První školní den přinesl nezvyklou sestavu témat. Prezidentské projevy k prvňáčkům, třicáté výročí Škody Octavie, osvobozující rozsudek pro SPD, zakázky ve Výzkumném ústavu pro krajinu a návrh rozpočtu se schodkem 389 miliard korun. Napříč tím vším běží jedna otázka: kdo soudí dřív, než rozhodne soud, a kdo počítá peníze dřív, než se podívá na čísla.
Dva prezidentské rukopisy nad jedním školním rokem
Projevy k zahájení školního roku vypadají jako povinná zdvořilost, ale nesou v sobě celou filozofii mluvčího. Václav Klaus v nich dlouhodobě vyzýval k individualismu, osobní zodpovědnosti a samostatnému myšlení — vysokoškolákům radil, ať pochopí ekonomii a svět kolem sebe a zůstanou kritičtí.
Petr Pavel sází na jinou sadu pojmů: pravdu a lásku, občanskou společnost, odvahu nebát se vlastních chyb ani vlastní minulosti. Je v tom znát kolektivistický důraz a stopa vlastního životopisu. Projevy obou jsou reprezentativní a na úrovni, rozdíl mezi nimi ale není stylistický, nýbrž hodnotový.
Třicet let od Octavie, jedenáct od jedné německé věty
Prvního září 1996 strhl tehdejší premiér Václav Klaus na Staroměstském náměstí plachtu z první novodobé Škody Octavie a pokřtil ji sektem; o dva dny později se v Mladé Boleslavi rozjela sériová výroba. Octavia se stala symbolem českého kapitalismu a důkazem, že transformace dopadla — vůz západního střihu vyráběný doma, později poháněný motorem, který si dodnes pamatuje každý řidič.
Druhé srpnové výročí je smutnější. Jednatřicátého srpna 2015 pronesla Angela Merkelová své „Wir schaffen das" a zaplavila Evropu problémem na generace dopředu. Migrační pakt patří do stejné linie: kdyby platil už v roce 2015, musela by Česká republika přijmout sedmdesát až osmdesát tisíc lidí, kteří sem sami nechtějí. Solidarita se v něm překládá jako mechanismus, jak přesunout potíže z francouzských a německých měst na východ. Za sociální systém Německa ani za koloniální bohatství západní části unie přitom Česko odpovědnost nenese.
Soud osvobodil SPD. Vinu určuje soud, ne redakce
Městský soud v Praze jako odvolací instance zprostil hnutí SPD obžaloby z podněcování k nenávisti kvůli předvolebním plakátům s „chirurgy z dovozu". Původní verdikt zněl na třímilionovou pokutu. Soud formu označil za zjednodušenou a provokativní na hraně dobrého vkusu, nikoli však za trestnou — takové prostředky ke kampani zkrátka patří.
Česká média mezitím psala o kriminálnících a o tom, že za plakát někdo půjde sedět. Soud měl rozum, novináři ho postrádali. Plakát nemusí být každému po chuti; svoboda projevu se nepoznává na obsahu, který se líbí, ale na tom, který se nelíbí.
Stejné pravidlo platí i obráceně. Posudek, který dvacet let zpětně tvrdí, že se snad kdysi stal trestný čin, aniž vzal v potaz jediný důkaz a aniž kdy proběhlo vyšetřování, není důkaz, ale nástroj. Kdo chce někoho pošpinit bez rizika, sáhne po skutku tak starém, že se k soudu nikdy nedostane a obviněný se nemá jak bránit. Znalci, kteří na základě mediálních kampaní vynášejí veřejné rozsudky, hrají roli lidových soudců — a to je scéna z Kladiva na čarodějnice, ne z právního státu.
Zelená krev: zakázky ve Výzkumném ústavu pro krajinu
Ministerstvo životního prostředí prošetřuje porušení zákona o zadávání veřejných zakázek ve Výzkumném ústavu pro krajinu. Ministr Igor Červený nařídil řediteli ústavu okamžité překážky v práci a případ míří k orgánům činným v trestním řízení. Podezření se týká projektů Politika krajiny a Akcelerační zóny pro obnovitelné zdroje, pochybení sahají do roku 2023 a podle ministerstva mohly zapojené osoby získat zhruba 11,5 milionu korun z veřejných a evropských peněz.
