Existuje politická skutečnost, kterou všichni vidí, ale nikdo ji nechce pojmenovat. Teď dostala číslo: podle exkluzivního průzkumu agentury NMS pro Novinky je nejvýraznějším opozičním politikem prezident Petr Pavel. Skutečná opozice se ve stejném šetření dozvěděla, že ji lidé neznají a její práci hodnotí podprůměrnou známkou.
Lídrem opozice je prezident. Teď to má i číslo
Osmnáct procent lidí označilo za nejvýraznějšího opozičního politika prezidenta Petra Pavla. Čtrnáct procent uvedlo premiéra Andreje Babiše – tedy hlavu státu a šéfa vlády, dva muže, kteří v opozici nesedí ani jeden. Předseda ODS Martin Kupka se osmi procenty a předseda STAN Vít Rakušan se sedmi zůstali daleko za nimi, předseda Pirátů Zdeněk Hřib skončil na dvou procentech.
Když někdo mluví jako opozice, vystupuje jako opozice a vládě zatápí jako opozice, těžko se pak divit, že ho tak lidé i vidí. Hrad to celé měsíce popíral, průzkum to popření právě obrátil naruby. Je to nová realita, s níž česká dělba moci nepočítá – prezident má být arbitrem, ne nejlepším hráčem jednoho z týmů.
Opozice, kterou lidé neznají
Stejný průzkum přinesl opozici vysvědčení, které se dá číst jen jedním způsobem. Méně než polovina lidí ví, kdo je v současnosti předsedou ODS, STAN a Pirátů. Lídry lidovců a TOP 09 zná necelá čtvrtina. Dokonce i mezi vlastními voliči Pirátů ví jen zhruba polovina, že je vede Zdeněk Hřib.
Práci opozice ohodnotili Češi známkou 3,53. Nejlépe si podle nich vede v blokování zákonů – jenže právě to od ní čeká sotva třetina lidí. Výrazně hůř dopadla tam, kde by veřejnost něco chtěla: v podpoře smysluplných vládních návrhů a ve vlastních nápadech.
Od loňských prohraných voleb si opoziční strany postupně zvolily nové předsedy, od loňského listopadu po letošní duben. Každý z nich najel do stejných kolejí jako jeho předchůdce: antibabiš, k němuž přibyl antimacinka a antiturek. Tak vypadá politika, která nemá vlastní obsah. Jedna z opozičních poslankyň dnes odmítá zákon týkající se dětí, který v minulém volebním období sama podporovala – jediné, co se změnilo, je, kdo ho předkládá.
Vlastní preference to potvrzují. V srpnovém volebním modelu Medianu drží první místo hnutí ANO se čtyřiatřiceti procenty, lidovci a TOP 09 se drží kolem tří procent a pod pětiprocentní hranicí by zůstali i Motoristé. Dvě strany, které lidé neznají, tak nemají jinou možnost než se znovu přisát na záda ODS.
Může prezident odvolat vládu? Jen v jednom případě
Z okolí prezidenta zaznělo, že hlava státu může za jistých okolností odvolat ministra, nebo dokonce premiéra. Řekl to poradce Petr Kolář – tedy člověk, který v době, kdy na Hradě seděl Miloš Zeman, hlasitěji než ostatní připomínal, že Česko nemá prezidentský systém a že prezident jmenuje ministry na návrh premiéra.
Ústava má na tuhle otázku odpověď a je poměrně skoupá. Článek 62 Ústavy sice svěřuje prezidentovi jmenování a odvolávání vlády bez spolupodpisu premiéra, ministra ale odvolává na návrh předsedy vlády. Odvolat premiéra svévolně nelze – přichází to v úvahu prakticky jen tehdy, když Sněmovna vysloví vládě nedůvěru nebo jí důvěru odepře a vláda přesto nepodá demisi. Suverénem je Sněmovna, ne Hrad. Že se dá bez důvěry nějakou dobu vládnout, ukázali svého času Mirek Topolánek i Andrej Babiš, oba to ale záhy zabalili, protože věděli, že to tak být nemá.
Zbývá otázka, jak by případný spor vyložili v Brně. Po zkušenosti z konce června, kdy Ústavní soud vydal předběžné opatření ve prospěch prezidenta, je namístě spíš obava než klid.
Svědectví spolužáka z rozvědčického kurzu
Pavel Beneš, který procházel stejným zpravodajským kurzem jako pozdější prezident, popsal v rozhovoru pro Parlamentní listy, jak vypadala příprava vojenských zpravodajců na konci studené války. Řeč byla o konspiračních bytech, krycích jménech i o takzvané eliminaci chyb – tedy o tom najít vždy takové řešení, aby člověk nebyl prozrazen, splnil úkol a v nejhorším případě rychle zmizel.
