Debata o budoucnosti veřejnoprávních médií se v Česku vede v ostrých kulisách: zaměstnanci České televize a Českého rozhlasu vyhlásili stávkovou pohotovost proti vládnímu záměru zrušit koncesionářské poplatky a převést financování pod státní rozpočet. Následující pohled patří Pavlu Matochovi, dlouholetému radnímu a bývalému předsedovi Rady České televize, který instituci znal zevnitř i zvenčí — a nabízí nečekaně konkrétní recept na její reformu.
Přechod pod státní rozpočet není zestátnění
Tvrzení, že zrušení koncesionářských poplatků a financování ze státního rozpočtu pod kontrolou Nejvyššího kontrolního úřadu promění Českou televizi ve státní televizi, je pouhá rétorická figura. Používá ji mimo jiné moderátor vědeckých pořadů a jedna z tváří stávkové pohotovosti Daniel Stach, který prohlásil, že ve státní televizi pracovat nechce.
Ve většině zemí Evropské unie se koncesionářské poplatky neplatí a nikdo tamní média neoznačuje za státní ani je nepovažuje za závislá. I v Česku funguje řada nezávislých institucí financovaných ze státního rozpočtu — od Nejvyššího kontrolního úřadu po soudy. Nezávislost totiž nezajišťuje způsob financování, ale to, jak je instituce nastavená, kdo ji vede a kdo ji kontroluje. Představa, že placení poplatku vytváří osobní pouto mezi divákem a institucí, je navíc iluzorní: jde o kvazidaň, kterou lidé odvádějí z povinnosti, ne z pocitu sounáležitosti.
Rada, která přestala hájit koncesionáře
Zákon z počátku 90. let ustavil Radu České televize jako orgán, který má zastupovat koncesionáře a hájit jejich zájmy. V praxi se ale proměnil v těleso, jež spíš chrání zájmy managementu, zaměstnanců — místy až odborářsky — nebo konkrétních politických stran a zájmových skupin. Divák v ní zastání nenachází.
Ilustrují to zkušenosti z posledních let. Když v roce 2020 krátce vedl radu René Kühn, zůstávaly stovky až tisíce diváckých stížností nezodpovězené; teprve nové vedení je začalo řešit. A i tam, kde šlo o zjevné porušení Kodexu ČT, se ozývaly hlasy, že porušení kodexu přece nelze konstatovat na každém jednání — jako by šlo o otázku četnosti, a ne o to, zda ke konkrétnímu porušení skutečně došlo. Symptomatické bylo i nedávné mimořádné jednání, kde většina rady odmítla vůbec zařadit na program bod bývalého radního Šafaříka, jenž chtěl otevřít otázku, zda vysílání o změně financování a o stávce neporušuje kodex či zákon.
Stávka a jednostranné vysílání jako porušení kodexu
Způsob, jakým Česká televize informovala o vládním záměru změnit financování a o stávkové pohotovosti, představuje jednoznačné porušení Kodexu ČT — ten totiž zapovídá zneužívat vysílací prostor pro vlastní institucionální zájmy. Těžko si vzpomenout na jiný návrh zákona, o němž by zpravodajství a diskusní pořady informovaly tak intenzivně jako o změně vlastního financování.
Sporná je i samotná legálnost stávky. Zaměstnanci mají právo stávkovat z jasně vymezených důvodů, mezi něž ovšem nepatří nesouhlas s politikou vlády nebo s připravovanou novelou, jež nemění nic jiného než způsob financování — a to na model v Evropě běžnější. Vynucovat si silou prostřednictvím vysílání, aby společnost dál povinně financovala instituci v nezměněném rozsahu, není namístě. Napřed je třeba vést debatu o tom, k čemu veřejnoprávní média jsou a co od nich očekáváme — a teprve pak stanovit rozpočet.
Plýtvání a nevyužitý majetek na Kavčích horách
Druhou otázkou je, zda i za stávajícího nastavení nedochází k plýtvání. Ještě nedávno zaměstnávala Česká televize spojovatelky telefonních hovorů a rychlopísařky — profese, které kdysi měly svůj smysl, dnes už ale sotva. Podobně stojí za zvážení, zda instituce potřebuje tak rozsáhlý nemovitý majetek: tolik kancelářských prostor nebo takzvaný rohlík na Kavčích horách, který by mohla opustit a pronajmout či prodat.
