Poslední prázdninový večer nabídl české politice úplnou sadu: druhý nejvyšší schodek v historii, prezidenta, který nabídl vládě příměří, návrat internetové legendy na kandidátku ODS a nakonec video, po kterém člověk nejradši vypne internet.
Sněmovní koleno a bába pod kořenem
Místopředsedkyní Sněmovny se za STAN po opakovaných pokusech konečně stala Barbora Urbanová a hned se v rozhovoru svěřila, že jí jistý nejmenovaný kolega sahal na koleno. Hrůza, kterou dokáže plně ocenit každý, kdo byl někdy na kontrole na ORL a nechal si sahat do nosu. Řešení se nabízí samo: zakázat otorinolaryngology a chlapům preventivně sekat ruce.
Naštěstí se v téhle společnosti najdou i ženy neohrožené, které se nebojí čelit ani přírodním živlům, a to několik hodin v kuse. Paní Zdeňka, legendární bába pod kořenem, kandiduje na podzim v komunálních volbách za ODS v Praze-Petrovicích z jedenáctého místa. Šéf strany Martin Kupka to na sítích ohlásil větou, že Řekové mají Odysseu a my máme bábu pod kořenem. Fejk to bohužel není, je to autentické. A platí, že spíš než návrat báby pod kořenem by občanská demokratická strana potřebovala návrat ke kořenům; když na ně dlouhá léta kašlali nejrůznější dědkové, jedna bába to sotva vytrhne.
Prezident ohlásil smír. Mír až do příští války
Pak přišla zpráva, která zahřeje u srdíčka i cynika. Prezident Petr Pavel se v nedělní debatě rozhodl, že se s vládou usmíří. Krásné. Za dřívějších let se tomuhle typu velkolepého vyhlášení říkalo mír až do příští války a přesně tak to dopadne.
Je to oddechový čas, nic víc. S tím, jak se bude blížit termín prezidentských voleb a jak bude kampaň gradovat, se ani prezident, ani jeho lidé po boku a po radě neudrží a začnou si na konto vlády znovu dělat politické body zadarmo. A vsaďte boty na to, že ta kampaň bude ještě mnohem horší než minulá.
Schodek 389 miliard: číslo, ze kterého padá čelist
Teď udělejme radost všem, kdo mají pocit, že se vláda kritizuje nedostatečně. Byli jsme konejšeni, že sekera zaseknutá do státní kasy a do našich peněženek bude hluboko pod čtyřmi sty miliardami, aby bylo nakonec vykopnuto číslo 389 miliard. Druhý nejvyšší schodek v dějinách země, hned po covidovém roce 2021. Kdo doufal v naivních 360 nebo 370, může jít od válu. Tohle není kategorie zázrak, tohle je kategorie průšvih, a to v době, kdy ekonomika roste.
Nic na tom nemění ani komické představení opozice. Šéf ODS v České televizi naznačoval, že on by rozpočet sestavil se schodkem kolem sto padesáti miliard, zatímco prakticky ve stejnou chvíli ekonomický expert téže strany Jan Skopeček mluvil o hranici kolem tří set miliard. Ani v ODS si tedy neumějí poladit noty, jenže na faktu, že jde o katastrofu, to nic nemění.
Debata o rozpočtu a o tom, kam jdou naše daně, se navíc vždycky zvrhne v hádku o to, kdo je tady jednooký král mezi slepci. Realita je taková, že jednooký král žádný není, zato slepých jsou zástupy. Opozice kritizuje vládu za rozhazování, a jakmile se sama dostane do Strakovky, v nastoleném trendu pokračuje. Když se čísla poctivě zasadí do kontextu, obrázek se trochu mění: Fialova vláda měla tři roky příjmy z mimořádné daně z neočekávaných zisků, výdaje na obranu tehdy nebyly zdaleka tak vysoké a současná vláda do nich chce nasypat zhruba o dvacet miliard víc. Ale uchlácholit se tím nedá. Za Fialova kabinetu narostl státní dluh o 1,2 bilionu korun, takže nikdo dnes nemá právo ukazovat prstem a říkat, že za to můžou ti druzí.
