Týden, ve kterém se hlava státu dovolávala Masarykova odkazu, expremiér ohlásil recept na porážku vítěze voleb a předsedkyně Evropské komise prohlásila unii za nejsilnější v dějinách. Mezitím se do sebe pustily vláda a Česká televize, v komunální kampani se přeskupily strany a z ministerstva životního prostředí vyplavala pozoruhodná historka o tom, jak se dělí veřejné peníze.
Prezident u Masarykova hrobu
V pondělí uplynulo devětaosmdesát let od smrti Tomáše Garrigua Masaryka a prezident Petr Pavel se zúčastnil pietního aktu u rodinného hrobu v Lánech. Vzkaz si připravil srozumitelný: pragmatická a hodnotová politika se nevylučují, jedno bez druhého není možné, a příkladem je právě Masaryk. Mířilo to na premiérovy výroky o pragmatické zahraniční politice.
Potíž je v tom, kdo si ten odkaz přivlastňuje. Muž, který prošel vojenskou zpravodajskou školou komunistického režimu a je absolventem akademie nesoucí jméno Antonína Zápotockého, se ohání symbolem, jenž celý politický život stavěl na pravém opaku. Po Václavu Havlovi tak přišel na řadu zakladatel státu — a člověk se ptá, kdo bude příští. Karel IV.? Praotec Čech? Havlíček Borovský? Dveře fantazie jsou dokořán.
Po zákonech šitých na jednu osobu se tak nabízí logické pokračování: norma, která hlavě státu zakáže otírat se o velikány, kterým nesahá ani po kotníky. Výročí Klementa Gottwalda nebo Antonína Zápotockého zůstávají volná — tam by to sedělo hodnotově, mentálně i intelektuálně.
Má vláda vůbec chodit do televizních debat?
Otázka, jestli má vláda povinnost usedat do studia s opozicí, se v posledních týdnech vrací pravidelně. Odpověď zní: nemá. A hlavně tím nic nezíská.
Televizní debaty se totiž od politiky odpoutaly. Nechodí se do nich diskutovat o řešeních, ale s nacvičenými větami, nacvičenými hláškami a nacvičenými útoky, které se předtím testují na vzorku publika. Není to nic nového ani českého — s testováním formulací na voličích začali Američané už v šedesátých letech za Nixonovy kandidatury; od té doby se metoda jen zjemnila a zdražila. Výsledkem je studio, ve kterém se odehrává něco, co s reálnou politikou souvisí jen volně.
Před třiceti lety to vypadalo jinak: politici se hádali o program a o konkrétní řešení, ne o to, kdo koho osobně vyvede z míry. Dnes se do studia dostaví jeden, který překřikuje, druhý, který blábolí do cizího času — a divák z toho nemá nic. Proto dává smysl vybírat si selektivně: ne plošný bojkot, ale jasný vzkaz, že do konkrétních pořadů a k některým protivníkům se prostě nechodí. Když vedle šéfa Pirátů Zdeňka Hřiba nikdo nesedne, dramaturgie si to rychle rozmyslí.
Šetřit se má i na Hradě
Navyšovat rozpočet Pražského hradu v době, kdy se hledá každá koruna, je přinejmenším zvláštní. Naprostá většina státního rozpočtu je vázaná zákonem — mandatorní a kvazimandatorní výdaje se škrtat nedají, takže se reálně šetří na provozu, administrativě a na tom, co stát dělat nemusí. Pražský hrad do té druhé kategorie patří víc než většina resortů.
Pikantní je to o to víc, že prezident vládě soustavně vyčítá schodek — a přitom v červenci vrátil sněmovně novelu rozpočtových pravidel s odůvodněním, že ohrožuje dlouhodobou udržitelnost veřejných financí. Od hlavy státu, která se odvolává na asketického Masaryka, by se dalo čekat gesto opačného typu: tiskovka, na níž si prezident sníží plat, omezí vozový park a oznámí, že příklad jde shora. Takové tiskovky se ovšem svolávají na jiná témata.
Česká televize před hlasováním o poplatcích
Z Kavčích hor zaznělo, že pokud chce vláda válku, bude ji mít. Je to pozoruhodná věta od instituce, kterou platí všichni bez ohledu na to, jestli ji chtějí sledovat. Zaměstnanec veřejnoprávního média vyhlašuje válku zřizovateli — a tím i lidem, z jejichž peněz mu chodí výplata.