Mechanismus je jednoduchý a pořád stejný: titíž lidé sedí u přípravy zadání, u výběru i ve firmě, která soutěž vyhraje. Když někdo zadává zakázky v podstatě sám sobě a fakturuje za práci, která jde proti zadání jeho vlastního zaměstnavatele, slovo parazit sedí. Právě tohle označení kdysi vyvolalo měsíční mediální kampaň o tom, že byli plošně uraženi všichni úředníci včetně policistů a hasičů. Nic takového nezaznělo — mířilo to na konkrétní jména, ne na úřednický stav.
Ilustrací je právník Martin Abel, absolvent Oxfordu spojený se spolkem Klimatická žaloba, který stát žaloval za nečinnost v klimatické politice — a zároveň do roku 2026 působil ve Výzkumném ústavu pro krajinu, tedy v instituci zřizované ministerstvem, jehož politiku napadal. Ve vyšetřované kauze zakázek jeho jméno nefiguruje; sporné je to dvojjediné postavení samo o sobě. Přesnost jazyka tu není detail: rozdíl mezi „rušit" a „zrušit" je rozdíl mezi metodou a slibem, a kdo neovládá vid, čte cizí věty jako vlastní karikaturu.
Jméno odstaveného ředitele ani další osoby figurující ve zmíněných firmách zatím nemá smysl vypisovat — presumpce neviny platí i pro ně. Odhalování pokračuje a další zjištění se očekávají u jednoho z národních parků, kde půjde opět o desítky milionů.
Cesta do Kyjeva: zákaz, nebo neproplacená služebka
Organizační výbor Sněmovny hlasy koaličních poslanců zamítl žádost místopředsedkyně dolní komory Barbory Urbanové (STAN) o schválení cesty na Ukrajinu, kam ji oficiálně pozvala místopředsedkyně Verchovné rady. Předseda Sněmovny Tomio Okamura (SPD) politický motiv odmítl a mluvil o omezování individuálních výjezdů kvůli úsporám. Urbanová oznámila, že do Kyjeva pojede i tak.
Předseda opoziční STAN Vít Rakušan z toho udělal výjezdní doložku a vzpomínku na osmdesátá léta, kdy o cestování rozhodovali soudruzi. Jenže mezi „nesmíš jet" a „nezaplatíme ti to" leží celý rozdíl. Nikdo nikomu cestu na Ukrajinu nezakázal; neschválila se oficiální návštěva hrazená státem. Kdo chce jet, jede si za své — jízdenka z Prahy do Kyjeva se dvěma přestupy stojí necelé dva tisíce korun a jedna nabídka ji uhradit už na stole leží.
Zbytek je politika. Roli oběti si Urbanová střihla poté, co ji STAN nominoval do vedení Sněmovny až ve chvíli, kdy ve volbě čtyřikrát neuspěl Rakušan. A rozhořčení nad výjezdní doložkou zní jinak od předsedy strany, jejíž jméno se roky skloňuje v kauze Dozimetr.
Schodek 389 miliard: čtyři malá ministerstva proti patnácti
Ministerstvo financí předložilo návrh rozpočtu na rok 2027 se schodkem 389 miliard korun — druhý nejvyšší v české historii; rekordních 419 miliard drží pandemický rok 2021. Příjmy mají vzrůst o 3,3 procenta na 2,189 bilionu, výdaje o 6,2 procenta na 2,578 bilionu. Vláda musí návrh poslat Sněmovně do konce září.
Je to tragédie a nemá cenu to obcházet. Vysoký schodek nezaslouží pochvalu za žádných okolností. Existuje ale něco jako kompromis: Motoristé dostali ve volbách 6,7 procenta, ne jednapadesát, a mají čtyři ministerstva z patnácti. Ministerstvo životního prostředí uspořilo 9,7 procenta a v procentuální i faktické úspoře patří ke špičce vlády. Vinu za celek nese špatná adresa — házet ji na vicepremiérku a ministryni financí Alenu Schillerovou je pohodlné, ale za svůj rezort odpovídá každý ministr zvlášť a nikdo nemá do rozpočtu chodit s nataženýma rukama.