A pořád platí to nepříjemné: nejvíc svazuje obsluha dluhu, tedy úroky. Když se takhle pokračuje, dříve nebo později přijde někdo, kdo bude radikálně zvyšovat daně a zároveň bude okolnostmi donucen sekat výdaje. Rozdíl mezi tím, kdy se šetřit chce, a kdy se šetřit musí, je zásadní.
Nedělní debata: dobře nabrífovaný prezident a nešťastná věta o nemocnicích
První půlhodina rozhovoru s prezidentem byla neuvěřitelně nudná, skoro uspávací, přestože se nabízelo odpíchnout se rovnou od rozpočtu a od přehlasovaného prezidentského veta. Druhá věc, která bila do očí: prezident byl na debatu velmi dobře nabrífovaný. Jestli dostal okruhy otázek dopředu, se tvrdit nedá a důkaz pro to neexistuje. Že na něm někdo intenzivně pracoval, důkaz nepotřebuje.
I tak se vloudila chybka, a nešťastná. Prezident zpochybnil, že by nemocnice někoho odstrašily, a naznačil, že peníze mají směřovat spíš do vybavených a vycvičených jednotek. Ve zjednodušeném čtení z toho vyšlo, že kdybychom měli méně nemocnic, měli bychom víc peněz na zbrojení. Pro lidi, kteří právě čekají na magnetickou rezonanci nebo na jiné vyšetření, je to věta těžko stravitelná. Že za dlouhými termíny stojí i úhradová vyhláška a limity plnění od pojišťoven, je pro pacienta s odloženým vyšetřením chabá útěcha.
Voliče ten rozhovor prezidentovi neodehnal, snad kromě těch pár, kterým se nelíbí jeho pohled na zdravotní péči. Žádné mu ale ani nepřihrál. Je dobře, že se prezident po čase objevil v ucelenějším rozhovoru, jenže převratné to nebylo ničím, co v něm padlo. Momentů, které utkvěly, byly celkem tři: nuda, dobrý brífink a moderátorka, která se místy dívala, jako by dělala rozhovor s Mickem Jaggerem.
Proč se Hrad s vládou smiřuje právě teď
Vysvětlení je jednoduché. Konflikt mezi prezidentem a Strakovou akademií se nedá hrát donekonečna a hodně záleží na tom, jaký narativ ve společnosti převládne, kdo bude vinník a kdo ponese větší díl odpovědnosti. Několik průzkumů přitom jasně ukázalo, že většina veřejnosti si ten spor nepřeje a nestojí o to, aby dominantním tématem byly výpady z Hradu a odvety od vlády místo věcí, které se týkají peněženek. Obě strany si to uvědomily a obě se teď budou tvářit, že podávají smírnou ruku, aby na tom sbíraly body. Setrvat v té roli bude těžší pro prezidenta; Andrej Babiš si zase nemůže dovolit na nabídku nepřistoupit, když je společenská poptávka po obroušení hran.
Objevil se i článek Sabiny Slonkové s teorií, že jde o Babišovu promyšlenou strategii: usmívat se na prezidenta a zároveň se ho zbavit, s ďábelským plánem pro prezidentskou volbu v pozadí. Ďábelské plány se ovšem nepochybně spřádají i na Pražském hradě, kde mocenské kliky nechybí, takže v tomhle nemá jedna strana druhé co vyčítat. Plány, jak se toho druhého zbavit, běží na obou stranách, a to i bez kuloárních informací dává logiku.
Zároveň jsme mnohokrát viděli, že prezidentovi to ujede. Klasickým příkladem je poznámka o panu učiteli, kterému už bude zvonit. Takových situací může být ještě mnoho a pak se ukáže, že příkopy jsou příliš hluboké na to, aby se daly zasypat nebo aspoň předstírat, že se zasypávají. Pro tuhle chvíli ale žádný z aktérů jinou možnost neměl.
