Ohlédnutí za červnem 2026 začíná tam, kde se protnul diplomatický protokol a ústava: u prezidentovy cesty do Ankary. Kolem ní se ale nabaluje širší obraz doby, v níž se politika místy mění v obchod se zbraněmi, kdysi respektované instituce ztrácejí prestiž a Brusel působí spíš jako dozorce než jako partner.
Spor o cestu do Ankary
Prezident Petr Pavel oznámil, že se summitu NATO v Ankaře zúčastní. Vláda řekla ne, ústavní soud nakonec ano. Dějiny často píšou outsideři, kteří se dostanou do funkce, na kterou nemají, a udělají něco nečekaného právě proto, že jim nikdo neřekl, že to nejde – a svět už pak není stejný jako předtím.
Prezidenti si o sobě logicky hodně myslí. Ti vzdělanější ovšem akceptují mantinely, ve kterých je jim dáno sehrát obřadnou, ceremoniální roli, a vystačí si se splněním protokolu. Současný prezident má na výklad ústavy své lidi, kteří mu namluvili, že si může dělat, co chce – a současně mu říkají, co má dělat. V parlamentním systému, který máme, se tak chová, jako by šlo o systém poloprezidentský, což nutně působí procedurální konflikty s vládou.
Důvodů, proč na účasti tolik záleží, je víc. Jako neformální lídr opozice má konflikt s vládou v popisu práce. Pak je tu nostalgie – v NATO byl kdysi vysokým velitelem a stará láska nerezaví. A konečně je tu praktický důvod: summit řeší financování války s Ruskem prostřednictvím Ukrajinců, jde o obrovský byznys a zbrojaři by u jednání rádi viděli svého člověka. Postoj k válce je u prezidenta a premiéra odlišný: vláda zdůrazňuje, že válku je třeba ukončit, protože je nelidská, kdežto prezident se přiklání k tomu, že je třeba ji vést a nejlépe vyhrát.
Ústavní soud, který se zapletl s politikou
Byly doby, kdy měl ústavní soud prestiž. Byla dána osobnostmi typu Vojtěcha Cepla či Pavla Holländera. Ta prestiž utrpěla ve chvíli, kdy se instituce zapletla s politikou. Její dobré jméno poškodil Pavel Rychetský a ještě víc ho nalomilo působení předsedy ústavního soudu Baxy.
Úpadek justice je však jen důsledkem úpadku politiky. Nekvalitní politici obsazují ústavní soud právníky, kteří bývají spíš loajální k tomu, kdo je jmenuje, než aby oplývali mimořádnou erudicí. Za ústavní soud se dnes stydí především právníci staří a starší; těm se z politického aktivismu a absence noblesy zvedá buď adrenalin, nebo žaludek.
Polsko-ukrajinské vracení vyznamenání
Polský prezident Karol Nawrocki oznámil, že hodlá prezidentu Volodymyru Zelenskému odebrat nejvyšší polské státní vyznamenání, řád bílého orla. Šlo o reakci na to, že Zelenskyj speciálním dekretem přidělil jednotce ukrajinských speciálních sil přídomek po hrdinech Ukrajinské povstalecké armády. Nacionalisté z UPA se za druhé světové války podíleli na masakrech Poláků – a Zelenskyj řád zabalil do balíku a poslal poštou do Varšavy.
Kolektivní vracení vyznamenání je fraška i skandál zároveň, má ale jednu paradoxně pozitivní stránku: v zatuchlém politickém rybníku, kde se dnes dělají hlavně válečné kšeftíky, vypadla servisní elita z role. Polsko-ukrajinský konflikt má jednoduchou, přesto neřešitelnou zápletku: Ukrajinci se hlásí k nacistickým hrdinům, což pobuřuje Poláky, které právě tito hrdinové kdysi ve velkém mordovali. Zelenského gesto strhlo lavinu – polské metály hromadně vracejí dnešní ukrajinští politici i téměř všichni bývalí prezidenti, protože banderovská košile je jim bližší než evropský kabát. Polský expremiér jízlivě poznamenal, že by Ukrajinci měli kromě metálu vrátit i tanky, které od Polska proti Rusku dostali. Komu takový spor prospěje? Zatím hlavně Putinovi.
