Uplynulý týden nabídl české politice a médiím hned několik momentů, u kterých se dá jen těžko rozhodnout, jestli jsou spíš k smíchu, nebo k zamyšlení. Začalo to nápadem odebrat starším lidem volební právo, pokračovalo účty, které dostávají bývalé hvězdy veřejnoprávní obrazovky, a skončilo u dvou politiků z bývalé vládní koalice, kteří dnes kritizují přesně to, co sami čtyři roky dělali.
Návrh, který by seniorům sebral hlas
Investor Václav Dejčmar v pořadu Ve vatě, kde spolu s ekonomem Dominikem Stroukalem hodnotil ekonomickou i společenskou situaci, přišel s úvahou, která se pak dobře rozjela po sociálních sítích: stejně jako z voleb vylučujeme mladé lidi do osmnácti let, nemělo by se podle něj volit ani posledních osmnáct let života. Těch osmnáct let by se mělo odečítat od naděje dožití, kterou Český statistický úřad uvádí u mužů kolem 77,5 roku a u žen kolem 83,2 roku.
Když se to přepočítá, vyjde z toho model, ve kterém by muži přestali volit ještě před šedesátkou a ženy zhruba po pětašedesátce. Prakticky by o hlas přišli i lidé, kteří dnes stojí v čele státu i opozice — ročníky Petra Pavla i Petra Fialy tuhle hranici dávno překročily. A hlavně: velká část mužů by o volební právo přišla v době, kdy ještě pracuje a odvádí státu daně.
Volební právo přitom není navázáno na plnoletost náhodou. Osmnáctka je moment, od kterého je člověk způsobilý rozhodovat sám o sobě a nepotřebuje zákonného zástupce. Nikomu se právo volit neupírá napořád — jen se čeká, až o sobě bude smět rozhodovat. Návrh z druhé strany věkové osy tuhle logiku nemá čím nahradit. Autoritářství nezačíná až u zákona, ale právě u chvíle, kdy někdo s vážnou tváří prezentuje takový nápad jako řešení společenského problému. Že dnes nemá moc ho prosadit, je útěcha slabá.
Idealizovaná mladá generace v číslech
Proti seniorům se obvykle staví generace mladá a nadějná, ta, která to tady prý všechno zachrání. Stojí za to podívat se, jak si vede. Kristýna Mertlová, dříve poslankyně Kristýna Kočí, se dnes profesionálně věnuje seznamování a v rozhovoru zmínila čísla, která tenhle obrázek dost narušují: mezi muži do pětadvaceti let je panicem zhruba každý druhý, do pětatřiceti přibližně každý pátý. K tomu přidala starost, kterou zná z praxe — velká část mladých mužů se neseznamuje mimo jiné proto, že pořád bydlí u rodičů.
Generace jejich prarodičů byla v pětatřiceti někde jinde. Vychovávala děti, chodila do práce a ty děti dnes odvádějí do důchodového systému peníze, ze kterých se právě těm prarodičům vyplácí penze. U pětatřicetiletých svobodných mužů žijících u maminky je otázka, kdo bude jednou živit je, o poznání složitější.
A pak jsou tu rozdíly, které se nedají spočítat. Ve staré generaci nikdo neřešil, jestli existuje sedmapadesát pohlaví. Nikdo netrpěl klimatickým žalem. Zato tam byli lidé, kteří chodili do školy pěšky pět kilometrů tam a pět zpátky, protože byli nejmladší z pěti sourozenců a na boty nezbylo. Ta generace jednou nohou vyskočila z druhé světové války rovnou do studené a strávila desítky let ve stínu dvou jaderně vyzbrojených bloků. Vyprávějte takovému člověku o stresu z restaurace, která nemá na webu vyvěšené menu, aby se dalo prostudovat předem doma v klidu.
Posměch přitom míří opačným směrem — zesměšňují se ti staří, ne ti mladí, přestože žijí v nejblahobytnější době, jakou kdo pamatuje. Ta figura není nová. Nálepka staršího nevzdělaného člověka z venkova, který mladým ukradl budoucnost, doprovázela už výsledek britského referenda o brexitu. Teprve když se někdo obtěžoval podívat na data, ukázalo se, že u nejmladších voličů byla účast výrazně nižší než u seniorů. Rozhodli tedy i tím, že k urnám nedorazili.
Ani jedna z těch paušalizací není v pořádku. Ale pokud se přijme, že paušalizovat důchodce je legitimní, těžko pak vysvětlovat, proč by totéž nemělo platit i opačně.