Exhumace Jana Masaryka a debaty, které nemají dveře
V září má proběhnout exhumace ostatků někdejšího ministra zahraničních věcí Jana Masaryka. Spory o to, jak to tehdy bylo, se vedou desetiletí a stojí proti sobě přinejmenším dvě hlavní verze. Podle Čvančary šlo o takzvanou fémovou vraždu, za kterou stáli lidé kolem Arnošta Heidricha a další z ministerstva zahraničí, kteří se nemohli dívat na to, jak syn tatíčka osvoboditele kolaboruje s režimem po roce 1948. Proti tomu stojí novější verze badatele Mareše: Masaryk si připravoval projev, nemohl spát, sedl si do okna koupelny, kde podle výpovědí často sedával, zapálil si cigaretu a mohlo jít o nešťastnou náhodu. Tuhle teorii opírá o to, že se mu podařilo vyvrátit balast, který se na kauzu za desítky let nabalil, včetně fiktivních výpovědí a nalezených nedopalků.
Exhumace aspoň jednou provždy ukáže, jestli měl Masaryk střelnou ránu v oblasti za uchem, tedy tam, kde ji na fotografiích z pohřbu maskovala legendární kytička. Pokud v lebce žádný průstřel nebude, jedna z vražedných teorií dostane zásadní šrám. Z kosterních pozůstatků se dá také posoudit, jestli tehdejší zprávy doktora Jana Teplého odpovídaly skutečnosti.
Věcná debata o tom ovšem na sítích nevznikla. Objevily se komentáře ve stylu, že teď je správná doba Masaryka vykopat a omlátit to Rusům o hlavu, přestože nikdo neměl zájem ho likvidovat v době, kdy novému režimu šel na ruku, a fámy o chystané emigraci vyvrátily britské i francouzské diplomatické depeše. Internetová diskuse je kapitola sama pro sebe. Trollové s profilovkami štítu demokracie, žebraví pejskové, kteří vás označí u desátého komentáře pod jedním příspěvkem jen proto, aby dostali kostičku pozornosti. Nejúčinnější odpověď je žádná. A stojí za to všímat si, jak debatuje ta údajně vzdělanější část společnosti, protože i ona má své anonymní profily bez historie, které přijdou apriori urážet a blokovat slušné názory.
Staré kauzy Filipa Turka a kamarád, který jde do voleb
Jak staré ty kauzy jsou, je úplně jedno. Když se to hodí, vytáhne se všechno, tedy s výjimkou nehody, která se pořád vyšetřuje. I tam už mají někteří dopravní experti jasno: objevila se informace, že v policejní klasifikaci je uvedena bezohledná a agresivní jízda, policie ovšem zatím neřekla čí. Šéf ODS, který býval ministrem dopravy, se z toho už rozchechtal, přitom by mohl vědět, že jde o univerzální policejní klasifikaci používanou u tohoto typu nehod, ne o terminus technicus ušitý někomu na míru.
K dokreslení pak stojí za pozornost kauza screenů údajných starších příspěvků Filipa Turka. Bývalý kamarád Vojtěch Dobeš, který loni novinářům screenshoty poskytl, kandiduje letos v říjnových komunálních volbách do zastupitelstva Pardubic na listině koalice Progresivní Pardubice, kterou tvoří Česká pirátská strana, TOP 09 a Strana zelených s podporou nezávislých osobností. Rozhodnete se kandidovat, přemýšlíte, jak si posichrovat podporu a nablýskat vlastní komunikaci, a nenapadne vás nic lepšího než přijít do novin se screeny příspěvků, které napsal váš tehdejší kamarád. Samozřejmě neřeknete, že jde o vlastní PR nebo o vidinu magistrátu, ale budete se tvářit, že máte starost o občany a nejste bonzák, nýbrž altruista.