Věcné pozadí je jasné: vláda mění financování České televize a Českého rozhlasu z poplatků na peníze ze státního rozpočtu a koalice chystá ve sněmovně zrušení části poplatků. Předseda sněmovny Tomio Okamura oznámil, že schůze k tomu může být už příští týden. Českou televizi to nezreformuje a s velkou pravděpodobností se odvděčí ještě ostřejším tónem ve vysílání. Pustit to ale vláda nesmí, protože o nic jiného než o symbolické vítězství tady nejde.
Akcelerační zóny a proč Motoristé překážejí
Filip Turek, kterého prezident odmítl jmenovat ministrem životního prostředí a který pro vládu působil jako zmocněnec pro Green Deal, je pod trvalou palbou. Poslední soudní kolo dopadlo v jeho neprospěch: podle rozhodnutí soudu se má omluvit Seznamu za tvrzení, která pronesl ve společném streamu s Petrem Macinkou. Vedle toho ministr zahraničí Petr Macinka odvolal šéfku Českých center s tím, že síť kulturních institutů v zahraničí nemůže zůstat propagací předchozí vlády. Že se kvůli tomu v části komentariátu zvedl posměch, není překvapení.
Proč je ale tlak tak vytrvalý, vysvětluje investigativa, kterou mainstreamová média minula. Novinář Paukner popsal přípravu takzvaných akceleračních zón pro obnovitelné zdroje — území, kde má posuzování dopadů na životní prostředí proběhnout ve dvou měsících místo obvyklého roku. Klíčem je podle něj porada ve výzkumném ústavu pro krajinu, kterou svolal Petr Holub, bývalý muž Hnutí Duha a vlivný úředník ministerstva životního prostředí.
Na poradě podle zveřejněného popisu seděli Martin Abel, Radim Misiaček, Eva Volfová, Libor Hort a Jan Dušek. Trojice odborníků si měla domluvit smlouvy po necelých dvou milionech korun — a také se mělo řešit, jak Duškovi zajistit vítězství v tendru za sedm milionů na externí administraci celého projektu. Zakázku pak vyhrálo konzorcium tří firem. Jenže jedna z nich, PlanTerra, už mezitím Duškovi nepatřila celá: osmdesátiprocentní podíl měl podle textu převést na Volfovou a jejího manžela. Volfová a Abel přitom seděli v hodnotící komisi a zároveň figurovali jako odborníci v nabídce, kterou hodnotili.
Abel se současně snaží klimatickou žalobou donutit stát k tvrdšímu omezování emisí — tedy stát, pro jehož organizaci pracuje. Volfová je aktivní političkou hnutí STAN a kandiduje v letošních komunálních volbách. Celá konstrukce vznikla na ministerstvu životního prostředí za bývalého ministra Petra Hladíka a je to svým způsobem geniální stroj: veřejné peníze, vlastní hodnotitelé, vlastní firmy, vlastní expertizy. A úředníci se po volbách neobměňují jako politici. Když jim někdo šlápne na kuří oko, nastupuje vyřizování přes spřízněná média.
Fiala ohlašuje návrat
Expremiér Petr Fiala představil plán, jak porazit Andreje Babiše v příštích volbách, a popsal i svůj nejčernější scénář — že se současnou vládu nepodaří po volbách vystřídat a populisté zůstanou u moci osm let. Recept zní: nabídnout voličům skutečnou sílu a zopakovat v nějaké podobě spolupráci středopravých stran, která ho v roce 2021 dovedla do čela vlády.
Na tom je zajímavá jedna věc. Volby 2021 se skutečně vyhrály spojením tří stran a rozdílem čtyř desetin procenta — to je z Fialových úst výjimečně přesná diagnóza. Hůř je na tom ta druhá část, ve které se bývalý premiér pasuje na lídra demokratické části spektra. Právě za jeho vlády se do české politiky vrátily věci jako strategická komunikace státu, úřednický boj proti dezinformacím, manuály na rozpoznávání lidí s nesprávným názorem a vypínání webů bez soudního rozhodnutí.
Mimochodem: každou takovou kampaň vedenou pod vlastním jménem odnáší Martin Kupka, který ODS po dvanácti letech převzal. Zatímco nový předseda vyhlašuje směr, jeho předchůdce jede mediálně viditelnou vlastní linku v podstatě s opačnou vizí. Voliči, kteří v roce 2021 uvěřili brněnskému konzervativci slibujícímu, že žádný zákaz aut se spalovacím motorem neprojde, mají na téma dodržených slibů vlastní zkušenost. Teď se nabízí totéž znovu.
ODS mezi Lipavským a brněnskou lídryní
Že s ODS něco není v pořádku, ukazuje nejlépe přírůstek. Bývalý ministr zahraničí Jan Lipavský vstupuje do ODS a zdůrazňuje, že liberálem zůstat chce. Zůstane hlavně tím, čím byl — pirátem, který svou stranu opustil ve chvíli, kdy mu tehdejší premiér a prezident zařídili setrvání ve funkci, na které mu záleželo nejvíc. Když příští volební lídr ODS přichází z Pirátů, je vymalováno.