Inflace státních vyznamenání
Nadužívání vyznamenání znevažuje zásluhy vyznamenaných. Francie proslula tím, že v Evropě skoro nežije člověk, který by nedostal nějaké to francouzské vyznamenání – jdou do milionů. Udělování řádů nevyzpytatelným cizincům v sobě skrývá riziko jejich potupného navracení; kdyby se řády šetřilo, nebylo by co vracet.
Hodnota státních vyznamenání je relativní a spíš se přeceňuje. I domácí řád Tomáše Garrigua Masaryka se pouze propůjčuje – kdo zemře, musí ho vrátit – takže fakticky jde o medaile udělované z druhé ruky. Z toho úhlu není navracení řádů mezi Polskem a Ukrajinou až taková tragédie, jen nechtěně odhaluje, jak málo dnes takové pocty váží.
USA, Írán a proměny Blízkého východu
Spojené státy a Írán podepsaly 17. června memorandum o ukončení vojenských operací. Už samo příměří je pozitivní zpráva a důležitý krok, jestli se ale bude dodržovat, zůstává nejisté – obě strany jsou nepřáteli a tak to i zůstane. Íránská pozice je přitom jasná: Ameriku neporazí, ale umí se jí ubránit; nebude zbytečně provokovat, nenechá si ale nic líbit.
U Spojených států, přesněji u Donalda Trumpa, lze pozorovat, jak se neúspěšný pokus o válečné vítězství mění v pokus o diplomatické vyjednání důstojné porážky. Trump mluví o velkém vítězství, jeho kritici o kapitulaci. Amerika na Blízkém východě ztrácí vliv – přišla o respekt nepřátel i o důvěru spojenců; arabští spojenci v Perském zálivu vidí, že jim Trump ničí byznys, a od konfliktu se distancují. Trumpovo couvání nelibě nese Izrael, který pokusy o mír sabotuje, protože Amerika a Izrael neměli pro válku stejné motivy: Izrael vnímá Írán jako bezpečnostní hrozbu, kdežto pro Washington šlo spíš o tučnou kořist. Premiér Benjamin Netanjahu vede svatou válku, Trump loupežnou výpravu – a když se ukázalo, že na íránské ropě nelze zbohatnout, hrozí Netanjahuovi, že na válku zůstane sám, a kvůli ní může i prohrát volby.
Hlavním důvodem ústupu ovšem není jen vyčerpaná munice, poškozené základny či porouchané letadlové lodě, ale ekonomická realita. Spojeným státům dochází ropa, zásoby jsou nejnižší od roku 1983 a brzy budou muset skončit s exportem. Výpadek ropy kvůli zablokovanému hormuzskému průlivu zvýší ceny a na amerických pumpách zdraží benzin. Trump si tak v zálivu vybojoval spíš nepotřebnost – a hrozí mu ostuda i domácí prohra s demokraty, protože válka s Íránem nemá v Americe většinovou podporu.
Větrné elektrárny a bruselské dotace
Českou republiku čeká těžké období: bude muset volit mezi tím, zda se nechá na věčnost zaneřádit v našich podmínkách nevýkonnými větrnými elektrárnami, nebo zda se postaví bruselskému diktátu, který navíc spolupsala minulá vláda. Potvrdilo se podezření, že důvodem stavby prokazatelně neekonomických, neekologických a škaredých větrníků je devět miliard z Bruselu. Peníze mají magickou přitažlivost – politik není schopen dotaci oželet, ani když je určená na něco zbytečného nebo dokonce škodlivého.