Druhá kandidatura: proč prezident potřebuje vládní voliče
Motiv usmíření není záhada. Mezi voliči a podporovateli SPD prezident výraznou podporu nemá a logicky ji mít nebude, ne úplně malou ji ale drží mezi voliči Motoristů i mezi voliči hnutí ANO. Postavit obhajobu jen na stávajícím opozičním táboře nebude stačit.
A je tu ještě jeden rozměr. Když kandidujete poprvé, jde o to vyhrát. Když podruhé, jde i o to, kolik hlasů dostanete. Laťka byla nasazena hodně vysoko rekordním výsledkem, takže i případné vítězství s výrazně nižším počtem hlasů oslabí argument o silném mandátu od občanů, kterým se dnes tak rádo operuje. Proto se musí tvářit, že se s Andrejem Babišem chce dohodnout. Otázka je, jak dlouho se dá taková maska nosit.
Paradoxní na celé debatě je něco jiného. Prezident vládu kritizuje za zvyšování schodků, přičemž avizoval, že rozpočet vetovat nehodlá; vetoval ovšem rozvolnění rozpočtových pravidel a vrátil ten zákon Sněmovně, která ho přehlasovala. Zároveň je to on, kdo tlačí na vládu, aby zvyšovala výdaje na obranu. A ty zadarmo nejsou.
Politici, kteří přesně vědí, co s vašimi penězi
Jednou z největších nemocí politiků napříč pravicí i levicí je jistota, že přesně vědí, co by s vašimi penězi udělali. Přitom základní pravidlo zní, že nejlíp ví, co se svými penězi dělat, jejich majitel, a nese za to i odpovědnost, ať už je spláchne do kanálu, nebo investuje rozumně.
Do téhle kategorie patří i Ursula von der Leyenová a je načase to říct otevřeně: ta dáma je strašně nebezpečná. Německo přitom nedělá malé chyby. Stačí si vzpomenout na Angelu Merkelovou, na odstavení jaderných elektráren a na legendární větu o tom, že to zvládneme. Von der Leyenovou Němci nasadili do čela Evropské komise, přestože předtím zdecimovala bundeswehr, a teď se o totéž pokouší v měřítku celé Evropy. A na jejím zvolení nese svůj díl i Petr Fiala. Zvolena by nejspíš byla i bez něj, svoji roli v tom ale sehrál a polemizovat o tom nemá cenu.
Ministr utáhl kohoutky a nikdo netleskal
Nejdřív k výtce, že Motoristé slibovali hlídat Andreje Babiše a místo toho máme meziročně o třetinu vyšší deficit. Míra toho, jak dokážete někoho hlídat, je objektivně daná vaší silou. Šestiprocentní strana má jinou páku než šestnáctiprocentní a nejslabší vládní strana, navíc vládní nováček, těžko šla stavět na zadní proti šílené číslici 389. Vysvětlovat to svým voličům ovšem budou muset.
Stojí za to připomenout jeden paradox. Petr Macinka nastoupil na ministerstvo zahraničních věcí, tedy do rozpočtové popelky s jedním z nejnižších rozpočtů vůbec, a rozhodl se utáhnout neziskové kohoutky, které tam čtyři roky vesele roztáčel Lipavský. Šetřil v řádu vyšších desítek milionů, což v rozpočtu tohoto ministerstva významná částka je; že nejde o miliardy, ať nikoho neplete. A výsledek? Nikdo mu za šetření prostředků daňových poplatníků netleskal, sklidil jednoznačnou kritiku za to, že si dovoluje utahovat, co jeho předchůdce povoloval.
Evropské miliardy a to, co se schovalo pod kyberbezpečnost
Médii proběhla kauzička, kterou média typicky podala úplně jinak, než jak se stala. Titulky hlásaly, že vláda nedá evropské peníze na boj s dezinformacemi a že osekala podporu občanské společnosti. Zní to hrozně. Realita je jiná.
