Jedna neudělená novinářská akreditace dokázala během víkendu vytlačit z veřejného prostoru úplně všechno ostatní. A hlavně odhalila, že spor o svobodu médií se u nás nevede o princip, ale o to, komu se zrovna křivdí.
Týden, který semlela jedna akreditace
Ministerstvo zahraničních věcí neudělilo redaktorce Deníku N Zdislavě Pokorné akreditaci na tiskovou konferenci ministra Petra Macinky. Od té chvíle se prakticky nemluví o ničem jiném — a je jedno, na které straně kdo stojí.
Přitom týden začal docela jinak. Macinka v úterý zveřejnil SMS komunikaci s prezidentem Petrem Pavlem, která má dokládat, že Hrad o pozadí kauzy Filipa Turka nemluví pravdu. Ještě den předtím se veřejnost bavila prezidentským fotografováním. Spor o akreditaci to všechno přebil.
Nejzajímavější na té debatě ovšem není samotná akreditace. Je to bezpečí, s jakým se v ní obě strany usadily do role oběti — a jak dokonale přitom zapomněly na všechno, co samy kdy podpořily.
Otázka, na kterou nikdo neodpovídá: kde jste byli?
Nejpřesněji to na sociálních sítích shrnula novinářka Martina Kociánová. Kde jste byli, ptá se, když v roce 2016 zrušil Český rozhlas Dvojka pořad Kupředu do minulosti — mimo jiné proto, že hosté žijící v Německu tvrdili, že takto nastavenou migrační politiku nelze zvládnout. Kde jste byli, když se z ní v roce 2020 stala dezinformátorka jen za otázky, které o šest let později kladl Anthonymu Faucimu americký Kongres. Kde jste byli, když alternativní média označovala její pořad za proruský jen proto, že citovala Henryho Kissingera a jeho přání, aby válka na Ukrajině skončila dřív, než lidskou mysl ovládne nenávist. A kde jste byli, když jejími hosty byli J. D. Vance a Marco Rubio. Podle vlastních slov ji v říjnu čeká odvolací soud — a půjde právě o tyto otázky.
Syndikát novinářů, na který se v tom výčtu obrací, se k neudělené akreditaci vyjádřil jednoznačně: jde prý o politický marketing, který spočívá v tom, že někoho očerníme, abychom ho zdiskreditovali v očích veřejnosti a zbavili se ho.
Ta věta stojí za druhé přečtení, protože přesně popisuje šablonu, podle které se v Česku pracovalo na Filipu Turkovi. Prezident to tehdy dokonce vyslovil za všechny: není rozhodující, zda mu byly jednotlivé výroky a činy zpochybňující ústavní hodnoty prokázány, ale to, zda na ně tímto způsobem nahlíží významná část veřejnosti. Diskreditace jako dostatečný důvod. Že by tahle definice seděla i na jejich vlastní stranu barikády, syndikátu nedošlo.
Když si média vybíral ministr vnitra
Že by šlo o bezprecedentní krok, tvrdí jen ten, kdo má velmi krátkou paměť. Vít Rakušan jako ministr vnitra na dotaz, zda poskytne rozhovor některému z takzvaných alternativních médií, odpověděl, že rozhovory médiím, o kterých je přesvědčen, že šíří fámy a lži, poskytovat nebude. A ve stejném dechu dodal, že informační hodnotě přítomného novináře Radka Bartoníčka věří výrazně víc.
Tehdy to nevadilo nikomu. Rakušan mohl, ministři současné vlády nemohou — a jediný rozdíl je v tom, čí je to vláda.
EMFA: hodná média s dotací, ta špatná s nižším dosahem
Skutečné dělení médií na hodná a špatná se přitom rozhoduje jinde než na tiskovce jednoho ministerstva — v evropské legislativě. Kritika nařízení o svobodě médií míří přesně sem: v praxi povede k tomu, že jedna skupina redakcí bude podporovaná a druhé bude klesat dosah. Proti tomu se z novinářských organizací neozval nikdo. Ticho po pěšině — přesně stejné jako v době, kdy se v Česku vypínaly weby a po čase se ukázalo, že to bylo nezákonné. Formálně je nevypínala vláda; stačilo, že ti, kdo měli prst na knoflíku, dokázali vládě dobře odezírat ze rtů.
Kdo dnes křičí kvůli jedné akreditaci a mlčí k nařízení, které do médií zavádí kategorie podporovaných a potlačovaných, nehájí princip, ale svou stranu. Kdo za kterou redakcí u nás stojí a jak je financovaná, ostatně ukazuje mapa biasu českých médií. Podobně nedotažené je i rušení koncesionářských poplatků: nemá smysl brát peníze od lidí, jejichž názor považujete za podřadný a kterým ve vysílání nedáte prostor — a změna modelu financování z toho zatím nevzešla.
