Spor o Českou televizi se dnes vede hlavně o peníze. Investigativní novinářka, která pro veřejnoprávní televizi pracovala do roku 2009, ale tvrdí, že rozpočet je až druhá otázka. Ta první podle ní zní, kdo se do redakce vůbec dostane a kdo rozhoduje, o čem se bude a nebude informovat.
Kdo se do redakce vůbec dostane
Jak přesně probíhá nábor uvnitř televize, novinářka podle svých slov neví — je to interní věc. Trvá ale na tom, že by v instituci měl proběhnout personální audit. Student žurnalistiky, který splňuje formální podmínky vzdělání, se podle ní do redakce nedostane, pokud není nějak zainteresován: v nadaci, v neziskové organizaci, ve struktuře, která je s televizí propojená.
Právě ta propojení označuje za jádro problému. Mluví o vazbách, o kterých se veřejně jen šeptá — včetně údajného napojení sponzorů prezidenta Petra Pavla na Českou televizi. Jde o její tvrzení, které nedokládá; sama říká, že tyto vazby je potřeba rozkrýt a odstranit, protože teprve pak by mohla na místa redaktorů probíhat opravdu otevřená soutěž.
Výsledkem současného stavu je podle ní výběr lidí, kteří jsou na práci šikovní, ale vlastní názor mít nemusejí — a možná ani nemají. Mladým lidem to nevyčítá. Naopak zdůrazňuje, že řemeslo se musí někdo naučit a někdo je to musí naučit; nikdo učený z nebe nespadl.
Nerozhoduje rozpočet, ale výběr témat
Debata se podle novinářky zasekla na financování a na obecném pojmu veřejné služby, jenže podstata je jinde. Za den se v Česku i ve světě stanou stovky událostí a divák uvidí zlomek. Které to budou a v jakém rozsahu, rozhodují lidé odpovědní za vysílání — a divák u obrazovky nemá šanci poznat, proč se jedna zpráva zařadila a druhá ne, ani zda někdo redaktorovi předem řekl, jak téma zpracovat a koho oslovit.
Proto podle ní nemá smysl hlídat jen peníze, ale hlavně obsah a kvalitu vysílání. Jako příklad uvádí covidové období: ptá se, proč nevznikaly reportáže o lidech s potížemi po očkování a proč zaznívala prakticky jen jedna strana. Kdo přišel s jiným názorem, dostal podle ní nálepku, čelil dehonestaci a mediální šikaně — a pak už se ho každý bál oslovit.
Kdy se to podle ní zvrtlo
Posun popisuje jako tichý, podprahový proces, ne jako jednorázový zlom. Do roku 2009, kdy pro televizi přestala pracovat, prý platila velmi přísná pravidla: povinnost odpovídat na stížnosti, pravidelné jednání s radou, ověřené zdroje a povinnost dát prostor úplně každému.
Co se změnilo, shrnuje jako vstup vnějších zájmů — lobbistických, podnikatelských, evropských i globálních. Připomíná, že veřejnoprávní média dostávají peníze i z Bruselu, z grantů a dotací, a je přesvědčena, že tyto peníze nechodí bez instrukcí, jak s tématy naložit. Divák to podle ní nemůže rozpoznat, protože žije v chaosu informací, je pohodlný a chybí mu kritické myšlení. Její závěr je hodnotící soud, ne doložené zjištění: veřejnoprávní televize podle ní přestala plnit veřejnou službu a s fakty manipuluje.
Sledovanost místo veřejné služby
Veřejnoprávní televize by podle ní neměla s komerčními stanicemi soupeřit o sledovanost. Poukazuje na to, že generální ředitel má roční odměny navázané na splnění procent sledovanosti — a výsledkem je podle ní stejná emoční a manipulativní práce s tématem jako u konkurence. Místo suché informace o dopravní nehodě se do vysílání dostane plačící rodina; cílem je emoce, ne pochopení toho, co se stalo.
Diváci, kteří si toho všimli, podle ní reagovali po svém: přestávali platit koncesionářské poplatky a v době, kdy to ještě šlo, odhlašovali televizory. Právě proto se prý televizi v některých letech nedařilo poplatky vybírat.