Nálepka místo argumentu
Argument, že senioři podléhají dezinformacím, má jednu slabinu: dezinformace nemají věkovou hranici. Vezměte bývalého příslušníka ozbrojených složek státu, člověka, který na obraně tehdejšího režimu se zbraní v ruce postavil kariéru, přelakujte ho a nechte ho vzpomínat po boku disidentů. Že už si to všechno odpracoval, je tvrzení jako každé jiné — a lidé mu věří napříč věkovými skupinami i napříč politickým spektrem.
Mechanismus je pořád stejný. Proti někomu nemám argumenty, tak ho onálepkuju, a tím ho zároveň začnu vyřazovat z veřejné debaty. Stane se z něj někdo nerelevantní. V tomhle se dnešní nálepkovači liší od klasických marxistů, na které se rádi odvolávají: ti staří konflikty ve společnosti popisovali — církev proti státu, periferie proti centru, vlastníci výrobních prostředků proti pracujícím. Ti dnešní je zasévají. Konflikt mladých a starých je toho nejlepší ukázkou, hned vedle uměle přiživovaného sporu mužů a žen.
Že věk sám o sobě nic nevypovídá, ukazuje ostatně i česká politika. S exprezidentem Milošem Zemanem lze nesouhlasit v čemkoli, intelektuálně je ale ve svém věku pořád na výši — a leckterý mladší politik by si přál mít v hlavě desetinu toho, co on přečetl.
Hvězdy veřejnoprávní obrazovky bez zázemí
Českou televizi obchází strašidlo — strašidlo neodejít. Kdo v posledních letech odešel nebo byl odejit, ten dřív nebo později narazil na realitu. Naposledy je to vidět na Václavu Moravcovi: podle mediálních dat sledují jeho pořady po odchodu z veřejnoprávní televize nižší tisícovky lidí. Vlastní platformu spustil na jaře s ambicí získat aspoň deset tisíc předplatitelů, po prvním měsíci jich měl přes osm tisíc, po čtvrt roce fungování ale zájem citelně opadl. Není v tom sám, podobně dopadly i další výrazné tváře — Wollner, Fridrichová, Kroužková.
Vysvětlení je přitom docela prozaické. Pocit výjimečnosti, který dlouhá léta na obrazovce dodává, svádí k představě, že ta výjimečnost je věcí samotného člověka. Jenže profesní kvality moderátora fungovaly vždycky v tandemu — na jedné straně osobnost, na druhé médium a jeho zázemí. Studio, kamery, světlo, technici, kteří to všechno umějí. Nic z toho se nedá dělat na koleni a nic z toho není levné. Divácká základna, která tvrdí, že koncesionářské poplatky platí ráda, protože je to její televize, by logicky neměla mít problém financovat tytéž tváře i po odchodu. Ukazuje se, že to tak úplně nefunguje.
Soud zrušil verdikt o omluvě Šlachty Wollnerovi
Marek Wollner, někdejší šéf pořadu Reportéři ČT, hnal před soud Roberta Šlachtu — bývalého šéfa útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, dnes předsedu hnutí Přísaha a senátora. Šlachta v roce 2022 napsal na facebookový profil, že Česká televize dva roky držela ve střižně reportáž o zlodějinách hnutí STAN a nikdy ji nepustila ven, protože je kryla. Břeclavský soud dal původně za pravdu Wollnerovi a uložil Šlachtovi omluvu a náhradu ve výši 400 tisíc korun. Krajský soud v Brně ale po Šlachtově odvolání tento rozsudek zrušil a věc se k prvoinstančnímu soudu vrací.
Na pozadí sporu stojí neodvysílaná reportáž o pozemcích v pražských Lysolajích a o roli Petra Hlubučka, hlavní postavy kauzy Dozimetr. Upozornila na ni bývalá reportérka Reportérů ČT Markéta Dobiášová, podle níž se v redakci setkala s nechutí kauzu rozkrývat. Wollner to odmítá s tím, že reportáž měsíce nedokončila.
Rozhodnutí soudu neminul ani politický komentář. Ministr zahraničních věcí Petr Macinka Šlachtovi na sítích poblahopřál a Wollnerovi ironicky poslal otázku, jestli je nyní soudem uznaným spolupracovníkem dozimetrické mafie, když dva roky sušil reportáž o jejich kauze. Rýpnutí sice humorné, ale sedí na starší téma: kdykoli zazní, že veřejnoprávní televizi potřebujeme, protože hledá pravdu, tenhle případ ukazuje, jak to s hledáním pravdy v konkrétní kauze bývá.