Zvláštní je i komentář vládního zmocněnce pro klimatickou politiku Filipa Turka, který dotaci na něco, co nechce, přijímá pod nátlakem, ale s tím, že není jisté, zda se větrníky nakonec postaví. Hlavní otázka ale zní jinak: proč o tom, co se u nás postaví, vůbec rozhoduje někdo z Bruselu, kdo tady nežije? Plánované větrníky navíc budou několikanásobně větší než ty dosavadní – dosáhnou výšky několika nuselských mostů na sobě. Nadějné je, že se lidé developerům stále častěji brání, což je projevem vzniku autentické občanské společnosti – té skutečné, ne té oficiální, kterou si prostřednictvím neziskovek platí Brusel, aby se domáhala toho, co on sám potřebuje prosadit.
Proměna médií
V posledních desetiletích se funkce médií výrazně změnila – podobně jako při pomalém vaření žáby si toho člověk skoro nevšimne. Ambicí médií už není informovat, ale bavit a vychovávat. Média hlavního proudu pod drobnohledem politiků rezignovala na serióznost, objektivitu a nestrannost a především zvolila stranu.
Veřejnoprávní média jsou loajální k těm, kdo jsou loajální k Bruselu a NATO, takže mainstream stojí na straně války. Ve sporu s vládou o způsobu financování tak mají Brusel na své straně a ten kvůli nezávislosti svých mediálních chapadel jistě pohrozí sankcí či odebráním dotace. Trend infotainmentu, tedy komentovaného zpravodajství se zábavou, dorazil z Ameriky a zaneřádil prakticky celou planetu. Kdysi měli novináři ambici říct lidem zprávu, dnes je chtějí vychovat a pobavit.
Evropská unie a strach z Bruselu
Hlavním důvodem, proč vláda respektovala absurdní domácí úkol ústavního soudu ve sporu s prezidentem, byl rovněž strach z Bruselu. Prezident je vnímaný jako prodloužená ruka federalistů, kterým se oškliví emancipované národní státy – a nejvíc jim vadí národní státy na východní periferii. Kdyby byla vláda na prezidenta a jeho ústavní soud ošklivá, nejspíš by to znamenalo škrtnutí nějaké dotace s odůvodněním, že utrpěl právní stát – formule, která není k diskuzi, jen k akceptování.
Kam se člověk podívá, vidí dlouhé prsty Bruselu, který členským státům nezajišťuje servis, nýbrž nad nimi vykonává dozor. Ještě nedávno se unii dobromyslně vytýkal deficit demokracie, dnes už kritici mluví o totalitních manýrách. Evropská unie se ze společenství mění ve slepenec, jehož autorita se vynucuje silou a který funguje už jen setrvačně – bez invence, bez poslání, bez naděje na dobrou budoucnost. Je to umírající projekt.
Naděje jménem Visegrád
Možná dozrála doba k tomu, aby se proti Bruselu zvedla vnitřní rebelie. Premiéři Visegrádské čtyřky se nedávno sešli v Budapešti a tváří se, že něco vymyslí – mají dost společných zájmů na to, aby se mezi sebou nehádali. Maďarsku do konce června předsednictví patřilo a dlouhá léta platilo díky Viktoru Orbánovi za hlavního unijního potížistu. Paradoxně ani opoziční Péter Magyar, v němž Brusel viděl svůj trumf, Visegrád neoslabil.
Visegrádská skupina je sdružení neformální a nikdy nebyla jednotná ve všem, takže ostrou konfrontaci s Bruselem od ní čekat nelze. Bude ale dost silná na to, aby si vynutila diskuzi tam, kde by se s Maďarskem, Slovenskem či Českem jednotlivě velké státy vůbec nebavily. A diskuze nemusí vést jen k dobrému řešení – může také ukázat, že domluva je nemožná, například proto, že se na ničem rozumném nedá dohodnout s fanatiky. V zemích V4 je snad ještě šance uchovat si zdravý rozum a nenechat se zfanatizovat.
Závěr
Červnové dějství spojuje jeden motiv: instituce, které měly sloužit – prezident, ústavní soud, média i samotná unie – se stále víc proměňují v nástroje dozoru a války, zatímco prostor pro autentickou občanskou společnost teprve vzniká. Ohlédnutí, které začalo u letenky do Ankary, tak končí u základní otázky, komu dnešní politika vlastně slouží.
