Bezpečnostní architektura, na kterou si svět zvykl po pádu studené války, se rozpadá. Z mnohostranných odzbrojovacích smluv zbyly torzo a vzájemné kontroly armád, které dříve braly napětí špičkám velmocenských konfliktů, se v posledních letech vytratily. Spolu s tím se proměnila i samotná Evropa: na jedné straně se ozývají hlasy o suverénní evropské armádě bez ohledu na národní státy, na druhé straně sudetoněmecké sdružení v Karlových Varech otevřeně přihlásilo k „politickému národu" a definuje se vůči České republice.
Rozhovor s Ladislavem Jaklem, ředitelem politického odboru někdejší prezidentské kanceláře a členem rady Institutu Václava Klause, propojuje proměnu mezinárodní bezpečnosti, oslabování svobody slova a aktuální sjezd sudetských Němců do jednoho obrazu — světa, ve kterém se hranice loajalit posunují jinam, než by čekal člověk vychovaný v národním státě.
Studená válka byla paradoxně bezpečnější
Svět studené války byl podle Jakla ve své podstatě bezpečnější než ten dnešní. Konfliktů sice probíhala celá řada — krvavá válka Francouzů v Alžírsku, americké vojenské angažmá v řadě zemí, etnické a regionální konflikty se stovkami tisíc až miliony obětí — ale díky existenci dvou jaderných mocností, které stály proti sobě, panovalo silné vědomí, že přes určité hranice nelze jít.
Kdo měl jaderné zbraně, ten se podle Jakla už nepokoušel soupeře dloubat do žeber. Obě strany — Varšavská smlouva i NATO — věděly, kde končí tolerovaný prostor pro provokaci, a vzájemné odzbrojovací iniciativy navíc vyžadovaly, aby určité zbraně byly omezovány, kontrolovány a aby se mohly konat reciproční inspekce a účast na cvičeních. To všechno dnes buď neexistuje, nebo je redukováno na minimum.
Paradoxní je, že po pádu sovětského bloku v sobě nový multipolární svět nenese původní pojistky. Rozpad samotného Sovětského svazu nebyl hladký — mocenská vakua, etnické a národnostní spory ve středoasijských republikách a opakované konflikty v Zakavkazsku (mezi Arménií a Ázerbájdžánem) připomínají, že přechod od bipolarity nepřinesl klid, ale jiný druh nestability. Dnes je hráčů na mezinárodním pískovišti více a každý z nich chce z původního uspořádání ukrojit kus pro sebe.
Svoboda slova: cenzura ve jménu boje s Hitlerem
Svoboda slova podle Jakla není pouze problém posledních let. Vždy existovaly výroky, které byly označovány za nekorektní a postupně vytlačovány z veřejného prostoru. Dnes ale zájem o cenzuru sahá dál — máme pocit, že není možné dát někomu pět minut, protože by mohl říct něco urážejícího, a první rozhořčení směřuje k tomu, jaké má kdo právo vůbec mluvit.
Časté ospravedlnění omezení svobody projevu zní: musíme vědět, kdo má „Hitlerovy spády". Jakl namítá, že to nezjistíme nijak jinak, než když necháme lidi mluvit a posuzovat jejich výroky. Příměr s Hitlerem podle něj slouží k ucpávání úst — i sebenehorší výrok je menší škoda než utlumení debaty samotné. I v Norimberku ostatně promluvili obhájci, a v jednom z článků psaných před 25 lety Jakl upozornil na to, že proces by neměl uzavírat předem skupiny lidí podle toho, koho je společensky přijatelné poslouchat.
Mediální pluralita se podle něj má budovat skladbou různě vyhraněných médií a televizí — žádný směr nesmí být šikanován, cenzurován ani umlčován. To je důležitější než korigování jednotlivých výroků. A naopak důvěra v korektnost a moudrost úředníka, který má rozhodovat o tom, co se smí říkat o nelegální migraci, covidu nebo o vztahu k Donaldu Trumpovi, je úsilím, které dříve nebo později naráží na to, že se občanům upírá schopnost si informace ověřit a posoudit samostatně.
Společnost rozdělená do dvou triček
Společenská debata se mezitím proměnila do toho, čemu Jakl říká souboj sympatií. Lidé se hádají jenom proto, že druhý běhá v jiném tričku — vlastnímu hráči se promíjí faul a u protihráče se vidí faul, který nebyl spáchán. To pokřivuje politiku i běžné lidské vztahy v rodinách, na pracovištích a v hospodách.
Věcná debata, ve které jeden řekne „já jsem proto" a druhý „já jsem proti" a oba mohou v klidu pokračovat, ustupuje rituálu identifikace. Vlastní pravdy lidé sami sobě potlačují, protože nejsou „škodlivé", a otevřeně se vyjadřují stále méně. Větší škodu nepůsobí nepromyšlené slovo, ale to, že se přestane vést rozhovor o směru cesty.
