Politické prázdniny skončily. Vláda znovu zasedá a Sněmovnu čeká hlasování o tom, jestli přehlasuje prezidentské veto novely rozpočtových zákonů. Petr Pavel ji vrátil na konci července s odůvodněním, že vládě otevírá prostor půjčovat si výrazně víc a navyšovat některé výdaje bez souhlasu poslanců. Mechanismus, kterým hlava státu zákon vrací, popisuje čl. 50 Ústavy.
Letní pauza ale nabídla i všechno ostatní: prezidenta na festivalu věnovaném Václavu Havlovi, pražské zakázky rostoucí rychleji než samotné stavby, zrušená eurocentra, spor o kulturní politiku a opozici, jejíž nový lídr chce trávit ve sněmovně méně času.
Prezident na havlovském festivalu
TrutnOFF Open Air se letos konal od 13. do 16. srpna a byl věnovaný Václavu Havlovi — ten by letos oslavil devadesáté narozeniny. Havel festivalu pomáhal ještě jako disident, později na něj jezdil jako prezident a v roce 1997 ho tam obřadně jmenovali náčelníkem. Petr Pavel dorazil ve čtvrtek večer; byla to jeho druhá návštěva, poprvé přijel v roce 2023.
Na tom by nebylo nic pozoruhodného, kdyby se do jednoho záběru nesešly dvě věci naráz: festival, který připomíná disidenta a jehož underground komunisté rozháněli, a hlava státu, která byla před rokem 1989 členem KSČ a připravovala se na práci ve vojenské rozvědce. Trutnov ten rozpor nijak neřešil. Prezident tam byl vítaným hostem a na pár dní se z něj stal pokračovatel havlovské tradice — a nikdo ho tam nezval násilím, byla to volba pořadatelů i publika.
Zajímavější než návštěva samotná je ale to, jak se o ní psalo. Objevil se titulek, který veřejnost rozdělil na dezoláty tepající prezidenta za Trutnov a na slušné lidi, kteří mu tleskají. Kritérium je jediné: jestli k prezidentově minulosti má člověk otázku, nebo potlesk. Slušný člověk se v téhle logice pozná podle toho, že se neptá. Za pozdního Husáka by takový titulek nevyšel — tehdy se ještě muselo číst mezi řádky.
Jaký prezident by seděl našemu ústavnímu pořádku
Ideálem pro českou dělbu moci je vyzkoušený politik, nejlépe bývalý premiér. Tradice to ostatně kdysi byla: Václav Klaus se stal prezidentem poté, co byl premiérem a před tím ministrem financí; Miloš Zeman měl za sebou čtyři roky v čele vlády. U obou voliči věděli, jaké mají názory a jak své funkce vykonávali — překvapení na Hradě sice přišla, ale ne kvůli tomu, že by šlo o neznámé lidi. Klausova vlastní věta, že prezidentský úřad je nejvyšší ústavní funkcí, k tomu dodává druhou polovinu: má to být vyvrcholení politické kariéry, ne vstup do ní.
Z toho plyne i opak — herci, sportovci a baviči se do téhle role nehodí, protože veřejnost nezná jejich politické názory, jen jejich veřejnou tvář. Jenže takový kandidát nejspíš hned tak zvolený nebude, a proto dává větší smysl přímou volbu zrušit a vrátit se k volbě parlamentem. Případně funkci zrušit úplně: v české praxi už zase dostává rysy monstra, které je silnější, než jak ho Ústava zamýšlela. Formálně vzato je i Petr Fiala bývalý premiér, takže by na Hrad kandidovat mohl — jen s tou obtíží, že by pro něj musel někdo hlasovat.
Do stejné debaty patří i jméno Cyrila Svobody. Bývalý ministr zahraničí vyzval prezidenta, aby stáhl kompetenční žalobu z Ústavního soudu — tu Pavel podal v červnu kvůli tomu, že ho vláda nezařadila do delegace na summit NATO v Ankaře. Ústavní soud pak předběžným opatřením prezidentovu účast umožnil, ale žaloba u soudu dál leží a Hrad její stažení nezvažuje. Svoboda argumentuje tím, že soud se do sporu neměl nechat vtáhnout a že velkorysost by vyšla levněji než verdikt.
