Komunální volby, které hlava státu kdysi označila za ty nejdůležitější, prezident stráví na soukromé cestě. Opozice prohrála hlasování o nedůvěře, které nemohla vyhrát, a čtyřicet šéfredaktorů sepsalo výzvu politikům. Ironický komentář týdne prochází Hrad, Prahu, ODS, Francii, kauzu Dozimetr i stav českých médií.
Hlasování o nedůvěře bez plánu B
Na světě existují věci, které jsou úplně k ničemu: ponožky s oddělenými prsty, samostatný deštník pro psa, plastové pouzdro na banán. A k nim patří hlasování o nedůvěře vládě v situaci, kdy opozice nemá ve Sněmovně většinu na její svržení, a hlavně nemá ani plán B pro případ, že by se to čirou náhodou povedlo. Opozice přesto minulý týden takové divadlo předvedla, a to na základě „geniálního nápadu“ lidoveckého předsedy Grolicha. Kdo chtěl celou rozpravu bedlivě sledovat, přišel skoro o třicet hodin života.
Ve chvílích vypjatých emocí se lidé rádi upínají k jistotám, k morálním majákům a ikonám. Proto zahřeje u srdce zpráva, že letošní cenu Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97 dostane in memoriam Václav Havel, zakladatel nadace, a převezme ji Dagmar Havlová. Vybaví se alchymistická dílna z filmu Císařův pekař a pekařův císař, kde se nešťastník marně snažil sestrojit perpetuum mobile. Nadace Vize 97 ho podle všeho konečně vynalezla.
Francie: studenti, hořící kontejnery a uhlíková stopa
Co jsou ale žertíky s nadací nebo marné hlasování o nedůvěře proti tomu, co se teď zcela vážně děje ve Francii? Při pohledu na fotografie z ulic, kde mladí lidé zapalují popelnice a auta, chybí jediné: aby se odněkud vynořil Petr Fiala a svým libozvučným hlasem pronesl, že patříme na Západ. Krásný Západ.
Popisek agentury AFP k jedné z fotografií cituje protestujícího studenta: ve třídě je jich 35, v létě je tam 35 stupňů, chybí záchody, do některých místností zatéká, budova se rozpadá, jídelna je malá, peníze ani dozor nejsou. Gratulace všem francouzským studentům, kteří věří, že se teplota ve třídě, počet žáků, kapacita záchodů nebo rozpočet mávnutím kouzelného proutku zlepší, když vyrazí do ulic, začnou páchat násilí a podpalovat kontejnery. Evropa může omezovat automobilový průmysl a likvidovat vlastní průmysl, jak chce, uhlíkovou stopu nakonec stejně udělají francouzští studenti. Ta mladá generace, o které se tvrdí, jak je environmentálně odpovědná.
Jakmile protesty jednou dosáhnou masového rozsahu, stačí jeden člověk, který v davu zvedne dlažební kostku, vysklí výlohu, zapálí kontejner a napadne policisty, a davová psychóza už jede sama. Marine Le Penová tak má díky zapalovačům kontejnerů, útočníkům na policii a ničitelům veřejného majetku před prezidentskými volbami kampaň prakticky zadarmo. Ti dělají maximum pro to, aby usedla v Elysejském paláci.
Turkova nehoda a doprava v Praze
Šéfka poslanců STAN Šebelová v nedělní televizní debatě prohlásila, že Filip Turek jezdí jako prase. Je pozoruhodné, jak všichni řeší, kdo jak jezdí. Na silnicích je k vidění leccos, ale zvlášť před komunálními volbami by se spíš mělo řešit, že jako prase vypadá doprava v Praze. A že takhle vypadat nemusela: je výsledkem série něčích špatných rozhodnutí.
I Turkova nehoda souvisela se zmatečně provedeným značením. Na videích z následujících dní bylo vidět, že tam rovně jezdila dokonce i policejní auta, nešlo tedy o žádnou výjimku. Pokud se značení nezměnilo, děje se to tam nejspíš dodnes. Politici by měli řešit, jak se Pražané dostanou z domova do zaměstnání a do školy a zase zpátky, ne styl jízdy jednoho řidiče. Jenže když nemají v programu nic lepšího, nezbývá jim než věnovat pozornost tomu, jak řídí někdo jiný. Tím spíš, že tatáž parta křičela do světa, jak se určitě stal trestný čin.