Kdo otevřel prostor: rada, poplatky a předchozí vláda
Zajímavou sebekritiku do vlastních řad pronesl v rozhovoru u Václava Moravce režisér Václav Marhoul. Podle něj současná vláda jen využívá prostor, který jí připravila vláda Petra Fialy tím, jak liknavě a trestuhodně zanedbala volbu členů rady — a nejen zanedbala, také tam poslala své lidi. Marhoul připomněl i to, že tehdejší ministr kultury Martin Baxa celou věc vysvětloval politickým jazykem jako obchod či výměnu. Demontáž veřejnoprávní televize podle něj začala už za Fialovy vlády, byť z lenosti a nedocenění, ne ze záměru.
Se začátkem té úvahy se souhlasit dá, s příčinou už hůř. Prostor otevřelo hlavně to, že vláda slibovala, že koncesionářské poplatky zvyšovat nebude — a pak je zvýšila a ještě rozšířila okruh lidí, kterých se týkají. Kdyby ten slib zůstal, poplatky by dnes zdaleka tolik lidí netrápily.
Pikantní je i stížnost na to, koho do rady zvolili. Když do orgánu, který má televizi kontrolovat, zvolíte lidi, kteří svou kontrolní roli berou vážně, máte problém. Roky se volily rady, které vedení televize šly na ruku, a nikomu to nevadilo. Sotva se objevila rada, kde významná část radních odmítá dělat, že se nic neděje, je oheň na střeše.
Dvojí metr veřejnoprávní televize
Jak se v praxi zachází s objektivitou a nestranností, ukázala mimochodem sama kandidátka na brněnskou primátorku Kamila Zlatušková. V rozhovoru s novinářkou Bastlovou potvrdila, že jí Česká televize po oznámení kandidatury nabídla, že na nějakou dobu stáhne z vysílání díly dokumentu Čtyři v tom, ve kterých vystupuje — aby je proti ní nešlo použít v kampani. Napsali jí prý přímo z oddělení dokumentu.
Upřímnost je na místě ocenit. Jenže tím se do rakve zatloukl další hřebíček. Dokumentaristika opravdu není totéž co publicistika, ale nabídnout někomu, kdo se rozhodne kandidovat, že stáhnete pořad, který by mu mohl uškodit, je vzhledem k jiným lidem, kterým totéž médium bez problémů uškodí, docela výmluvný moment.
Můžou komunální volby poslat vzkaz vládě?
V rozhovoru Zlatušková, producentka a dokumentaristka, která vede jako nezávislá společnou kandidátku ODS a TOP 09 v Brně, prohlásila, že všechny pány za Motoristy by označila za něco, co vůbec nemělo být součástí koalice. Zároveň dodala, že v kabinetu jsou osobnosti, kterých si váží — jmenovala ministra školství Roberta Plagu, nominanta hnutí ANO. A dodala, že říjnové komunální volby v Praze, Brně a dalších městech mohou dát jasnou odezvu, že tudy cesta nevede.
Jenže komunální volby takový vzkaz odeslat nemohou. Ve většině obcí nekandidují tradiční strany, ale místní subjekty a kandidátky sousedů. Kde má některá strana tradičně silnou pozici, uspěje i teď — a nebude to o vládě. Číst obecní volby, které se konají 9. a 10. října, jako referendum o kabinetu je omyl, ne strategie.
Ještě zajímavější je otázka, jak jsme to mohli dopustit, kterou Zlatušková v rozhovoru položila. Odpověď je jednoduchá a nepříjemná: dopustili to tím, že čtyři roky jeli permanentní kampaň Antibabiš, a tím si po volbách zavřeli dveře k jakékoli spolupráci. Jiný půdorys vlády už pak nemohl vzniknout. A v ODS dodnes až na výjimky není nikdo, kdo by byl ochotný antibabiše přehodnotit — tonoucí se stébla chytá.
Na dozimetr se přitom v takových úvahách zapomíná — Zlatušková se za celé čtyři roky neozvala, že by ministr vnitra Vít Rakušan neměl být ministrem. Stejně tak na bitcoinovou kauzu, ve které státní zástupkyně na konci července podala obžalobu a pro bývalého ministra spravedlnosti Pavla Blažka navrhuje šest a půl roku vězení.
