podle vlastních slov zajímají méně než každodenní realita nemocnic, škol a úřadů práce.
Z toho odvozuje čtyři kroky, které chce prosazovat: deportace nezaměstnaných ukrajinských mužů v odvodovém věku po vzoru toho, co slibuje polská opoziční strana Právo a spravedlnost, zrušení institutu dočasné ochrany, zrušení sociálních dávek a odebrání povolení k pobytu každému, kdo vycestuje zpátky na Ukrajinu — uprchlík se podle něj nemůže vracet do země, ze které prchá. Argumentuje pětiprocentní nezaměstnaností a tím, že práce načerno stlačuje mzdy českých zaměstnanců. Připomíná, že Evropská unie na začátku srpna podmínky dočasné ochrany zpřísnila; pravidlo, podle kterého musí nově příchozí muži v odvodovém věku doložit splnění vojenské povinnosti, se ale týká jen nových žadatelů a samotný institut byl zároveň prodloužen do roku 2028.
Evropská unie jako koloniální systém
Největším problémem Česka podle Rajchla není Rusko, ale to, co popisuje jako uzurpaci ze strany bruselské centrály. Salámovou metodou se prý z partnerské spolupráce rovných zemí stal koloniální systém, v němž silnější prosazují svou vůli na úkor slabších a menší země slouží jako zdroj levné pracovní síly a energie. Nejnázornějším příkladem jsou pro něj větrné elektrárny — technologie, která má v českých podmínkách výrazně nižší účinnost než u moře nebo na jihu Evropy, a přesto se podle něj vnucuje.
Do stejného rámce řadí emisní povolenky ETS2, směrnice o obnovitelných zdrojích a energetické náročnosti budov i uhlíkové clo. Výsledkem má být podle jeho scénáře odchod průmyslu, přesun výroby do Asie bez jakéhokoli přínosu pro globální emise a ztráta pracovních míst — Evropa jako skanzen. Připomíná, že jen zavádění umělé inteligence má podle prognóz zvýšit spotřebu elektřiny v Evropě zhruba o čtvrtinu, zatímco elektrárny se odstavují. Příští roky proto podle něj nebudou o souboji s Ruskem, ale o tom, jak si prosadit vlastní národní zájmy a připravit se na rozpad celku, který považuje za dřív či později nevyhnutelný. Ostře odmítá i myšlenku Spojených států evropských, kterou otevřel prezident Petr Pavel.
Vláda, červené čáry a zákon o financování neziskovek
Na opakovaný divácký tlak, jestli je ochoten kvůli neplnění programu položit vládu, odpověděl Rajchl vyhýbavě a zároveň otevřeně: současnou vládu považuje za nesrovnatelně lepší než tu předchozí, sám je za PRO ve sněmovně jediný a karty rozdali voliči — nejsilnějším subjektem je ANO. Určité červené čáry podle něj existují, žádná ale zatím překročena nebyla. Vyděračský styl „buď to bude po našem, nebo odcházíme" odmítá jako nedospělý. Jako příklady vyjednaných výsledků uvádí zpřísnění vůči ukrajinským migrantům, vznik komise k Dozimetru i sněmovní usnesení k sudetoněmeckému landsmanšaftu.
Nejvíc prostoru dostal zákon o financování politických neziskových organizací, který sám připravil a předložil. Vláda mu sdělila, že normu připraví sama, což jako týmový hráč respektuje — dal si ale termín do podzimu, a pokud se tak nestane, předloží návrh znovu. Sektor politických neziskovek popisuje ostrými slovy jako metastázy na každém ministerstvu a trvá na tom, že se musí dát dohledat, kdo je platí. V pořadu také oznámil čtyři senátní kandidáty své strany a několik desítek kandidátek do komunálních voleb s tím, že kompletní přehled zveřejní na webu strany.
Prezidentská volba a Petr Pavel
Vlastní kandidaturu na Hrad Rajchl odmítl: byla by to podle něj sebevražedná mise a mediální tlak by byl ještě tvrdší než ten, kterému podle jeho slov čelí Filip Turek. Politiku chápe jako kolektivní hru a za imperativ číslo jedna označuje spojení sil a porážku Petra Pavla v roce 2028. Současnému prezidentovi vyčítá především to, co nazývá pseudomorálkou — že člověk, který kdysi dobrovolně chtěl sloužit režimu schvalujícímu okupaci vlastní země, dnes vystupuje jako morální autorita.