Policie nakonec nehodu vyhodnotila jako přestupek a oba účastníky předala k řešení Praze 2. Davy samozvaných amatérských právníků na sociálních sítích, které měly od první vteřiny jasno, že šlo o trestný čin, se tak svým dobrým zvykem zase zmýlily.
Pohádky z Hradu a volby, které byly nejdůležitější
Video, na kterém prezident s chotí čte Povídání o pejskovi a kočičce, působí na první pohled jako podvrh. Podvrh to ale není, je naprosto skutečné. Abychom byli fér: když Petr Pavel čte pohádky pana Čapka, je to pořád milejší, než když z jeho úst zaznívají pohádky Petra Koláře. Vrátit se na chvíli do dětství je v zásadě chvályhodná věc.
Pan prezident ovšem v uplynulých dnech znovu ukázal, jak je názorově pružný a flexibilní. Titulek regionálního deníku z roku 2022 hlásal, že Pavel považuje komunální volby za ty nejdůležitější pro běžného občana. K tomu video, v němž voliče varuje, že kdo k volbám nepůjde, smiřuje se dobrovolně s tím, že za něj a o něm budou rozhodovat druzí. Petr Pavel se smířil. Je zvyklý, že za něj rozhodují jiní, a tak komunální volby, které pro něj ještě nedávno byly snad nejdůležitější ze všech, vynechá, protože jede na další dovolenou. Počítat, kolikátou, by bylo závistivé a malicherné. Kdo by za své poradce vykonával funkci prezidenta, byl by taky rád za každou dovolenou.
Komunální volby se přitom konají spolu s prvním kolem senátních voleb, jejichž termín vyhlašuje sám prezident (čl. 63 Ústavy). Jak se může stát, že hradní aparát naplánuje dovolenou přesně na volby a nikdo nepřiběhne, nezatahá prezidenta za rukáv a neřekne mu, že tenhle termín není dobrý nápad? Možná se tam opravdu nenajde nikdo schopný takové úvahy. Spíš je to ale všem jedno, protože Hrad je natolik silný v kramflecích: na své straně má média, halasnou občanskou společnost, v patách Mikuláše Mináře s jeho spolkem Milion chvilek pro demokracii a prakticky celou opozici. U věrných mu to neublíží.
V opozici se sice ozvaly hlasy, že to není úplně v pořádku, a ke cti slouží, že mezi nimi byla i Šebelová. Žádné masové rozhořčení to ale nebylo. Na sociálních sítích se zato objevily „analýzy“, podle kterých na prezidentově nepřítomnosti nesejde, protože v jeho obci Černouček kandidují jen dvě kandidátky a o nic nejde. Ať je to hradní šlendrián, nebo hradní sebejistota, možná obojí, na pováženou je obojí.
A znovu tu je oblíbený dvojí metr. Kdyby něco podobného udělal Miloš Zeman, nebo kdyby byl prezidentem zvolen Andrej Babiš a odjel v době voleb na dovolenou poté, co sám vyzýval k účasti a označoval komunální volby za nejdůležitější, byl by okamžitě oheň na střeše. V jednu chvíli tvrdit, že komunální volby jsou to nejdůležitější, a pak v jejich termínu balit kufr a leštit motorku, to je ten paradox.
Prezident se z dovolené vrátit musí: čeká ho další pětiletka, kterou dluží těm, kdo ho vyrobili jako prezidentského kandidáta a pak jako prezidenta. Taková výroba stojí obrovské úsilí, od nácviku toho, co a jak říkat, po armádu vizážistů. Kdyby měl aspoň trochu chytré poradce, přijel by z dovolené předčasně a tvářil se jako tatíček sjednotitel, který obětoval vlastní dovolenou, aby byl doma v době voleb. Uvidí se. Jisté je, že konečně našel něco, co národ spojuje: za dovolenou ho kritizují všichni kromě pár zarytých skalních fanoušků.