Druhý příklad je brněnský. Lídryní kandidátky ODS a kandidátkou na primátorku je Kamila Zlatušková, která nastoupila poté, co se stávající primátorka rozhodla ze zdravotních důvodů znovu nekandidovat. V předvolebním rozhovoru pro Deník N připouští, že město pod vedením občanských demokratů příliš upřednostňovalo auta, a slibuje důraz na bezpečnost chodců a cyklistů. Inspiraci hledá u newyorského starosty Mamdaniho, který chce ve svém městě zavádět městské obchody a další nápady ze socialistické příručky.
Pamětníků, kteří umějí popsat, jak takové prodejny vypadaly, se v Praze najde dost — případně by se dala postavit modelová vitrína i s obsahem. Je to lídryně ODS. Nebo přesněji: Lipavský v sukních.
Piráti v Brně a v Praze
V Brně mezitím Piráti nařkli hnutí ANO z vydírání ostatních stran kvůli složení vedení města a terčem se stal i jeho kandidát na primátora Václav Trojan z nemocnice u svaté Anny. Ten odpověděl, že zoufalí Piráti nemají pro Brno žádná pozitivní témata, zbyly jim jen směšné a dětinské lži, a že kamkoli Pirát šlápne, tam tráva neroste. Připojila se i Alena Schillerová.
S tou trávou to ovšem není tak jednoznačné. Pirátská kandidátka na pražskou primátorku Tereza Nislerová přichází s nápadem zazelenit vnitřky kruhových objezdů — vysadit v nich lesíky a zatravnit je. Tráva tedy poroste, jen ne tam, kde by ji člověk čekal.
Brňákům lze doporučit jediné: přijeďte se podívat do Prahy a budete přesně vědět, koho nevolit. Praha je v tomhle ohledu předvoj i laboratoř zároveň.
Nejsilnější Evropa v historii?
Ursula von der Leyenová zahájila projev o stavu Unie konstatováním, že stav unie je nejsilnější, jaký kdy byl, a kanadskému premiérovi nabídla, aby se Kanada stala prvním přidruženým členem Evropské unie.
Realita v číslech vypadá jinak. Hrubý domácí produkt na hlavu klesl vůči Spojeným státům z více než devadesáti procent před patnácti lety zhruba na dvě třetiny, platy stagnují, produktivita práce stagnuje a evropský průmysl s vysokou přidanou hodnotou se rozebírá zevnitř. Kanada je přitom zemí, která za poslední roky rovněž viditelně zchudla a pustila si do veřejného prostoru všechno to, co Evropu už dusí. Upadající společenství si tedy přitahuje upadající zemi.
Svádět to všechno na předsedkyni Komise je ale pohodlná zkratka. Nad Komisí stojí Evropská rada, kde padají klíčová rozhodnutí a kde sedí národní premiéři a prezidenti. Česko má v Bruselu eurokomisaře Síkelu i své europoslance. Kdo se nechce podílet na sebedestrukci, musí to hlídat především doma u volebních uren.
Že napětí neroste jen v ekonomických tabulkách, ukázala jedna anglická vesnice v hrabství Oxfordshire. Několik stovek obyvatel si uspořádalo referendum a symbolicky se odhlasovalo z Británie poté, co jim vláda chtěla na blízkou bývalou vojenskou základnu umístit přes tisíc žadatelů o azyl. Právně to neznamená nic. Jako teploměr nálady ve staré Evropě to znamená hodně.
Rusko, Ukrajina a laciné chytré zbraně
Po ruském útoku na vlak u ukrajinsko-polských hranic zaznělo z Bruselu, že bychom měli Rusku ukázat, že nás nezastrašilo. Otázka, co konkrétně to v praxi znamená, zůstala viset ve vzduchu.
Odpověď na ni částečně dává zpráva Wall Street Journalu, podle níž Rusko dokáže chrlit levné a přesné zbraně nové generace rychleji než Ukrajina i Spojené státy. Podstatná je věta výzkumnice z washingtonského Centra pro strategická a mezinárodní studia Kateryny Bondarové: na Západě máme sklon Rusko podceňovat, jenže od nápadu k experimentu a výrobě se tam dokáže dojít velmi rychle. Přesně tuhle smyčku by se západní armády měly učit.
