Reportáž z demonstrace Milionu chvilek za Český rozhlas: pět tisíc lidí, jeden mýtus o severském modelu a otázky, na které neodpověděla většina

Na Staroměstském náměstí v Praze se sešli lidé na demonstraci, kterou svolal spolek Milion chvilek pro demokracii na podporu Českého rozhlasu a České televize. Záminkou je chystaná novela, která má zrušit koncesionářské poplatky a převést financování veřejnoprávních médií na státní rozpočet.¹ Z davu zaznívala obava, že právě tahle změna otevře politikům cestu k ovládnutí obsahu. Při bližším pohledu na argumenty účastníků se ale ukázalo, že řada z nich nezná čísla, o která jde, a že příběh o nezávislosti se opírá o model, jehož logiku samotná akce odmítá.

Pět tisíc lidí na náměstí, které bývá plné i bez demonstrace

klip od 25:07

Staroměstské náměstí je v jednom ohledu zrádné: lidé se na něm shromažďují i tehdy, když se nic neděje, takže je snadné předstírat plno, i když je plné z velké části turisty. Dvacet minut po začátku akce byla účast soustředěná na levé straně náměstí, zatímco druhá část zůstala prázdná. Reálný odhad tak vyšel na zhruba pět až sedm tisíc lidí.² Organizátoři následně mluvili o desetitisících.

Kontrast se ukázal i při pochodu k budově Českého rozhlasu na Vinohradech. Průvod hlídaly pouhé tři policejní vozy — výrazně méně než při některých jiných akcích v ulicích Prahy. Pochod ve všední den podvečer přitom zablokoval provoz v hlavních třídách lidem, kteří se chtěli jen dostat domů z práce.

Jádro sporu: zrušení poplatků a přesun pod státní rozpočet

Babišova vláda připravuje konec koncesionářských poplatků a jejich nahrazení příspěvkem ze státního rozpočtu. Podle plánu má od poloviny roku 2026 od placení ustoupit část plátců a od ledna 2027 mají být poplatky zrušeny plošně; Česká televize a Český rozhlas by místo nich dostávaly peníze ze státní kasy.¹ Vláda argumentuje, že poplatkový systém je překonaný a že funguje jen v menšině zemí Evropské unie.³

Demonstrující v tom vidí riziko: jakmile o penězích rozhoduje vláda, sílí napojení médií na politiku a roste tlak na obsah. Argument zní logicky — čím přímější je vazba mezi rozpočtem a vládou, tím ovládnutelnější instituce je, bez ohledu na to, která strana zrovna vládne. Část účastníků zároveň přiznávala, že by si veřejnoprávní vysílání platila dál i dobrovolně, kdyby povinnost zmizela.

Otázka na rozpočet, na kterou většina neznala odpověď

klip od 04:36

Když přišla řeč na konkrétní čísla, jistota mizela. Na otázku, kolikátý nejbohatší je Český rozhlas mezi rozhlasovými stanicemi v zemi, většina oslovených neuměla odpovědět — přitom je první. Český rozhlas hospodaří letos s rozpočtem kolem 2,7 miliardy korun, zatímco všechna soukromá rádia dohromady mají zhruba 1,8 miliardy. Veřejnoprávní rozhlas tak má řádově o polovinu víc peněz než celý zbytek trhu dohromady.⁴

Obhajoba zněla většinou stejně: Český rozhlas musí pokrýt to, co komerční stanice neudělají — vlastní zpravodaje v zahraničí, širší pokrytí, službu pro všechny, ne jen to, co nese zisk. Že jde o nepoměr na trhu, většinou odmítali. Mediální experti k tomu dodávají, že srovnávat rozpočty čistě podle čísel nelze, protože veřejnoprávní vysílání má jiný rozsah povinností než komerční rádia.⁴

Mýtus o severském modelu

klip od 26:04

Nejzajímavější rozpor odhalila debata o zahraničních příkladech. Jeden z účastníků se odvolával na žebříček nezávislosti médií, podle kterého na prvních místech stojí země, jejichž veřejnoprávní vysílání je placeno ze státního rozpočtu — a jmenoval skandinávské státy jako vzor. Vzápětí ale tvrdil, že v České republice by stejný model dopadl špatně, protože tuzemská politická kultura je horší než v zemích typu Dánska.

Háček je v tom, že právě severské státy jsou ukázkou modelu, proti kterému demonstrace protestuje. Švédsko zrušilo koncesionářské poplatky v roce 2019 a nahradilo je zvláštní daní, Dánsko od roku 2022 financuje veřejnoprávní média přímo ze státního rozpočtu.⁵ Pokud tedy mají nejsvobodnější média rozpočtové financování, není formou problém — rozhoduje nastavení pojistek. V Dánsku je tou pojistkou víceletá dohoda napříč parlamentními stranami, která drží mediální politiku stabilní i při změně vlády.⁵ Argument „rozpočet rovná se ovládnutí" tak naráží na vlastní příklad: severský vzor je rozpočtový a zároveň nejnezávislejší.

Babiš, voliči a politika jako hlavní téma

Z odpovědí bylo zřetelné, že pro mnohé není akce primárně o financování rádia, ale o odporu vůči vládě jako takové. Část účastníků otevřeně mluvila o tom, že chodí na protivládní demonstrace pravidelně už od podzimních voleb 2025, někteří dokonce už za prvního Babišova období. Hlavní postavou jejich odporu je Andrej Babiš, který sám zrušení poplatků prezentuje jako plnění vládního programu.⁶

Na námitku, že koalici lidé volili mimo jiné kvůli slibu zasáhnout do poplatků, zaznívalo, že voliči těchto stran hlasovali spíš protestně a poplatky nebyly to hlavní. Sám premiér byl v minulosti opakovaně trestně stíhán a sněmovna ho k stíhání nevydala — což někteří demonstranti uváděli jako důkaz, že česká politická kultura na rozpočtový model „nedozrála“.

Demonstrace jako gesto

Většina oslovených nečekala, že protest něco bezprostředně změní; brali ho jako gesto a tlak na společnost spíš než přímo na vládu, která má podle nich jasný plán a jde si za svým. Padaly i ostřejší tóny — nálepkování odpůrců slovem „dezolát“, výtky vůči konkrétním politikům i osočování, že každý, kdo na akci klade kritické otázky, je za stranu Motoristé. Reportáž zachytila i opakované pokusy znemožnit natáčení rozhovorů.

Výsledný obraz je smíšený: demonstrace svolaná na obranu nezávislosti médií stojí na obavě, která je sama o sobě pochopitelná, ale opírá se o argumenty, které při bližším dotazu neobstojí — od neznalosti rozpočtových čísel až po odvolávání se na severský model, jenž ve skutečnosti dělá přesně to, proti čemu se na náměstí protestuje.