Rozsah majetku dokresluje historka z jednání rady, jež měla schválit rekonstrukci skokanského můstku v areálu Podolského koupaliště — část pozemku pod bazénem totiž patří České televizi, jejíž pozemky se táhnou od Kavčích hor až dolů k bazénu. Řešením bylo dohodnout se s Českou unií sportu, která si můstek zrekonstruovala na vlastní náklady.
Navýšení poplatků bez debaty a stížnost v Bruselu
Skutečná diskuse o smyslu veřejnoprávních médií neproběhla ani v minulém volebním období, kdy na návrh tehdejšího ministra kultury Martina Baxy došlo k navýšení poplatků a rozšíření okruhu plátců. Paradoxně tatáž koalice, která tehdy zákon prosadila bez široké debaty, dnes ústy opozice vyzývá čtyřbodovou výzvou k jednání o obsahu veřejnoprávnosti — tedy pozdě.
Pokud jde o nynější změnu financování, hlas veřejnosti zazněl ve volbách: hnutí ANO, které je suverénně vyhrálo, mělo zrušení poplatků ve svém programu a nyní jej naplňuje. Naopak dřívější navýšení provázely pochybnosti. Týž ministr nejprve sliboval, že za jeho vlády k žádnému zvyšování nedojde — a pak k němu došlo, což vyvolává otázku, zda nešlo o svého druhu měkkou korupci, tedy zavázání si veřejnoprávních médií těsně před volbami. Navýšení navíc představovalo formu veřejné podpory na mediálním trhu, kterou měla vláda notifikovat Evropské unii; to se nestalo a v Bruselu nyní leží stížnost. Teoreticky by tak mohlo hrozit zneplatnění zákona a vracení přeplacených peněz.
Nepřesvědčivá byla i čísla. Zatímco Česká televize tehdy hovořila o zhruba 850 milionech korun ročně navíc, interní odhad finančního ředitele počítal — po náběhu nových plátců — s částkou kolem 1,5 miliardy, tedy o polovinu vyšší. Argumenty pro navýšení tak byly přinejmenším zavádějící.
Kolik ve skutečnosti stojí minuta vysílání
Otevřenou otázkou zůstává nákladovost výroby. Soukromí vysílatelé dokážou vyčíslit náklady na minutu natáčení a vysílání, jež bývají zlomkem toho, co stojí veřejnoprávní produkce — technika je dnes díky digitalizaci výrazně levnější. V České televizi ovšem tento typ debaty prakticky zamrzl.
Před rokem se sice podařilo prosadit usnesení, aby management začal sledovat parametr nákladů na minutu a na diváka u jednotlivých pořadů — na vzorku padesáti pilotních titulů se měly spočítat interní i externí náklady a vztáhnout k počtu minut i diváků. Analýza měla být hotová loni na podzim, dosud ale předložena nebyla; po urgencích dorazila jen metodika. Nejde přitom o raketovou vědu, nýbrž o otázku vůle takový ukazatel skutečně zavést.
Televize, která není nezávislá — a data to potvrzují
Zatímco se dnes mluví o tom, že se bojuje o nezávislost České televize, doložit se dá spíš opak: nezávislá není a přinejmenším od poslední stávky v roce 2000 nikdy nebyla — ani ideologicky, ani vůči konkrétním politikům. Ukazuje to i to, že se za ni opoziční politici fyzicky stavějí před budovu, čímž své propojení s ní jen potvrzují.
Nejvýmluvnější je konkrétní příklad z interních výzkumů. Česká televize si historicky nechávala zpracovávat, jak jsou s jejím vysíláním spokojeni sympatizanti jednotlivých stran. Výsledek byl vyhraněný: voliči TOP 09 nebo STAN televizi velmi důvěřovali a byli nadšení, zatímco příznivci SPD byli silně kritičtí a nedůvěřiví. U skutečně nezávislého a vyváženého média by přitom mělo v obou táborech vycházet zhruba podobné číslo. Když na tento rozpor zaznělo na radě upozornění, protistrana neměla přesvědčivé argumenty — a příslušná část výzkumu z pravidelných šetření posléze tiše zmizela s odůvodněním, že se na ni agentura už neptá. Data vycházela nepříznivě, a tak se je přestalo sledovat.
