K 108. výročí vzniku samostatného československého státu zazněly 28. října dva projevy. Ten oficiální přednesl večer ve Vladislavském sále prezident Petr Pavel a byl to sled prázdných frází, které přečetl ze čtecího zařízení, navíc s historickou chybou. Ten druhý, skutečně státnický, pronesl v dešti před Obecním domem bývalý prezident Václav Klaus.
Kdo píše prezidentovi projevy
Oslava 28. října má ustálený rituál: večer na Pražském hradě prezident pronese projev a udělí státní vyznamenání. Letos se ročník příliš nelišil od těch předchozích od roku 2023, kdy na Hradě sedí Petr Pavel – bývalý člen a funkcionář Komunistické strany Československa a bývalý vojenský rozvědčík, který se ještě 17. listopadu 1989 připravoval na působení v týlu nepřítele, tedy západních demokratických států.
Projevy každoročně čte a nabízí se otázka, kdo mu je píše. Objevují se poznámky, že je napsala umělá inteligence. Při pohledu na strukturu letošního projevu by nebylo divu, kdyby aspoň některé pasáže skutečně vypadly ze stroje podle zadaných požadavků. Že by si zásadní státnické projevy psal Petr Pavel sám, nikdo nečeká – nejde o to, že by na to intelektuálně neměl, jen to není jeho typ. Jenže to, co přednesl, stejně zásadní státnický projev nebyl. A obsahoval i chyby, dokonce historické.
Čtecí zařízení a úcta k ústavě
Kdo sledoval televizní přenos, mohl si všimnout, jak prezident neustále otáčí hlavou ze strany na stranu, jako by s někým nesouhlasil. Po obou stranách měl průhledné skleněné destičky, na kterých mu běžel předem napsaný text – bůhví kým napsaný.
První věta zněla: „V tento den oslavujeme vznik samostatného státu.“ To všichni vědí, věta je zbytečná a prázdná, ale na úvod se dá snést. Hned další ale říká, že „společně potvrzujeme úctu k hodnotám naší ústavy“. To už je skoro výsměch. Člověk, který si v prezidentském úřadu udělal z Ústavy trhací kalendář a několikrát ji porušil, by se měl jakékoli zmínce o ní obloukem vyhnout, natož mluvit o úctě k ní.
Buď jde o totální tupost toho, kdo projev psal, nebo o partyzánskou akci někoho z prezidentova týmu, kdo chtěl svého šéfa zesměšnit. Prezident by si měl udělat pořádek mezi lidmi, kterým svěřuje psaní projevů, najít autora této věty a vyhodit ho.
Dál následují desítky vět o holdu osobnostem, které zásadní měrou přispívají k rozvoji země, o výchově dětí, o těch, kdo za svobodu položili život, o velkých a malých gestech. Prázdné, bezcenné věty známe i odjinud – za čtyři roky vlády Petra Fialy jsme si na projevy bez obsahu zvykli –, jenže Pavel je prezident republiky. Jeho předchůdci byli intelektuální velikáni: Miloš Zeman pravidelně pronášel dvacetiminutový až půlhodinový projev zpaměti bez jediné poznámky a Václav Klaus svůj dlouhý projev pečlivě připravoval týdny, možná měsíce dopředu a vážil každé slovo. Kdo mezi ně nepatří, těžko připraví něco smysluplného, silného a velkého. Věta o „odmítnutí netečnosti a nečinnosti jako svého základního nastavení“ pak zní jako vystřižená z umělé inteligence.
Masaryk a muži 28. října
Za ostudu stojí pasáž o prvním prezidentovi. Když prezident v možná nejdůležitějším projevu roku odkazuje na prvního muže v úřadu, nesmí se dopustit chyby, za kterou by student vyletěl od zkoušky z moderních českých dějin. Projev uvedl, že Tomáš Garrigue Masaryk vložil tento princip do základů našeho státu, o demokracii nemluvil jako o hotovém uspořádání, chápal ji jako každodenní neokázalou práci, která klade odpovědnost na bedra každého člověka – a že to je jeden z důležitých odkazů 28. října.
