Pár dní po celodenní stávce veřejnoprávních médií a pochodu na Václavské náměstí se nabízí jednoduchá otázka: může spor o televizní a rozhlasové poplatky položit vládu Andreje Babiše? Diváci živého vysílání odpověděli skoro jednomyslně. Z více než 1 400 hlasujících si 96 % myslí, že ne. Večer pak obrátí téma ze všech stran – od rozpočtu a lineárního vysílání přes ostře sledovaný klip s Milošem Zemanem až po otázku, kdo by vlastně měl za veřejnoprávní televizi platit.
Stávka, Václavák a papírový drak
Nad zemí se prý stahují mračna: televize stávkuje, chystá se Letná a „demokratické instituce se otřásají v základech“. Tak zní úvodní ironický povzdech, na který studio odpovídá s klidem. Zestátnění něčeho, co stát sám zřídil, je podle jednoho z hlasů „úplný blábol“; jiný hlas zase připomíná, kolik tisíc lidí na Kavčích horách živí poplatky a kam by šli pracovat.
Podstatnější je ale politický odhad. Kdyby se vláda rozhodla tepat do schodku rozpočtu a ukázat, kolik peněz z něj míří do České televize, byla by to podle debaty ožehavá věc. Spor o poplatky je naproti tomu „papírový drak“, z něhož „krev neteče“. Čím déle potrvá, tím víc vyčpí – a postupně se bude ukazovat, že s nezávislým zpravodajstvím a publicistikou, o které se údajně bojuje, souvisí jen menší část z přibližně deseti miliard, které veřejnoprávní média ročně dostávají.
Ve studiu zazní i zkušenost z dohledu nad hospodařením televize: rozpočet se schvaluje, ale do jednotlivých faktur není vidět a smlouvy chodí se začerněnými částkami. A plný Václavák? Proti deseti miliardám ročně je to podle diskuse jen hrstka lidí – a kdo ví, kolik z nich jsou zaměstnanci a jejich rodiny.
Proč by stát potřeboval vlastní televizi
Vlastní televize za cizí peníze působí podle debaty jako bizár z jiné doby. V časech, kdy jediný kanál dával pohádky a francouzská kriminálka vylidnila hospody, to dávalo smysl. Dnes se ráno každý podívá do mobilu, jestli bude pršet, a důvěryhodnost hydrometeorologického ústavu nezpochybňuje – jen proto ještě nikdo nechce platit „koncesionářský poplatek na počasí“.
Stát podle debaty potřebuje kanál, jímž může v případě pohromy oslovit občany. K tomu ale nemusí vlastnit celou televizi: tu službu si může komerčně pronajmout u kterékoli stanice. Televize jako taková je pro část studia anachronismus. Lineární vysílání skončilo, lidé si pouštějí obsah z internetu, kdy chtějí, a nikdo jim nemusí určovat, že se mají dívat v osm večer. Drahá je přitom právě ta linearita – vysílání v reálném čase někdo musí dělat, kdežto archiv je řádově levnější.
Polský prezident a boj o ústavní soud
Dotaz z chatu, zda vládu nakonec položí příští volby a zda si Evropská komise počká, stočí řeč k Polsku. Spor o ovládnutí soudního systému tam vyvrcholil dramatickou scénou: polský prezident kvůli krizi kolem ústavního soudu přerušil zahraniční cestu, vrátil se do Varšavy a do budovy soudu se vydal osobně, kde se strhla ostrá výměna názorů.
Studio to komentuje s obdivem i závistí: vidí politika, který by v Česku otočil letadlo a šel spor řešit sám? Celá situace je podle debaty ukázkou toho, jak se dá politika vést přes soudy – „soudokracie“, jak zazní ve studiu.
Co má Česká televize společného s demokracií
Divácký dotaz zní přímo: co má Česká televize společného s demokracií? Odpověď je stejně přímá. Proti sobě stojí lidé, kteří veřejnoprávní televizi mají rádi, a lidé, kteří říkají, že ji v takové podobě nepotřebují a umějí žít bez ní. První skupina chce prosadit, aby za ni platili i ti druzí. „Takhle jednoduchý,“ zní ze studia.
Druhá linka sporu je podle debaty politická. Málokdy se naskytne příležitost vzít známé osobnosti a použít je k politice tak snadno jako tady. Kdyby šlo o rozpočet, bylo by to těžko prodejné; když si ale někdo „lehne pod vlak“ kvůli televizi, působí to jako hrdinství. Ve studiu padne i zmínka o mladých hercích, kteří v rozhovorech mluví o tom, že je potřeba „dotáhnout 89. rok“. Podle debaty chtějí zažít revoluci, jakou kdysi zažila předchozí generace, a být u toho.
Zeman: z tohoto mraku pršet nebude
Nejvýraznější ukázkou večera je rozhovor s bývalým prezidentem Milošem Zemanem, natočený den po stávce. Zeman připomíná, že podobný „mrak“ zažil v roce 2001 během televizní krize – a ani tehdy z něj nakonec nepršelo. Upozorňuje, že ve většině členských zemí Evropské unie se veřejnoprávní televize i rozhlas financují ze státního rozpočtu, a nikdo těm zemím nevyčítá, že by je ovládala vláda nebo že by v nich chyběla svoboda slova.