Existuje národní a regionální partnerský plán, který sestavuje ministerstvo pro místní rozvoj, a ten stanovuje, na co se z fondů Evropské unie bude čerpat až do roku 2034. Jedna z jeho kapitol se jmenuje odolnost a kyberbezpečnost a podle pravidel Evropské unie má řešit schopnost státu zvládat krize a katastrofy, ochranu kritické infrastruktury, kyberbezpečnost a prevenci hrozeb. Do téhle kapitoly se ovšem někomu podařilo propašovat čerpání na obecný boj proti dezinformacím, na polarizační narativy, na rozvoj občanské společnosti a aktivní občanství, na obecnou mediální gramotnost a kritické myšlení a na budování důvěry v instituce a strategickou komunikaci státu.
Poradkyně premiéra Natálie Vachatová se s ministerstvem pro místní rozvoj začala dohadovat, že tohle by se změnit mělo. Zamítli jí to, nakonec si ale vyměnili verzi, ve které peníze míří tam, kde budou v krizi opravdu potřeba, tedy do integrovaného záchranného systému a připravenosti na hrozby. Až přijde neštěstí, budete potřebovat posílený záchranný systém, ne to, aby vám nějaká nezisková organizace uspořádala kulatý stůl o polarizačních narativech. A ostatně, kdo bude rozhodovat, co polarizační narativ je? Stačí si vzpomenout, kolik jich pronesl prezident, než se s vládou vítězoslavně na chvíli usmířil, a nikomu to nevadilo.
Místo aby média napsala, že hrozilo rozpuštění milionů v neproduktivní práci a přišel někdo, kdo je chce nasměrovat smysluplně, udělala z toho další kauzu a poradkyni premiéra znovu provláčela bahnem. Přesně tak povrchně a manipulativně se informuje o tom, co se skutečně děje.
Volit od šestnácti? Debata, která teď nikam nespěje
Nápad snížit věkovou hranici pro volební právo na šestnáct let sice průběžně zaznívá, ale reálně se ta debata teď nevede a minimálně v horizontu příštích tří let těžko povede. Vracejí se i jiná témata, třeba manželství pro všechny. Co se týče věkové hranice, stačí si pustit pár videí o tom, jak mladí prožívají klimatický žal a jak bychom to neměli brát na lehkou váhu. Kdo podlehne představě, že planeta hoří, že za to mohou minulé generace a že spásou je zlikvidovat automobilový průmysl, neměl by volit ani od osmnácti. To ale neznamená brát mu to právo; do osmnácti si dělej, co chceš, volit budeš pak.
Německý strach z vlastních voličů
V Německu je situace mimořádně zajímavá, stejně jako způsob, jakým o ní informují česká média. Zveřejněný průzkum ukázal, že emigraci by zvažovala až pětina Němců, kdyby AfD vyhrála volby a usedla ve vládě. Je to neuvěřitelné číslo. Lidé, ke kterým jsme kdysi vzhlíželi, jsou přesvědčeni, že s Alicí Weidelovou v čele by bylo hůř než s tím, co předvádí současná vládní sestava.
Přitom cesta z migračního i ekonomického marasmu podle nich vede přes pokračování týchž vlád, jen s dalším přizvaným partnerem, aby to hlavně nebyla AfD. Volkswagen má obrovské ekonomické problémy, země si zdecimovala jaderné elektrárny i automobilový průmysl a socioekonomické důsledky toho, kolik lidí tam od roku 2015 přišlo, jsou vidět. Jestli budou Němci opravdu někam emigrovat, snad to nebude sem.
Zrušit Českou televizi a nezapomenout na Senát
Zrušte Českou televizi a máme hned deset miliard ročně navíc, zní jeden z jednoduchých výkřiků. Pravda na tom je, že kdyby veřejnoprávní televize a rozhlas prošly jinou změnou financování, než je zrušení koncesionářských poplatků a jejich převedení na státní rozpočet, bylo by to lepší než zatěžovat rozpočet zhruba osmi miliardami ročně, které tam takhle nově musí jít. Ať si poplatky platí, kdo chce, a zbytek si veřejnoprávní média vykompenzují reklamou. Ušetřily by se miliardy, největší systémový problém to ale pořád není.
