Opozice svolala mimořádnou schůzi Poslanecké sněmovny, aby se pokusila vyslovit nedůvěru vládě Andreje Babiše. Jedním z vládních řečníků byl ministr zahraničních věcí a předseda Motoristů sobě Petr Macinka. Místo obrany každého čísla přiznal, že schodek rozpočtu na rok 2027 je příliš vysoký, vyložil, co pro Motoristy znamená slib „pohlídáme Babiše“, a shrnul obrat, který chce provést v české zahraniční politice.
Hlasování o nedůvěře jako důkaz, že demokracie funguje
Macinka začal tím, že hlasování o důvěře a nedůvěře vládě patří k základním mechanismům parlamentní demokracie a opozice má na mimořádnou schůzi plné právo. Kdo prý poslouchá varování, že je v Česku ohrožena demokracie a vládnou tu antisystémové síly, mohl by se v sále uklidnit: opozice svolala schůzi, vláda přišla, opozice mluví, vláda odpovídá a nakonec se hlasuje. „Tomu se, dámy a pánové, říká parlamentní demokracie, která funguje,“ řekl. Mechanismus vyslovení nedůvěry upravuje článek 72 Ústavy.
Načasování schůze několik dní před volbami ale podle něj mluví samo za sebe. Nikdo prý neočekává, že vláda padne, a nejde tedy o poslední záchrannou brzdu ve chvíli ohrožení republiky. Opozice využila ústavní právo a zároveň získala několik hodin televizního vysílání před volbami. To Macinka nikomu nevyčítal – „to je politika“ – a dodal, že na místě opozice by možná přemýšlel stejně. Hlasování o nedůvěře má podle něj jednu užitečnou vlastnost: nutí vládu zastavit se a říct, co dělá, co se jí podařilo, co ne a kde se koaliční strany liší.
Silná opozice by zemi prospěla, slabá je dárkem pro vládu
Jako pravicový politik věří v konkurenci – nejen v ekonomice, ale i v politice. Konkurence nutí neusnout, obhajovat vlastní rozhodnutí a být lepší. Proto by si přál silnou opozici, která přijde s větou: tento zákon je chybný, tady je náš lepší, vaše priority jsou špatné a tady jsou naše. Taková opozice by byla pro vládu nepříjemná, ale pro zemi užitečná.
Slabá opozice je naopak pro vládu dárkem, nikoli však pro demokracii. Macinka by proto uvítal, kdyby vedle neustálého vymezování vůči Babišovi, Okamurovi nebo jemu samotnému zaznívalo i to, co chce opozice sama nabídnout – ne co chce zrušit, koho porazit a před kým zase zachraňovat republiku. Včerejší expozé předkladatele návrhu by tak podle něj leckdo mohl hodnotit jako „hodinovou reklamu na vlastní bezvýznam“.
Schodek 386 miliard: vysoký, ale koalice je kompromis
K hlavnímu důvodu schůze, rozpočtu, Macinka řekl, že tvrdit, že schodek 386 miliard korun je skvělý, nebude. „Není. Je vysoký. Podle mého názoru je příliš vysoký,“ uvedl s tím, že Motoristé to říkají celou dobu otevřeně a opak nezačnou tvrdit jen proto, že sedí ve vládě.
Koaliční vláda podle něj není sekta, jejíž členové musí každé ráno přesvědčovat sami sebe, že každá večerní dohoda je jejich politický ideál. Koalice je kompromis a kompromis znamená hlasovat i pro výsledek, který by sám za sebe člověk navrhl jinak. Svou váhu ve vládě mají Motoristé, hnutí ANO i SPD, protože tak rozdali karty voliči. Za výsledek nese koalice společnou odpovědnost a Macinka od ní neutíká – předstírat ale nebude, že 386 miliard je číslo, které by si Motoristé napsali na papír, kdyby rozpočet sestavovali sami.
Ukončíme Fialu, pohlídáme Babiše: rozhodne trajektorie
Opozice Motoristům ráda připomíná předvolební heslo, podle Macinky ovšem jen jeho polovinu. Celé znělo „Ukončíme Fialu a pohlídáme Babiše“. Fialu podle něj ukončili voliči, zbývá druhá část.