Sjezd sudetských Němců a karlovarský program z roku 1938
Jakl je autorem příspěvku ve sborníku k chebskému landsmanu (sjezdu sudetoněmeckého společenství). Připomíná v něm dvě fotografie z Chebu, které stojí ve zdánlivém protikladu: na první nadšení občané vítají Adolfa Hitlera jako osvoboditele, na druhé chebští Němci protestují — ne proti odsunu, jak by se mohlo zdát, ale proti návratu československé moci do města po skončení války.
Připomínka karlovarského sjezdu sudetoněmecké strany před 88 lety je podle Jakla zcela na místě v okamžiku, kdy se delegáti dnešního landsmanu hlásí nikoli k německé národnosti, ale „ke světovému názoru" — k politickému sudetskému, velkoněmeckému a bruselskému „národu" vůči České republice. To je v jeho čtení obdoba programu z roku 1938, který tehdy stál na hraně se státností.
Z hlediska čistě historického přitom Jakl odmítá zjednodušení, podle kterého byli sudetští Němci pouze obětí nacismu. Mnoho ideologických postulátů nacismu se rodilo právě v prostředí sudetoněmeckého radikalismu na konci 19. a v první polovině 20. století; českoslovenští Němci patřili k jeho radikálnějšímu křídlu a ve volbách to potvrdili horlivou podporou tehdejších sudetoněmeckých radikálních politických proudů.
Cheb, Plzeň a paralela s polským Gdaňskem
V chebském konci války Jakl připomíná detail, který obvykle uniká pozornosti. Vrchní velitel posádky, říšský Němec, byl rozhodnut o klasickou bitvu o město. Jeho zástupce — Egerländer, místní Chebák — ho ale sesadil, zrušil rozkaz a oznámil, že přivítá Američany. Bitva, která mohla mít stovky obětí, se nakonec scvrkla na přestřelku s průzkumnou jednotkou. Plzeň podobně, k bitvě téměř nedošlo. Americké ztráty na českém území byly v poměru k jiným bojištím malé právě proto, že se v řadě měst nestřílelo.
Jakl staví proti tomuto obrazu paralelu s Gdaňskem, který má za své druhé rodné město. Pomník obránců gdaňského přístavu, na který se chodí jako k symbolu polského hrdinství, neoznačuje obranu před Němci v obvyklém smyslu — ti, kdo se v prvních dnech druhé světové války bránili poštovními zbraněmi a nakonec byli rozsekáni Wehrmachtem, neutrpěli porážku od „obyvatel Gdaňska", ale od říšského Německa a Hitlera. Gdaňsk se po první světové válce stal svobodným městem pod správou Společnosti národů. Také tam místní německé obyvatelstvo, které se po válce ocitlo mimo svůj stát, prokázalo loajalitu nikoli k novému uspořádání, ale k Hitlerovi — a potvrdilo ji ve volbách.
Politický národ místo národa etnického
Klíčový posun, který Jakl ze sjezdu čte, leží v pojmu „politický národ". Loajalita člověka může být současně rodinná, profesní, etnická, jazyková, kulturní, sportovní i státní. Tyto roviny se nevylučují. Politickou loajalitu k novému státnímu nebo nadnárodnímu útvaru ale podle něj nelze postavit jen tak vedle ostatních — ta totiž rozhoduje, ke které jurisdikci, k jakému státu se člověk hlásí.
Když delegáti sudetoněmeckého sjezdu prohlašují, že jsou „evropští občané", jde podle Jakla o myšlenku, která se ve skutečnosti zrodila u nás — v dlouhodobém tlaku z Bruselu na oslabování pravomocí národních států, v projektech „Evropy regionů" a v rozdrobování státních suverenit. Sudetoněmecký politický národ je v tomto čtení reakcí na trend, který nepřišel z Mnichova ani z Berlína, ale z Bruselu, a teprve tento rámec umožňuje, aby se lidé hlásili k politické komunitě nezávislé na národním státu, jehož jsou občany.
Závěr
Z Jaklovy perspektivy se tři jevy, které dnes vypadají odděleně — rozpad mezinárodních bezpečnostních pojistek, oslabování svobody slova doma a nárok sudetoněmeckého sdružení definovat se jako politický národ vůči České republice — sbíhají do jediné otázky: zda národní stát ještě má sílu uhájit hranice svých vlastních loajalit. Pokud ji ztrácí, je to podle něj méně dílo zahraničních protivníků a více důsledek toho, že vlastní elity považují národní stát za překonaný a otevřeně staví do jeho protikladu projekty, které jsou s ním v rozporu.