Rušení Senátu deficitu nepomůže vůbec. Zato se blíží senátní volby a většinu v horní komoře drží dnešní opozice. Cílem tedy nemá být Senát rušit, ale zvednout se a jít volit, ať už si o něm kdo myslí cokoli. Strany dnešní opozice se totiž zvednou a půjdou spolehlivě.
Video, ze kterého mrazí: kdo se těší na válku
Na závěr jedno video, u kterého se člověk musí obrnit. Plukovník Otakar Foltýn v něm označil Rusko vulgárním novotvarem za zkorumpovaný kremelský nestát, který nedělá nic jiného, než že zabíjí civilisty, mučí vojáky, unáší děti a vraždí vlastní obyvatele, a jediný způsob je dát mu po tlamě. Za nás to prý dělají Ukrajinci, a to za cenu jednoho kafe ze Starbucksu měsíčně na jednoho Evropana; když Ukrajina vyhraje, naše vlastní sebeúcta bude desítky let krvácet tím, že jsme udělali málo.
Ještě silnější byl druhý host. Petros Michopulos v odpovědi, která měla být optimistická, řekl, že konflikt bude dlouhý a bude zahnívat, protože ho nikdo není schopen vyhrát, a že jen doufá, že se Vladimir Putin odhodlá na někoho z nás zaútočit. Jestli to bude Finsko, nebo některý pobaltský stát, je prý celkem jedno; on by to považoval za pozitivní řešení konfliktu, protože by to zvrátilo i negativní vývoj v Evropě, ať už jde o AfD v Německu, nebo o Le Penovou ve Francii.
K tomu je nutné říct dvě věci. AfD ani francouzská krajní pravice nespadly z nebe. Jsou důsledkem naprosto reálného selhání stran, které v Německu a ve Francii dlouhodobě vládnou. Kdyby se víc staraly o to, co jejich voliči chtějí a nechtějí, ať už jde o masovou migraci, nebo o odstavování jaderných elektráren podle paniky po Fukušimě, neměla by dnes ta uskupení takovou pozici. Voličům, kteří přestali věřit, že situaci napraví ti, kdo ji způsobili, se nelze divit.
A druhá věc: tady se někteří lidé očividně těší na válku. V pozadí je pořád skrytý mindrák z roku 1968, který si chtějí vynahradit tím, že někomu dají po tlamě, a doufají přitom, že cestou z toho komplexu je přesun války na naše území. Ukrajina je jim ve skutečnosti šumák, protože jediné, co je zajímá, je to, jestli Rusko dostane přes hubu; jakou cenu za to Ukrajina zaplatí, jak dlouho to potrvá a jak krvavé to bude, je jim jedno, jen když část nákladů poneseme i my. Takoví lidé nemají zájem na tom, aby válka skončila, a proto na tom může být pravda, že konflikt bude jen zahnívat. Připomíná to historku o natáčení Tankového praporu, kde se kolem štábu motal voják a nervózně si stěžoval, že pořád je mír.
Ta logika je prostě jiná. Není v ní diplomacie ani snaha se domluvit, je v ní čirá nenávist a touha někoho mazat z mapy. A je dobře, že se takoví lidé odkopou, protože je vidět, jaké tváře vytáhla do světel reflektorů vláda Petra Fialy. Kdo bude příště tvrdit, že v politice potřebujeme víc zelených mozků, tomu stačí pustit tohle video.
Závěr
Poslední srpnový večer tedy shrnul rok dopředu: rozpočet, který nikdo neumí obhájit a všichni na něm mají podíl, příměří mezi Hradem a vládou s trvanlivostí do začátku kampaně, komunální kandidátky plné bizarností a veřejný prostor, ve kterém se dá beztrestně přát útok na spojenecký stát. Nad tím musí kroutit hlavou každý, kdo je aspoň trochu při smyslech.