Jenže 28. října 1918, kdy byl samostatný stát vyhlášen, byl Masaryk v zahraničí a s vyhlášením doma neměl nic společného. Vedl zahraniční odboj a velkou diplomatickou ofenzivu ve Spojených státech, Velké Británii a dalších zemích, aby západní mocnosti budoucí stát uznaly – to je historický fakt, o kterém není sporu. Do Prahy se ale vrátil až o necelé dva měsíce později.
Stát vyhlásilo několik mužů, kterým dnes říkáme muži 28. října: Alois Rašín, Antonín Švehla, František Soukup, Jiří Stříbrný a Vavro Šrobár. Rašín dokonce na kus papíru napsal první zákon o vzniku republiky. To je odkaz 28. října, pane prezidente, ne Masaryk. Jeho zásluh si váží každý, ale prezident by si v tento den a v tomto projevu měl dávat pozor, aby mluvil přesně.
Demokracie jako permanentní proces
Další věty: demokracie je permanentní proces, na kterém se musíme podílet, a „směřování k lepší budoucnosti nelze dosáhnout pouhou setrvačností“. Kdo to psal? Ani umělá inteligence by to snad nevyplivla. „My všichni musíme takovému pohybu pomáhat a udržovat správný směr.“ Správný směr pomáhal pan prezident udržovat i před rokem 1989, jen teď chce udržovat jiný. A že „my všichni máme vlastní důležitou roli ve formování budoucnosti této země“? Jasně, máme. To ale přece víme. Další bezobsažné fráze.
Bezpečnost: NATO místo konce válek
Média psala, že prezident v projevu vyškolil vládní politiky. Spíš apeloval: politici mají občanům říkat, co jim hrozí, a snažit se, aby se to nestalo. Mluvil i o bezpečnosti a válečných konfliktech – jenže ne v tom smyslu, že na prvním místě je probíhající války ukončit. To v projevu nezaznělo vůbec, a přitom by to mělo být to hlavní.
Místo toho zazněla věta: „Členství v NATO je nejpevnější bezpečnostní zárukou, jakou jsme kdy měli.“ O tom by mohli vyprávět předci z roku 1938. Tehdy jsme měli za spojence nejvýznamnější evropské velmoci a ty se na nás vykašlaly – proč by kvůli malému Československu něco dělaly. Přitom Československo s Českem, Slovenskem a Podkarpatskou Rusí bylo na evropské poměry poměrně velký stát. Dnes jsme zhruba o polovinu menší. Půjdou kvůli České republice Spojené státy do války, dokonce do hrozící jaderné války? Jistota to není. A se spolehlivostí Británie a Francie máme své zkušenosti.
Charta 77 z úst bývalého komunisty
Petr Pavel ve Vladislavském sále ocenil některé chartisty, představitele protikomunistického odboje, a Chartu 77 připomněl i v projevu. Zdůraznil jejich odvahu: podepsali, aniž tušili, že režim v listopadu 1989 skončí, riskovali, aniž věděli, jaké to pro ně bude mít následky, a „nečekali, až za ně odpovědnost převezme někdo jiný“. Právě v tom je podle projevu jejich příklad důležitý pro dnešek.
Jenže školení z morálky tu dává člověk, který z komunistického režimu těžil a dělal přesný opak než chartisté. Kdyby dostal rozkaz, honil by je s obuškem po ulicích, zmlátil je do krve, pochytal a nechal odvézt v antonu. Na to se tehdy připravoval – aby pronikl do zahraničí a v týlu nepřítele škodil, třeba i udáváním českých emigrantů. A dnes vykládá o odvaze chartistů a vyznamenává je.
Lidem, kteří vyznamenání převzali, se to vyčítat nedá, je to jejich věc. Paradoxní a k smíchu ale je, že někteří z nich kdysi odmítali vyznamenání od prezidentů, kteří žádnými komunistickými aparátčíky nebyli, a teď si metál od bývalého aparátčíka vezmou. Petra Pavla zřejmě berou jako „našeho“ – v uvozovkách.
