Státní svátek 28. října přinesl dvě věci, o kterých se mluví: seznam vyznamenaných a projev prezidenta Petra Pavla. Medaile tentokrát podle panelu téměř nikoho nepobouřily, i když ocenění režiséra Jana Hřebejka rozděluje a na Hradě chyběl Pavel Kohout. Projev naopak vyvolal ostrou výtku: z legitimního politického sporu dělá otázku charakteru. A zatímco se o Pavlových slovech mluví všude, projev Václava Klause veřejnoprávní média podle panelu úplně přešla.
Vyznamenaní bez skandálu? Spor o Jana Hřebejka
Výběr vyznamenaných vždy odráží povahu a nastavení prezidenta, který je uděluje. Jiné lidi oceňoval Václav Havel, jiné Václav Klaus a jiné Miloš Zeman. Letos jde podle jednoho z účastníků po dlouhé době o seznam, v němž nikdo nevyvolává zásadně negativní emoce, a v dnešní atmosféře to společnosti spíš prospívá. Souvisí to i s tónem prezidentova projevu.
Jiný hlas v debatě s tím nesouhlasí. Jan Hřebejk je významný filmový režisér a za zásluhy o kulturu si ocenění zaslouží, neutrální figurou ale není. Je to ostrý glosátor aktuálního dění, který si nebere servítky, a dost lidí má pocit, že společnost rozděluje nebo dráždí. K politikům z první řady, tedy k přítomnému Václavu Klausovi, nepřítomnému Miloši Zemanovi i k Andreji Babišovi, se vyjadřuje velmi ostře, podle mluvčího někdy až za hranou. Nejde o to, že by medaili dostat neměl, jen ji nelze vydávat za ocenění, které nikoho nebolí.
Další výtka míří na samotný počet. Kdyby vyznamenaných bylo méně, mělo by ocenění větší váhu. Začátky 90. let, kdy bylo logické ocenit lidi ve velkém, dokud je čas, už jsou dávno pryč. Ve Hřebejkově případě se panel shoduje aspoň na jednom: dílo je třeba hodnotit odděleně od veřejného vystupování autora a za filmovou tvorbu si ocenění nepochybně zaslouží.
Koho na Hradě postrádali: Pavel Kohout a Jirous
Promarněnou příležitostí bylo podle panelu ocenit lidi, u nichž to už spěchá. Konkrétně jde o Pavla Kohouta. V roce výročí Charty 77 je mu 98 let a je v podstatě jejím tvůrcem: dal jí ideu i jméno a nějakou dobu ji reprezentoval. Na Hradě přitom nebyl oceněn ani jednou. Důvodem je zřejmě komunistická minulost, kterou mu dodnes nikdo neodpustil, a v tom vidí panel nespravedlnost. Kohout je svědkem historie, do které neustále zasahoval, a jeho absence je patrná.
Podobně mohl být in memoriam konečně oceněn Jirous, který takové vyznamenání také nikdy nedostal. Když už se oceňuje i posmrtně, není jasné, proč na seznamu chyběl.
Radost z laureátů, výtka k inflaci medailí
Ne každý v debatě má k seznamu výhrady. Námitky vůči oceněným by si redaktorka nedovolila vznášet, medaile podle ní patří všem. Hlasy o inflaci vyznamenání zaznamenala, téma by ale dávalo smysl teprve tehdy, kdyby mezi oceněnými bylo víc lidí, u nichž by se člověk ptal, proč ji dostali. Obecně s výtkou souhlasí u literárních cen: je jich hodně a dobrých knih, které lze každoročně ocenit, tolik není. Magnesii Literu by klidně udělovala jednou za dva roky. Hřebejkovo vystupování na sociálních sítích nemá ráda, u režiséra je ale ostřejší názor i jazyk potřeba zkousnout.
Z mnoha jmen měl panel radost: Karel Steigerwald, Jáchym Topol, Kateřina Tučková, Arnošt Goldflam. Mezi oceněnými byli i tři lékaři, Robert Lischke, profesor Neužil a transplantolog Jiří Froněk, na kterého se podle panelu trochu zapomíná, protože dlouho působil v zahraničí. U Topola zazní i povzdech nad stárnutím generace: mladíci, kteří v 80. letech tropili alotria, dnes dostávají medaile.
Několik osobností navíc dostalo vyšší stupeň vyznamenání, než jaký už mělo. I to podle panelu podporuje tezi „raději méně než více“. Nová éra trvá 35 let, počet oceněných jde do tisíců a ve stupních řádů se už nikdo nevyzná. Nový prezident mohl udělat jednu věc: počty výrazně zredukovat a dávat medaile třeba po deseti.
Projev jako královská disciplína a otázka autorství
Od ceremonie ani od projevu se podle panelu nedá čekat zásadní sdělení. Současný prezident není originální myslitel ani provokatér, k čemuž měl sklony Miloš Zeman. Opakuje teze, které říká tři roky a bude je říkat další roky: musíme být odolní, nesmíme utrácet na úkor příštích generací.