Praha, filharmonie a zakázky rostoucí rychleji než stavby
Vltavská filharmonie zatím stojí jen na papíře. Stavět se má začít v roce 2027 a odhad nákladů se za několik let vyšplhal z jednotek miliard na 16,5 miliardy korun bez DPH. Zakázky kolem projektu ale běží naplno už teď.
V červnu skončil tendr na komunikační služby, jehož předpokládaná hodnota přesahovala sto milionů korun na čtyři roky. Pražská developerská společnost ho zrušila poté, co ho na zastupitelstvu zkritizovali radní i opozice — propagace budovy, která ještě nestojí, se ukázala jako těžko obhajitelná položka rozpočtu.
Táž organizace navíc dostala pokutu 450 tisíc korun. Antimonopolní úřad zjistil, že mezi lety 2020 a 2024 uzavřela třináct smluv s advokátními kancelářemi a vyplatila jim zhruba 40 milionů korun, aniž by na právní služby vypsala soutěž. Dvě kauzy v jedné organizaci během několika měsíců nejsou náhoda, ale návyk.
Pražská developerská společnost spadá do gesce prvního náměstka primátora pro územní rozvoj Petra Hlaváčka (STAN), který zároveň povede kandidátku hnutí v říjnových komunálních volbách a je jeho kandidátem na primátora. Do veřejné debaty se dostal titulkem, podle nějž by parkovací místa v Praze každý rok redukoval — jako vzor uvádí Kodaň, kde se počet míst snižuje postupně o pár procent ročně. V rozhovoru pak na otázku, jestli sám auto má, odpověděl, že ano, že bydlí na Praze 1, parkuje na koupeném místě a má garáž. Rozdíl mezi tím, co se doporučuje ostatním, a tím, jak žije doporučující, přitom nebývá technický detail — je to celý obsah sporu.
Přiznal, koho volil, a přišel otevřený dopis
Známý šéfkuchař a popularizátor gastronomie Zdeněk Pohlreich v rozhovoru řekl, že s manželkou volili Motoristy. Doplnil to hodnocením mediální kampaně proti poslanci Filipu Turkovi, kterou označil za štvanici, inkvizici a svinstvo — podle něj překročila hranici toho, co je pro něj stravitelné.
Následovala reakce, kterou by si člověk před pár lety neuměl představit: v Respektu vyšel otevřený text Petra Bittnera adresovaný přímo Pohlreichovi, v němž autor nejprve vyzdvihuje, jak je jeho fanouškem, a pak přiznává, že ho zabolelo, když se dozvěděl, koho šéfkuchař volil. Demokratické volby přitom znamenají přesně to, že každý volí podle vlastního výběru, a k demokracii patří i to, že se o své volbě veřejně mluví a klidně se s ní i chlubí. Reakce typu „jak jste mohl?" jsou celý ten princip naruby.
Kontext Turkovy kauzy stojí za připomenutí: prezident ho odmítl jmenovat do vlády, takže ministerstvo životního prostředí převzal na konci února za Motoristy Igor Červený a Turek zůstal řadovým poslancem. Politicky a mediálně je tedy vyřízený už dávno — a tlak na něj tím ani zdaleka neskončil.
Odvaha jít proti srsti a konec eurocenter
Prahu ozdobil volební billboard Motoristů s předsedou strany a ministrem zahraničí Petrem Macinkou a s Klárou Sovovou, právničkou a spolumajitelkou Luční boudy, kterou strana vysílá do boje o pražský magistrát. Nese heslo o odvaze jít proti srsti — a internet se rozjel v posměchu, že takhle se česky nemluví. Jenže mluví: jít proti srsti znamená udělat něco proti zavedené zvyklosti a v rozhlasovém vysílání to použil kdekdo, aniž by se na něj cokoli sneslo. Hejt tedy nemíří na jazyk, ale na značku.