Jakou veřejnou službu vlastně chceme
Smysl veřejnoprávního vysílání novinářka nepopírá — největší přínos vidí v krizových a mimořádných situacích. Chce si zapnout televizi a dozvědět se, jestli jezdí spoje a jestli létají letadla. Nepotřebuje emoční výlevy ani záběry politiků, kteří na místo přivezou bednu ovoce a pytel mouky.
Pořadí kroků je pro ni zásadní: nejdřív se má společnost dohodnout, jakou veřejnou službu chce, v jakém rozsahu, kolik na ni stát dá a kdo ji má dělat. Nabízí i kombinovaný model po vzoru BBC, kde část programu financuje veřejný příspěvek a část komerční prostředky. Místo toho se podle ní mění zákon uprostřed roku a řeší se pouze financování; jak se sestavuje státní rozpočet a kam z něj peníze tečou, shrnuje přehled státních financí.
Odpor opozice vůči změně čte po svém: kdyby se opozice skutečně bála, že televize začne sloužit vládě, chtěla by o pravidlech diskutovat. Představu, že by někdo z úřadu vlády telefonicky řídil vedoucího vydání, označuje za nesmysl. Hysterie kolem tématu je pro ni naopak signálem, že by se při rozkrytí provalily vazby na opozici, vazby na Hrad a toky peněz uvnitř televize. I zde jde o její interpretaci, ne o doložený nález.
Novinařina jako riziko: kdy a komu klást otázky
Klíčovou dovedností novináře je pokládat otázky — ale záleží na tom, kdy je pokládáte a komu. Nepohodlná otázka ve chvíli, kdy se to nehodí, má svou daň: na sociálních sítích se snižuje dosah, téma se zametá pod koberec a proti tazateli se postaví vlivové skupiny i konkurenční média.
Příkladem je covid. Otázky mířené na odborníky s desítkami let praxe — jestli je zvolené očkování to nejlepší možné, jak je to se slizniční imunitou, koho a kdy očkovat, jaké jsou kontraindikace a rizika — znamenaly jít proti proudu. Druhým příkladem je střelba na fakultě, kolem níž zůstala řada otazníků. Podle zkušenosti novinářů, kteří se tehdy ptali, jim tehdejší ministr vnitra Rakušan vzkazoval, že se o věci nemá psát a že mají dotazy směřovat přes ministerstvo vnitra. Otázka, zda má ministr vnitra novinářům určovat, na co se smějí ptát, přitom podle nich měla zaznít mnohem hlasitěji.
Třetí okruh se týkal peněz posílaných na Ukrajinu v době silně proukrajinské vlády — konkrétně toho, zda a kam prostředky doopravdy dojdou. Základní motiv profese zní stále stejně: kontrolovat, ptát se, nemlčet.
Zaměstnanec veřejnoprávní televize na demonstraci
Spojování lidí z veřejnoprávní televize se spolkem Milion chvilek pro demokracii považuje novinářka za nebezpečné. Kodex podle ní nepřipouští, aby se zaměstnanec veřejnoprávního média spojoval s politickou neziskovou organizací, vystupoval na její akci nebo ji moderoval — a to ani ve volném čase. Totéž má podle ní platit pro externí spolupracovníky, kteří pro televizi dodávají pořady.
Nerovnost vidí i v tom, jak se rozhodovalo o přenosech z demonstrací. Když se ptáte, proč se nevysílaly protesty proti očkování nebo demonstrace proti tehdejší Fialově vládě s více než stotisícovou účastí, dostanete podle ní odpověď, že jinde bylo lidí víc a že je to rozhodnutí dramaturga. Že se u jedné akce udělají živé vstupy a debata ve studiu, si prý dotyčný vždycky zdůvodní. Právě proto tu podle ní má být rada, aby posuzovala celek: jestli se srovnatelná pozornost věnovala i ostatním, jaká byla časová relevance a jak vypadal obsah.