Když jsou podle prezidenta komunální volby nejdůležitější pro běžného občana, zjevně se za běžného občana nepovažuje. Přímá volba nadělala přesně takovou paseku, jakou mnozí předvídali: máme prezidenty, kteří se cítí jako téměř neomezení vládci. Pavel přitom není ani běžný, ani různoběžný občan, ale mnohoběžný: vždy běží tam, kam se točí kolo dějin, a jakmile se kolo začne otáčet opačně, běží zase tím směrem.
Ankara, Kolář a esemesky: názor podle potřeby
Prezident musí opakovaně korigovat svá předchozí vyjádření a není třeba ani zabíhat do minulosti, stačí letošní rok. Na jaře tvrdil, že o tom, kdo pojede na summit do Ankary, rozhoduje vláda. Pak se s vládou začal tahat po Ústavním soudu, protože prý má právo tam jet. Napřed tedy rozhoduje vláda, potom on. Petr Kolář je jednou jen přítel po boku, a ne oficiální poradce, a když se to hodí, jako na tiskové konferenci, kde prezident četl Macinkovy esemesky, je to zase poradce. U Petra Pavla je to jako v písni pana Ledeckého: všechno, co si budeš přát.
Vůbec nejgeniálnější tah byla právě ta záležitost s esemeskami. Svolat tiskovku, odpálit na ní, že ministr zahraničí prezidenta vydíral, zveřejnit zprávy, které ani nebyly adresované jemu, najednou se hodí říct, že člověk, o kterém tvrdil, že není poradce, poradcem je. A pak novinářům vzkázat, ať si to nějak vyřeší, protože on jede na dovolenou a až se vrátí, ať mu povypráví, jak to dopadlo.
Piráti objevují Prahu a večer bez dětí podle Mamdaniho
Doprava, bezpečnost i nepořádek jsou v Praze čím dál horší, a lidé přesto volí Piráty. Proč, vysvětlí jejich kampaňové video: kandidátka na primátorku Nislerová s Olgou Richterovou přišla s nápadem „večera bez dětí“. Inspirací je New York a jeho starosta Mamdani: město pravidelně zajistí hlídání se strukturovaným programem a supervizí a rodiče si mohou udělat program podle sebe. V podání levicových progresivců typu Mamdaniho to zní skoro jako poplašná zpráva a rodiče, kteří tam děti pošlou, by snad mohli mít opletačky kvůli ohrožování mravní výchovy mládeže.
Vtipné je, že Piráti během kampaně objevují Ameriku, respektive Prahu, a tváří se jako nová strana, která přináší svěží vítr a má geniální nápady. Jenže Piráti měli v Praze čtyři roky primátora a další čtyři roky byli součástí vládnoucí koalice. Všechno, co se v Praze děje, padá i na jejich hlavu. Nislerová, do té doby neznámá figura, je jen fíkový list, který má kosmeticky zakrýt, že Piráti v Praze vládli.
Nápady typu komunitního hlídání dětí musí každému svobodomyslnému rodiči doslova zvednout vlasy hrůzou. Jsou babičky, příbuzní, známí, kamarádi, paní na hlídání i spousta studentů, kteří si tím přivydělávají. Hlídání občas vypadne a je to nepříjemné, ale svěřit dítě do komunitních center inspirovaných Mamdanim jen proto, aby se dalo jednou za čtrnáct dní utratit tisícovku za kino a popcorn? Kdo ví, jak ideově zocelené dítě by se z takových večerních dýchánků vrátilo domů.
Newyorský starosta neinspiruje jen Piráty, ale i kandidátku na brněnskou primátorku Zlatuškovou, nominantku ODS. Hranice mezi opozičními subjekty se povážlivě stírají a začíná být skoro jedno, jestli hlas hodíte TOP 09, STAN, ODS, nebo dokonce Pirátům. Kdo do ODS kdysi vstupoval jako do pravicově konzervativní strany, nevěří vlastním očím. A u socialistických experimentů platí stará poučka, že socialistům nakonec dojdou i peníze těch druhých. Je to vlastně jediná jistota socialismu: vždycky to skončí stejně špatně.
Šaty první dámy a kult osobnosti
Když už je řeč o vizážistech: Novinky, jindy tvrdý a nesmlouvavý tisk a hlídací pes demokracie, napsaly, že Eva Pavlová opět zářila na Hradě. Na návštěvu zahraniční hlavy státu zvolila elegantní saténové šaty v blankytně modré barvě, která patří k jejím oblíbeným, a doplňky v tělovém tónu luxusní outfit doladily na jedničku. Ve srovnání s tím, jak tentýž server píše o jiných politicích, už jde o jednoznačné vyznání lásky.