Jako možného společného kandidáta zmínil zkušeného politika Radka Vondráčka, s nímž by problém neměl; osobně by ale nejraději viděl na Hradě profesora Jiřího Berana. Na dotaz, kam posílá poslanecký plat, odpověděl, že peníze už poslal na dobročinné účely a nyní se zakládá spolek vedený třemi ženami, který má financovat léčbu, na kterou zdravotní pojišťovny nepřispívají.
Co by mělo přijít po Evropské unii
Že Evropská unie zanikne, považuje Rajchl za jistotu — žádný nadnárodní celek v Evropě podle něj nikdy nevydržel a Evropa tu byla před unií i bude po ní. Čím dřív k rozpadu dojde, tím dřív se podle jeho názoru dá stavět něco nového.
Jeho vlastní vize stojí na spolupráci střední Evropy s balkánskými a jihovýchodoevropskými zeměmi — Polsko, Maďarsko, Slovensko, Rumunsko, Albánie, Severní Makedonie, Černá Hora. Předpokládá u nich nejvyšší ekonomický růst v příštích letech a hlavně to, že je zatím nezasáhla masová migrace. Model by měl připomínat někdejší Evropské hospodářské společenství: žádné centrum vydávající závazná pravidla, jen dobrovolné společné projekty, do kterých nikdo nemusí vstupovat.
Dvojí metr: AfD, Jabloko a frakce ESN
Nejostřejší pasáž patřila tomu, co Rajchl označuje za nesouměřitelný metr. V Sasku-Anhaltsku umožnil soud v Magdeburku odebírat zbrojní průkazy členům a příznivcům AfD kvůli tomu, že zemskou organizaci strany klasifikuje kontrarozvědka jako pravicově extremistickou. V Rusku zase soud vyloučil z parlamentních voleb stranu Jabloko — mimo jiné pro financování ze zahraničí. Rajchl výslovně říká, že vyřazení Jabloka považuje za nedemokratický krok a že každá strana má právo kandidovat; podstatné je pro něj to, že o ruském případu jsou plná média, zatímco o německém se skoro nemluví, přestože AfD vede průzkumy a v některých spolkových zemích má podporu přes čtyřicet procent.
Do stejné řady staví i řízení, které Evropský parlament zahájil vůči frakci Evropa suverénních národů, v níž je vedle AfD i česká SPD a jehož výsledkem může být ztráta statutu evropské politické strany a s ním i financování. Ilustruje to představou, že by se české sněmovní strany domluvily a rozpustily Piráty — tady by podle něj byl oheň na střeše, v Evropském parlamentu to možné je.
Větrné elektrárny, akcelerační zóny a irský model
Akcelerační zóny pro větrné elektrárny označil Rajchl za klíčový problém současnosti a za ukázku toho, co nazývá vydíráním vlastními penězi: podmínkou pro vyplacení evropských peněz je splnění cílů, které Česko podle něj nepotřebuje. Účinnost větrníků u nás odhaduje na patnáct procent, upozorňuje na hluk, dopad na krajinu i zadržování vody a odkazuje na francouzský precedent, kdy soud v Montpellieru nařídil demontáž větrného parku poté, co u něj byli nalezeni uhynulí orli skalní; Francie podle něj zároveň zavedla moratorium na výstavbu na pevnině. Budoucnost energetiky vidí v jádru a fúzi.
Ekonomickou alternativou je pro něj irský model: korporátní daň dvanáct a půl procenta, přebytkový rozpočet, vyjednané výjimky z daňové a migrační politiky a podle jeho čísel loňský růst přes dvanáct procent. K tomu přidává rovnou daň a daňové přiznání na jednu stránku, levnou elektřinu, veřejné zakázky do českých firem a refinancování státního dluhu dluhopisy od českých občanů místo zahraničních bank — přes sto miliard ročně za obsluhu dluhu by tak podle něj zůstalo doma. Na příkladu Itálie a premiérky Giorgie Meloniové vysvětluje, proč považuje přijetí eura za ztrátu poslední páky: se společnou měnou už stát nemá kde peníze získat jinde.