Expremiér kritizuje to, co sám dělal
Petr Fiala, dnes už řadový poslanec — v čele ODS ho letos v lednu vystřídal Martin Kupka —, se po dovolené vrátil na sociální sítě s videem, ve kterém varuje před současnou vládou. Vypočítal snížení prostředků na obranu, ohrožení bezpečnosti, vyhnání expertů z Úřadu vlády, zadlužování budoucích generací a útok na nezávislé instituce a veřejnoprávní média. Vláda se prý snaží získat moc v zemi tak, aby stát co nejlépe sloužil zájmům Andreje Babiše.
Sluší se u každého bodu zůstat u faktů. Obrana: závazek dvou procent HDP Česko poprvé po dvaceti letech splnilo v roce 2024 a podle českého výkaznictví i v roce 2025, byť aliance počítá jinou metodikou a uznává čísla nižší. Letos podle Andreje Babiše dvě procenta nebudou — vinu svaluje na rozpočet zděděný po předchůdcích a slibuje, že resort obrany dostane příští rok o 36 miliard víc. Spor o výklad těch čísel běží dál a rozhodně to není tak, že by jedna strana měla čisté ruce.
Experti z neziskovek na Úřadu vlády jsou ještě podivnější položka. Politik, který při nástupu do čela ODS prohlásil, že napravo od strany už musí být jen zeď, a hlásil se k sekání počtu lidí závislých na eráru, by měl být první, komu se uleví, že levicoví experti z úřadu zmizeli a stát je nemusí živit. Že se jich sám nezbavil, je jeho účet, ne cizí.
A rozpočet: chystaný rozpočet na příští rok potěší málokoho, ale Fialova vláda je zatím první, jejíž souhrnné schodky překročily bilion korun. Kritizovat zadlužování z téhle pozice chce odvahu.
Strategie, která nevznikla
Velmi podobný případ je vystoupení předsedy hnutí STAN Víta Rakušana. Sucho je vládě jedno, lidé jsou jí jedno, tvrdí ve videu; šéfové národních parků jsou podle něj sponzoři stran, stavební zákon umožňuje stavět za hranicí národních parků a celé ministerstvo životního prostředí bylo předáno ideologické zaslepenosti. Vláda podle něj rezignovala na strategický pohled na práci v krajině a na propojení politiky životního prostředí se zemědělstvím.
Strategický pohled tady opravdu má být. Otázka zní, proč tu není, když Rakušan seděl čtyři roky ve vládě jako ministr vnitra a současný kabinet je u moci od loňského prosince, tedy zhruba osm měsíců. Kdyby si stěžoval, že geniální koncepci, kterou vytvořil, někdo shodil ze stolu, dalo by se to pochopit. Stěžuje si ale, že koncepce není — což znamená, že nebyla ani za něj. Vláda mezitím obnovila Národní koalici pro boj se suchem, chce na opatření vyčlenit čtyři miliardy a na podzim projednat zákon k dvacítce plánovaných nádrží.
Stranou nechme, že v tom videu zazněla i formulace o zeleném pohledu na věcnou tematiku. Věcný pohled na nějakou tematiku mít lze. Co je zelený pohled na věcnou tematiku, ví asi jen autor — a spíš to vypadá na protimluv, jak to ostatně předvádí Green Deal.
Když se pak obě strany dají dohromady, výsledek není překvapivý: hnutí STAN i ODS se ve volebních modelech pohybují někde kolem dvanácti až třinácti procent. Hromada prázdných frází je zkrátka nevidět.
Nic není zdarma
Drobnost na závěr, na které je vidět celý rozdíl v uvažování. Ministr kultury Oto Klempíř oznámil, že vybraná státní muzea a galerie budou od září každou první neděli v měsíci zdarma. Jenže stát nemá nikomu nic dávat zdarma, protože zdarma to v principu není — co stát někomu nabídne bez placení, zaplatíme nakonec všichni nedobrovolně z daní.
U soukromníka je to jiný příběh. Když obchodník vyhlásí, že dnes je máslo zdarma, zaplatí to jen ti, kdo na akci přijdou a kromě másla nakoupí plný košík. Jemu se to vyplatí. Státní rozpočet takhle nefunguje a slovo zdarma v něm nemá co dělat.
Závěr
Spojnice všech těch témat je stejná. Návrh sebrat starým lidem hlas, posměch nad generací, která makala, i rozhořčení politiků nad tím, co sami roky dělali, mají společné to, že se ptají na nesprávnou otázku. Ne kdo si zaslouží volit, ale co se za ty roky odvedlo. A na tuhle otázku odpovědi zatím chybějí — na obou stranách.