První dámě je možné chválit šaty, jenže si je nevybrala sama. Kdo má vizážisty a stylisty, toho pochvala ve skutečnosti nemíří k němu, ale k lidem, kteří mu oblečení vybrali. Kult osobnosti Petra Pavla a potažmo celého prezidentského páru se stal parodií sebe sama, a přesto pokaždé znovu překvapí, že pokračuje a stropu ještě nedosáhl. Blíží se prezidentské volby a kampaň už fakticky běží. Články o outfitech první dámy připomínají pohádku o císařových nových šatech, jen jde spíš o šaty císařovny. Dagmar Havlová přitom, ať ji kdo má rád, nebo ne, uměla nosit cokoli s velkou grácií.
Kuba ODS neporazí, ODS porazí sama sebe
Může hnutí Martina Kuby porazit ODS? Spíš ne. Kuba je pro mnoho lidí v jižních Čechách člověk na svém místě, i když jiným k srdci nepřirostl. Za úspěšného krajského hejtmana ho ale považovat lze, natolik úspěšného, že nebyl závislý na značce ODS a mohl přijít s vlastní. To ovšem neznamená, že to nová značka bude mít jednoduché: krajská politika není celostátní.
Je zjevné, že někdo má zájem Kubu protlačit do veřejného povědomí. Když to formulovat kulantně, je velmi podivné, že se jeho hnutí od samého začátku propisuje do průzkumů veřejného mínění a Naše Česko se údajně pohybuje kolem čtyř procent. Kde by je sebrali? I kdyby v Českých Budějovicích měli třicet procent hlasů, na pět procent potřebných pro vstup do Sněmovny by to celostátně zdaleka nestačilo. Nějakou šanci do budoucna mít může, ale žádného Kubu ODS nepotřebuje.
Nikdo totiž nedokáže ODS porazit lépe než ODS sama. Vzdala se veškerého svého programu a do čela si po šíleném Fialovi zvolila ještě šílenějšího a bezvýraznějšího Kupku, což není výraz toho, že by šlo o skvělého lídra, ale ryzího zoufalství. Do Senátu vysílá Dagmar Peckovou, o brněnský magistrát nechá bojovat Zlatuškovou, která se shlíží v Mamdanim, a v Českých Budějovicích nechá kandidovat jako lídra člověka, který přijde do debaty s plackou Stojím za prezidentem a za největší problém považuje klimatickou krizi. Program sebedestrukce je naprogramovaný a jede, dokud se mašinka jednoho dne s velkým drcnutím nezastaví.
ODS je dnes kolem dvanácti až třinácti procent, při vší shovívavosti čtrnácti. To je katastrofa. Za Topolánka se o katastrofě mluvilo, když tvrdé jádro voličů klesalo ke dvaceti procentům. Dnes z toho jádra zbylo jadérko.
Dozimetr: svědectví, kterého si média nevšimla
Mimo hlavní pozornost českých médií probíhalo u Obvodního soudu pro Prahu 9 další jednání v kauze Dozimetr. Vypovídala velmi důležitá svědkyně Hana Kordová Marvanová. Z řady důvodů není snadné ji mít v lásce, ale způsob, jakým se nebála a vypovídala o celém pozadí, si uznání zaslouží. Popsala, jak se s Vítem Rakušanem snažila mluvit o tehdejší situaci v Praze, o Hlubučkovi, Redlovi a dalších. Rakušan to podle ní shodil pod stůl slovy, že s pražskými organizacemi to mají všichni předsedové vždycky těžké, a na její další výtky už nereagoval.
Je z toho krásně vidět, že Vít Rakušan spoustu věcí věděl, ale vyhodnotil si, že vědět neznamená dát najevo, že vidí, a rozhodl se dělat, že nevidí. Co na to soud, je otázka. Stejně jako to, zda má bývalý ministr vnitra a podle preferencí možný budoucí vážný kandidát na premiéra být někdo, kdo tak intenzivně přehlížel zjevné nekalosti ve vlastní straně. Odpověď ať si dá každý sám.
