Léto bývá v politice okurkovou sezónou, letos ale přineslo hned několik událostí, které stojí za rozbor: summit NATO v Ankaře, otevřený spor mezi Hradem a vládou, chystaný konec povinných koncesionářských poplatků a dopravní nehoda poslance Filipa Turka. Následující text shrnuje analytické čtení těchto témat tak, jak zaznělo ve studiovém rozhovoru.
Summit v Ankaře dopadl přesně podle očekávání
Ze summitu NATO v Ankaře nevzešlo nic zásadního a vzejít ani nemohlo. Nikdo z přítomných politiků nechtěl riskovat viditelný veřejný spor. Všechny závěry byly dávno předjednány a předpřipravené, a co dohodnuto nebylo, o tom se raději vůbec nemluvilo. Summity tohoto typu jsou takto konstruované záměrně: mají potvrdit už hotové, ne otevírat nové.
Perspektiva někoho, kdo takových jednání absolvoval šest a víc, je tedy střízlivá. Zvednutá očekávání předem patřila spíš do mediálního provozu než do reality vyjednávacích stolů.
Spor Hradu a vlády se jen přelil do zahraničí
Pro velkou část veřejnosti nebyl důležitý samotný summit, ale to, co se odehrálo kolem něj — otevřená roztržka mezi Strakovou akademií a Hradem, do níž se přimotalo i ministerstvo zahraničí. Znamená to definitivní konec dobrých vztahů? Dobré tyto vztahy v podstatě nikdy nebyly. Výsledek voleb byl pro dosavadní opozici i pro prezidenta Petra Pavla šokem, takže šlo jen o to, kdy napětí vyplave na povrch při nějaké dostatečně viditelné události. Ankara se stala vhodnou příležitostí.
Fotografie, na nichž prezident stojí na jedné straně a premiér na druhé, přitom v Turecku nikoho zvlášť nevzrušily. Bylo to téma vyrobené pro českou politickou scénu. Hledat v tom vítěze a poražené je zbytečně silné — to, že prezident nakonec nevystoupil, těžko může někdo považovat za výhru. Podstatnější je, že podobné spory odčerpávají pozornost od věcí, které se skutečně řeší.
Koalice ochotných proti balistickým střelám
Sotva summit skončil, byla svolána koalice ochotných — tentokrát v boji proti balistickým střelám. To je svým způsobem světový unikát: koalice se dosud vždycky dělaly proti někomu, proti nějakému subjektu. Proti střelám koalici uzavřít nelze. Je to pseudořeč a nesmysl, který by si zasloužil výrazně posměšnější reakci, než jaké se mu dostalo.
Načasování mluví samo za sebe. Na summitu o tom nepadlo ani slovo, věc se urodila až týden po něm. Potvrzuje to tezi, že summit schválil jen dohodnuté a do ničeho nového se nepouštěl — a kdo chtěl něco nového, počkal si a udělal si vlastní koalici ochotných. Ta ovšem mívá ve zvyku předznamenávat věci budoucí.
Koalici antibalistické obrany založila skupina evropských zemí společně s Ukrajinou; Česko mezi nimi není. Hvězdami celé akce se stali německý kancléř Merz, odcházející britský premiér Starmer a prezident Ukrajiny. Ani Velká Británie, ani Ukrajina přitom nejsou členy Evropské unie. Celé uspořádání je přinejmenším zvláštní.
Trump Evropu neodepsal, ale žádné překvapení to není
V komentářích se objevil výklad, že hlavním vzkazem summitu bylo zjištění, že Donald Trump Evropu neodepsal a stále ji bere vážně. Jako překvapivé to může působit jen pro toho, kdo čekal, že Trump vyvolá s Evropou a s dalšími členy NATO otevřený střet. Nic takového se čekat nedalo a nic takového se nestalo. Celý summit se v podstatě redukoval na jedinou otázku: vyvolá Trump veřejný spor, nebo nevyvolá? Nevyvolal.
Haštěření kolem podání ruky
Na sociálních sítích se rozeběhla debata o tom, jak vypadalo podání ruky za pochodu, které směřovalo od Donalda Trumpa k Andreji Babišovi. Ozval se i Petr Fiala. Celé je to dědinské. Kdo takové situace zažil, ví, jak vypadají: prezident prochází uličkou, mávne na jednoho, druhému podává ruku a už v tu chvíli mluví s někým dalším, protože zástup za ním se nemůže zastavit. Malicherné české hašteření nad podobnou epizodou je nesmysl.
Rozdíl je v tom, kdo takovou poznámku pronese. Od čerstvě zvoleného poslance zní jinak než od bývalého předsedy ODS a bývalého premiéra. Vysvětlení může být prosté: ambice vrátit se do čela strany i vlády nezmizela. Manévr, kdy do vedení ODS na čas nastoupil někdo jiný, může sloužit k tomu, aby předchozí šéf nepůsobil jako věčný lídr — a mohl se vrátit ve chvíli, kdy bude fungování nástupce dost neúnosné na to, aby se návrat dal vydávat za všeobecné volání. Zesílená rétorika posledních měsíců tomu odpovídá.
