Poté co Spojené státy razantně přiškrtily peníze mířící do zahraničních neziskových projektů, se ukázalo, že česká občanská scéna má i jiné zdroje. Nemalá část prostředků pro levicově progresivistické organizace přitéká z Německa — a nejde o drobné. Stejný vzorec se opakuje o několik pater výš: u příprav pravidel, podle kterých se rozdělí stovky miliard z evropských fondů.
Nadace napojená na německou levici platí aktivity v Česku
Nejnázornějším příkladem je Nadace Rosy Luxemburgové, spojená s postkomunistickou stranou Die Linke. Na rozdíl od české KSČM je výrazně progresivističtější — svým zaměřením na menšinovou agendu a ostře protiizraelskou linií se blíží spíš mikrostraně Levice, o které řada lidí ani neslyšela.
Nadace, a zdaleka není jediná, je financována z německého spolkového rozpočtu. Jen za roky 2023 a 2024, k nimž jsou údaje veřejně dostupné, jde o víc než 3,5 miliardy korun. Do České republiky samozřejmě nemíří celý balík, ale jen jeho malá část — rozděluje se podle politických preferencí a zájmů nadace.
Česko je zajímavé tím, že tu nadace má regionální pobočku, která má na starosti aktivity nejen u nás, ale i na Slovensku a v Maďarsku. Model se opakuje: podobnou kancelář pro širší střední Evropu si tu za Fialovy vlády otevřeli i Reportéři bez hranic.
Nadace v Česku financuje aktivity organizované a spoluorganizované krajně levicovými subjekty, na které chodí i někteří politici Zelených nebo Pirátů. Podporuje také akci s názvem Feministická konference a feministický časopis Druhá směna. Konference se pravděpodobně účastnila i jedna z žen obviněných ze žhářského útoku na pardubickou zbrojovku, byť to teprve musí být prokázáno. Že by nadace platila útoky, z toho nijak nevyplývá a takový závěr by byl přehnaný; dohledatelné jsou spíš určité spojnice a linie mezi lidmi a organizacemi, kteří se v týchž strukturách a sítích pohybují.
Komplikací je, že pražská pobočka na rozdíl od řady jiných neziskovek nezveřejňuje výroční zprávy — respektive jen zákonné minimum. Zjistit se tak dá pouze to, že příjmy i výdaje každoročně rostou. Dotazy na to, odkud přesně peníze pocházejí a jaký je podíl soukromých dárců, zůstaly bez odpovědi. Dominantně ale prostředky jedou z berlínské centrály, která je podle zákona dostává z německého státního rozpočtu.
Ke stejnému okruhu patří i spolek NESEHNUTÍ, jehož zástupci zasedali v poradních orgánech vlády — až do reorganizace, kterou publikované zjištění o jejich působení nejspíš přinejmenším urychlilo. A že financování tohoto typu není úplně vítaný druh aktivity, dal už najevo i ministr zahraničí Petr Macinka: se zahraničními partnery chce při vhodné příležitosti otevřít, že z jejich peněz je u nás financován spolek Evropské hodnoty.
Zákon o zahraničním financování: „ruský“ jen podle kritiků
Dříve avizovaná vládní snaha o zákon, který by zahraniční financování zprůhlednil, zatím nikam nepokročila. Unikl návrh, spustila se kritika — a téma usnulo. Články tehdy psaly, že jde o „ruský zákon“ napsaný podle ruského vzoru — podle dostupného srovnání předloh přitom šlo v jádru spíš o překlad americké normy.
Srovnání s podobně laděnými předpisy v západních zemích, tedy v členských státech Evropské unie nebo v Austrálii, vede k jedinému závěru: uniklý návrh, který koloval po redakcích a pak v médiích, nebyl zdaleka nejtvrdší. Řada liberálních novinářů ho přitom líčila jako drakonickou normu, která by tu znamenala konec svobody a demokracie. Stačilo by si najít čas a podívat se na západ od nás.
Návrh navíc podle dostupných informací neobsahoval žádné trestní sankce typu odnětí svobody. V řadě západních států ovšem takové sankce v obdobných zákonech existují — za zatajování informací nebo ničení důkazů tam hrozí i vězení. Tak daleko zjevně nikdo z vládní koalice jít nechtěl a konsenzus na tom nebyl. Téma by ale zapadnout nemělo: pokud stát opakovaně nedokáže dohledat, odkud peníze pro jednotlivé subjekty přicházejí, je otázka, jestli se tím vůbec někdo zabývá.