Rozpočet na rok 2027 je prvním, který vláda připravila v celém rozpočtovém cyklu a za který nese plnou politickou odpovědnost. Je první, ale ne poslední – před vládou jsou ještě víc než tři roky. O tom, zda zvládla veřejné finance, nerozhodne jedno izolované číslo, ale trajektorie. Kdyby vláda za tři roky předkládala rozpočty se schodky blížícími se 400 miliardám, Macinka by to považoval za neúspěch vlády – a pokud by u toho Motoristé byli celé volební období, i za neúspěch Motoristů.
Měřítkem má být, zda deficit klesal, zda se podařilo zbrzdit růst výdajů, odstranit zbytečné výdaje a zda stát postupně přestal utrácet výrazně víc, než vybere. „Tam se už nikdo neschová za nějakou tiskovou konferenci. Ani vláda, ani opozice, ani motoristé.“ Slib, že budou Andreje Babiše hlídat, proto žádá posuzovat podle výsledku celého volebního období, „protože pak už to nikdo neokecá, ani já“.
Motoristé jako pravicová a konzervativní kotva vlády
Hlídáním Babiše ale Motoristé podle Macinky nikdy nemysleli jen kalkulačku ministerstva financí. ANO a Motoristé nejsou stejné strany – kdyby byly, jedna z nich by byla zbytečná. Mají různé voliče, různou historii a jinou politickou DNA. Hnutí ANO je široké hnutí typu catch-all s pravým i levým křídlem, Motoristé jsou menší, ale jasně vědí, kde stojí: pravicová a konzervativní strana, která věří v osobní svobodu a odpovědnost, soukromé vlastnictví, trh, rodinu a národní stát. A nevěří, že úkolem státu je vychovávat dospělé lidi podle momentálně převládající ideologie.
Ve vládě tedy nechtějí být menší kopií hnutí ANO, ale jeho pravicovou a konzervativní kotvou. Nejdůležitější politický spor dnes podle Macinky neprobíhá mezi tradiční pravicí a levicí – spor o to, zda budou daně 19, nebo 21 procent, patřil spíš do konce 90. let. Dnes stojí proti sobě dvě představy o společnosti. Podle první je člověk svéprávný, rozhoduje o svém životě a stát má chránit jeho bezpečnost, svobodu a majetek, stanovit srozumitelná pravidla a jinak mu nepřekážet. Podle druhé je třeba člověka stále víc vést, regulovat, dotovat, zdaňovat a vychovávat – říkat mu, čím má jezdit, jak topit, co kupovat, jaká slova používat a které postoje jsou žádoucí. Motoristé stojí na první straně. „A jestli tomu někdo chce říkat kulturní válka, tak prosím klidně.“
Green Deal a ETS2: klimatická politika jako politika sociální
Prvním příkladem je Green Deal. Pro Motoristy to podle Macinky nikdy nebyla jen technická debata o emisích, ale spor o to, kolik práva má politika zasahovat lidem do každodenního života. Když politika rozhoduje, jaká auta budou za několik let k dostání na evropském trhu, je to i průmyslová a spotřebitelská politika. Když emisní povolenky zdražují energii, vytápění a dopravu, je to politika sociální a hospodářská. A když průmysl kvůli drahé energii a regulacím ztrácí konkurenceschopnost, nelze lidem říkat, ať jsou spokojeni, protože se aspoň splnila nějaká tabulka.
Proto Motoristé chtějí změnu evropské klimatické politiky, odmítají ETS2 i administrativní vytlačování spalovacích motorů. Ochrana životního prostředí má podle nich respektovat ekonomickou a technologickou realitu.
Migrace, svoboda slova a peníze pro neziskovky
Stejný hodnotový spor se vede o migraci. Pomoci člověku v nouzi je správné, ale stát, který nedokáže rozhodnout, kdo vstoupí na jeho území a kdo na něm smí zůstat, přestává plnit jednu ze svých základních funkcí. Ochrana hranic podle Macinky není extremismus, rozlišování legální a nelegální migrace není xenofobie a nesouhlas s konkrétní evropskou migrační politikou je legitimní politický spor.
Podobně u svobody slova: nejde o právo říkat jen to, s čím souhlasí vláda, opozice, novináři, univerzity nebo neziskovky. Smyslem svobody slova je chránit právě názor, který někoho rozčiluje. Meze stanoví zákon, ne společenská móda, aktivistická organizace ani „samozvaný arbitrážní sbor nějakých správných názorů“.