Zásadní škrty musí přijít tam, kde protéká nejvíc peněz: ve zdravotnictví, školství a sociálních věcech. Politická vůle k tomu chybí a voliči utahování opasků nechtějí. Předseda rozpočtového výboru Vladimír Pikora s návrhy přijde, představa osmdesáti uškrtaných miliard je ale iluze — realisticky jde o jednotky až dvě desítky miliard, a spíš pro rok 2028 než pro rok 2027.
Druhá strana rovnice: dálnice, přehrada nebo strategická stavba bude v roce 2027 vždycky levnější než v roce 2037. Ministerstvo životního prostředí navíc konečně povolilo stavby, které třicet let blokovalo. Zadlužit se kvůli infrastruktuře lze obhájit, ale jen pod podmínkou, že se jinde ubere — tak to platí v domácnosti, ve firmě i ve státě. Obsluha státního dluhu byla donedávna pod stovkou miliard ročně, teď je na sto deseti a při současném tempu půjčování nad čtyři procenta zamíří ke sto dvaceti až sto třiceti.
Emisní povolenky zpátky do fabrik
Modernizační fond i výnosy z emisních povolenek spadají pod ministerstvo životního prostředí, a právě proto o něj Motoristé stáli. Green Deal se nedá zrušit jedním podpisem; patnáct set předpisů se ruší postupně a nejlépe z pozice, kdy agendu držíte v ruce. Energeticky náročný průmysl zaplatil na povolenkách stovky miliard a je správné mu je vracet.
Konkrétně to vypadá takhle. Ve Žďáru nad Sázavou stojí od roku 1951 hutní a strojírenský provoz s obloukovými pecemi, patnácti sty zaměstnanci a výrobou od rámů tramvají po hlavně ráže 155 milimetrů. Čeká ho tříletá rekonstrukce za 1,2 miliardy korun, z toho 594 milionů míří z fondu; podnik vlastní čínský kapitál, vedení i lidé jsou čeští a takovou tradici by nikdo znovu nepostavil. Do ostravské chemičky šlo 700 milionů na novou kolonu, kterou navrhli čeští inženýři. K tomu Ostravsko-karvinské koksovny, kde se uhlí čtyřiatřicet hodin zahřívá na 1250 stupňů, a cementárna u Brna, jejíž rekonstrukci dělá čínská firma s vlastní kuchyní za třetinu času, který by na to potřebovaly evropské firmy.
Emisní povolenky vznikly kolem roku 2005, tedy dávno před Green Dealem z roku 2019, a postupně se z nich stal spekulativní nástroj. Restrikce pro automobilový průmysl začaly s normou Euro 5 a 6 a dopad se dostavil: Volkswagen i Porsche ohlásily rozsáhlé propouštění a zavírání provozů. A když kýchne Volkswagen, za dva roky stůně Škodovka. Že se k českým provozům někdy chová lépe zahraniční investor než tuzemské tunelování z devadesátých let, je nepříjemná, ale ověřená zkušenost.
Daně nadnárodních korporací a mýtus úspor na neziskovkách
Velké technologické firmy vydělávají v celé Evropské unii a daní v Irsku, kde je sazba nejnižší. Téma se na koaliční radě otevřelo a diskuse běží, princip ale zůstává: žádné zvyšování daní ani zavádění nových. U nadnárodních korporací, které zisky vyvádějí, je řeč o něčem jiném než o dani pro české podnikatele. Ostatně u spotřebních daní se opakovaně ukázalo, že snížení sazby vybere víc než její zvýšení — kdo zvedne daň živnostníkovi, dostane odpověď v podobě ukončené činnosti.
Představa, že se zrušením neziskovek zalepí schodek, neobstojí. Nejde o desítky miliard ani o milion lidí; jde o stovky lidí, kteří umějí čerpat, za peníze státu ovlivňují politiku a kupují si k tomu mediální krytí. Škody, které napáchají, jsou nepoměrné jejich počtu. Škrty jdou napříč resorty — od Úřadu vlády přes ministerstvo životního prostředí, kde to bylo nejrozlezlejší, až po ministerstvo zahraničí. Podřízených organizací jsou desítky až stovky a procházet jejich programy chvíli trvá.
