Týden po komunálních volbách a ve dnech druhého kola senátních voleb převládá spíš rozpačitost než radost. Proč Praha nečekaně dala hlas Starostům, proč na místní úrovni vítězí sdružení s nic neříkajícími názvy a jestli Senát vůbec stojí za peníze? K tomu přibývá spor o nové evropské daně, budoucnost financování České televize a prezidentův let z dovolené k volební urně a zase zpátky.
Komunální volby: Praha patří Starostům, Piráti propadli
Divácká anketa mluví jasně: z několika stovek hlasujících je s výsledky komunálních voleb nespokojeno zhruba devadesát procent. Pražský výsledek nezklamal jen voliče, ale i odhady. Motoristé nezískali tipovaných sedm až osm mandátů, hnutí ANO v metropoli nevyhrálo a vítězství připadlo Starostům v čele s Hlaváčkem, architektem spojovaným se zdražením parkování v centru. Jeho pojetí města připomíná podle komentátorů spíš maskovaného piráta.
Jednou z mála dobrých zpráv je naopak propad Pirátů. Vstupem do vlády Petra Fialy z nich podle tohoto čtení udělali papaláše: Hřib už mladé voliče neoslovuje, protože ho vidí jen v saku. Mladí lidé jsou ale Pirátům stále blízko a straně by stačilo, aby se vrátila postava typu Bartoše s harmonikou.
ODS je podle této analýzy ve fázi, jakou kdysi prošla sociální demokracie od Zemana přes Paroubka k Sobotkovi: strmý pád, který se už nedá zastavit. V příštích sněmovních volbách by jí mohly zbýt čtyři až šest poslanců, v dalších možná nic, a nad stranou se zavře voda podobně jako nad ČSSD.
Proč tedy Praha volila Starosty? Nabízí se vysvětlení demografické: mnoho rodilých Pražanů se odstěhovalo za město a na jejich místo přišli lidé z jiných krajů, kteří v metropoli hledají liberální prostředí.
Svobodné volby nejsou samozřejmost, ale peníze v nich hrají roli
Divácký dotaz s ironickou radostí, že vyhráli zcela nezávislí kandidáti, otevírá vážnější debatu. Samotná možnost svobodně volit od obcí po prezidenta je pro generaci, která pamatuje totalitu, obrovským vítězstvím. Stačí se podívat na volby v Rusku. Nikdo nemá důkaz, že by tu někdo hlasování manipuloval.
Demokracie má ale vrozenou vadu: kdo má dost peněz, může si přes veřejné mínění volby do jisté míry koupit. Babiš je v tomto ohledu paradoxně průhledný. Všichni vědí, kdo je, odkud má peníze a že je do kampaní vkládá, a lidé ho přesto zvolili. Za různými sdruženími a některými prezidentskými kandidáty jsou naopak peníze skryté a nepřiznané a s nimi i zájmy, kterých si méně bystrý volič nevšimne.
Na místní úrovni se tak naplňuje Havlův sen o nepolitické politice. Kandidátky typu Za lepší Tišnov nebo Pro lepší Mělník dokládají podle Václava Klause, jak zaznělo v jeho rozhovoru pro XTV, krach systému politických stran. Pod stranickou značkou si volič aspoň umí představit, co volí, pod názvem „pro lepší město“ nic.
Senát: krajní kandidáti neprorazili, druhé kolo bez nadšení
Divácký dotaz se týká senátních voleb, které znepokojují víc než komunální. Letošní volby znovu ukázaly, že věční kandidáti z okrajů, jako je Zdeněk Šarapatka, se příliš přestřelenými výroky o vážné šance dávno připravili. SPD propadla a do druhého kola se nedostal ani Skalický. Největším překvapením byl hladký úspěch lidovce Grolicha, kterého voliči zvolili hned v prvním kole.
Senát sám o sobě je ale zbytečná instituce. Kdyby to šlo, zrušit by se dal okamžitě a ušetřilo by se několik miliard, i když v celkovém rozpočtu jde o drobné. Senátoři navíc za veřejné peníze létají na Tchaj-wan. Pro druhé kolo padl před hlasováním tip na velmi nízkou účast, pod osmnáct procent.
Kde nabídka nedává smysl, zbývá prázdná obálka. Kdo nechce volit ani jednoho z kandidátů, může k urně přijít a hodit do ní prázdný lístek. Právo nevolit sice existuje, z práv ale plynou i nepsané povinnosti. U takto zoufalé nabídky je přesto namístě pochopení i pro ty, kdo k urně nepůjdou.
Smoljak, Pecková, Řehka: osobnosti do Senátu?
Chat se ptá, co říkat na takzvané osobnosti kandidující do Senátu. V pražském obvodu, kde proti sobě stojí David Smoljak (STAN) a Pecková (ODS), se podle obou komentátorů nedá vybrat. Pecková podle nich v nedávném televizním vystoupení ukázala své limity. Jako jediný přijatelný kandidát z této trojice vychází voják Karel Řehka, který kandiduje v Plzni.