Čísla o ukrajinské migraci a organizovaný zločin
Na dotaz, zda jsou byty, dávky a povolení k pobytu spárované v jednom přehledu, odpověděl Rajchl, že stát neví ani to, kolik Ukrajinců na jeho území je. Za falešnou označuje metodiku, podle níž ukrajinská migrace odvádí do rozpočtu víc, než z něj čerpá: do příjmů se prý započítá všechno od daní po spotřební daň, zatímco na straně nákladů jen přímé sociální dávky, nikoli podíl na platech lékařů, učitelů, hasičů nebo úředníků. Ilustruje to obrazem bytového domu, do kterého se nastěhuje desátá rodina a odmítne přispívat na výtah a úklid s tím, že kvůli ní nikdo nový výtah nestavěl.
Poukazuje také na strukturu: pracuje asi šedesát procent, zhruba pětina jsou děti a senioři a další pětina nezaměstnaní. A cituje výzkum Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, podle kterého se Ukrajinci dostali mezi cizinci na první místo v organizovaném zločinu v Česku — na rozdíl od tvrzení, se kterými podle něj vystupoval bývalý ministr vnitra Vít Rakušan, totiž že mají nižší kriminalitu než Češi.
Chat control a plán na osamostatnění
Plánovanou kontrolu zpráv považuje Rajchl za čistý dohled, ne za ochranu dětí. Argumentuje tím, že systém vidí i text, který uživatel jen rozepíše a nikdy neodešle, zatímco skutečné organizované gangy dávno používají šifrované kanály a vlastní servery. Sám sebe označuje za člověka, který by ochranu dětí podpořil jako první — právě proto mu vadí, že se pod ní podle něj prosazuje něco jiného.
Na otázku po konkrétním plánu, jak se vymanit z toho, co nazývá protektorátem, odpověděl, že z rozjetého vlaku se nedá vyskočit bez přípravy. První krok vidí ve společném hlasování středoevropských a východoevropských zemí v unijních orgánech — deset až dvanáct států prý nelze odbýt tak, jako když veto uplatní Viktor Orbán sám. Druhým krokem je energetická a ekonomická samostatnost: diverzifikace exportu mimo unii, aktivní jednání s Čínou, Indií a africkými zeměmi, vlastní banka a dlouhodobé kontrakty na plyn a ropu. Teprve pak podle něj má smysl mluvit o odchodu, ideálně společně s dalšími zeměmi. Dotace přirovnává k dopingu v cyklistice: kdo je zruší sám, ze závodu vypadne.
Investigativa mimo mainstream a kauza kolem STAN
Anonymitu investigativce vystupujícího jako Thomas Paukner Rajchl hájí: zajímá ho, jestli zveřejněné informace sedí, ne pod jakým jménem vycházejí. Připomíná, že celá ochrana whistleblowerů stojí na utajení identity, a rozumí tomu, že člověk s rodinou nechce vystupovat pod svým jménem. Útoky, které se proti němu spustily v mainstreamu, podle něj fungují jako reklama.
Sám podal trestní oznámení na hnutí STAN a firmu BeSTAN kvůli způsobu, jakým se fakturovaly pronájmy poslaneckých kanceláří; podle jeho slov mu státní zastupitelství den předtím oznámilo, že věc postoupilo policejnímu orgánu. Otevřel také otázku kolem vrtulníku pořízeného ze sbírky pro ukrajinskou armádu: nechápe, proč organizátor sbírky Martin Ondráček odmítá zveřejnit registrační značku stroje jako utajovanou informaci, když jinde podle něj bez potíží ukázal majitelku firmy vyrábějící drony i místo výroby. Na tuto konkrétní otázku se ho podle Rajchla nikdo z novinářů nezeptal.
Nestejný metr justice a paralela s třicátými lety
Policejní prezident by podle Rajchla měl odejít kvůli své roli při střelbě na filozofické fakultě, systémovou změnu to ale samo o sobě nepřinese — funkci považuje spíš za politickou figuru. Zásadnější problém vidí v tom, jak nestejně se podle něj měří výrokům: člověka, který pod jeho příspěvek napsal hrubou výzvu vůči jedné novinářce, soud v prvním stupni odsoudil k podmínce, zatímco výhrůžku rozbitím hlavy adresovanou přímo jemu policie podle jeho slov vyhodnotila jako nedostatečnou k trestnímu stíhání. Sám ten komentář odsuzuje a říká, že kdyby ho viděl, smazal by ho. Stejný test aplikuje i na hesla o Rusku a Ukrajině: pokud je podněcování k národnostní nenávisti trestné jedním směrem, musí být trestné i opačným.