Obsahově má heslo konkrétní adresáta. Vláda potvrdila, že ruší eurocentra — informační pobočky o Evropské unii v krajských městech, které platilo ministerstvo zahraničí. Provoz skončí k 1. lednu 2027 a úspora má být kolem deseti milionů korun ročně; podle premiéra už fyzická pobočka se správcem v každém kraji potřeba není. Ředitel jednoho z center Martin Fišer pro iROZHLAS uvedl, že rozhodnutí nechápe a že hlavní hodnotou center byly regionální kontakty; náplní práce byly hlavně přednášky ve školách a jednorázové akce typu srovnávání vánočních zvyků v evropských zemích, které měly předcházet stereotypům a xenofobii.
Právě takové položky jsou ilustrací toho, proč se o smyslu státem placené osvěty vede spor. Že se Vánoce slaví v Itálii jinak než v Česku, se člověk dozví bez dotace — a deset milionů ročně je v době napjatého rozpočtu částka, kterou je potřeba obhájit, ne jen zdědit.
Kulturní politika, kterou má premiér stáhnout
Ministr kultury Oto Klempíř (Motoristé) představil novou státní kulturní politiku na roky 2026 až 2030 a spustil tím vlnu odporu. Profesní organizace, spolky, asociace i odbory podepsaly otevřený dopis premiérovi s žádostí, aby vláda dokument stáhla; Herecká asociace se připojila videem, v němž se herci jeden po druhém obracejí na premiéra se stejnou prosbou. Ministerstvo prodloužilo připomínkové řízení pro odbornou veřejnost do 25. srpna.
Klempíř couvat nehodlá a argumentuje tím, že za kulturní politiku odpovídá ministr, ne sdružení a asociace. Zajímavější než jeho odpověď je ale to, co v protestní vlně chybí: konkrétní výtka. Z textů, které o sporu vyšly, ani z hereckého videa se čtenář nedozví, co přesně je v koncepci špatně a co kultuře hrozí. Zůstává jen požadavek stáhnout to — a ten by v případě dokumentu, který má reálný obsah, měl být čím doložit.
Nabízí se prostší vysvětlení. Ministra nominovali Motoristé, a proti nim se vede kampaň bez ohledu na to, co zrovna předloží. Tomu odpovídá i pozoruhodná souběžnost, že tatáž veřejnost, která rozumí umělecké zkratce, najednou nerozumí ustálenému českému rčení na billboardu.
Zmrazení platů politiků a vzkaz o závistivých voličích
Vládní koalice ANO, SPD a Motoristů předložila návrh na zmrazení platů politiků do konce roku 2030 s odůvodněním, že jsou už teď dost vysoké a nemusejí dál růst. Opozice se proti němu postavila a nad zprávou o její reakci se objevil titulek, že jde o pitomost pro závistivé voliče.
Za odmítnutím stojí předseda poslaneckého klubu ODS Marek Benda, který ve sněmovně sedí od začátku devadesátých let: sněmovna podle něj nemá důvod vládě pomáhat a bez dohody s opozicí zrychlené projednání nepustí. Ať je motivace jakákoli, vzkaz míří k lidem, kteří poslance platí — a v tom je celý problém. Politici peníze nevydělávají, dostávají je od nás a my zároveň určujeme jejich výši; poslanecký plat i s náhradami se pohybuje hluboko nad tím, co má k dispozici běžná domácnost. Předsedovi klubu k tomu ještě přibývá funkcionářský příplatek.
Nejde o závist a nejde ani o to, jestli je práce poslance těžká. Jde o rozdíl mezi soukromým příjmem a veřejným výdajem. Kdo si ten rozdíl po třiceti letech ve sněmovně přestane uvědomovat, vypovídá o sobě víc, než mu je milé.
Lidovci chtějí méně sněmovny a víc ulice
Nový předseda KDU-ČSL a jihomoravský hejtman Jan Grolich oznámil změnu strategie: všech šestnáct lidoveckých poslanců má chodit mezi lidi na ulici. Zdůvodnil to tím, že poslanci jsou ve sněmovně extrémně zavření, prožívají tam zvláštní provozní věci a radují se z procedurálních vítězství jako z fotbalu, zatímco lidi venku to vůbec nezajímá. Bez denního kontaktu prý strana ztratí schopnost cokoli vysvětlit.
