Před začátkem léta čeká sněmovnu spor o financování České televize a Českého rozhlasu. Panelová debata redaktorů týdeníku Echo se ve svém nejnovějším vydání pokusila nahlédnout pod povrch politické bitvy — proč se debata vede výhradně emocionálně, proč veřejnoprávní instituce ignorují obrovskou změnu mediálního trhu, a co znamená, že koalice i opozice odmítají vyložit data o tom, kdo a jak Českou televizi vlastně sleduje.
Babišova vláda pod dohledem Bruselu
Úvod porady patří krátkému portrétu toho, do jaké míry se Babišova vláda dostává pod tlak Evropské komise. Mechanismus je jednoduchý: pokud Praha nepřevede do českého práva určité směrnice nebo nařízení podle představy Bruselu, hrozí škrt na dotacích. A dotace jsou pro Andreje Babiše citlivé místo.
Zatím to podle panelu vypadá rozpačitě — pomalý, ale stálý posun. V minulosti se podobné tlaky odehrávaly vůči konzervativním vládám v Maďarsku, Polsku nebo Slovensku. Když má vláda potenciál se v důležitých tématech odchýlit od přání Bruselu, začíná se jí šlapat na paty. Volby v USA s návratem Donalda Trumpa do Bílého domu sice něco posunuly, ale ten zápas mezi institucemi blízkými současné bruselské reprezentaci a vládami, které se chtějí odchýlit, je nadále intenzivní.
Spor o veřejnoprávní média: emoce místo věcné debaty
Před parlamentním projednáváním zákona o financování veřejnoprávních médií se opozice už nyní chystá k blokádám a Milion chvilek pro demokracii avizuje pochody do ulic. Panel ovšem upozorňuje, že nejhlasitějšími odpůrci jakékoli změny jsou ti, kdo s Českou televizí sympatizují nebo ji sledují. Celá debata se přitom vede vysloveně politicky a ideologicky, ne věcně.
To, co by se podle účastníků mělo dít — a co se podle nich děje ve Velké Británii nebo Německu — je redefinice samotného pojmu veřejnoprávnosti. Mladší generace televizi prakticky nemá. Digitální revoluce zásadně proměnila všechna ostatní média, jen veřejnoprávní instituce nikdy nebyly nuceny reagovat.
Mediální trh se zeštíhlil, veřejnoprávní zůstaly stranou
Před deseti lety se prodávalo kolem 150 000 výtisků Mladé fronty Dnes denně, dnes sotva 50 000. Lidové noviny dávno nedosahují někdejších stovek tisíc. Pravicové zpravodajské weby je sice na čas nahradily, ale i ty poslední tři roky setrvale klesají — a umělá inteligence proces akceleruje.
Jeden z účastníků popsal z vlastní zkušenosti, jak vypadala redakční transformace v komerčním tisku: někdejších sedm fotografů, tři grafici, dvě produkční a vedoucí grafického oddělení se zredukovalo na jediného fotografa a jednoho grafika — a časopis se i tak zhruba ze dvou třetin podobá tomu, jaký byl dřív. Takovou kúrou prošla všechna soukromá média. Veřejnoprávní instituce nikoli. A přitom tlak na efektivitu podle panelu nemusí znamenat horší kvalitu — naopak může vést k tomu, že se bude dělat opravdu jen to, co má smysl.
Krize institucí a chybějící společenský konsensus
Panel se sporé nad tím, zda problém veřejnoprávních médií není jen důsledek hlubší krize institucí. Veřejnoprávní televize vznikaly v době, kdy se společnost shodla na tom, že je dobré je mít. Dnes ta shoda neexistuje — společnost se nedokáže dohodnout ani na elementárních věcech, kam má směřovat a čeho chce dosáhnout.
Část účastníků hájí představu, že právě absence společenské shody je důvod, proč se vyplatí mít aspoň nějaké instituce, které mají sloužit jako kritický mechanismus. Druhá strana namítá, že kritická funkce médií není výsadou veřejnoprávních institucí — naopak: čím méně shody, tím méně přirozeně může jedna instituce reprezentovat „celou veřejnost".
Kultura, menšiny a vysoká kultura: pro koho má veřejnoprávní vysílat
Jedna část panelu vidí roli veřejnoprávní televize v tom, co komerční stanice nikdy nenatočí — desetidílný seriál o dějinách hanáckého divadla, přenosy z Pražského jara, dokumenty o folkloru. Veřejnoprávní by podle této představy měla být pružná, štíhlá a velmi elitní, dělat věci pro menšiny, i když s omezeným rozpočtem.
Jiná část namítá, že právě toto pojetí dnes pokulhává: i menšinová témata se přesouvají do podcastů. Filozofické podcasty, podcasty pro sexuální menšiny, kulturní podcasty — to vše dnes vzniká mimo veřejnoprávní instituce a často s lepším výsledkem. Menšiny už dávno přestaly být argumentem, který by sám o sobě obhájil dnešní šíři veřejnoprávních médií.
Boj se nevede o folklor, ale o zpravodajství a publicistiku
Panel se shoduje na jednom: ať se navenek mluví o čemkoli, koalice i opozice vědí, že politický boj se vede čistě o zpravodajskou a publicistickou linii. Z opozičních lavic zaznívá, že vláda útočí na ČT a ČRO, aby oslabila veřejnou kontrolu moci — což přesně ukazuje, kde jde do tuhého.
Ironie je v tom, že stížnosti na nevyváženost reportáží od běžných diváků i od neziskových spolků Rada České televize sériově a arogantně odmítá. Týká se to témat jako manželství pro všechny, větrné elektrárny nebo očkování — pořady sice nechají promluvit obě strany, ale tři údajně nezávislí odborníci v rolích „mluvících hlav" mluví prakticky vždy z jednoho ideového proudu.