Deep state, BIS a travič, který neexistoval
Tam, kde se původ peněz z výroční zprávy vyčíst nedá, by v normální situaci měla nastupovat kontrarozvědka. Struktury, které premiér Andrej Babiš označuje jako deep state, nejsou konspirace — jsou vlivné, mocné a rozkrýt se dají i z omezených veřejných zdrojů. Obraz, který z takového pátrání vychází, je poměrně tristní: volené politické reprezentace pak mají potíž prosadit to, s čím do funkcí šly.
Vedle toho působí staré priority tajných služeb bizarně. Připomínkou budiž kauza údajného ruského agenta, který měl pobíhat po Praze s jedem na komunální politiky. Kontrarozvědka tehdy naletěla na vzájemné soupeření lidí na ruské ambasádě, kteří si chtěli navzájem uškodit, a hnala se za vrahem, který neexistoval — ostuda, na kterou se v Bezpečnostní informační službě a osobně u Michala Koudelky nejspíš rádo zapomíná.
Mluví se o tom, byť to zatím nebylo oficiálně potvrzeno, že Michal Koudelka po uplynutí druhého mandátu, který končí v únoru příštího roku, pokračovat nemá, a že nástupce se vybírá na straně vlády a premiéra. Je v tom ovšem past: i Koudelka je součástí týchž struktur, které Babiš kritizuje, a jedna část deep state jinou odhalovat nebude. Prosadit kandidáta, který se těmito věcmi skutečně zabývat bude a bude sloužit zájmům státu, je proto pro premiéra a vládu velký úkol.
Ministerstvo zahraničí ruší členství v bruselském institutu
Z resortů se plnění slibu, že se něco udělá se zakořeněnými, nikým nevolenými strukturami, daří nejvíc ministerstvu zahraničních věcí pod vedením Petra Macinky. Peníze z tohoto ministerstva dlouhodobě mířily například k Asociaci pro mezinárodní otázky a k Evropským hodnotám.
Druhým případem je členství v Bruselském institutu pro geopolitiku (BIG). Česká republika do něj vstoupila z iniciativy bývalé Fialovy vlády a je jeho členem od roku 2023; patří do zhruba osmičlenné skupiny evropských států, které institut podporují a posílají mu každoroční členský příspěvek. Ten letos podle ministerstva zahraničí činil 1,7 milionu korun. Samo o sobě zanedbatelná částka — ale takových drobností se dají napočítat stovky a dohromady už dají sumu.
Podstatnější je symbolika. Institut prosazuje hlubší evropskou integraci a zrušení práva veta, tedy představu o Evropské unii, kterou tu razí prezident, nikoli vláda. Analytická produkce autorů spojených s institutem je velmi kritická k Donaldu Trumpovi a jeho administrativě a mluví o hrozbě spojené s krajně pravicovým populismem — což si lze přeložit i jako současnou vládní koalici. Proč by Česká republika měla platit členství v něčem, co prosazuje agendu neslučitelnou s programem vlády, je legitimní otázka. Ukončení členství, které nabude účinnosti s koncem letošního roku, přesto část médií včetně Seznamu a Deníku N kritizovala jako odchod z prestižní organizace.
Paradoxní je i to, že za dva až tři roky fungování institutu na jeho nemnoha akcích nevystoupil nikdo z České republiky. Za 1,7 milionu ročně slabá bilance. A ani tady institut nezveřejňuje výroční zprávy — je ještě méně transparentní než německá nadace. Kromě podporujících států v jeho zázemí figuruje investiční skupina Merifin; komu patří, se dohledat nepodařilo. Bruselská transparentnost ostatně nikdy nebyla silnou stránkou — připomeňme vyjednávání Ursuly von der Leyenové s šéfem Pfizeru o nákupu vakcín, jehož textová komunikace se k vyšetřování nikdy nedostala.