Druhý argument je politický: co si vláda dá do programového prohlášení, to by měla splnit, jinak by byla „srab“. Vláda vzešla ze svobodných voleb a zrušení poplatků slíbila. Třetí poznámka je ironická – poplatek je podle Zemana v podstatě mediální daň a on nezná jinou zemi, kde by lidé demonstrovali za zachování, nebo dokonce zvýšení daní. Kdyby sám měl jít demonstrovat, tak proti obludnému schodku státního rozpočtu, který označuje za skutečně vážný problém země. Jak velký ten schodek je a jak se rozpočet skládá, ukazuje přehled státních financí.
Kovanda: hotovost jako páka na banky
Druhá ukázka se od poplatků vzdaluje k penězům v kapse. Ekonom Lukáš Kovanda v rozhovoru pro XTV vysvětluje, proč hotovost nepovažuje za přežitek. Pokud by banka zavedla záporné úročení, třeba minus 20 % ročně, má dnes člověk pořád možnost peníze vybrat a schovat je doma „do matrace“ s nulovým úrokem. Právě to je jeho páka na banku. V čistě bezhotovostním světě by ji ztratil a stal by se rukojmím finančního a bankovního systému.
Na námitku, že o zrušení hotovosti nikdo nemluví a že se od roku 2029 počítá s digitálním eurem jen jako s doplňkem, Kovanda odpovídá, že právě proto se o tom nemluví naplno – lidé by se vyplašili. Část veřejnosti přitom sama volá po zrušení hotovosti, protože je prý nehygienická, aniž by tušila, o jakou páku by přišla. I on sám platí většinou bezhotovostně, ale možnost vybrat si peníze v hotovosti si chce ponechat.
Zaorálek o prezidentovi, který mění kurz
Třetí ukázka patří bývalému ministru zahraničí Zaorálkovi, kterého studio oceňuje jako dobrého řečníka, jenž se mimo aktivní politiku „rozohnil“. Zaorálek si všímá, že prezident Pavel podle něj mění tón vůči Rusku: nově mluví o tom, že s Ruskem sdílíme společný prostor a musíme spolu mluvit, a připouští i návrat ruského plynu. Zaorálek to staví do kontrastu s rokem 2023, kdy podle něj Pavel v Evropském parlamentu hlásal, že jediným řešením války je porážka Ruska, a s rokem 2025, kdy mluvil o ekonomickém zhroucení Ruska jako o předpokladu jednání.
Kdo takhle mění názor, měl by podle Zaorálka vysvětlit, co se změnilo a proč nevyšly původní předpoklady. Proměny českého prezidenta přitom podle něj zrcadlí chaos, který na Západě vládne v postoji k Ukrajině. Zaorálek vyjmenovává tři proudy: Američané tlačí na kompromis a vidí v obchodních vztazích s Ruskem budoucí záruku míru; finský prezident Alexander Stubb a norský premiér Støre s Putinem telefonovali a prosazují budování důvěry po malých krocích, například ochranou energetické infrastruktury nebo výměnou zajatců; proti nim ostře vystoupila dánská premiérka Mette Frederiksenová, podle níž takový postup oslabuje tlak na Rusko. Západ je tak podle Zaorálka rozdělený – a to tak, že by se dalo říct, že se ho Putinovi podařilo skvěle rozdělit.
Krátce se studio dotkne i sporu o účast ruských hokejistů na šampionátu. Odpověď je pragmatická: je to šampionát nejlepších, tak tam mají být.
Kdo má vlastně platit
Na konci se debata vrací k poplatkům a k otázce z chatu, zda by „stávka platičů“ na podporu vlády nevyžadovala, aby i ona byla financována z rozpočtu. Mlčící většina podle studia stávkovat nepůjde. A mezi stávkujícími si podle jednoho z hlasů tři čtvrtiny potichu říkají, ať se to hlavně nezruší – ačkoli by bylo fajn to neplatit. Proti Babišovi se dobře křičí, ve skutečnosti ale platit nechce nikdo.
Mladí lidé, kteří za zachování poplatků demonstrují, by podle debaty platit chtěli – jenže za ně dnes platí rodiče, a ve výsledku by nejraději, aby platil někdo jiný. Celý spor shrnuje vtip, který ve studiu zazní: kdo nekouká na Českou televizi, platí, protože „přístroj na to má“. Kdo pak žádá o přídavky na děti, aniž by děti měl, dostane stejnou odpověď.
Závěr
Televizní poplatky vládu podle drtivé většiny diváků nepoloží. Spor je silný v ulicích a v emocích, ale slabý v číslech: deset miliard ročně, schodek rozpočtu a technologie, které lineární vysílání odsouvají do minulosti. Zemanův argument, že většina Evropy financuje veřejnoprávní média z rozpočtu bez ztráty svobody slova, nabízí na celou kauzu jiný úhel pohledu. A večer připomíná i dvě témata, která s poplatky souvisejí víc, než se zdá – kdo má páku na banky a jak rozdělený je Západ v postoji k válce na Ukrajině.