Odtud přechází k paralele s Německem třicátých let. Popisuje, jak se země zdevastovaná hyperinflací dokázala během šesti let proměnit v jednu z nejsilnějších vojenských mašinérií Evropy — a tvrdí, že jí to umožnila západní snaha vybudovat hradbu proti Stalinovi. Stejnou logiku podle něj Západ opakuje dnes, když z Ukrajiny staví hradbu proti Rusku a vyzbrojuje ji. Posouzení té paralely nechává na divácích.
Česká televize, Seznam a spory s novináři
Poměry v médiích shrnuje Rajchl srovnáním dosahů: jeho jediný facebookový příspěvek prý osloví víc lidí než celý YouTube kanál některé z hvězd veřejnoprávní televize. Z toho odvozuje dlouhodobý požadavek na dobrovolné koncesionářské poplatky — kdyby si Česká televize musela diváka získat, musela by podle něj najmout ty, kdo prokázali, že si publikum najdou i bez jejího zázemí. Zmiňuje také případ, kdy vydavatel jednoho velkého portálu koupil podíl ve ztrátovém médiu od člověka, který krátce nato nastoupil do čela redakce, a ptá se, jak si za takových okolností představit nezávislost.
Sám vede dva spory se Seznam Zprávami. Jeden se týká reportáže, podle níž měl na covidovém semináři šířit proruské dezinformace — konkrétně tvrzením, že virus vznikl v laboratoři ve Wu-chanu. Ptá se, v čem přesně je taková teze proruská, a odmítá argument, že zpochybňováním institucí se podlamuje důvěra v demokratické zřízení: podle něj by to znamenalo povinnost opakovat lež. Dodává, že pomluva je v Česku sice v trestním zákoníku, ale reálně se nestíhá.
Kolegové ve sněmovně a podpora Filipa Turka
Na pochvalu od divačky reagoval Rajchl výčtem lidí, se kterými ve sněmovně spolupracuje: kolegové z klubu SPD, kteří podle něj bojují proti národní očkovací strategii a proti očkování v lékárnách, Libor Vondráček ze Svobodných v oblasti evropské regulace médií, Zuzana Majerová z Trikolory i část poslanců hnutí ANO, se kterými sedí v komisi k Dozimetru.
Politiky dělí na dva typy — na ty, kdo tam sedí kvůli sobě a platu, a na ty, kdo chtějí něco změnit. Do druhé skupiny řadí poslance za Motoristy Filipa Turka a otevřeně za ním stojí; každý, kdo někdy podnikal, se prý dá vylíčit jako podvodník, stačí věci převrátit. Sám to podle svých slov zažil u projektu s kmenovými buňkami, na kterém si nic nevydělal.
Rozpočet, deficit a strukturální investice
Výtku, že vláda zadlužuje zemi a uvolnila rozpočtová pravidla, Rajchl nesmetl ze stolu, ale odmítl představu, že by šlo sestavit rozpočet výrazně lépe: při současné výši mandatorních výdajů to podle něj nedokáže nikdo. Klíčový je pro něj střednědobý výhled a nastartování ekonomiky.
Přiznává přitom, že jeho vlastní irská cesta by dva až tři roky znamenala ještě vyšší deficit, klidně přes pět set miliard, protože snížení daní a rozjezd průmyslu se v příjmech projeví se zpožděním. Rozhodující podle něj není výše schodku, ale to, jestli se peníze investují, nebo projedí — poukazuje na Polsko, které má vyšší deficit, ale rostou mu mzdy i důchody. Ilustruje to hokejovou analogií o Pittsburghu, který se po odchodu hvězd nechal čtyři roky být nejhorším týmem ligy, aby si v draftech vybral hráče na další éru.
Závěr
Dvouhodinový blok se držel jedné linky: problém není na východě, ale v tom, jak si Česko nechává určovat vlastní pravidla, a změna přijde jedině tehdy, když se pro ni rozhodne dost lidí. Rajchl uzavřel citátem, který označuje za svou životní filozofii — je lepší zapálit jedinou svíčku než věčně kritizovat temnotu — a odkazem na rok 1918 jako důkaz, že odvaha se vyplácí i tehdy, když se výsledku nemusí dožít ti, kdo s ním začali.
