Bývalý prezident Václav Klaus v rozhovoru shrnuje vlnu sporných témat posledních dnů — brněnský sjezd sudetoněmeckého landsmanšaftu, který si vzal pod záštitu prezident Petr Pavel, Pavlův výrok před školáky v Kunovicích o pokračování ruské hybridní války, chystaný odjezd na summit NATO, návrh TOP 09 na volební právo od šestnácti let i stávková pohotovost odborů přímo ve Strakově akademii. K tomu pochvala nového ministra zahraničí Petra Macinky a kritika redaktorů České televize, kteří se v pracovní den oblékli do černé.
Sudetoněmecký sjezd v Brně: omluva ne, smíření ne
Klaus odmítá slova „omluva" a „smíření" v souvislosti se sjezdem sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně. Omluva je podle něj vhodná tam, kde někomu omylem šlápnete v tramvaji na nohu — ne tam, kde se hodnotí desetiletí trvající státní politika. Závěr brněnské akce je v jeho čtení jednoznačný: vyhrál sudetoněmecký landsmanšaft, vyhrál spolkový mluvčí Bernd Posselt, a prohrála Česká republika i její občané.
Klaus odjel z cesty po Německu, kde si přečetl týdeník, jenž akci komentoval. Trojité podtržení si zasloužila věta, podle níž by Češi měli přijmout, že Edvard Beneš v Anglii roku 1938 začal plánovat „etnické vyčištění českého prostoru od Němců". Pro Klause je nepochopitelné, že větu o etnickém vyčištění používá německé médium o české straně — v zemi, která etnické vyčišťování ve druhé světové válce reálně prováděla. „Naťuknutí skořápky" však podle něj neprovedli Němci, nýbrž Brno: kdyby město sjezd nepozvalo, nebyl by. Tuhle skořápku tedy naťukli pánové Milan Uhde a spol.
Záštita prezidenta jako další gesto v souboji s vládou
Pro většinu veřejnosti přišla prezidentská záštita nad sjezdem jako blesk z čistého nebe. Klaus ji čte jako další kolo souboje hlavy státu s vládou Andreje Babiše. Žádný český prezident po druhé světové válce nic podobného neudělal — gesto je podle něj nepředstavitelné a zapadá do celkové linie tohoto prezidenta.
„Války chtivý" výrok před školáky v Kunovicích
V kunovické škole na jižní Moravě měl prezident Pavel před žáky prohlásit, že Rusko bude pokračovat v hybridní válce i po skončení války na Ukrajině a že je třeba se na to připravit. Klaus to označuje za „války chtivý výrok" — někoho, kdo chce za každou cenu udržovat atmosféru války, abychom se tohoto strašáka nemohli zbavit. Nepředstavitelné je už samo tvrzení; nepředstavitelné na druhou je říkat ho dětem ve škole, pro něž je prezident velkou autoritou a snadno mu uvěří.
Prezident má podle Klause být ten, kdo zemi uklidňuje. Pavel ale otevřeně hraje opačnou kartu — vede souboj s vládou ve prospěch té minulé a uklidňování nepotřebuje. Pro děti je to dvojnásob nebezpečné.
Summit NATO: prezident není nezbytný
Ve světle Pavlova výroku zní logická otázka, zda má prezident vůbec letět na summit NATO. Kdyby Klaus seděl ve vládě, která bude o delegaci hlasovat, větu z Kunovic by připomněl a rozvedl. Sám má z účasti hlav států na summitech vlastní zkušenost: vytváří se falešný dojem, že prezident tam musí jet. Řadu zemí by ani nenapadlo prezidenta poslat — Německo, kde má kancléř větší moc než český premiér, by to považovalo za posun k prezidentskému systému; Maďarsko prezidenta také nevysílá.
TOP 09 a volební právo od šestnácti let
V Poslanecké sněmovně se předseda TOP 09 Marek Havel zasadil o volební právo od šestnácti let. Klaus to čte jako „naprostou faleš" a ryze účelové uvažování — strana zřejmě věří, že je u šestnáctiletých populárnější než u šedesátiletých. Témata tohoto typu se podle něj objevují vždy, když taková stranička potřebuje upoutat pozornost. Šance, že by návrh prošel, je podle Klause minimální: politické strany jsou nepřesvědčivé a něco takového by neprošlo „přes mou mrtvolu".