Netřeba se ani ptát, jak by média psala, kdyby šlo o někoho jiného. Při líčeních v kauze Čapí hnízdo byly všude palcové titulky. Když se ale na jednu misku vah položí Čapí hnízdo a na druhou Dozimetr, je jasné, co je zásadnější kauza, možná ta nejzásadnější vůbec. A hlavní zprávou dne to přesto není.
Evropa bez amerického jištění a kancléř v propadu
Směřuje Evropa k velké občanské válce? Takový skepticismus není namístě, i když optimismus ohledně budoucích dějů také ne. Jakoukoli válku v Evropě nebo válku Evropy s někým dalším výrazně komplikuje, a pro nás vlastně dobře, současné osazenstvo Bílého domu. Cokoli by se v Evropě dalo provádět, provádí se výrazně obtížněji, když v Bílém domě sedí prezident, který Evropě nepřispěchá na pomoc, jakmile luskne prsty. Donald Trump dal celkem jasně najevo, že se do evropských záležitostí plést nebude, ani do toho, jak si Evropa „pytlíkuje“ konflikt na Ukrajině.
CDU kancléře Merze je podle průzkumu na historickém minimu kolem osmnácti procent a prohrává zemské volby. Přesto se i Merz řídí heslem, kterým se dříve řídili Emmanuel Macron a Petr Fiala: čím větší sodu dostáváš doma, tím víc jezdi dělat ramena do zahraničí. A tak Ukrajině slibuje další a další těžce vydělané peníze. Pokud politici nenajdou pro domácí publikum lepší odpověď než rajzování po světě v roli velkých státníků, dopadne to pro ně hodně špatně.
Že by příští boj o předsedu Evropské komise byl Macron proti Merzovi, je nepravděpodobné. Do Komise se podle všeho hledá nejneschopnější z nejneschopnějších, který zároveň co nejméně vadí co největšímu počtu lidí. A třetí podmínka: nesmí silou osobnosti konkurovat německému kancléři ani francouzskému prezidentovi. Macron i Merz jsou natolik vyprofilovaní, že by šéfa Komise zastínili, i když by nepřekvapilo, kdyby se tam někdo z nich zkusil nacpat. Evropští politici trpí vážnou chorobou jménem nesoudnost, na kterou neexistují pilulky. Jediný lék je nevolit je.
Fórum 24 a výzva Základní hranice
Fórum 24 označilo pořad za dezinformační médium. Je to kompliment: na české mediální scéně není, mírně řečeno, víc lowcostový projekt než právě Fórum 24.
Na světlo světa navíc vyšla výzva nazvaná Základní hranice, úderně jako slogan na billboard. Zhruba čtyřicet šéfredaktorek a šéfredaktorů českých médií se v ní obrací na politiky a na společnost, aby společně tlumili násilí ve veřejném prostoru. Podle vyprávění několika na sobě nezávislých šéfredaktorů z druhé části mediálního spektra to na dýchánku, kde se signatáři sešli, vypadalo tak, že někteří intenzivně plakali nad tím, jak se k nim vláda chová a že to tu prý nikdy nebylo. Jiní lamentovali, že mladí kolegové dostávají takový kartáč, že se bojí na tiskovkách na něco zeptat. A k tomu sociální sítě, kvůli nimž se nedůvěra a nevraživost vůči médiím projevuje už i u běžných lidí.
Někteří šéfredaktoři z ideově bližší části spektra ale vzali rozum do hrsti a připomněli, že tohle není nic nového. Kdo dělal novinařinu už v 90. letech, má zkušenosti s politiky jako Václav Klaus, Miloš Zeman, Topolánek nebo Paroubek a ví, že to, co se děje teď, není ničím mimořádné. Jestli má novinář vnitřně problém politiků se na něco ptát, aby proboha nedostal čočku, má spoustu jiných možností a novinařinu dělat nemusí. Chirurgem se také nestává ten, kdo nesnáší pohled na krev. Jiný šéfredaktor trefil hřebíček na hlavičku: víc než toho, jak se politici a veřejnost vymezují vůči médiím, se bojí toho, kam se média dopracovala. Stydí se, když slyší novináře na tiskové konferenci koktat bez schopnosti vypotit dotaz, který by měl hlavu a patu.