Zní to autenticky ovšem jen do chvíle, než si člověk vzpomene, k čemu poslance volíme a proč jim posíláme nadprůměrný plat. Že je ve sněmovně čím dál víc obstrukcí a zmaru, je pravda — jenže obstruuje právě opozice, ke které lidovci patří. Řešení se tedy nabízí levnější: neobstruovat a mít čas na obojí. Grolich sám poslancem není, na podzim míří do Senátu a hejtmanem chce zůstat.
Načasování je o to horší, že současně vyšel exkluzivní průzkum agentury NMS pro Novinky. Pouze pětina Čechů považuje současnou opozici za věrohodnou alternativu vlády Andreje Babiše a ještě méně lidí si myslí, že je opozice vidět a že jí rozumí. Nejvýraznějším opozičním politikem se v tom šetření stal prezident, druhý skončil premiér — tedy dva lidé, kteří v opozici nejsou.
Co bude s hnutím ANO, až skončí Babiš
Otázka, jestli ANO po odchodu svého zakladatele dopadne jako ČSSD a ODS, má jednoduchou první část. Nedopadne, aspoň ne hned. Hnutí je dnes nejsilnější politickou silou a je etablované na všech stupních — ve vládě, v obou komorách parlamentu, v krajích, městech i obcích. Od vstupu do sněmovny v roce 2013 mělo dost času zapustit kořeny.
Babišova osobní popularita je přesto výjimečný úkaz: drží se v čele žebříčků od roku 2013, prakticky od chvíle, kdy se stal ministrem financí a vicepremiérem. Takhle dlouho se na vrcholu neudržel nikdo. Zároveň v ANO dorostli další politici, které lidé znají sami o sobě — Karel Havlíček jako ministr průmyslu, Alena Schillerová jako ministryně financí, Adam Vojtěch jako ministr zdravotnictví. Nástupce ovšem vždycky zůstane jen pokračovatelem; auru zakladatele nezdědí nikdo.
Historická paralela navíc mluví spíš pro klid. ODS se nerozložila po odchodu Václava Klause z čela strany v roce 2002 — Mirek Topolánek s ní o čtyři roky později udělal její nejlepší volební výsledek a teprve pak přišel sešup, a to kvůli neschopnosti uřídit vlastní vládu. ČSSD po Miloši Zemanovi vyhrála volby s Vladimírem Špidlou, rekordní výsledek zaznamenala v roce 2006 s Jiřím Paroubkem a propad byl velmi pozvolný. Strany neumírají na odchod zakladatele, umírají později a z jiných příčin.
Totalita bez jediné změny zákona
Otcové zakladatelé americké ústavy věděli, proč tak úzkostlivě rozdělovali moc mezi vládu, parlament, prezidenta a soudy: aby si žádná z nich nemohla uzurpovat tolik pravomocí, že z toho vznikne tyranie. Žádný systém není ideální, ale právě dělba moci je jediná fungující pojistka.
Česká zkušenost posledních let ukazuje, že se dá obejít i bez ní. Nezměnil se jediný zákon, nepřepsala se Ústava, dělba moci zůstala formálně netknutá — a totalitní návyky se přesto vrátily. V únoru 2022 se na doporučení státu vypnuly weby s nevhodným obsahem a blokace trvala čtvrt roku; soud později v jednom ze sporů označil postup za nezákonný a nikoho to nezajímalo. Vznikla funkce vládního koordinátora strategické komunikace, který vydával komunikační karty s doporučeným rámováním témat, a i to prošlo jako obrana demokracie. Nejúčinnější je ale autocenzura: když v redakcích samy začnou být nepřijatelné věci, které byly do té doby normální, nemusí nikdo nic zakazovat.