Sám žánr je přitom královská disciplína a snad to nejtěžší, co musí prezident zformulovat. Projev má jít napříč společností, takže společný jmenovatel musí být nízký, a přesto by v něm mělo zaznít něco obsažného. Takový výkon zvládne málokdo.
Panel se krátce přete o to, kdo projevy dnes píše. Předpokládat, že je prezident napsal sám, nelze, a v době umělé inteligence prý ani to, že je psali lidé. Proti tomu zazní protest: umělá inteligence autentický styl konkrétního autora nenapodobí. Časopis The Economist přitom nedávno v rozsáhlé analýze popsal, jak si špičkoví evropští politici nechávají projevy generovat. Zeman mluvil z patra, a to umělá inteligence nenapíše. U Petra Pavla převládá odhad, že projev psal s týmem sám.
Politický názor převlečený za morálku
Nejvýraznější na projevu byl podle redaktorky určitý paternalismus. Kdo nepozná určitý typ pravdy, je podle prezidentových slov pohodlný, nerozumí nebo mu chybí odvaha vidět realitu. Slovo „zbabělec“ nezaznělo, „nedostatečná odvaha vidět realitu“ ano. Politika tu vystupuje jako pedagogika a politici mají občanům vysvětlovat.
Jenže v politice je pravd málo. Panel se klidně shodne na faktech, třeba že existuje bezpečnostní hrozba, z toho ale ještě neplyne shoda na tom, jak na ni reagovat. Lidi, kteří ze stejných faktů vyvodí jiné závěry, staví projev na roveň těm, kdo charakterově selhávají. Formuluje se jedna politická pravda a kdo stojí mimo ni, má problém s odvahou. Součástí demokracie je přitom právě to, že se na realitu legitimně díváme z různých úhlů a vedeme legitimní spor.
Redaktorce málem utrhla uši teze, že musíme hájit zavedené značky. Prezident se navíc často odvolával na Tomáše Garrigua Masaryka, jenže Masaryk byl statečný právě proto, že zavedené značky často nehájil. Povinnost je hájit nikdo nemá, kritizovat je lze legitimně. Legitimní politický rozdíl se tak převádí na otázku morálky: kdo to nevidí jako já, má charakterový problém. Podle redaktorky to není jen problém Petra Pavla, ale velké části dnešní politiky, kde platí: kdo nehájí demokracii tak, jak ji vidíme my, není demokrat. Je to symptom doby a extrémně problematický, protože přesně to společnost rozděluje.
Financování ČT je technikálie, ne boj dobra se zlem
Druhý účastník se v popisu poznal. Sám byl označen za nedostatečného demokrata, za člověka, který nestojí na správné straně, a dokonce za líného, který nečetl správné texty, a proto neříká správné věci. Co prezident myslel zavedenými značkami, je podle něj jasné: Českou televizi.
Zavedené značky samy o sobě jsou dobrá věc. Je dobré mít autoritu, na kterou se člověk může spolehnout a které může důvěřovat. Kritický postoj k ní tím ale nekončí a značku lze posuzovat i měnit. Zavedená značka není dogma, není to katolická církev.
Žijeme v atmosféře permanentního ohrožení demokracie, a kdo není dostatečně pobouřený nebo vyděšený, není dostatečný demokrat. Člověk si samozřejmě musí dávat pozor, jestli demokracie skutečně ohrožená není. Představa permanentní hrozby se ale navíc váže na mechanismus financování veřejnoprávní televize, a ten stojí mimo dobro a zlo. Způsob financování České televize není projev dobra ani zla, je to technikálie, a odvozovat z něj ohrožení demokracie je přehnané.
V roce výročí Charty se nabízí její základní otázka: kdy nastává chvíle, kdy se něco skutečně děje a stojí za to jít na barikády. Někteří lidé typu Jana Hřebejka chodí na barikády neustále, jiní říkají: „Tohle ještě není ono, neblbněte, rozboříte to, co za to stojí.“ Posoudit to je úkol elit a ty podle panelu selhávají, protože jsou ochotné jít na barikády kvůli technikálii.
Přesvědčení vydávané za pravdu a věta o odvaze
V projevu chybělo podle redaktorky přiznání nejistoty. Všichni máme postoje, ale ani prezident nemůže svá politická přesvědčení předkládat jako pravdy, které stačí nahlédnout. Politika je věcí přesvědčení, argumentů i emocí. Neexistuje jedna pravda o tom, jak mají být uspořádána veřejnoprávní média, ani jedna pravda o tom, jak reagovat na ruský útok na Ukrajinu. Demokracie je silná právě proto, že se o tom může vést spor. Kdo odpáře nejistotu a vydává přesvědčení za pravdu typu „dvě plus dvě“, jako by vzkazoval: když to nechápete, kupte si učebnici. Kultivaci politického prostředí to nepomáhá.