Příklad za všechny je z letošního května. Na návštěvě u Andreje Babiše byl belgický premiér, novináři se mohli ptát na cokoli, co souviselo s Belgií, česko-belgickými vztahy a předmětem jednání. Přihlásil se novinář České televize a neomylně se zeptal, kdo pojede na summit do Ankary. Podobně se to stalo Petru Macinkovi i opakovaně Andreji Babišovi. Pokud seriózní média fungují takhle, je jejich úpadek daleko větší problém než to, jak se k nim kdo chová. Výzva sama je nástěnka mediální marnosti. Spousta lidí pláče na špatném hrobě, šéfredaktoři aspoň pláčou na vlastním: na hrobě, který si sami vykopali neobjektivitou a potřebou místo informování stavět se na stranu, dělat hodnotovou politiku a říkat lidem, co si mají myslet, místo aby jim předkládali holá fakta.
Co média sama přešla mlčením
Stačí se podívat na obsazení Rady vlády pro lidská práva. Práce médií spočívala hlavně v tom, že převzala argumentaci aktivistů, kteří v radě teď zastoupeni nejsou. Daniela Blacka vykreslila jako transfobního aktivistu, aniž by reflektovala, že jde o člověka, kterého tahle ideologie poznamenala, prošel si tím a ví, o čem mluví. U Taťány Kuchařové média neustále zdůrazňovala, že je bývalá miss a že při soudním sporu s exmanželem neprokázala dost jemnocitu vůči LGBT menšině. To je nesmysl, zvlášť když se Kuchařová léta věnuje své nadaci Krása pomoci a pomáhá seniorům, tedy dnes jasně znevýhodněné skupině, které by někteří nejraději vzali volební právo a málem i důchod. Místo objektivního informování média vytvořila kauzu a potřebovala v ní vymáchat i ženy z Babišova nejbližšího okolí, mezi nimi Natálii Vachatovou.
Tatáž média přitom chtějí seriózní chování, ačkoli jim vůbec nevadilo, že Fialova vláda vypínala weby. Postavil se někdo z mainstreamových médií proti tomu, že svobodu slova nelze umlčovat vypínáním nepohodlných webů? Novinářka Angelika Bazalová, kterou za Fialovy vlády umlčovalo ministerstvo zdravotnictví, v roce 2022 marně čekala na odpověď na své dotazy. Dokud se výslovně neodvolala na zákon o svobodném přístupu k informacím, nikdo jí nic neposkytl. A teď budou šéfredaktoři brečet, že se někteří novináři nedostanou do Černínského paláce na tiskovku.
Pamětníci si vybaví jméno Jana Lorencová. Dlouholetá investigativní novinářka České televize se nebála ptát ani v kauze lehkých topných olejů, kde šlo doslova o krk, a ne o to, že se novinář bojí zeptat na tiskovce na Úřadu vlády. Patřila k nejlepším investigativním novinářům až do chvíle, kdy udělala „zásadní chybu“: rozhodla se kandidovat do Sněmovny za hnutí ANO. Bývalí kolegové ji pak totálně popravili. Když zemřela, jeden zpravodajský server ji shrnul titulkem respektovaná novinářka, pak poslankyně ANO a dezinformátorka. Ten sešup je vidět na první pohled.
Fórum 24 teď obviňuje XTV a další, ale stačí se podívat, jak se signatáři dlouho chovali třeba k Parlamentním listům. A ozval se někdo z nich, když se vypínaly weby? Neozval. Ať si tedy nehrají na morální majáky a netváří se ukřivděně. V Česku byli novináři, kteří se nebáli ptát ani na kauzy jako LTO. Kdo má problém zeptat se Andreje Babiše na tiskovce po jednání vlády, ať novinařinu radši nedělá a jde dělat něco užitečného pro sebe i pro společnost.