Akcelerační zóny: menší zlo vyjednané, nebo čistý názor a nula
Akcelerační zóny pro obnovitelné zdroje plynou z evropského závazku, ke kterému se stát přihlásil, a jednoduše je zrušit nelze. Podařilo se je smrsknout na jedenáct procent původního rozsahu, což byla práce třicítky lidí na půl roku. Návrh „nepostaví se ani jeden větrník" by neprošel a výsledkem by bylo pět tisíc větrníků místo současného kompromisu.
Realita v obcích navíc není taková, jak se v debatách tvrdí. Zhruba třetina lidí větrníky chce, třetina je odmítá za každou cenu a třetina se rozhodne podle toho, co obci přinesou. Evropské peníze přitom drží rozpočet: bez nich by schodek nebyl 389 miliard, ale o desítky až stovky miliard vyšší, a podmínkou jejich čerpání je plnění kohezních cílů. Vystoupit z unie by šlo, jenže na to 6,7 procenta hlasů nestačí. Kdo si myslí, že se v politice vyhrává deset nula, do ní nepatří.
Vedle zón prošlo i šest velkých pozměňovacích návrhů ke stavebnímu zákonu, které se týkají strategických staveb — plavebního stupně u Děčína a splavnění Labe, zrychlené dostavby Dukovan, vodních staveb a spaloven nebezpečného odpadu. Hlasovala pro ně i ODS, protože jim rozuměla.
Máme moc nemocnic? Čísla říkají něco jiného
Prezident Petr Pavel koncem srpna prohlásil, že Česko má na počet obyvatel a rozlohu příliš mnoho nemocnic, špatný poměr mezi akutními a následnými lůžky a neefektivní investice do drahé techniky. Magnetické rezonance podle něj stojí, protože pojišťovna zaplatí jejich provoz jen pár hodin denně; lepší by bylo mít jich méně a využívat je nepřetržitě.
Faktická rovina té úvahy neplatí. Nejvíc nemocničních lůžek na tisíc obyvatel mají Japonsko a Jižní Korea, kolem dvanácti až třinácti. Rakousko a Německo se pohybují mezi sedmi a osmi, Česká republika mezi 6,5 a 6,8. Předimenzovaná síť to není a ve srovnání s Británií nebo Švédskem je česká dostupnost péče přednost, ne ostuda. Na magnetickou rezonanci se přitom čeká dva až tři měsíce — člověk s podezřením na vážný nález na mozku nebo páteři má počkat čtyři?
Druhá rovina je hodnotová. Evropská unie si chce na zbrojení půjčit 800 miliard eur; NATO za posledních deset let investovalo do zbraní osminásobek až devítinásobek toho, co Rusko. Silnou armádu Česko potřebuje, ale škrtat se má jinde než v nemocnicích. Dwight Eisenhower to shrnul přesně: každá vyrobená zbraň a každá vystřelená raketa je v konečném důsledku krádeží na těch, kteří mají hlad a nejsou nakrmeni; ozbrojený svět neutrácí jen peníze, ale i pot dělníků a naději dětí. Richard Nixon vytáhl ze stejného poznání doktrínu vietnamizace — zdroje, lidské ani ekonomické, nejsou nekonečné. Jinou filozofii měly Sovětský svaz a Čína, kde militarizace stírala rozdíl mezi mírem a válkou. A Stalin po válce trefně shrnul, že Británie poskytla čas, Spojené státy peníze a Sovětský svaz krev.
Zdravotnický personál si zaslouží dobré platy a úctu, ne vyjádření, které z počtu lůžek dělá luxus. V jednom má ale prezident pravdu: reforma zdravotnictví je voličská sebevražda, a proto do ní zatím žádná vláda nešla.
Jogurt, životopis z roku 1987 a měřítko na cizí humor
Několik let staré video, na kterém letí jogurt na posprejovanou památku, se dostalo do titulků hlavních zpráv i na CNN. Satirická reportáž z „místa činu" k tomu dodala, že při natáčení nebyl zraněn jediný jogurt a šlo o sociálně ekologický experiment, zda liberálně demokratický prošlý biojogurt odstraní progresivně levicová graffiti z konzervativně pravicové památky. Že takový přestupek přebije zprávy o desítkách milionů v dotačních kauzách, vypovídá o médiích víc než o jogurtu.
