Členství v jakékoliv nadnárodní organizaci je třeba posuzovat aktuálníma očima — ne tím, jak věci vypadaly v den, kdy se podpisovala smlouva. Evropská unie, do které Česká republika 1. května 2004 vstupovala, a Evropská unie roku 2026 jsou dvě odlišné instituce. Tehdy šlo o spolek suverénních států, dnes o centralizovaný projekt, který členským zemím stále hlouběji zasahuje do jejich vlastních věcí. A právě tento posun je důvodem, proč má smysl ptát se, zda v takovém uskupení vůbec setrvávat.
Unie, do které jsme vstupovali, už neexistuje
Když Česká republika v květnu 2004 vstupovala do Evropské unie, byl Brusel spolkem skutečně suverénních zemí. Neměl ani zdaleka takové kompetence a pravomoci jako dnes. Nikomu se tehdy nesnilo, že by Unie mohla žalovat své členské státy za to, že neplní pokyny v migrační politice, že bude zemím diktovat, jak si mají upravovat vlastní migraci, nebo že bude prostřednictvím emisních povolenek zdražovat energie a tím podlamovat ekonomiku celé Evropy.
Zlom přišel s Lisabonskou smlouvou. Od jejího přijetí začala Evropská unie citelně ztrácet na svém podílu na světovém HDP — význam Evropy oproti Asii i Spojeným státům dramaticky klesá. Hlavní příčinou je centralizace moci v rukou nikým nevolených úředníků v Bruselu a ve Štrasburku. Evropa se stala nemocným mužem světa. Za dvaadvacet let členství se Unie posunula zásadním způsobem — a nikoliv k lepšímu. Ze společenství, které mělo zušlechťovat a vytvářet příležitosti díky synergii evropských ekonomik, se stal centrální plánovač a diktátor vnucující lidem způsob života, který drtivá většina z nich odmítá.
Politika jako služba, ne jako panství
Kdyby se konalo celoevropské referendum o tom, zda se mají v základních školách prosazovat témata LGBTQ, zda chtějí lidé platit emisní povolenky nebo přijímat migranty ze střední Afriky, současné vedení Unie by tyto otázky podle všeho prohrálo. Občané by si jednoznačně řekli o změnu. Bruselští úředníci přesto razí svou linii bez ohledu na vůli těch, které mají zastupovat.
Jádro problému je v chápání samotné politiky. Politici dnes vnímají svou funkci nikoliv jako službu národu, ale jako panství, kde si čtyři roky (v případě Evropského parlamentu dokonce pět) mohou diktovat, cokoliv chtějí. To je ale zcela mylné. Politika je služba. V zastupitelské demokracii jsou politici jako právníci, kterým klient udělil plnou moc — a každý právník musí realizovat to, co po něm klient žádá, ne si jít vlastní cestou s tím, že ho názor klienta nezajímá. Občané mají zadávat úkoly a zvolení zástupci je mají plnit. Proto má smysl zákon o celostátním referendu: aby si lidé sami mohli říct, zda chtějí euro, zda chtějí emisní povolenky — a aby tímto rozhodnutím byli politici reálně vázáni.
Tuto kritiku zostřuje i návrh předsedy TOP 09 Matěje Ondřeje Havla zakotvit členství v Evropské unii přímo do ústavy. Snaha natrvalo vepsat příslušnost k bruselské struktuře do základního zákona připomíná zahledění do nadnárodního celku, jaké tu bylo před rokem 1989 vůči Sovětskému svazu — a působí jako pokus znemožnit jakoukoliv budoucí debatu o směřování země.
Manželství, ze kterého má smysl odejít
Členství v nadnárodní organizaci se podobá manželství. To, že do něj vstoupíte, neznamená, že z něj nikdy nemůžete vystoupit. Při manželském slibu si dva lidé slibují věrnost, pomoc a oporu v dobrém i ve zlém. Pokud ale jeden z partnerů začne druhého bít, podvádět, propíjet a prohrávat společné peníze, nikdo nemá právo říct: „Vždyť jsi před dvaadvaceti lety řekl ano, takže rozvod není možný.“ Slib platí, dokud platí podmínky, za nichž byl dán.
Evropská unie se od svého původního slibu odchýlila. A nešlo přitom jen o to, že Česká republika toužila do Unie — i Unie velmi toužila po České republice. Viděla tu hodnoty, které ovšem nechtěla rozvíjet, ale uzurpovat pro vlastní podnikatele a korporace. To se jí dokonale podařilo. Jakmile se ale partner zpronevěří slibu, nelze nikoho nutit v takovém svazku setrvávat. Na prvním místě má být dialog: říct partnerovi, že pokud nezmění chování, dojde k odchodu a k žádosti o rozvod. Pokud změna nepřijde, je namístě se na odchod připravit. Tempo, jakým Brusel devastuje Evropu jako celek, se přitom každým rokem zrychluje. Hrozí, že z kontinentu zůstane jen ekonomický skanzen, kam se budou jezdit dívat asijští turisté na místa, kde kdysi vznikala průmyslová revoluce.
Strašení Ruskem a obojek na občana
Proti úvahám o odchodu z Unie se obvykle staví argument, že rodina musí držet pohromadě, protože se na nás chystá zlý Rus. Jenže Rusko má problém dobýt patnáct procent zbývajícího území Doněcké oblasti a o kolabující evropské průmyslové závody nestojí — má dost vlastní země i surovin, na rozdíl od řady západních států. Strašení vnější hrozbou tak slouží spíš k tomu, aby se umlčela vnitřní kritika.
Vztah současné politické moci k občanům lze popsat ještě ostřeji. Politici se chovají, jako by jim získaný mandát dával právo nasadit občanovi obojek — protože ho považují za nesvéprávného. Vytvoří mu „ideální“ podmínky migračním paktem, otevřenými hranicemi a dovozem migrantů, postaví obří větrníky, zaplaví krajinu monstry, zatopí uhelné doly. Chovají se, jako by převzali poručnictví nad nesvéprávným občanstvem — a právě proto tak nesnášejí, když se někdo ozve. Přitom nejde o žádné rebelství, ale o obyčejný selský rozum.
Měnit názor podle toho, jak se mění politika
Závěr je prostý: na členství v nadnárodních strukturách je třeba se dívat současnýma očima a nebát se měnit názor podle toho, jak se mění samotná politika. Vstup do svazku není věčný slib bez možnosti odchodu — je to dohoda platná, dokud druhá strana dodržuje, k čemu se zavázala. Pokud Evropská unie utekla od svého původního přesvědčení o několik světelných let pryč, je legitimní ptát se, zda v ní za stávajících podmínek setrvávat, nebo začít připravovat odchod.