Do téhle atmosféry se z dovolené vrátila poslankyně ODS a bývalá ministryně spravedlnosti Eva Decroix s výzvou, aby se opozice spojila napříč a nenechala zemi v rukou současné vlády — s tím, že si prý sedmdesát procent lidí současné poměry nepřeje. Odkud se to číslo vzalo, je záhada: průzkum NMS mluví o pětině, volební preference opozičních stran o ničem takovém nesvědčí a loňské sněmovní volby dopadly, jak dopadly. Takové tvrzení se přitom nikde nesetká s otázkou, což o stavu veřejné debaty vypovídá stejně jako celý zbytek.
Největší dálniční zakázka a otázka, kolik z ní zůstane doma
Ministerstvo dopravy dostalo tři nabídky na dostavbu dálnice D35 mezi Opatovcem a Mohelnicí formou PPP, tedy partnerství státu a soukromého investora. Jde o historicky největší projekt tohoto typu v Česku a stát ho bude splácet po několik desetiletí. Nejnižší nabídku podalo konsorcium ViAlliance35 s čistou současnou hodnotou plateb 71,3 miliardy korun, druhé LitMo nabídlo 76,2 miliardy a třetí ViaCM necelých 86 miliard.
Nejnižší číslo přirozeně přitahuje největší pozornost, jenže u zakázky tohoto rozsahu nerozhoduje jen cena. Podstatné je, kdo ponese jednotlivá rizika, jestli zhotovitel dokáže projekt spolehlivě dokončit a co investice přinese českým firmám a rozpočtu. Členy nejlevnějšího konsorcia jsou samé zahraniční společnosti — španělská Cintra, rakouská odnož Strabagu, polský Budimex a nizozemský Invesis. Když stavbu odvedou domácí firmy a jejich zaměstnanci, zůstává tady i to, co z práce plyne do rozpočtu na daních a odvodech; při opačném rozhodnutí odteče podstatná část jinam.
Předvýběr proběhl ještě za minulé vlády, vyhodnocení nabídek má ministerstvo uzavřít v září a koncesní smlouvu pak musí schválit vláda i sněmovna. Riziko je zřejmé: nejnižší cena se vybírá snadno, protože se dobře obhajuje před novináři odkazem na péči řádného hospodáře. Hůř se pak vysvětluje, proč se zakázka nakonec prodražila.
Toaletní papír ve vlacích jako test, co po politicích chceme
Předseda sněmovny a šéf SPD Tomio Okamura vyzval cestující, ať mu posílají fotografie z vlakových záchodů, a požádal ministra dopravy Ivana Bednárika, aby v rychlících zajistil toaletní papír. České dráhy odpověděly, že hygienické potřeby doplňují denně ve všech 6500 vlacích a že jde přibližně o tři miliony rolí ročně, jednotlivý výpadek během cesty ale vyloučit nelze.
Komentář, který na to reagoval, začal tím, že se obrací hlavně na voliče, kteří se jen zřídka vyznačují schopností komplexního uvažování a oceňují politiky dělající pro ně něco hmatatelného tady a teď. Právě na tom prý politicky vydělává Andrej Babiš.
Ta věta se ovšem rozpadne, jakmile ji člověk dočte. Něco hmatatelného tady a teď je totiž přesně to, proč politiky volíme a proč jim platíme nadprůměrné platy — poslancům, ministrům, hejtmanům, primátorům i starostům. Za sliby o výsledcích za padesát let by je platit nemusel nikdo. A jestli kvůli té výzvě nakonec v rychlících papír bude, bude to výsledek, ne populismus; problém je spíš v tom, že jde o laťku, kterou by správa železnic měla přeskakovat bez pobídky ze sněmovny.
Závěr
Konec politických prázdnin nabídl v jednom týdnu celý obraz české politiky. Zakázky, které rostou samy od sebe, a úřad, který je má hlídat, ale zároveň jde do voleb. Opozice, jíž věří pětina lidí a jejíž nový lídr chce trávit ve sněmovně méně času. Vláda, která ruší osvětové pobočky a předkládá kulturní politiku, proti níž se protestuje bez uvedení důvodu. A veřejná debata, v níž je přiznání volební preference skandál, zatímco nedoložené číslo o sedmdesáti procentech projde bez povšimnutí. Nejbližší test přijde brzy: hlasování o prezidentském vetu a rozhodnutí o největší dálniční zakázce v historii země.