Spekulace o tom, kdo konkrétně bude příštím předsedou nebo předsedkyní ODS, jsou ale pro střízlivé čtení politiky příliš velké sousto a nemá smysl je rozvíjet.
Prezident v roli lídra opozice
O prezidentu Petru Pavlovi se stále častěji mluví jako o aktivistovi, ba přímo o lídrovi opozice. Označení, o které nestál, které mu ale nejspíš zůstane. Plán v tom hledat netřeba — jde o klasickou situaci, kdy je prezident názorově rozpůlený s vládou. Prezident je v souladu s vládou minulou, která se dnes stala opozicí, takže se implicitně, ať už chce nebo nechce, do role lídra opozice proti současné vládě dostává. Nic zvláštního na tom není, je to prostě logické.
Otázka, jestli by prezident neměl stát nad věcí, je legitimní přání. Realita porevoluční politiky ale ukazuje, že tuto pozici drží málokdo dlouho.
Kampaň začíná den po volbách
Úvahy, zda už začala prezidentská kampaň, míjejí podstatu věci. Každá politická kampaň, prezidentská i sněmovní, začíná minutu po volbách. Ilustruje to vzpomínka na zesnulého Mirka Macka, který v ODS proslul tím, že na první povolební schůzku vedení strany chodil se seznamem poznámek, jež je nutné okamžitě vzít v úvahu pro volby příští. Bylo to jeho standardní číslo a myslel to smrtelně vážně. Volební kampaň zkrátka začíná druhý den po volbách.
Veřejnoprávní média: k čemu nám dnes jsou
Otázka, k čemu nám Český rozhlas a Česká televize jsou, má v roce 2026 stručnou odpověď: už k ničemu. Přitom v obecné rovině platí, že něco veřejného stojí ještě nad soukromým, a kdyby se s tím umělo pracovat, stálo by za to takovou instituci živit.
Představa dobré veřejnoprávní televize je docela konkrétní: kanál, který vybírá a uvádí slavné filmy minulosti. Argument, že si dnes divák všechno najde na internetu, neobstojí — filmů jsou tisíce a amatérsky se v nich probírat je nesmysl. Smyslem je právě to, že výběr dělá někdo rozumný, kdo se nezabývá ničím jiným. Pak lze respektovat i volbu, která nesedí osobnímu vkusu. Jenže tohle dávno skončilo; v České televizi nic takového není. Odpovídá tomu i praxe: doma zapnutá televize je záležitost, kterou si člověk nevybaví celé týdny.
Poplatky, Brusel a zákon ve stínu
Financování médií veřejné služby se na několik měsíců stalo ústředním mediálním a společenským tématem. Ve stínu toho ovšem sněmovnou úspěšně procházejí jiné zákony — například novela o střetu zájmů. Podezření, že to nebylo úplně bez záměru, se nabízí samo.
Zvláštní kapitolou je vstup Evropské unie, která se návrhem českého zákona na zrušení povinných poplatků zabývala a moc se jí nelíbí. Co do toho má Evropská unie co mluvit? Je to naše věc a rozhodnout si ji máme sami; naděje je, že ji vláda poslouchat nebude. Mimochodem i šéf BBC prohlásil, že rozhlasové a televizní poplatky jsou věcí minulosti.
Zákon pravděpodobně projde a Česká televize přijde zhruba o miliardu korun ročně, Český rozhlas o dalších zhruba čtyři sta milionů. Na vysílání se to projeví. Že se z toho stane předmět veřejné debaty i před volbami, je jisté — opozice, která s tím nesouhlasí, může dělat pořádné zkopyčiny, a nejspíš dělat bude.
Malá televize a úzce definovaná veřejná služba
Privatizace České televize a Českého rozhlasu s tím, že by si stát službu nasmlouval po vzoru BBC, naráží na jednoduchý problém: není jasné, jestli to stát umí, ani komu by to svěřil. Únosné je mít malý subjekt typu České televize a Českého rozhlasu, seškrtat dotace nikoli o miliardu, ale rovnou o jednu nulu, a přesně definovat těch pár věcí, které se z povinného poplatku platí — a za které se také něco očekává.
Precedens existuje. Při dřívějším vládním řešení otázky, co je veřejná služba v oblasti umění, se nepodařilo přijít na nic lepšího než vyjmenovat tři instituce: Českou filharmonii, akademii výtvarného umění a Národní galerii. Všechno ostatní je rozhodnutí jednotlivých lidí, jestli si to chtějí poslouchat, nebo ne. Zúžení na velmi malou množinu bylo jedině dobře — pokud nejsme schopni podrobněji definovat, co tam patří a co ne. Stejnou logikou by se dalo doporučit ponechat malinký Český rozhlas a malinkou Českou televizi.