Některé věty projevu jsou podle ní prostě nepovedené. Zazněla například tato: „Skutečná odvaha totiž nespočívá v tom, že jdeme proti oponentům, ale ve schopnosti hájit i to, co není populární, ale pro zemi důležité a správné.“ Co když ale oponenti říkají právě to populární a člověk stojí proti nim? Věta nedává smysl a někdo ji měl zeditovat. V západní tradici od Sókrata platí, že skutečnou odvahou je promluvit na veřejnosti, a celé generace vědí, co znamená jít proti oponentům.
Projev, který nepřilil olej do ohně, ale o Evropě mlčel
Jeden z účastníků přiznává, že projev sledoval nepozorně a s jedinou úlevou: ve společnosti to vře a prezident do ohně nepřilil další olej. Redaktorka oponuje, že právě tím projev zabetonoval jednu pozici. Jazyk byl trochu kryptický: něco se naznačí, každý si to rozšifruje, ale napřímo se toho moc neřekne. Prezident neřekl „podporuji ty, kdo přišli na Staroměstské náměstí“, řekl jen, že žijeme v době ohrožení a kdo ho nevidí, je slepý nebo mu to nedochází.
Ještě před čtrnácti dny panel mluvil o tom, že se v Česku na rozdíl od Francie a západní Evropy nic moc neděje. Pak přišlo noční hlasování a najednou jsou důvody jít na barikády. Jak taková zrychlená projednávání v praxi probíhají, vysvětluje příloha o tom, jak vznikají zákony. Důvod je to podle panelu trochu komický, jako by si lidé konečně museli najít důvod naplnit náměstí. Když ale někomu skutečně hoří srdce obavou o veřejnoprávní média, ať tam jde.
Mnohem víc chybělo něco jiného. Západní Evropa je ve velkých problémech a mění se něco srovnatelného snad s rokem 1968 ve Francii. Ve Francii se počítá s vítězstvím Le Penové, v Německu roste AfD. Jaká je budoucnost Evropy, když stabilní velké státy mají namále, a jak se v tom Česko zachová? Nic z toho v projevu nezaznělo, protože by to byla nonkonformita, „řez do živého“.
Klausův projev, o kterém veřejnoprávní média mlčela
Proto stojí za řeč i projev Václava Klause. Bývalý prezident ho pronáší každý rok a je relevantní. Veřejnoprávní média o něm podle panelu nereferovala ani slovem. Ať si o Klausovi kdo myslí co chce, je to intelektuál, který neustále čte a studuje, a jeho projev může být inspirativní. Klaus v něm rozvinul paralelu, o které panel často mluví: konec belle époque, jako bychom byli někde v roce 1914. Mimochodem v něm také řekl: „Tu první televizní válku jsme prohráli.“
Pavlův projev je podle jednoho z účastníků nejlepší, jaký zatím přednesl, srovnání s Klausovým by ale stálo za to. Pokud něco ukazuje problém České televize, tedy že je selektivní a má jen určitý pohled na svět, pak právě to, že se o Klausově projevu vůbec nezmínila. Šlo přitom o jedinečnou příležitost porovnat dva projevy. Miloš Zeman žádný neměl a oba řečníci jsou významné figury společenského života, ať se to komu líbí, nebo ne.
Chybějící slovo o diplomacii a konci války
Panel by od Petra Pavla rád slyšel ještě jednu věc. Pár hodin před projevem mluvil s finským prezidentem o tom, jak vypadaly telefonáty s Putinem. Po dlouhé době se možná rýsuje malá naděje, že by „ta šílenost“ mohla aspoň nějak skončit. Místo „musíme zbrojit, musíme podporovat Ukrajinu“, což je samozřejmě správně, by mohla přijít diplomacie. Jednou to skončit musí a jinak než diplomacií to pravděpodobně neskončí.
Místo toho zaznělo znovu, že musíme zvyšovat zbrojení. Prezident se tak podle panelu vyhnul dvěma důležitým otázkám: co se děje v Evropě, kde se blíží jakýsi revoluční přelom, a jak se bude vyvíjet válka na Ukrajině. Říct jen, že musíme zbrojit, je málo.
Závěr
Letošní vyznamenání podle panelu skoro nikoho nepohoršila. Výtky míří spíš na jejich počet, na kontroverzního Jana Hřebejka a na Pavla Kohouta, který na Hradě opět chyběl. Projev Petra Pavla nepřilil olej do ohně, z politického sporu o veřejnoprávní média ale udělal otázku charakteru a mlčel o proměnách Evropy i o naději na diplomatický konec války. Projev Václava Klause, který nabízel jiný pohled, veřejnoprávní média podle panelu přešla mlčením.