Debata o neziskových organizacích se podle Macinky často karikuje. Nikdo nechce rušit spolky ani zakazovat občanskou společnost – sdružovat se a prosazovat své názory je svoboda. Svoboda sdružování ale neznamená automatický nárok na peníze daňových poplatníků. Kdo chce dělat politický aktivismus, ať přesvědčuje občany a hledá soukromé peníze; je legitimní se ptát, proč by ho měl povinně financovat občan, který s ním nesouhlasí. Stát podobně nemá v kultuře ani ve vzdělávání určovat správný názor a za veřejné peníze vytvářet prostředí, v němž je jeden ideový proud automaticky morálně nadřazený. Pluralita není problém, který má stát vyřešit, ale stav, který má chránit.
Hlídáme v přítomném čase: vysvědčení až na konci období
Tohle všechno je podle Macinky ono „pohlídáme“ – a záměrně v přítomném čase: hlídáme, pohlídáme, ne pohlídali jsme. Vláda je na začátku volebního období a vystavovat jí závěrečné vysvědčení už teď je předčasné. Na konci období bude jasné, zda deficit klesal, co se změnilo v Green Dealu, co se v migraci prosadilo nebo zablokovalo, kolik regulací zmizelo či přibylo a kam tekly veřejné peníze na politický aktivismus.
Tady vidí jeden z podstatných rozdílů vůči části opozice. Česká politika se v minulých letech dělila na strany demokratické a údajně nedemokratické, na ty, se kterými se smí mluvit, a ty ostatní. Tuto představu Motoristé odmítají. „Demokracie není systém, ve kterém všichni slušní lidé spolu souhlasí. Demokracie je naopak systém, který umožňuje lidem zásadně nesouhlasit a přesto spolu žít v jedné zemi.“
Na otázku, jak přesně hlídá Andreje Babiše, nabídl Macinka výčet: tlačit na návrat rozpočtové politiky k odpovědnosti, bránit tomu, aby se každý problém řešil dalšími veřejnými penězi, chránit český průmysl před škodlivými regulacemi, prosazovat velmi přísnou migrační politiku, omezovat státní financování politického aktivismu, chránit svobodu veřejné debaty a připomínat, že stát existuje pro občana, ne občan pro stát. Někdy prý uspějí, někdy uzavřou kompromis a někdy prohrají. „Jsme koaliční strana, ne majitelé České republiky.“ Dokud ale ve vládě budou, tento hlas v ní zazní.
Zahraniční politika: méně aktivismu, více diplomacie
Ve druhé části projevu se Macinka věnoval oblasti, za kterou nese ve vládě osobní odpovědnost. Do Černínského paláce podle svých slov nepřišel dělat revoluci v geopolitickém ukotvení země: Česko zůstává v NATO i v Evropské unii a Spojené státy zůstávají zásadním bezpečnostním partnerem. Změnit chtěl způsob, jakým se zahraniční politika dělá – méně aktivismu, více diplomacie, méně gest, více výsledků, méně automatického přejímání cizích postojů a více vlastního úsudku.
Úkolem ministra zahraničí podle něj není objíždět svět a vysvětlovat ostatním státům, co si mají myslet. „To bývávalo.“ Ministr má prosazovat zájmy České republiky a u každého rozhodnutí se ptát, zda prospěje bezpečnosti země, její prosperitě a svobodě jejích občanů. Pokud ano, stojí za to o ně bojovat.
Spojené státy, Visegrád a střízlivý vztah k Bruselu
Transatlantický vztah zůstává zásadní. Evropa musí převzít větší díl odpovědnosti za vlastní obranu, Spojené státy ale zůstávají nedílnou součástí evropské bezpečnosti. Vláda také obnovila důraz na spolupráci ve střední Evropě: Visegrád podle Macinky není nostalgický klub, ale praktický nástroj pro energetiku, infrastrukturu, konkurenceschopnost, ochranu hranic a koordinaci v Unii. Že se státy visegrádské čtyřky znovu pravidelně scházejí, v uplynulých čtyřech letech zvykem nebylo.
Stejně pragmaticky chce vláda přistupovat k Evropské unii. Motoristé podle Macinky nejsou stranou vystoupení z Unie a nikdy nebyli, nebudou ale ani vydávat další přenášení pravomocí do Bruselu za historický pokrok. Evropa má vážný problém s konkurenceschopností – drahé energie, přeregulovaný průmysl, zaostávání v technologiích – a Brusel na to odpovídá další regulací. Silná Unie přitom neznamená slabší členské státy. Česko proto chce své zájmy v Evropě aktivně prosazovat, „ne je při vstupu do jednací místnosti odkládat v šatně“, jak se podle něj dělo dřív.