Zeman: duté fráze ze čtecího zařízení
Celé to vystihl už před svátkem Miloš Zeman. Hradních oslav 28. října se neúčastní od chvíle, kdy na Hradě sedí Petr Pavel – ani v roce 2023, ani 2024, ani 2025, ani letos. Pozvánku přitom dostává, nejde o to, že by pozván nebyl; prostě přijít nechce. Letos to okomentoval otázkou: „Proč přihlížet poněkud dutým frázím v patetických projevech deklamovaných ze čtecího zařízení?“
Komu prezident rozdal vyznamenání
Na seznamu vyznamenaných byla řada lidí, kteří si ocenění zaslouží. Třeba Iva Janžurová si vysoké státní vyznamenání zaslouží bez nejmenších pochyb. Byli tam ale i takoví, kteří na Hradě nemají co dělat, ani kdyby tam šli vytírat záchody – a i ti si odnesli metál. Mezi nimi představitelé politických neziskovek a režisér Hřebejk, kterého komentář označuje za největšího sprosťáka a burana české politiky, jenž podle něj opakovaně přál politikům smrt a vyzýval k jejich fyzické likvidaci, a jako režiséra ho v posledních letech vidí dobrého leda v čerpání veřejných peněz na filmy, na které nikdo nechodí. Za co byl vyznamenán, není jasné. Podobně dopadli někteří spisovatelé a spisovatelky, kteří píšou brak nebo propagandistické žvásty.
Udělit vyznamenání komu chce, je právo prezidenta. Některá jména a jejich vyznamenání jsou ale ostudou nedůstojnou 28. října i Pražského hradu. Ať si tedy pan prezident vyznamenává ty, které uzná za hodné – nebo ty, které mu někdo nadiktuje.
Státnický projev zazněl před Obecním domem
Podstatné je něco jiného: jiný projev k 28. říjnu. Už tradičně ho pronesl před Obecním domem na náměstí Republiky – tedy na místě, kde muži 28. října samostatný stát vyhlásili – bývalý prezident Václav Klaus. Setkání se tam konají zhruba od covidové doby; Klaus tehdy dostal pokutu, což letos sám připomněl. Přišlo podle odhadu klidně i tisíc lidí, dobrovolně, v dešti, a čekali, aby si projev vyslechli.
Byl to skutečně státnický projev, jaký na Hradě večer nezazněl. Padly v něm přesně věty, které občané měli a mají slyšet z Hradu. Klaus nekritizoval jen nabourávání české státnosti z Bruselu, mluvil i o současné politice: poražení ve volbách dodnes nepřijali svou prohru a den co den vyvolávají další a další střety, což fungování vlády poškozuje. Naše státnost, tak těžce vybojovaná před 108 lety, podle něj chřadne, respektive se stává pouhou chimérou.
Klaus o Evropské unii a ztrátě suverenity
V ukázce z projevu Klaus připomněl, že svět přechází od unipolárního k multipolárnímu uspořádání, ale Evropská unie je stále zde a jsme její součástí – a nedoceňujeme, že se mění i ona a naše postavení v ní. Oči měl otevřít nedávný štrasburský projev předsedkyně Evropské komise, kterou Klaus nazval „naší faktickou předsedkyní vlády“: podle něj šlo o autoritativní a vítězoslavné vyjádření posunu, který v Evropě dlouho probíhá bez fanfár.
Jeho důsledkem je podle Klause radikální oslabení demokracie, zesílení moci úřednických aparátů, potlačení významu národních států, ignorování a šikanování nespokojených občanů a nárůst centralizace veškerého veřejného rozhodování – to vše bez vědomého souhlasu obyvatel. Rozhodování si přivlastnila skupina vyvolených, nikoli přímo zvolených evropských elit, která se i při zjevném nárůstu potíží a stále rychlejším zaostávání Evropy za zbytkem světa dokonale imunizuje od viny. Tváří se, jako by byl vinen někdo jiný, jenže v Evropě nikdo jiný nevládne. A když se někdo pokusí dělat věci jinak, použijí se všechny prostředky, aby ho o tu možnost připravily. Jasným důkazem je podle Klause letošní osud Viktora Orbána.
Závěr
Hradní projev k 108. výročí republiky nabídl fráze ze čtecího zařízení, úctu k ústavě z úst prezidenta, který ji porušuje, Masaryka jako tvůrce odkazu dne, s nímž neměl nic společného, a NATO místo výzvy k ukončení válek. Skutečně státnický projev k 28. říjnu zazněl tentokrát na ulici – před Obecním domem, z úst Václava Klause.