Dům zahraniční spolupráce: Erasmus, brožury a mikroagrese
Běžný občan nejspíš ani netuší, že Dům zahraniční spolupráce existuje — přitom jde o důležitou instituci, která za Českou republiku spravuje peníze z programu Erasmus+. V současném rozpočtovém období, jež končí příští rok, bylo na Erasmus+ vyhrazeno zhruba 634 miliard korun pro celou Evropskou unii; na Českou republiku z toho připadlo 2,5 miliardy. Ve srovnání s členským poplatkem bruselskému institutu částka nikoli zanedbatelná.
Velká část těch peněz jde na výměnné pobyty českých studentů a vědeckých pracovníků, proti čemuž lze těžko něco namítat. Vedle toho má ale Dům zahraniční spolupráce, spadající pod ministerstvo školství, i vlastní aktivity — třeba osvětové brožury vydávané v uplynulých letech. Čtenář se z nich dozví o zlu, jakým je patriarchát nebo globální oteplování, o tom, že bychom neměli jíst maso, že jednou z forem mikroagrese je situace, kdy muži mluví déle než ženy, jak jsou důležité kvóty a že bychom se všichni měli inspirovat hnutím Black Lives Matter. Část materiálů byly překlady.
Něco z toho bylo financováno z fondů Evropské komise, část s největší pravděpodobností ze státního rozpočtu. Dotazy, co přesně šlo odkud, mířily přímo na ředitele Michala Uhla, absolventa genderových studií — ten se odmlčel a jen si prohlédl LinkedIn tazatele. Odpověděl až mluvčí ministerstva školství.
Zda tahle linie skončí, nebo pokračuje, jasnou odpověď nedostala. Vedení ministerstva sdělilo, že činnost Domu zahraniční spolupráce je v souladu s programovým prohlášením vlády a měnit se na ní nic nebude. Kde přesně se v programovém prohlášení píše o škodlivosti patriarchátu, o mikroagresi při delším mluvení mužů nebo o tom, že se nemá jíst maso, ovšem nikdo neukázal. Genderová problematika je přitom silně akcentovaná i na webu samotného ministerstva, které zároveň podporuje program Jeden svět na školách organizace Člověk v tísni, provázaný dál s Nadačním fondem nezávislé žurnalistiky. Že se do čela resortu vrátil právě Robert Plaga, budí otázky i mezi lidmi blízkými vládě — podle řady hlasů by se hodil spíš do vlády minulé.
Vnitro na půli cesty: zpráva o extremismu bez SPD
Na ministerstvu vnitra se něco pohnulo: SPD už v každoroční zprávě o extremismu uvedena není a rozpuštěn byl Krizový informační tým (KRIT), vzniklý za Víta Rakušana — tedy útvar, z jehož vlastních doporučení plynulo, že nepřítele je záhodno jmenovat a zostudit a že sledovat je třeba i nálady zaměstnanců státu. Centrum proti hybridním hrozbám, které vzniklo ještě za ministra vnitra Milana Chovance, ale funguje dál.
Situace je tedy rozporuplná — jsme někde na půli cesty. Vyrazilo se správným směrem, což je základ úspěchu, jenže je to teprve začátek a mělo by se jít dál. Dvoukolejnost se projevuje i na samotné letošní zprávě: SPD v ní sice není, ale podle dostupných informací tam původně byla a zmizela až předtím, než se materiál dostal na vládu. Návrh, který na vládu putoval, to naznačuje docela přesně — nesedělo v něm číslování, jednotlivé sekce byly očíslované a část z nich prostě přeskočená. Potvrzuje to i informace jistého deníku, který se nad chybějící SPD pohoršoval.
Nasvědčuje tomu i to, že lidé, kteří se na tvorbě zpráv o extremismu dlouhodobě podíleli, z ministerstva odcházejí. Šlo o lidi z odboru bezpečnostní politiky, pod který organizačně spadá i Centrum proti hybridním hrozbám: odešel jeho šéf Radek Šubrt a s největší pravděpodobností i jeden z analytiků, Jiří Pětioký, který se podílel ještě na letošním návrhu — dokládají to metadata souboru.
Co tito úředníci v uplynulých letech prosazovali, se dá u části z nich dohledat: blokování webů, podporu Krizového informačního týmu a podporu kampaní, jimiž Centrum proti hybridním hrozbám veřejně zesměšňovalo a pranýřovalo své kritiky. Tedy přesně pozici, kterou reprezentovalo bývalé vedení Víta Rakušana.