Akreditace očima člověka, který je roky vydával
Celá debata navíc stojí na představě, že akreditace je formalita a nárok. Není. Kdo strávil roky v PR a má za sebou vyšší desítky tiskových konferencí, ví, že akreditace slouží ke dvěma věcem: pořadatel potřebuje vědět, kolik lidí přijde, a zároveň má možnost rozhodnout, koho na akci pustí. Odmítnutá žádost je zcela běžná praxe.
Dřív se takhle filtrovala takzvaná holubí letka — vysloužilí novináři s přístupem do databáze avíz, kteří chodili na tiskovky pro chlebíček a nikdy o nich nic nenapsali. Nikoho tehdy nenapadlo mluvit o likvidaci demokracie.
Zbývá tedy jediná konzistentní otázka: buď platí, že politik má mluvit se všemi médii bez rozdílu, nebo neplatí. Nemůže platit v úterý pro jednoho ministra a v pátek neplatit pro jiného.
Fenomén Thomas Paukner a mlčení redakcí
Mimochodem, pátrání po tom, kdo se skrývá za profilem Thomase Pauknera, jde ostřeji než cokoli, co dnes zažívá Zdislava Pokorná. Zdislava Pokorná přitom dřív odmítla ověřovat jeho zjištění — odzdrojovaná a docela závažná — s tím, že má dost vlastní práce. Čas jít na tiskovku, o níž předem víte, že vás na ni nepustí, a natočit o tom video, se ovšem najde.
Paukner v tuhle chvíli působí jako černé svědomí velkých redakcí — a ty místo obsahu řeší identitu autora. Jak snadno se z novináře stane objekt zájmu kolegů, ukázala i kauza bývalé poradkyně ministra práce a sociálních věcí Aleše Juchelky Alexandry Semancové, která po sérii článků o možném střetu zájmů u dotací na ministerstvu skončila.
Bitcoinová kauza: návrh trestu a co to udělá s ODS
Zatímco se média zabývají sama sebou, u soudu končí bitcoinová kauza. Obžaloba navrhuje pro bývalého ministra spravedlnosti Pavla Blažka šest a půl roku vězení; zdaleka to ovšem neznamená, že takový trest padne. Že by se u téhož soudu ocitli i další lidé, jejichž jména se v této souvislosti skloňují, je spíš zbožné přání.
Zajímavější než výše trestu je, co kauza udělá s ODS. Blažek nebyl formálně šéfem strany, ale byl to muž, který do značné míry udělal Petra Fialu, držel ho nad vodou a měl zásluhu na tom, že Fialova vláda vůbec vznikla — včetně toho, že Miloš Zeman nakonec překonal své výhrady k nominaci Jana Lipavského na ministerstvo zahraničí. Dlouholetý zákulisní hráč tohoto formátu ví o spoustě lidí spoustu věcí. Někteří v ODS proto těžko spí.
Že by za tím vším stál nějaký velký plán, ale nesedí. U zkušeného matadora, jakým Blažek byl, je těžko představitelné, že by naletěl na takhle primitivní návnadu, u které muselo být předem jasné, jak bude působit.
Prezident jako marketingový produkt a lidé v pozadí
Stejně jako byla bývalá slovenská prezidentka Zuzana Čaputová marketingovým produktem, od kterého se politicky mnoho čekat nedalo, je jím i Petr Pavel. Odtud fotografování, šplhání po katedrále a zachraňování horolezců — věci na efekt, které se dobře prodávají lidem, které politika nezajímá a kterým z večerních zpráv zbyde dojem, že je to člověk na svém místě.
Politickou stránku úřadu ale přebírají lidé z jeho okolí. Ti nenesou odpovědnost za nic, nikdo je nikam nezvolil, a přesto si prostřednictvím vlivu na hlavu státu mohou vyřizovat účty s těmi, kdo zvoleni byli. Být kardinálem Richelieu v pozadí musí být obrovské afrodiziakum. Prezidentův poradce Kolář navíc dává rozhovory podstatně častěji než lidé kolem předchozích prezidentů, takže o tom, kdo ladí tón, se dá získat celkem slušná představa.
Druhá vrstva téhož problému je úřednický aparát. Zvolený politik zjistí, že proti němu pracuje mašinerie, která místo hledání cest, jak naplnit politické zadání, vysvětluje, co všechno nejde a co se musí dělat jinak. Kdo v tom nikdy nebyl, považuje takové vyprávění za konspiraci.