Nejvíc sedí myšlenka jednoho ze šéfredaktorů, kteří se k výzvě nepřipojili: nikoho by neměla trápit úroveň veřejné debaty nebo to, co se děje na sociálních sítích, ale v prvé řadě úroveň médií samotných. Kolik mainstreamových médií se zastávalo Foltýna a razilo, že boj proti dezinformacím je nezbytný? Přitom boj proti dezinformacím není nic jiného než vytváření nerovného přístupu k informacím, kdy některé informace předem označíte za dezinformace jen proto, že se vám nehodí. Pozitivní na celé výzvě je jediné: seznam signatářů. Aspoň je jasné, koho nečíst a nesledovat. Média mají informovat, ne říkat lidem, co si mají myslet, a už vůbec se nemají dojímat sama nad sebou. Kdyby dělala svou práci pořádně, nemusela by teď trapně fňukat. Režimy, počasí i klima se mohou měnit, lidé se nemění: v každé době se najdou ti, kvůli nimž se člověk modlí, aby nepřišla diktatura, protože by šli první někoho napráskat.
Francouzský dluh a tiskařské lisy eurozóny
Francie má ještě větší problém, a ten se jmenuje státní dluh. Investoři se bojí, jak to bude s francouzskou schopností splácet a s politickou nejistotou, ve které země je a která ji ještě čeká. To nemá dobré dopady na Francii ani na euro. Jenže kdo si dnes umí poradit s tím, jak jsou všechny státy rozežrané? Nikdo, ať vládne levice, nebo pravice; vždycky se to zvrtne v bezuzdné utrácení. Dluhu si lidé často nevšimnou, dokud stát nemusí utáhnout kohoutky a začít škrtat. Hořící popelnice a auta a výlohy rozbité dlažebními kostkami ale pocítí každý. Na to nemusí být makroekonom, aby ho do nosu udeřil čmoud z koše, který zapálili chuligáni. A s elementární bezpečností svých občanů si Francie zjevně neumí poradit.
Při pohledu na zadlužení států eurozóny nakonec stejně nepřichází v úvahu jiné řešení, než že se jako v době řecké krize naplno spustí rotačky. To znamená, že politici způsobí inflaci a peníze, na které si čím dál zjevněji dělají zálusk, budou ztrácet hodnotu. A právě takovým lidem chtějí někteří naivové v české politice dávat stále víc pravomocí, posilovat federativní prvky nebo rovnou mluvit o evropském superstátu, jako třeba pan prezident.
ODS v Praze: staří známí a bývalý pirát
Některé lidi z ODS je lepší moc nesledovat, například Veroniku Vrecionovou. Je neuvěřitelná záhada, jak se někdo dokáže dostat tak vysoko, aniž by straně reálně něco dal. Vojtěch Munzar je zase velké zklamání: od lidí, kteří vstupovali ještě do opravdu klausovské ODS, by se čekalo, že dokážou věci rozlišit a že jim nebude jedno, kam se strana posouvá, ani ten marasmus.
Totéž by se dalo čekat od pražského lídra ODS Portlíka. A co dělá? Nejde o billboardy ani o jízdu na skútru. Za diplomatického poradce si vzal Lipavského, bývalého piráta, protože je zjevně tak zoufalý z interních průzkumů, které ODS v Praze nevěstí nic dobrého, že mu nezbývá nic jiného než sáhnout po paradoxu všech paradoxů: nejpopulárnějším ODSákem v Praze je bývalý pirát.
Novinařina bez druhé strany
Po novinářích není třeba chtít ani tolik vlastních myšlenek, stačilo by, kdyby dobře odváděli svou práci. Jeden nejmenovaný investigativní novinář z jedné pro jistotu taky nejmenované redakce napsal sérii článků o údajném zlořádu na ministerstvu práce a sociálních věcí. Obvinil v nich dámu, která tam působila a jejímž jediným proviněním bylo, že viděla, kdo kolik čerpá, a viděla do financování neziskovek. Prostor k vyjádření v článku nedostala. Takhle dnes vypadá novinařina.
Nikdy jsme nebyli svědky takového úpadku. Novináře v pravém slova smyslu tu dnes v podstatě nemáme, do novin píšou političtí komentátoři, kteří některé informace zveličují a přehánějí, jak se jim to hodí, a jiné upozaďují. Při kauze Babišovy poradkyně pro svobodu slova Natálie Vachatové řada zásadních tvrzení nebyla pravda. Když na zjevné nepravdy upozornila redaktorku, dostala odpověď, že je to přece jenom detail. Novináři o vás napíšou lež, a když je zdvořile upozorníte, místo opravy a omluvy řeknou, že je to detail. Tak se, milí detailé, nedivte, že vás lidé nemají rádi a nečtou vás. Místo informací jim předkládáte rovnou přežvýkaný názor.
