Vládní zmocněnec pro Green Deal a poslanec za Motoristy Filip Turek byl hostem politického podcastu, kde se rozpovídal o sporu prezidenta s vládou o cestu na summit NATO, o stávce ve veřejnoprávních médiích i o tom, proč považuje evropskou klimatickou agendu za hlavní bitvu, kterou v politice vede. Následující text shrnuje jeho pohled — jde o postoje jednoho politika, ne o nestranné stanovisko.
Spor o Ankaru: „prezident by se měl chovat jako chlap"
Kauzu kolem cesty prezidenta Petra Pavla na summit NATO do Ankary považuje Turek za absurdní. Vláda podle něj drží pevně pohromadě a postoj prezidenta na její rozhodnutí nemá vliv. Připomíná, že vláda kompetenční žalobu nepodala, přestože prezident podle něj porušil ústavu tím, že ho odmítl jmenovat ministrem životního prostředí — zatímco Pavel se k soudu obrátil kvůli účasti na summitu, kde se má hájit pozice, za niž neodpovídá.
V Turkově čtení nejde o pouhý rozbroj mezi vládou a prezidentem. Pavla popisuje jako lídra opozice, který naplňuje „misi" za Spojené státy evropské, přijetí eura a hlubší integraci na úkor národní svrchovanosti — proti čemuž staví vládu hájící českou korunu a Evropskou unii suverénních států s právem veta.
Jak by mohl rozhodnout Ústavní soud
Nad možným verdiktem Ústavního soudu Turek spekuluje s odstupem. Těžko si prý představuje, že by soud nařídil jednotlivým institucím postupovat podle výkladu Hradu; nejpravděpodobnější by bylo vydání předběžného opatření a výzva vládě, aby přijala nové usnesení. Zarazila by ho ovšem rychlost — pokud by šlo o jeden z nejrychlejších procesů v historii českého ústavního soudnictví.
Přesto vyjadřuje naději, že soud rozhodne standardně a věcně. Připouští sice ironickou poznámku k tomu, že předseda soudu Josef Baxa se objevuje na akcích spolku Milion chvilek, ale věří, že většina soudců jsou vážení odborníci, kteří svou roli berou seriózně. Ať dopadne verdikt jakkoli, podle Turka prezident do Ankary nakonec stejně nepojede.
Proč tam prezident tak chce: tři roviny
Turek nabízí tři vysvětlení prezidentova úsilí. První je podle něj vojenské ego a nepochopení parlamentní demokracie — představa, že prezident stojí nad vládou, nikoli vedle ní jako poslední článek systému. Druhým je živení vlastní politické kampaně, k němuž prý posloužilo i odmítnutí jmenovat Turka ministrem.
Třetí a podle něj nejzávažnější rovinou jsou neformální jednání na okraj summitu, která mají symbolický význam pro zbrojní průmysl a velké hráče profitující z války na Ukrajině. Turek to formuluje opatrně — výslovně odmítá tvrdit, že tam prezident jede „kšeftovat" — ale naznačuje, že za prezidentem stojí silná vojenská lobby, které vyhovuje, aby na neformálních jednáních hájil určité zájmy on, a ne premiér. „Život není buzerplac," shrnuje svůj pohled na to, že politika je o dohodě, ne o rozkazech.
Stávka v České televizi a nutnost úspor
Argumentaci stávkujících ve veřejnoprávních médiích označuje Turek za slabou. Tvrzení, že financování ze státního rozpočtu ohrozí jejich nezávislost, podle něj neobstojí — vláda totiž může výši poplatků kdykoli měnit i dnes. Českou televizi popisuje jako neefektivní, „zastaralou" instituci, která by si zasloužila zásadní transformaci, a jako občan by ji prý nejraději zprivatizoval.
Zároveň přiznává, že zaměstnanců, kteří tam léta pracují za nízké platy, je mu líto. Úspory ale podle něj musí přijít plošně — připomíná, že na ministerstvu životního prostředí musel po pokynu k úsporám propustit několik desítek lidí z mnoha stovek a že šlo o bolestivý proces. Při zadlužení země o stovky miliard ročně se podle něj škrtům nelze vyhnout.
Green Deal a boj o spalovací motory
Za skutečně podstatné téma — takové, které „zlevní chleba" na rozdíl od summitu — Turek označuje jednání Rady pro životní prostředí. Boj proti Green Dealu byl podle něj hlavním důvodem jeho vstupu do politiky. Na radě, která o věcech reálně rozhoduje, prosazuje pozici, že zákaz výroby aut se spalovacím motorem od roku 2035 je nepřijatelný; ještě nebezpečnější je podle něj bližší cíl pro rok 2030.
Navrhuje proto flexibility a takzvané průměrování emisních cílů, na kterém spolupracoval už jako europoslanec a které prý automobilkám ušetřilo miliardy eur. Vzhledem k tomu, že automobilový průmysl tvoří kolem desetiny českého HDP, má to podle něj přímý dopad i na ceny. Na dotaz, zda si běžný řidič koupí kolem roku 2035 ještě benzinové či naftové auto, odpovídá, že pokud se jeho návrhy prosadí, dostupná auta se spalovacím motorem zůstanou; bez toho by zbyly hybridy a elektromobily.
Voda, přehrady a blokované stavby
Velkou část rozhovoru věnuje Turek infrastruktuře. Ministerstvo životního prostředí podle něj léta fungovalo jako „žába na prameni", která blokovala desítky staveb — od dálnic po vodní díla. Nově má resort tyto stavby naopak umožňovat; jako příklad uvádí plavební stupeň Děčín, díky němuž by mělo být splavné celé Labe, nebo posílení týmů vydávajících stavební povolení.
Klíčové je podle něj zadržování vody a budování přehrad a přečerpávacích elektráren, které vidí jako nejlepší způsob akumulace energie. Bez nich prý Evropě hrozí v horizontu desetiletí vážný nedostatek vody. Energetiku chce stavět na jádře a vodě, ne na dotovaných plastových oknech a větrnících stavěných „protože se tak někdo rozhodl".
Větrné elektrárny a tlak z Bruselu
Nejvíc kritiky míří na takzvané akcelerační zóny pro větrné a solární elektrárny, které česká vláda zdědila po předchozím kabinetu. Turek popisuje, že se jejich rozsah podařilo výrazně zmenšit, ale úplně zrušit je nelze — podle jeho líčení Evropská komise dala najevo, že pokud by jeho pozměňovací návrh prošel nebo by se zóny dál osekávaly, Česko přijde o desítky miliard z evropských fondů.
Sám se prý větrníkům a priori nebrání tam, kde je lidé chtějí a kde to dává smysl; varuje ale před opakováním „solárního tunelu", kdy na výkup energie doplácejí všichni odběratelé. Závěrem Turek přiznává, že s mandátem strany, která má jen několik procent, je jeho vyjednávací pozice slabá — kdyby měli Motoristé silnější podporu, postupoval by vůči Bruselu mnohem razantněji.
Závěr
Rozhovorem se táhne jedna linka: přesvědčení, že symbolické spory typu cesty do Ankary odvádějí pozornost od věcí, které lidem reálně zdražují život — od energetiky přes ceny aut až po hospodaření s vodou. Jde o vyhraněný pohled jednoho z nejviditelnějších politiků nové vlády; čtenář si jednotlivá tvrzení může ověřit a posoudit sám.