K tomu se přidávají zprávy z Kyjeva. Generální prokurátor podal žalobu na šéfa protikorupčního úřadu a v noci odjel s manželkou ze země. Korupční aféra dosahuje do nejužšího okolí prezidenta Zelenského. A stále platí, že tohle všechno se z velké části financuje z peněz, které Evropa sama nemá.
Emisní povolenky pro domácnosti
Evropský parlament odhlasoval úpravu emisních povolenek pro domácnosti — systému, který se nedotkne velkého průmyslu, ale benzinu, nafty a vytápění bytů, tedy úplně každého. Poslanci navrhli dřívější uvolňování povolenek z rezervy a cenový strop. Česká vláda ho odmítá i nadále.
Zjemnění není řešení. Jde o kosmetickou úpravu něčeho, co má na konci stejný dopad: zdraží se všechno, co je v Evropě už tak drahé. Pokud vláda slíbila, že povolenky pro domácnosti nezavede a kvůli tomu půjde klidně do sporu s Evropskou komisí, je tohle chvíle, kdy se to slovo drží, nebo neplatí. Tlak Motoristů na rozbití Green Dealu má tady nejkonkrétnější smysl — a zároveň to vysvětluje, proč se jim tolik lidí snaží zavřít cestu k moci.
Soros, neziskovky a vliv bez mandátu
Jak takové vyřizování vypadá, ukazuje zhruba deset let stará reportáž hlavního zpravodajství Primy. Tehdy se v ní bez okolků popisovalo, že z uniklých dokumentů Sorosovy nadace vyplývá snaha ovlivnit volby do Evropského parlamentu v roce 2014: hackeři zveřejnili přes dva a půl tisíce dokumentů, mezi nimi projekty nevládních organizací, které měly zajistit, aby strany kritické k unii a k její migrační politice získaly méně hlasů. Součástí byl i projekt média EU Observer, které mělo vybrat zkušené lokální novináře v šestnácti evropských zemích, aby v předvolebních kampaních podpořili určitý názor; na ten jediný projekt šlo přes sto třicet tisíc dolarů, celkem přes šest milionů.
V reportáži zaznělo i to, že zásadním problémem je snaha vládnout světu bez mandátu k vládnutí — a že to má obrovskou podporu mainstreamových médií. Dostal v ní prostor i Václav Klaus, který kdysi zabránil vybudování otevřené univerzity a od Sorose za to schytal označení za to nejhorší, co západní demokracie ztělesňuje.
Představte si takovou reportáž v roce 2026. Od té doby ten systém jen prorostl dál a zesofistikoval se: dosaďme si místo tehdejších pěti zemí rumunské prezidentské volby nebo Maďarsko. A střih na Pražský hrad, kde se mezitím vyměnil prezident a kde nedávno seděl mladý Soros. Kdo si dnes dovolí na tuhle síť ukázat, je okamžitě nedemokrat, populista, extremista a antisystémák — celý ten známý lexikon.
Praha jako laboratoř
Prvním náměstkem pražského primátora pro dopravu je pirát Jaromír Beránek, kterého do funkce dosadil jeho předchůdce Zdeněk Hřib. Za důležitou považuje realizaci oddělených cyklostezek, které se připravují například na Olšanské — jedině tak se prý podaří dostat více lidí do sedla, protože víc lidí na kolech je klíčem k řešení houstnoucí pražské dopravy. Formulace „dostat lidi do sedla" má v sobě přesně tu dávku sociálního inženýrství, kterou už tenhle stát jednou zkoušel.
Kousek dál tenýž problém z jiné strany: náměstí Jiřího z Poděbrad prošlo rekonstrukcí za zhruba půl miliardy korun a čtvrt roku po otevření se řeší reklamace laviček, ze kterých mizí barva a některé praskají. K tomu si lidé krátí cestu přes trávník, protože chodníky vedou pravoúhle a lidé ne — a se změnou ročního období hrozí, že se z vyšlapané cesty stane rozblácený pás. Tohle není pirátský účet: územní rozvoj má v Praze na starost Petr Hlaváček ze STAN.
Letos jsou komunální volby. Pražská zkušenost je zadarmo a dostupná každému, kdo se chce podívat, kam to vede.
Závěr
Týden složil obraz, který drží pohromadě jedním motivem: kdo má moc nebo peníze ze společné kasy, brání je vším, co má po ruce — symboly, soudy, spřízněnými médii i evropskými pravidly. Ať už jde o prezidentské kázání u Masarykova hrobu, o válku o poplatky, o akcelerační zóny, nebo o lavičky na pražském náměstí, pokaždé jde o totéž: o veřejné peníze a o to, kdo o nich rozhoduje. Na podzim se o části z toho rozhoduje u volebních uren.