Porušování vlastního kodexu
Když Česká televize informuje sama o sobě a o vlastním financování, podle panelu porušuje vlastní kodex — referuje odborářsky, ne nestranně. A přitom z analýz, které si sama objednává u firmy spíše nakloněné České televizi než opačně, vychází měřitelná nevyváženost: zástupci bývalé vládní koalice byli v interview ČT loni dvakrát častější než zástupci dnešní koalice; moderátoři mluvili s dnešním vládním táborem výrazně agresivněji než s opozičním.
Tato data, ironicky pocházející z prostředí, které ČT není nakloněné kriticky, jsou důvodem, proč panel označuje selhávání zpravodajství jako prokazatelné. Představa, že Česká televize je dnes „křehkou kráskou" pod tlakem brutálních predátorů, podle účastníků diskuse neodpovídá realitě — naopak je to instituce, která sama rozdává rány a chová se agresivně.
Co mají veřejnoprávní média v 21. století dělat
Panel se nakonec dostává k podstatě sporu: existují dvě pojetí veřejnosti. Jedno říká, že objektivita a kritičnost sídlí v jedné konkrétní budově, kde se lidé vzájemně vyvažují. Druhé říká, že objektivita je vlastnost veřejné debaty samotné — vzniká tam, kde je nízký práh pro vstup různých hlasů a kde mezi nimi probíhá střet.
V poslední době se ukazuje, že instituce, které si tu „autoritativní" roli přivlastnily — od veřejnoprávních médií přes univerzity až po fact-checkery — selhávají. Část účastníků za to vlastně tyto instituce ani neviní: roli univerzálního arbitra dnes podle nich nikdo plnit nemůže.
Podcast jako návrat rádia
Rozhlas byl podle panelu nejvlivnějším médiem od třicátých let, kdy se rádiové přijímače masově rozšířily, do osmdesátých, kdy se k tomu přidala televize. Návratem podcastu se ale ten princip vrací — podcast není nic jiného než rádiový pořad, jen on demand. Roste počet posluchačů, kteří si vyhledávají, co budou poslouchat, a klesá počet těch, kdo sledují obsah v reálném čase. Sport a živé události zůstávají výjimkou, jinak se zprávy, publicistika i diskusní pořady přesouvají do odloženého poslechu.
Část účastníků nicméně upozorňuje, že právě tady má veřejnoprávní televize stále unikátní pozici — drahou výrobu dokumentárních, uměleckých a publicistických pořadů, kterou podcast nikdy plně nenahradí. Symfonický koncert ani divadelní představení se prostě nedají natočit jako rozhovor u stolu.
Společenský tmel a problém s rozdílem mezi institucí a jejími lidmi
Argumentem ve prospěch zachování veřejnoprávních médií je podle jednoho z účastníků právě role společenského tmelu — jediného místa, kde se generace ráno v autobuse mohou bavit o tom, co viděly včera večer. V Česku tuhle roli plní v podstatě už jen StarDance, která přitahuje dva miliony diváků napříč generacemi.
Jiný účastník dodává: pokud z toho zaniknou veřejnoprávní instituce, je to mínus — ale toto mínus by se mělo přičíst na vrub konkrétním lidem v České televizi a v Českém rozhlase, kteří se podle něj dopouštějí nevynucených chyb. Měli by zaniknout oni, ne celá funkce. Otázka, zda lze ty dvě věci v praxi oddělit, zůstává otevřená.
Chybí data, brání se jim všichni
Konkrétní pozměňovací návrh poslance hnutí ANO, podle nějž by domácnosti seniorů nad 75 let mohly z platby koncesionářských poplatků vystoupit, by mohl ukázat reálnou strukturu publika — jenže právě o tato data se nikdo nehrne. Česká televize prý dříve sbírala podrobné informace o divácké struktuře a politických preferencích diváků jednotlivých kanálů, ale poslední roky se k těmto datům dostává jen velmi pokoutně. Panel tvrdí, že na netransparentnosti mají zájem všichni — koalice, opozice i samotné instituce — protože data by ukázala, že televize neplní úplně tu funkci, kterou jí stoupenci tradičně připisují.
Krize knihovny Václava Havla
Na závěr panel přesouvá pozornost k jiné instituci v krizi — knihovně Václava Havla. Zaměstnanci dali výpověď, byla odvolaná správní i dozorčí rada, dohlížitelka odkazu se vůči nové volbě vymezila s pochybnostmi, zda je v souladu se stanovami. V čele zůstává Tomáš Sedláček, který chce v pozici vydržet, dokud se nenajde někdo lepší — což je podle panelu obtížný úkol, protože nový ředitel by měl mít vizi pro knihovnu, postoj k Havlovu dílu, manažerské schopnosti a zároveň umět shánět miliony.
Symbolika je nepříjemná: krize zasahuje i instituci, která není financovaná z veřejných zdrojů. Ukazuje to, že problém s institucemi není jen otázka peněz a politiky, ale hlubší — chybí společenská vůle dohodnout se na čemkoli, ať už jde o veřejnoprávní televizi nebo knihovnu, která má spravovat odkaz prezidenta–symbola.
Závěr
Boj o veřejnoprávní média se vede jako ideologická bitva, ne jako věcná debata o tom, k čemu mají sloužit. Mediální trh prošel revolucí, na niž veřejnoprávní instituce nezareagovaly. Data o publiku se nezveřejňují, protože by to zpochybnilo legitimitu obou stran sporu. A v pozadí se podobně rozpadá i instituce spravující havlovský odkaz — symptomatické pro dobu, kdy společnost není ochotna dohodnout se prakticky na ničem.