Zajímavější než technika je ale kádrová poznámka, kterou Beneš připomíná: ve spisu prý stálo, že Pavel nedozrál, protože rád obcházel předpisy. Počítalo se s ním pro působení v zemích NATO, nejlépe ve Francii. Prezident svoje studium dlouhodobě popisuje jako přípravu na dráhu vojenského diplomata, jeho tehdejší spolužák to odmítá a mluví o výcviku rozvědčíků. Beneš k tomu dodává vlastní čtení dneška: klíčové nitky hradní politiky podle něj tahá poradce Petr Kolář.
Šlo se nedozrát vícekrát: při plánování kariéry v KSČ, při proškolení namířeném proti průniku demokracie do Československa i při obhajobě sovětské okupace vlastní země. Léto teď hlava státu tráví na neformálním turné po besedách – jednu z nich, benefiční, bude moderovat Čestmír Strakatý. Otázky na méně pohodlnou část životopisu se dají čekat asi tak jako sníh v srpnu.
Kdo by mohl prezidenta vyzvat
Konzervativní senátor Zdeněk Hraba je na sociálních sítích vidět a nebojí se konfliktu – z diváckých dotazů se proto vynořila otázka, jestli by mohl kandidovat na Hrad. Odpověď zní: klidně může. Přímá volba u nás funguje i jako továrna na jména. Marek Hilšer, Jiří Drahoš i Pavel Fischer se do širokého povědomí dostali právě díky prezidentské kandidatuře a poté zamířili do Senátu.
Zatím se ale nikdo takový nepřihlásil. A dokud se neobjeví kandidát, který nebude jen antipavlem, ale nabídne vlastní důvod, proč ho volit, zůstává stávající prezident jasným favoritem – s výsledkem z poslední volby v zádech. Přímá volba přitom už několikrát pohřbila jistoty: favorité vyhořeli, outsideři, kterým novináři nedávali šanci, udělali slušný výsledek.
Návrat Ivana Bartoše?
Pražský průvod, kterému někteří říkají Pride, měl jeden nechtěný přínos: ukázal, koho by případný návrat opozice k moci vrátil i do exekutivy. V zástupu bylo možné zahlédnout člověka, který byl vicepremiérem pro digitalizaci, ministrem pro místní rozvoj a zároveň šéfem vládní strany – Ivana Bartoše.
Jak se Piráti zhostili digitalizace stavebního řízení, je dodnes učebnicový příklad: strana, která si internet dala do erbu, proměnila vlastní vlajkové téma v miliardové ztráty. Návrat nemusí mít podobu ministerského křesla, stačí náměstek nebo zmocněnec – opozice bude pirátské hlasy potřebovat. Připomeňme jen, že Piráti kdysi slibovali hmotnou odpovědnost politiků a vozili po republice kampaňový vězeňský autobus pro politickou konkurenci. Ani jedno si na sebe zatím neaplikovali.
Praha: ODS proti pirátům, se kterými vládne
Lídr pražské ODS a kandidát na primátora Tomáš Portlík vzkázal v předvolební debatě pirátské kandidátce Tereze Nislerové, že chtějí vedení Prahy bez ní, a připomněl jí mládí. Zní to jako jasné vymezení – jen s jedním detailem: ODS v pražské koalici s Piráty právě teď vládne a svěřila jim dopravu. O tom, jak dopravě v Praze prospěla, si může každý udělat obrázek při první cestě autem nebo tramvají.
Pražský primátor za ODS přitom není poslední dva roky prakticky vidět. Předvolební ujišťování, že s Piráty tentokrát vládnout nechtějí, tak stojí a padá s ochotou voličů zapomínat. Průzkumy zatím ukazují na prvním místě koalici Spolu, tedy ODS a TOP 09, za ní Piráty a STAN, hnutí ANO až čtvrté a Prahu sobě dál vzadu. Jestli má správa města vypadat jinak, musí to vzejít z výsledku, ne z předvolebních prohlášení.
Ústavní soud, který umí být rychlý
Ústavní soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně o vazbě Tomáše Jiřikovského v bitcoinové kauze. Důvod: obhajoba nedostala reálnou možnost reagovat na stanovisko státního zastupitelství. Ve vazbě přesto zůstává, protože předchozí rozhodnutí platí dál.
Vedle sebe tak stojí dvě rychlá rozhodnutí. Vlastní právo vyjádřit se před rozhodnutím soudu vláda postrádala i letos v červnu, kdy Ústavní soud předběžným opatřením uložil kabinetu zajistit prezidentovi účast na summitu NATO v Ankaře. Tehdy si stěžovala, že svoje argumenty přednést nestihla. Soud, který je v některých případech neuvěřitelně pracovitý a v jiných nikoli, se tím stává docela čitelným.
Turek, huť a peníze, které jsme si zaplatili sami
Novinky přinesly text o tom, že se Filip Turek chlubí cizím peřím zelené barvy: dotace zhruba 9,5 miliardy korun na dekarbonizaci ostravské huti jde z Modernizačního fondu, který je plněný z výnosů emisních povolenek. Tedy prý z peněz Green Dealu, který chce Turek rušit. Kruh se uzavírá, píše se v článku.