Stávková pohotovost odborů ve Strakově akademii
Klaus přiznává, že ho překvapilo už zjištění, že na úřadu vlády jsou vůbec odbory. Když nastoupil na Hrad, zjistil, že obdobně fungovali odboráři i tam — šlo o klidnou skupinu dlouholetých zaměstnanců, kteří si vyjednávali vánoční besídky a podobné věci, a politici se toho neúčastnili.
Současná stávková pohotovost ve Strakově akademii je ale podle něj absurdní. Odborářský protest by ještě dával smysl, kdyby se týkal mezd, přesčasů nebo nedostatečného odpočinku. Když ale odboráři protestují proti rozdělení pravomocí mezi ministerstvy, vstupují do něčeho, o čem se rozhoduje jiným způsobem a co s odborářským postavením nemá nic společného. Vláda by měla být rezolutní: do politických rozhodnutí jí mluvit nemají, a pokud chtějí, musí přestat pracovat.
Macinka jako ministr zahraničí — i Green Deal jako téma současnosti
Klaus chválí novou roli Petra Macinky — kvalitnějšího ministra zahraničí Česká republika dosud neměla. S tím, že by Macinka ministerstvo zahraničí dostal, se původně nepočítalo, ale ten se v něm pohybuje jako ryba ve vodě, na zahraničních fórech vystupuje sebevědomě a nedá se zakřiknout.
Macinkův přesun má ale i druhou stránku. Sám Macinka si dříve vědomě vybíral ministerstvo životního prostředí — ne kvůli broučkům, ale proto, že zelená agenda je dnes klíčový ideologický souboj současného světa. Tam by jeho přínos byl podle Klause nejsilnější. Nový ministr Igor Červený je sice schopný řečník, jasná ideologická pozice ve sporu o zelenou politiku mu ale chybí — a tahle pozice ve vládě teď schází.
Klaus připomíná, že Andrej Babiš se obecně prohlásil za odpůrce Green Dealu, protože ničí český průmysl. Od té doby ale od něj výraznější výrok na toto téma nezazněl. V kabinetu se podle Klause začíná prosazovat pragmatický postoj: když větrníky postavíme, dostaneme od Evropské unie miliardy — a vítězí názor, že peníze jsou dobré. Sebevědomá vláda by přitom měla říct, že peníze za tuhle cenu nepotřebujeme. To současná Babišova vláda neudělá.
Černé oblečení v České televizi a oslabování svobody slova
Redaktoři veřejnoprávních médií přišli do práce v černém, někteří byli takto i na obrazovce. Demonstrovali tím proti novele zákona o financování České televize. Klaus to čte jinak: nebojují za veřejnoprávní médium, ale za vlastní pozici v něm. Vědí, že je jejich postavení otřesené, a černé šaty jsou smutkem nad ní.
Klaus připravuje projev v němčině o oslabování svobody slova v dnešní Evropě, zejména v souvislosti s Evropskou unií. Sám jako bývalý dvojnásobný prezident, předseda vlády a předseda parlamentu nemá přístup do České televize ani Českého rozhlasu — za třináct let, co není prezidentem, byl ve veřejnoprávní televizi dvakrát na okrajových tématech. Veřejnoprávní redaktoři tak v praxi vybírají, komu dají prostor a koho zamlčí. To se podle Klause svobodě slova rovnat nedá. Ke svému poslednímu rozhovoru s Václavem Moravcem se Klaus dostal v únoru 2003, krátce po zvolení prezidentem; popisuje ho jako tak nenávistný, že další pozvání ani nepřijde a on by ho stejně odmítl.
Závěr
Klausovo čtení posledních dní spojuje na pohled různá témata jednou linií — souboj prezidenta s vládou a slabost vlády, která se z něj snaží vyklouznout. Záštita nad sudetoněmeckým sjezdem, výrok před školáky, prezidentova role na summitu NATO i nečinnost vlády ve sporu o Green Deal jsou pro Klause symptomy jednoho nedostatku: chybí ideologická páteř a sebevědomí, které by zemi a její zájmy hájilo navenek.