Válka na Ukrajině: diplomacie není soutěž v bojovných větách
Vláda změnila i tón debaty o válce na Ukrajině. Rusko napadlo Ukrajinu a Česko má zájem na tom, aby vojenská agrese nebyla úspěšným nástrojem mezinárodní politiky a aby Ukrajina zůstala samostatným státem. Stejně tak má ale zájem na tom, aby válka skončila, protože „válka není PR program“.
Ve válce každý den umírají lidé a úkolem diplomacie podle Macinky není soutěžit v tom, kdo pronese bojovnější větu v rozhovoru nebo na Twitteru, ale hledat okamžik, kdy lze válku ukončit jednáním. Síla a diplomacie nejsou protiklady: „Bez síly nemá diplomacie váhu, ale bez diplomacie nemá síla žádný politický cíl.“
Svět za hranicemi Unie a ekonomická diplomacie
Česká zahraniční politika podle Macinky nemůže končit na hranicích Evropské unie. Ekonomické těžiště světa se přesouvá a rostou regiony, kterým česká politika dřív velkou pozornost nevěnovala – Asie, Indopacifik, Blízký východ, Afrika a Latinská Amerika. Neznamená to, že by všechny tamní státy byly spojenci. Diplomacie ale není umění mluvit jen s těmi, s nimiž se člověk ve všem shodne – „to by bylo velice pohodlné povolání“ –, nýbrž schopnost jednat i s těmi, s nimiž se neshodne, pokud to něco přinese České republice.
Proto vláda klade velký důraz na ekonomickou diplomacii. České ambasády už podle Macinky vědí, že mají pomáhat českým firmám, otevírat trhy, pomáhat se zakázkami, přivádět investice, hledat technologie a budovat bezpečnější dodavatelské řetězce. Diplomacie tím není méně vznešená – je to diplomacie, jejíž užitek občan skutečně pozná.
Skutečné hlasování o důvěře přijde ve volbách
V závěru Macinka přiznal, že vláda není bezchybná, on sám ani Motoristé také ne, a že některá rozhodnutí se nepovedou. „Kdo tvrdí, že při vládnutí nikdy žádnou chybu neudělal, tak pravděpodobně nikdy nic skutečně neřídil.“ Politika se podle něj neposuzuje podle bezchybnosti, ale podle směru a výsledků.
Motoristé vládě důvěru vysloví – ne proto, že by každé rozhodnutí považovali za dokonalé nebo byli spokojeni s každým číslem rozpočtu, ani proto, že by zapomněli, co slibovali před volbami. Ve vládě jsou, aby své priority prosazovali a ovlivňovali věci, které by bez nich vypadaly jinak. Podstatou koalice je podle Macinky neztratit vlastní identitu, ale mandát použít k ovlivnění výsledného směru.
Hodnotit vládu proto žádá až na konci volebního období: podle toho, zda je deficit výrazně nižší, jak si stojí český průmysl a automobilový průmysl, jaké jsou ceny energií a kolik je regulace, jaká je migrační politika, co stát financuje, jaký prostor má svobodná debata, jaké postavení má Česko v Evropě a v transatlantických vztazích a zda diplomacie přinesla občanům a firmám konkrétní výsledky. Ne podle tiskových konferencí, sloganů a toho, kdo ve Sněmovně hlasitěji zakřičí.
První část hesla „Ukončíme Fialu a pohlídáme Babiše“ je podle Macinky naplněna, druhá právě probíhá – a platí i pro rozpočet. Skutečné hlasování o důvěře podle něj nepřijde v jednacím sále, ale ve volbách, kde budou hlasovat občané České republiky. „A přesně tak je to v demokracii správně.“
Závěr
Macinkův projev nebyl obhajobou vlády za každou cenu. Schodek 386 miliard korun nazval příliš vysokým, koalici popsal jako kompromis a slib „pohlídáme Babiše“ rozšířil z rozpočtu na hodnotový spor o roli státu – od Green Dealu a ETS2 přes migraci a svobodu slova po financování neziskovek. V zahraniční politice hájí kurz méně gest a více zájmů: pevné místo v NATO a EU, obnovený Visegrád, jednání o konci války na Ukrajině a ekonomickou diplomacii. Měřítkem úspěchu má být podle něj trajektorie celého volebního období, ne jeden rozpočet.