Kruh se uzavírá, ale trochu jinde. Fond se nenaplnil sám. Emisní povolenky platí firmy – průmysl, energetika, hutě – a čím špinavější obor, tím víc. Ty peníze jim Brusel posílá zpátky jako štědrou dotaci, a ještě si určí, na co je smějí použít. Pro ocelárny to znamená dražší výrobu a v důsledku i dražší produkt pro zákazníka. Že dotaci schválil ještě bývalý ministr životního prostředí Petr Hladík, je pravda – s věcným výkladem, co Green Deal je a kdo ho platí, to ale nemá nic společného.
Turek dnes není ministrem: působí jako vládní zmocněnec pro Green Deal a místopředseda Rady Státního fondu životního prostředí, tedy instituce, přes kterou peníze z povolenek tečou. V samotné huti navíc byl osobně, ne že by ji jen přelétl vrtulníkem, jak se také psalo. Ve videu z návštěvy argumentuje tím, že Česko má výjimečně vysoký podíl průmyslu na HDP a že energetický mix by neměl vznikat podle receptu úředníků bez technických znalostí.
Souvisí s tím i větrníky. Vláda osekala akcelerační zóny pro jejich výstavbu na zhruba jedenáct procent plochy, kterou původně navrhovala vláda předchozí, a doprovodný pozměňovací návrh dává obcím právo rozhodnout o stavbě v jejich blízkosti. Bývalý ministr životního prostředí Petr Hladík mezitím vládu vyzývá, aby v zelené politice pokračovala. Že už o rozdělování povolenkových miliard nerozhoduje on, je při pohledu na účet za dekarbonizaci docela dobrá zpráva.
Česká televize a boj o naše peníze
Moderátor České televize Martin Řezníček prohlásil v rozhovoru pro Seznam Zprávy, že je v boji o televizi ochoten zajít daleko. Boj se přitom vede o peníze – o to, jestli budou lidé i nadále povinně platit zvláštní daň za Českou televizi a Český rozhlas. Nezávislost zní v takové debatě lépe.
Otázka zní, kam přesně chce zaměstnanec veřejnoprávní instituce zajít a čí ta televize vlastně je. Kampaňové transparenty tvrdí, že je naše. Pokud tomu tak je, pak jsme akcionáři z donucení – a od zaměstnanců čekáme profesionálně odvedenou práci, ne aktivistickou mobilizaci za vlastní rozpočet.
Sledovanost mimo Kavčí hory
Václav Moravec po odchodu z České televize spustil vlastní placenou platformu. Jeho pořady dnes sledují stovky až nižší tisíce lidí. Je to poučný experiment: popularita, kterou bral jako svoji, byla z velké části popularitou veřejnoprávní obrazovky, na kterou si přitom sám rád stěžoval.
Hodnotové nadávky režiséra
Režisér Jan Hřebejk označil na sociální síti Petra Macinku, Filipa Turka a Otu Klempíře za ubohé idioty, jejich voliče za ještě větší, SPD a Motoristy za nácky a Andreje Babiše za rakovinu. Slušnost, kterou svého času sliboval Petr Fiala jako nástroj vítězství nad protivníky, dostala přesně tuhle podobu.
Potíž není v tom, že má režisér ostré názory. Potíž je v tom, že natáčí pro Českou televizi za peníze všech těch, které nazývá idioty, a peníze na filmy shání z veřejných fondů. Nikdo mu nebrání živit se komerčně, točit reklamy a nadávat, jak se mu zlíbí. Jen ne z povinných poplatků lidí, kterými pohrdá.
Jedna čtyřletka na deratizaci nestačí
Systém, který se buduje léta, neprostoupil jen ministerstva. Sedí ve školách, ve školkách, u soudů a v médiích, žije z dotací a hlasitě kvičí, jakmile mu někdo šlápne na prsty. Ministři přicházejí a odcházejí, tahle vrstva zůstává, betonuje se a saje dál.
Za jedno volební období se dá takový systém nakřápnout, ne rozebrat. Kdyby se po čtyřech letech vrátili ti, kteří ho vybudovali, srovná se zpátky prakticky sám. Osm let vytrvalého řezání dotačních pijavic by ho otřáslo natolik, že by se z toho tak snadno nevzpamatoval. Zkušenost z Česka i ze zahraničí ukazuje, že nalomit se to dá – ale jen když se nepovolí a člověk se nelekne toho kvičení.
Závěr
Průzkum, který dal prezidentovi titul lídra opozice, není kuriozita. Je to diagnóza dvou věcí najednou: hlava státu se chová jako politik jedné strany sporu a opozice se za tři čtvrtě roku nezmohla na nic než na předponu anti. Voličům zůstává jediný nástroj, jak s tím pohnout – a ten se používá jen jednou za čas u volební urny.