Nehoda u I. P. Pavlova
Dopravní nehoda poslance Filipa Turka nedaleko I. P. Pavlova rozpoutala obvyklé mediální šílenství — dveře mediálního pekla se otevřely dokořán. Podle dostupných informací se jeho vůz střetl s vozem zdravotnické služby, který křižovatkou projížděl se zvukovým znamením; ze zveřejněných záběrů dopravní kamery plyne, že řidič měl před střetem využít pruh vyhrazený pro odbočení vlevo. Turek do uzavření policejního vyšetřování dočasně přestal vykonávat funkci vládního zmocněnce.
Z pohledu člověka, který na tom náměstí třicet let bydlel a místo důvěrně zná, je přesto představitelné, jak k nehodě v této lokalitě dojde: jedete-li z Václavského náměstí kolem hasičárny na Pavlák, myšlenka, že by někdo mohl vjet zleva do křižovatky, se nenabízí sama od sebe. Že si řidič v takové situaci nevšimne vozidla se světelným znamením, si lze představit, byť poslední slovo bude mít vyšetřování. Je to škoda a smůla — a Filipa Turka to znovu poškozuje.
Není to důvod k položení mandátu
Opozice unisono volá po tom, aby Filip Turek odstoupil, případně se vzdal mandátu do konce volebního období. Věc, kvůli které se pokládá poslanecký mandát, to ale rozhodně není. Je to chtění opozice — a stálo by za úvahu, jak by taková logika vypadala, kdyby začala platit vůči všem stejně a hlasití kritici ji museli uplatnit i sami na sebe. Jde tedy o opoziční hru. Že se nehoda stala, je škoda. Turek se mandátu vzdát nechystá.
Rozdělená společnost a debata, která chybí
O rozdělené české společnosti se mluví posledních několik let stále častěji. Rozdělená ale nějakým způsobem byla vždycky — jen jsou dnes média mnohem rychlejší a servírují to okamžitě. Právě dopravní nehoda je přitom událost, která se může stát komukoli, kdo jede po silnici, a mohla by být tématem, na němž se koalice i opozice dokážou potkat. Například debatou o tom, jestli mají vozidla s absolutním právem jízdy tato oprávnění v současné podobě mít.
Taková debata chybí. Nehoda by ji vyvolat měla — a snad ji vyvolá. Nadužívání mimořádných výjimek je věc, na kterou se dá ukázat prstem věcně, bez politického skandalizování.
Úder do školství
Kniha Ivo Strejčka Na cestě k nevzdělanosti varuje před likvidací školství. Úder do českého školství není hrozbou budoucí — nastal už a probíhá. Jde o věc nesmírně závažnou a zároveň strašlivě podceňovanou.
Nevzdělanost roste ve světě závratným tempem. Přispívají k tomu moderní média, internet a fakt, že už prakticky nikdo nečte. Zkušenost ze zkoušení studentů na vysoké škole to potvrzuje až nad únosnou míru. Je proto potřeba bít na poplach. Drobným povzbuzením byla anketa o tom, který z členů vlády nezvládá svou funkci: u drtivé většiny ministrů byla čísla malá, vyčníval jen ministr školství Plaga. Znamená to, že si někdo problém školství uvědomuje.
Konflikt mezi tradičním konzervativním pojetím výuky a moderním, spíše progresivistickým přístupem, není řeka, kterou už nelze vrátit do koryta. Valí se to na nás ze všech stran, o to zásadnější ale je s tím bojovat. Prohrané to není a dá se udělat spousta věcí, aby stav nebyl tak zlý, jak je dnes.
Dva čeští prezidenti a dvě různé akce
Ve Staré Bystrici na Slovensku se každý rok v polovině července koná obří veřejná akce připomínající vyhlášení dne svrchovanosti v červenci 1993. Tehdy to na české straně nevzbudilo nadšení, protože šlo o krok uprostřed probíhajících československých jednání, který jejich průběh urychlil. Od té doby se ale výročí na Slovensku velmi slaví a přijíždějí tisíce lidí.
V českém prostředí je taková účast nepředstavitelná u čehokoli jiného než u hudebních festivalů typu Colors of Ostrava. Ve Staré Bystrici vystupují desítky souborů lidové hudby a tanců z celého Slovenska — soubory, které u nás dávno zanikly.
Vysílalo to slovenské televize v přímém přenosu. Nabízela se poznámka, že Slovensko má ten den na návštěvě hned dva české prezidenty, každého na úplně jiné akci: jeden v Trenčíně na progresivistické akci po boku paní Čaputové, druhý ve Staré Bystrici, kde nešlo o projevy, ale o vážnou připomínku hlasování slovenského parlamentu v červenci 1993.
Závěr
Letní politická sezóna tedy nabídla summit, který nic nezměnil, spor Hradu s vládou vyrobený pro domácí publikum, koalici ochotných proti neživému objektu, chystaný konec povinných poplatků a dopravní nehodu proměněnou v ústavní otázku. Pod tím vším ale běží téma, které se do titulků dostává jen zřídka a přitom rozhoduje o víc než volební cykly — stav českého školství.