Na Praze 5 vyhrál první kolo Láska, ve druhém proti němu stojí kandidát ODS. A platí obecné pravidlo: to, že nikoho takového voliče neznáme, nic neznamená. Někdo tyto kandidáty volit bude.
Ukrajina: proč se EU drží války
Divácký dotaz se ptá, proč se Evropská unie chová nerozumně, když se podle zahraničního tisku jednání o konci války na Ukrajině pomalu blíží. Odpověď zní: někteří evropští lídři do války vsadili celou svou politickou budoucnost, protože jiné téma neměli, a investovali do ní obrovské peníze. Z takové pozice se špatně couvá.
Rozuzlení se přesto blíží. Pokud Trump vydrží u současné linie, přestane Ukrajině poskytovat zpravodajské informace a bude uzavírat dohody s Ruskem, dostane se konflikt do konečné fáze. U Trumpa ovšem nikdy nevíte, co udělá.
Klaus: Brusel hledá peníze nezávislé na státech
Ukázka z rozhovoru s Václavem Klausem reaguje na čerstvé vyjádření Andreje Babiše, že návrh Evropské komise na nové vlastní zdroje unijního rozpočtu je pro Česko nepřijatelný. Klaus slova premiéra vítá, překvapila ho jejich ostrost, a zvědavě čeká, jestli vláda v Bruselu takto skutečně vystupovat bude.
Jde podle něj o zásadní věc, kterou lidé doma nedomýšlejí: o pokus Komise posunout rovnováhu v Unii na úkor národních států. Komise ve víceletém rozpočtu nadsadila výdaje, teď na ně nemá peníze a ví, že jednotlivé země jí víc nedají. Proto hledá zdroje, které by nezávisely na vůli členských států. Prvním takovým zdrojem jsou už dnes cla, která Česko před vstupem do celní unie vybíralo samo. Na řadě je uhlíkové clo a výnosy z emisních povolenek, které by šly rovnou do Bruselu a vůbec by neprocházely národními rozpočty.
Klaus to přirovnává ke sporu o Českou televizi: i ta chce zdroj, který nezávisí na tom, jaká vláda je zrovna u moci. Pokud Babiš takový posun racionálně a důrazně odmítl, zaslouží si podle Klause pochvalu. Diskusi doplňuje obava z hlasů vedení Komise a Evropské centrální banky, že úspory ležící na účtech by se měly dát do pohybu.
Česká televize: rozpočet, nebo předplatné?
Zmínka o České televizi rozvíjí spor o její financování. Babišův záměr platit veřejnoprávní média ze státního rozpočtu budí pochybnosti a sama televize podle komentátorů ztrácí přitažlivost. Radikální alternativa zní: postavit Českou televizi do tržního prostředí, ať si ji platí ten, kdo se chce dívat, stejně jako se platí Netflix nebo HBO.
Proti tomu stojí námitka, že dobrovolné předplatné by mohlo dopadnout i opačně. Pokud občané o vysílání České televize opravdu tolik stojí, když za ni demonstrovali i mladí lidé, možná by jí dobrovolně dali ještě víc peněz než dnes. Radost by pak měly hlavně rodinné klany uvnitř televize a dodavatelé zakázek. Z toho, že nikoho takového neznáme, se nedá nic vyvozovat, stejně jako u voličů STAN.
Prezident Pavel: na otočku z Maroka k urně
Ukázka z nového komentářového pořadu XTV se vrací k prezidentově dovolené v Maroku. Připomíná titulek, podle něhož s prezidentem cestovali známý lékař, miliardář a marketér, a pracuje s částkou necelého půl milionu korun za let do Maroka i za cestu tam a zpět k volbám.
Pozitivní na celé kauze je, že nehájitelné nikdo nehájil, ani opozice. Když prezidenta kritizuje i Vít Rakušan, je situace vážná. Prezidentův úsměv podle komentáře rychle ztuhl: od chyby v plánování přes původní rozhodnutí nepřiletět až po let soukromým tryskáčem na otočku, aby mohl hodit lístek v Černoučku. Okolí prezidenta jako soukromých osob komentovat nechce, jeden ze spolucestujících je ale výrazným podporovatelem Milionu chvilek, a proto je veřejnost oprávněna se ptát, kdo okolí prezidenta a spolky financuje a proč.
Celý příběh podle tohoto čtení ukazuje tým, který už škody nezvládá. Kolem Petra Pavla se léta pečlivě budoval obraz osobnosti, místy až kult, a kauza ukazuje, jak je křehký.
Závěr
Volební podzim přinesl překvapivý pražský výsledek, propad Pirátů a SPD a druhé kolo Senátu, od něhož se čeká nízká účast. Svobodné volby jsou cenná výsada, ale rozhodují v nich i peníze, a to skryté hůř než přiznané. V evropské politice se mezitím vede tichý boj o to, jestli si Brusel vybuduje vlastní příjmy nezávislé na státech, a doma se řeší, kdo a jak bude platit Českou televizi. Prezidentova cesta z Maroka k urně a zpátky pak ukázala, jak snadno se dá pošramotit pečlivě budovaný obraz.