ODS, která rezignovala na vlastního kandidáta
Předseda Senátu Miloš Vystrčil vyzval opoziční strany, aby postavily vlastního prezidentského kandidáta a Petra Pavla podpořily až v případném druhém kole. Za tohle si zaslouží pochvalu, i když ho člověk kritizuje jinak často: kdysi nejsilnější pravicová strana, dnes ušmudlaná dvojka až trojka, by ambici mít měla. Sám o kandidaturu podle svých slov nestojí.
Předseda ODS Martin Kupka mezitím oznámil, že strana podpoří Petra Pavla. Podepsat hlavě státu bianko šek takhle v předstihu, bez jakéhokoli napínání, je politicky k ničemu. Vysvětlení je nejspíš prozaické: peníze a kapitál, které jsou za současným prezidentem, nikdo na zelené louce nepřebije, a kdyby se přece jen našel někdo, kdo Pavla porazí, začala by se kolem něj formovat nová politická síla — útočící na hlasy, které ODS ještě má. Při dvanácti až třinácti procentech si o další přicházet nemůže.
Zpráva od člena ODS jako obrázek doby
Jak to v té straně dnes chodí, ilustruje soukromá zpráva, která přišla za komentář ke kauze Zdislavy Pokorné. Podle zveřejněného snímku ji poslal Pavel Novotný — bývalý starosta Řeporyjí, který je od letoška opět členem ODS. Obsahem je oznámení, že až se potkáme na ulici, plivne dotyčné do obličeje, a ujištění, že autor za textem stojí.
Od člověka, jehož bulvární minulost je spojená s kauzami kolem vlastního otce i kolem Ivety Bartošové, je nálepka ubohosti v podstatě vyznamenání. Ale jako obrázek toho, jak se v ODS mohou projevovat její vlastní členové a jak na to vedení reaguje, je to vypovídající. Ta lepší část společnosti se občas chová hůř než ten nejbezubější dezolát — a poznávacím znamením lepšího člověka se stalo plivnutí.
Ceuta: migrace, mírný slovník a Schengen
Zatímco se u nás řešila akreditace, dominovalo zahraničním sítím něco úplně jiného: migrační krize ve španělské Ceutě, kam po proražení hraničního plotu proniklo z Maroka zhruba šedesát tisíc lidí. Do osmdesátitisícového města. Ten kontrast mluví za vše.
Bývalý ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák (STAN) na to reagoval po jedenácti letech úplně stejně jako v roce 2015: humbuk kolem toho přičítá jisté přecitlivělosti a snaze vytlouct politický kapitál, epizodu považuje za víceméně zažehnanou. Do Maroka se podle španělského ministerstva vnitra skutečně vrátily desítky tisíc lidí, ve městě jich ale tisíce zůstaly. A na adresu Španělska volí slovník, který by v opačném gardu nikdo nepoužil — chová se prý poněkud výstředně nebo nekolegiálně. Kdyby se takhle zachovalo Česko, byli bychom zrádci spojenců a potížisté.
Škatulky se navíc rozpadají. Vyloučení Španělska ze Schengenu, které se premiéru Andreji Babišovi vyčítá jako populismus, navrhl na sociální síti i europoslanec za TOP 09 Ondřej Kolář, syn prezidentova poradce. Nejtvrdší data ale přinesl slovinský premiér Janez Janša: marocký ministr mu při večeři na otázku, proč jich k nám tolik odchází, odpověděl protiotázkou, proč je přijímáte. A dodal, že jde často o drobné zloděje a kriminálníky, které se nevyplatí soudit a zavírat, protože stejně brzy zase kradou — lepší je chvíli počkat, oni utečou do Evropy a bude to váš problém. Není to oficiální politika, ale tak to je.
Za vším hledej Putina
Vysvětlení, ke kterému se část komentátorů propracovala, je přitom jednodušší: může za to Vladimir Putin. Ondřej Kundra z Respektu na síti X napsal, že premiér Babiš požadavkem na uzavření Schengenu pro Španělsko opět nahrává ruské propagandě, protože Madrid situaci zvládl a Kreml chce Evropu rozeštvat a prosadit v ní proruské síly.
Že totéž navrhl europoslanec za TOP 09, se do téhle konstrukce nevejde. Zapadá do ní naopak výborně posměšná odpověď jednoho z uživatelů: Putin prý tajně přijel do Maroka a sám ty lidi rozvážel náklaďákem k hranicím — nechcete o tom napsat investigativní článek, kolik toho za den stihne? Když člověk vidí za vším Putina, nabízí se spíš medikace než diskuse.