Pokud se média rychle nezamyslí a budou pokračovat v uplakánkovství, chodit si poplakávat a schovávat se mamince pod sukni, budou je lidé nečíst, nesledovat a neposlouchat ještě víc. To nespraví žádný pamflet ani petice a klidně se mohou na dýchánky scházet desetkrát denně. Problém je přístup k vlastní práci.
Rada pro lidská práva a mikrofon pod nos
Aktivisté na sociálních sítích i v médiích se do obsazení Rady vlády pro lidská práva pustili opravdu zostra, je vidět, že jim bylo šlápnuto na kuří oko. A to je dobře. Právě proto voliči tuto vládu volili: čekali, že neziskovkám bude šlápnuto na kuří oko a že lidé, kteří si mysleli, že mají v radách definitivu a monopol na výklad lidských práv i světa, o ten monopol přijdou.
Na videu reportér magazínu Kult obtěžuje Daniela Blacka, který přichází k Úřadu vlády, a opakovaně ho vyzývá, ať se vyjádří ke kontroverzím kolem svého jmenování. Stejně aktivisté obtěžovali i Taťánu Kuchařovou. Slušně oblečený člověk jde s manželkou na jednání, někdo mu strká pod nos mikrofon a k tomu přidají titulek, že je transfobní. O člověku, který okusil odvrácenou tvář transideologie na vlastní kůži, nelze tvrdit, že je transfobní. Je to osobní zkušenost, sám si tím prošel a ví, co to obnáší, když genderová ideologie zničí nejen život, ale i tělo. Drzost těch, kdo ho tak nazývají, a novinářů ze zdánlivě seriózních plátků, kteří jim pomáhají, je neskutečná.
Vládě Andreje Babiše lze vyčítat spoustu věcí, ale to, že našla odvahu do těchto věcí říznout, je mimořádně potřeba. Jen se nesmí usnout na vavřínech, protože řez bude muset být daleko hlubší. Není možné, aby si jedna parta lidí nárokovala vyšší morální právo sedět v radách a na ostatní ukazovala prstem jako na ultrakatolíky nebo transfoby. A nejšílenější je, že údajně seriózní média místo analýzy a tlumení vášní převzala kompletně jejich argumentaci a naservírovala ji čtenáři předžvýkanou tak, že v radě sedí lidé, kteří se chystají s lidskými právy zatočit, zatímco neziskovkáři mají svatozář.
Soud o hajlování a dvojí metr
Mediální zkreslení má ještě jednu kapitolu. Jakub Svoboda z Motoristů se soudil s dokumentaristkou Remundovou, respektive ona s ním, protože upozorňoval, že na demonstraci dělala gesta, která se dají označit za hajlování. Soud mu za pravdu nedal a spor prohrál. Remundové přiznal satisfakci za rok starý příspěvek, zároveň jí ale vytkl, že k příspěvku svým chováním poskytla důvod. Svoboda rozhodnutí vnímá jako rozporné, chce se odvolat a připomíná, že média ve svých článcích záznam z demonstrace neuvádějí, ať se tedy lidé podívají a posoudí sami.
Je to dvojí metr i v hajlování. Někdo může, protože si z toho vlastně dělá legraci. Jiný nemůže, přestože si z toho dělá legraci taky, protože se odněkud vynoří bývalý zhrzený kamarád, který si úplnou náhodou léta schovával podivné snímky obrazovky v šuplíku. Tak vypadá česká politická realita.
Závěr
Prezident, který k volbám vyzýval, v jejich termínu odjíždí. Opozice hraje divadlo bez plánu B, ODS se porází sama a Piráti se po osmi letech u pražské radnice tváří jako nováčci. Média, která se nebránila vypínání webů a přešla mlčením svědectví v kauze Dozimetr, teď píšou výzvy o základních hranicích. Problémem ale není, jak se k novinářům chovají politici, nýbrž to, jak novináři odvádějí svou práci.