Jedno vedení a klesající důvěra
Nabízí se i úspora ve struktuře. Sloučení České televize a Českého rozhlasu pod jedno vedení, které před volbami zvedl předseda vítězného hnutí ANO Andrej Babiš, by bylo racionálním krokem s potenciálem přinést úspory — model, jenž ve světě běžně funguje.
S odkazem na bývalého guvernéra České národní banky Miroslava Singera stojí za pozornost i rozdíl mezi relevancí a důvěryhodností. Zatímco Česká televize zdůrazňuje svou důvěryhodnost, ta rok za rokem klesá: aktivně vyjadřovaná nedůvěra za posledních šest let vzrostla o polovinu, z 22 na 33 procent. Ještě rychleji než důvěra ovšem klesá relevance — a to relevance lineárního vysílání jako takového, napříč všemi televizemi.
K čemu jsou dnes veřejnoprávní média?
Právě proto je namístě ptát se, jaký smysl mají veřejnoprávní média dnes. Vznikla v době, kdy byly vysílací frekvence vzácným statkem a nemohl je mít každý — proto dostal monopol stát či veřejnost, nikoli jediný soukromý subjekt. U novin nic takového nikdy nevzniklo, protože papír byl volně dostupný. Digitalizace a internet přitom omezení frekvencí dávno zrušily: televizí je dnes bezpočet.
Otázka tedy zní, proč společnost platí na televizi a rozhlas kolem deseti miliard korun ročně. Argument, že jde o jakési pojištění pro případ krize — války, živelní katastrofy či blackoutu — příliš neobstojí: při skutečném blackoutu budou mít lidé naléhavější starosti než sledování televize a informovat dokáže i řada jiných médií. Nabízí se i provokativní srovnání se Skandinávií: nejdůvěryhodnější evropská veřejnoprávní média kladou na nepřetržité zpravodajství mnohem menší důraz než Česká televize. Zrušit veřejnoprávní média úplně nelze, protože k jejich existenci zavazuje i legislativa Evropské unie — debatovat však lze o jejich rozsahu a náplni.
Zrušit ČT24, posílit sport, kulturu a archiv
Zde se rýsuje konkrétní recept. Veřejnoprávní televize by měla být především tím, co národ spojuje — přivádět k jednomu stolu různé názorové proudy, v čemž dnes selhává. Osvědčené jsou naopak kanály, které nerozdělují: ČT Sport patří k divácky nejoblíbenějším, protože sport spojuje jinak než politika, a ČT Art uchovává zásadní divadelní představení i pro budoucnost. Prostor je i pro kulturu v širším smyslu — vážnou hudbu, dějiny a kvalitní vlastní tvorbu pro děti, kde má televize mezery.
Nejotevřenější teze celého rozhovoru zní jasně: Česká televize by mohla zrušit zpravodajský kanál ČT24 a naopak posílit ČT Art, ČT Sport a vlastní tvorbu — právě přímé sportovní přenosy jsou totiž posledními mohykány lineárního vysílání, které dává smysl sledovat živě, na rozdíl od filmu či zpravodajství. K tomu by měla lépe zpracovat a zpřístupnit svůj obrovský archiv, aby v něm divák snadno našel nejen staré filmy, ale i archivní zpravodajství. Taková služba veřejnosti by přitom trh soukromých médií nijak nepoškozovala.
Výhled
Optimismus je namístě jen s výhradami. Vývoj kolem veřejnoprávních médií nepřipomíná šachovou partii — chybí jednoznačná pravidla a aktéři je navíc nedodržují, jak ostatně ukázala i stávka. Sázka proto zní opatrně: k prvnímu lednu 2027 se televizní poplatky patrně budou platit dál, financování se pod státní rozpočet nepřevede a rozpočet nebude seškrtán podle původního vládního návrhu. Zda vláda svůj záměr prosadí o rok později, zůstává otevřené — a proměna veřejnoprávního vysílání v podobu, kterou bychom si přáli, je zřejmě během na několik let.