Jednou ze součástí této agendy je i koncept takzvané předsudečné nenávisti, který tvoří významnou část zpráv o extremismu. Je to delikátní a potenciálně problematické téma: typy výroků, které pod předsudečnou nenávist spadají, se neustále rozšiřují a mohlo by to velmi brzy vést k tomu, že by člověk nesměl říct téměř nic na ničí adresu, aby se to náhodou někoho nedotklo. Projevilo se to i v novelizaci trestního zákoníku, kterou provedla ještě Fialova vláda: trestně postižitelné jsou od té doby i kritické komentáře na adresu sexuálních menšin, což do té doby zákon nekryl — dosud šlo o xenofobii, antisemitismus a podobné skutkové podstaty.
Když vláda celé měsíce a roky před volbami deklarovala, že chce rozvolnit pravidla svobody projevu, měla by se kromě zákonné úpravy podívat i na to, čím se Centrum proti hybridním hrozbám zabývá a jak k věcem přistupuje. Rozpouštět se zjevně nechystá a na pořadu dne to není, ale zásadní revize by na místě byla. Klidně by mohlo začít u zahraničního financování neziskovek — pokud někde hledat příklad hybridní hrozby, tak právě tam.
Kdo píše pravidla pro 500 miliard z evropských fondů
Poslední a nejčerstvější případ se týká ministerstva pro místní rozvoj a rámce pro čerpání evropských fondů. Podle samotné Evropské komise bude objem peněz pro Českou republiku v rozpočtovém období 2028 až 2034 minimálně takový jako v tom současném, tedy kolem 500 miliard korun — nejspíš ale ještě víc.
Rámec se jmenuje národní a regionální partnerský plán (NRPP) a rozhoduje se v něm o tom, kam ty peníze na dalších šest let půjdou: jestli na školení o pozitivních dopadech vegetariánství a o padesáti různých pohlavích, nebo na dopravní a energetickou infrastrukturu, obranu a sociální služby. Je to kardinální otázka — v jistém smyslu důležitější než třeba krajské a komunální volby, protože jde o obrovské masy peněz, které mohou skončit u organizací protlačujících vlastní agendu.
A právě do přípravy plánu, za který resortně odpovídá ministerstvo pro místní rozvoj, je zapojena nezisková organizace České priority. Není to velká ryba a sama o sobě není podstatná — je to ukázka mechanismu. Založil ji Jan Barta, jeden z významných sponzorů Petra Pavla, který na webu organizace uveden není; dohledat se dá v obchodním rejstříku. Na přípravu plánu jsou vyčleněné peníze z Evropské unie a ty šly mimo jiné právě téhle neziskovce. Vzniká tak uzavřený kruh: Komise si financuje neziskovky, aby pomohly vytvořit pravidla pro to, na co půjdou peníze z Komise.
Nevolené organizace s vlastními zájmy — blízké hradnímu prostředí nebo přímo financované Evropskou komisí — tak mají na distribuci těchto peněz nikoli nevýznamný vliv. Spolurozhodování by bylo příliš silné slovo, ale formovat výsledek dokážou. Že se o podobě pravidel rozhoduje i mimo volené orgány, není v české praxi výjimka; jak se na psaní pravidel podílejí poradci, experti a lobbisté, popisuje samostatný přehled fungování státu.
Po zveřejnění zjištění zavládl na ministerstvu jistý rozruch — dá se předpokládat, že o věci ministryně nevěděla a že jí teď pozornost věnovat bude. Šlo přitom teprve o výkop; pokračování se chystá.
Závěr
Napříč všemi případy se opakuje stejný vzorec. Peníze přicházejí ze zdrojů, které se z veřejných dokumentů nedají dohledat, a míří k organizacím, jež nikdo nevolil, ale které mají vliv na to, co bude stát dělat a za co bude utrácet. Jednotlivě jde často o zanedbatelné částky — milion sem, členský příspěvek tam. Dohromady jde o rámec, v němž se rozdělí stovky miliard, a o strukturu, kterou zvolená politická reprezentace zatím jen opatrně obchází.