Mezi důvody, proč prezident odmítl jmenovat nominanta Motoristů ministrem, uvedl v rozhovoru žert o volebním právu žen — doprovázený několika desítkami smajlíků — a výroky o černoších. Prezident přitom má pravomoc jmenovat a odvolávat členy vlády bez spolupodpisu premiéra výslovně danou čl. 62 Ústavy, žádnou lhůtu ani měřítko vkusu v něm ale nenajdete.
Tím spíš stojí za připomenutí archivní záznam, ve kterém novinářka konfrontuje Petra Pavla s jeho vlastnoručně psaným životopisem z roku 1987. Stojí v něm, že velký vliv na jeho pozdější názory mělo léto roku 1968, kdy u nich byli na návštěvě přátelé ze Sovětského svazu a otec mu na kontrastu s protisovětskými náladami vysvětlil podstatu situace; posměch spolužáků ho prý v názoru jen utvrdil. V záznamu se odpovědi na otázku, zda tomu tehdy věřil, vyhýbá slovy, že u toho zůstaneme. Na papíře mu bylo skoro třicet, ne sedm. Na podzim 2022 se za text omluvil a invazi odsoudil.
Kdo si takový odstavec dobrovolně napsal doprostřed životopisu, měl by být shovívavější k lidem, kteří používají černý humor a označí ho smajlíkem. Moralizovat druhé je poslední role, která takovému člověku sluší.
Polsko, V4, Vietnam a kus Česka v Hamburku
Vztah s Polskem je schizofrenní. Na jedné straně prezident Karol Nawrocki, jehož inaugurace v srpnu 2025 byla setkáním pravicové Evropy, na druhé Tuskova vláda. Polsko ale vždycky dělá všechno pro Polsko a zůstává nejbližším a nejsilnějším sousedem s lepšími vyhlídkami než země, která si připomíná výročí věty o zvládnutí migrace.
Visegrád se rekonstruuje. V Maďarsku vyhrál v dubnu 2026 volby Péter Magyar se stranou Tisza a Orbánův Fidesz odešel po šestnácti letech do opozice. Liberální komentátoři slavili porážku Orbána; Magyar ale sám vyšel z Fideszu a jeho postoje k Evropské unii jsou kritičtější, než si tehdy připouštěli. Není to nový Orbán, spíš derivát ze stejné líhně.
Česko-vietnamská obchodní spolupráce je důležitá, představa Vietnamu jako náhrady za „fejkovou" Čínu ale neobstojí. I v pražské Sapě je osmdesát až devadesát procent zboží čínských; obě ekonomiky jsou propojené natolik, že rozdělit je nejde. Čínu navíc dnes podceňovat nelze — rychlost a efektivita čínských stavebních týmů je v tuzemských provozech vidět na vlastní oči.
A jeden kus Česka leží u moře. Necelé tři hektary v hamburských přístavech Moldauhafen a Saalehafen pronajala Versailleská smlouva Československu v roce 1929 na devětadevadesát let, tedy do roku 2028; od roku 2029 má Česko opční právo na prodloužení o padesát let. Nabízené podmínky jsou drahé a vyjednávat se mělo dřív — stát není dobrý podnikatel, ale ani špatný vyjednavač být nemusí. Podobně je to s lithiem: průzkumy běží a těžba by Krušné hory rozbombardovat nemusela, jenže v konkurenci čínských objemů se dnes nevyplatí.
Závěr
Rozpočet se schodkem 389 miliard je pro pravicový subjekt s 6,7 procenty hlasů a čtyřmi ministerstvy z patnácti prohra, kterou nelze zamluvit. Prostor, který zbývá, leží jinde: v zakázkách, které si zelené struktury rozdávaly samy mezi sebou, v miliardách z emisních povolenek vracených do fabrik, ve zmenšených akceleračních zónách a v pozměňovacích návrzích, po nichž se konečně staví. Politika je kompromis a deset nula se v ní nevyhrává. To ale není omluva pro schodek — je to popis mantinelů, ve kterých se o něj hraje dál.