Německo, levice a další kolo přerozdělování
Argument, že migrací se jen straší a nic se neděje, naráží na prostý fakt: když do osmdesátitisícového města naráz přijdou desítky tisíc lidí, je to znát. A není to o tom, že by někdo problém zneužíval — migrace není téma, na kterém by se dalo cokoli vytřískat, a právě proto se jedenáct let neřešila. Nikdo neřešil ani to, že si německá kancléřka dovolila obejít dublinská pravidla a udělat si vlastní systém; nespolehlivým partnerem tehdy Německo nebylo, všichni chodili po špičkách.
Dnes je situace taková, že i kancléř Merz dospěl k závěru, že je nutné migranty vracet, jen pořád nepřichází na to jak — přičemž nejjednodušší recept je nepouštět je dovnitř. Vedení tamní levice na to reaguje výzvou, aby Německo a Evropská unie migranty z Ceuty přijaly a rozdělily si je. Jen houšť a větší kapky.
Tohle je zároveň nejlepší odpověď na prezidentské úvahy o vzdání se práva veta a o Spojených státech evropských. Míra šílenství, kterou vidíme na západ od našich hranic, je varováním, aby o nás Evropská unie nerozhodovala ještě víc, než už rozhoduje.
Když politika proleze do sbírek a do hudby
Nejsmutnější na dnešní době je, že politika prorostla do oblastí, kde nemá co dělat. Spor o to, čí jméno smí být uvedeno mezi dárci na hudební desce, je toho učebnicový příklad. Hudba by se měla dělat pro všechny a člověk se má rozhodovat podle toho, jestli se mu líbí, ne podle toho, koho volil její autor.
Přeneseno na dobročinné sbírky vyjde absurdita najevo okamžitě: nikdo by nechtěl vidět pod sbírkou na invalidní vozík poznámku, že přispět smějí jen voliči určitých stran. Kdyby na dobrou věc poslal peníze politik, kterého člověk kritizuje, správná reakce je poděkovat — navzdory názorovým rozdílům přispěl. Takhle by to mělo fungovat ve světě, ve kterém zjevně nežijeme.
Umělci, dotace a snadné lámání
S dotacemi je to podobné. Kdo chce něco natočit, měl by si na to primárně sehnat peníze od soukromých zdrojů a vysvětlit jim přínos — ne nutit k financování lidi, kteří se na výsledek nikdy nepodívají. Filmy sledovat a přitom kritizovat jejich dotování se nevylučuje; je to naopak zdravé oddělení věcí.
Horší než dotace je ale tón. Vzkaz ve stylu my si vás všechny pamatujeme zavání minulými časy — a je dobré si připomenout, že na prakticky každé totalitě se u nás podílela právě ta lepší část společnosti. Umělci sedící pěkně vedle sebe při podpisu Anticharty, nadšení z toho, kam se ubírala československá kinematografie po roce 1945. Herci chtějí točit a je jim vcelku jedno pro koho; to jim nikdo nemá za zlé. Za zlé se jim dá mít, že si přitom hrají na morální majáky a svou prací, která by lidi spojovala, je ještě víc rozeštvávají.
A pak je tu měřítko charakteru. Posmívat se muzikantovi, na kterého ve dvaceti letech naklekla StB a nějakou dobu s ní spolupracoval, než ji poslal k šípku, dokáže i ten, kdo se sám zlomí po pár nepříjemných příspěvcích na sociální síti. Přitom v sázce nebylo nic horšího než nepřízeň na internetu. To je nesouměřitelné.
Pohlazení na závěr
Na odlehčení zbývá doporučení herce Ondřeje Vetchého, že když narazíte na slušného politika, máte ho podpořit, povzbudit a pohladit — doplněné vyprávěním o tom, jak se s hlavou státu vzájemně drželi za nohu a ujišťovali se, že se neopustí. Po zhlédnutí takového videa začíná mít člověk pocit, že na těch chemtrails nakonec něco bude.
Pod veškerým rozčilením týdne přitom leží jedno jediné pravidlo, které nikdo nechce vyslovit: normy platí, dokud se svinstva dějí někomu jinému. Lidé rádi radí toleranci a smířlivost — ale výhradně těm, kterým zrovna ubližuje jejich vlastní strana. Ve chvíli, kdy se stejná věc stane jim, brání se zuby nehty a z jedné akreditace je konec demokracie. Dvojí metr není detail. Je to jediná věc, na které se u nás dnes všichni shodnou.