Právo udělat si názor sám
Nabízí i vlastní zkoušku: omluví se každému, kdo jí konkrétně vysvětlí, jakým způsobem bude vláda ovlivňovat vysílání poté, co financování přejde na státní rozpočet. Zatím podle ní místo konkrétních argumentů přichází osočování a vulgarity.
Sama poplatek platit chce, protože televizi sleduje kvůli práci. Chce ale věřit tomu, co v ní vidí a slyší, a udělat si úsudek o lidech i tématech sama — ne aby jí hotový názor podal moderátor. Odvolává se přitom na Listinu základních práv a svobod. Dnešní stav shrnuje bez obalu a opět jako svůj názor: televize podle ní není společná, ale slouží opozici a Hradu.
Kauzy v Jihočeském kraji
Ve vlastních projektech se novinářka věnuje investigativní práci, kterou dělá celý život. Zveřejňuje, co zveřejnit může, a těší ji, když se ozve někdo, komu kdysi pomohla. Před několika lety ji kolegové z Jihočeského kraje požádali, aby se podívala na tamní hejtmanství; začalo to hlubinným úložištěm jaderného odpadu a skončilo plnou schránkou podnětů.
Terčem její kritiky je hejtman Martin Kuba. Po dvaadvaceti letech v ODS ohlásil vlastní politické hnutí se slibem, že bude poprvé pořádně dělat politiku pro lidi — což jí přijde směšné vzhledem k tomu, jak podle ní vede kraj. Mluví o hejtmanství, kde platí pevná ruka a slovo jednoho člověka. Mezi kauzami, kterými se zabývá, zmiňuje spor o stavbu u rybníka Dehtář i dění kolem českobudějovického fotbalového klubu; obojí je zatím jen její tvrzení, ne doložený závěr.
Strukturální problém vidí v regionálním zpravodajství. Upozorňuje, že v registru smluv jsou u regionálních televizí a deníků objednávky magazínů, rozhovorů a reklamy ze strany kraje, statutárního města České Budějovice i jejich organizací. Politik si tak podle ní za veřejné peníze pořizuje vlastní mediální okno — a čtenář to nepozná.
Alternativním médiím chybí rozcestník
Menší nezávislé projekty podle novinářky konkurencí jsou, jenže je nikdo nenajde. O velkých médiích se ví, kde jsou; o těch malých ne. Připomíná text jednoho politologa, podle kterého Andrej Babiš podcenil, že zatímco druhá strana má své médium, on ne.
Řešení vidí v rozcestníku: jednom místě, kde po zadání klíčového slova, jména politika nebo tématu vyskočí nabídka ze všech alternativních zdrojů — webů, podcastů, televizí i rozhlasového vysílání. Takový nástroj by podle ní ukázal jinou perspektivu na covidové zpravodajství, na válečný konflikt i na kauzy, a to jak opoziční, tak vládní. Diví se, že se na to dosud nespojili podnikatelé, kteří se současným rozložením médií spokojení nejsou.
Jak vzniká číslo o sledovanosti
Poslední výhrada míří na čísla, kterými se veřejnoprávní televize obhajuje. Data se podle novinářky sbírat umějí, chybí ale jejich poctivá prezentace. U průzkumů se dozvíte, že za výsledkem stojí tisíc respondentů, ale ne to, kolik lidí a jakou skupinu bylo nutné oslovit, aby se tisícovka dala poskládat.
Podle ní není k dispozici ani základní údaj o tom, kolik domácností televizi vůbec má, kolik se dívá a kolik z nich sleduje veřejnoprávní stanici. Podle jejích informací navíc čísla pocházejí jen od domácností vybavených měřicími přístroji. Z takového vzorku se pak podle ní odvozují závěry o spokojenosti, objektivitě i sledovanosti.
Závěr
Perspektiva rozhovoru je jasná: spor o veřejnoprávní televizi se nemá vést jen o to, odkud přijdou peníze, ale o to, kdo v ní pracuje, podle jakých pravidel a jak se dá jeho práce zkontrolovat. Tvrzení o konkrétních vazbách a penězovodech přitom zůstávají osobním čtením novinářky — doložení by vyžadovalo právě ten audit a rozkrytí, po kterých volá.
