Poslanec Patrik Nacher (hnutí ANO) ve druhém čtení v Poslanecké sněmovně podrobně rozebral, proč mu nesedí současný postoj opozice k senátní novele ústavy, která má rozšířit kompetence Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ) na veřejnoprávní média. Ve svém vystoupení odmítl řadu obvinění z „ochočování“ České televize a Českého rozhlasu a otevřeně označil opoziční výhrady za nekonzistentní s tím, co opozice měla čtyři roky ve vlastním programovém prohlášení.
„Měli jste to čtyři roky, neudělali jste to. Teď to obstruujete“
Senátní novela ústavy, která rozšiřuje pravomoc NKÚ na kontrolu hospodaření veřejnoprávních médií, je podle Nachera relativně drobná, ale konsenzuální změna. V programovém prohlášení ji měla minulá vládní koalice — přesto se podle něj za čtyři roky nenašel čas ji prosadit. Trpělivost došla Senátu, kde má opozice většinu, a novelu nakonec poslala do sněmovny přímo senátorka Hana Kordová Marvanová. Nacher připomíná, že v rozhovorech (mimo jiné v duelech na portálu proinfo.cz) bývalý ministr kultury Martin Baxa napsal „NKÚ ano“ — jako souhlas, ne zkratku hnutí. Přesto opoziční poslanci ve sněmovně dnes říkají „podpořili bychom to, ale…“ a obstruují i tuto novelu — i když ji navrhli jejich vlastní senátoři.
Nacher si v projevu nebral servítky: opakovaně se vrací k formulaci, že vždycky se najde výmluva, proč něco neudělat. Posunutí role z opozice do vládní koalice podle něj nezměnilo přístup opozice k podstatě věci — postoj proti rozšíření NKÚ je stejný, jen rétorika se otočila opačným směrem.
Ředitelé ČT i ČRo se kontroly NKÚ podle Nachera nebojí
Druhým argumentem proti opoziční rétorice o „útoku na veřejnoprávní média“ je podle Nachera pozice samotných generálních ředitelů České televize a Českého rozhlasu. Z jednání s oběma vyšlo najevo — a později to oba zopakovali i před novináři — že se kontroly NKÚ neobávají, naopak ji vítají. Nacher dokonce přiznává, že na interních schůzkách prosil ředitele, aby tento postoj zveřejnili nahlas, aby si opoziční poslanci přestali stavět kampaň na zdánlivém ohrožení svobody médií.
Poslanec souhlasí s tím, že o jiných navrhovaných změnách v mediální legislativě (financování ČT a ČRo, samostatný návrh ministerstva kultury) lze legitimně vést politický spor — i obstrukce, pokud jsou avizované dopředu, jsou pro něj přijatelné. Co odmítá, je, že obstrukce dopadají i na drobnou novelu o NKÚ, která je obsahově zcela mimo finanční model veřejnoprávních médií.
Půl roku před volbami zvýšili koncesionářské poplatky
Termín „ochočení“ z opozičních lavic Nacher označil za skandální. Naopak připomíná, že předchozí vláda půl roku před volbami v rozporu se svými předvolebními i povolebními sliby zvýšila koncesionářské poplatky — a tím podle něj sama vtáhla téma veřejnoprávních médií přímo do volební kampaně. „Politika tam šla v přímém přenosu,“ konstatuje s tím, že politickému spektru to v okamžiku zvyšování poplatků rozdělilo role „na hodné a zlé“ — a nyní právě opozice z toho viní vládní koalici.
K opozičnímu výroku o „rušení pořadů a odchodech nepříjemných novinářů“ poslanec připomněl konkrétní data: Václav Moravec odešel až teď, ale konec pořadu 168 hodin Nory Friedrichové i konec Marka Wollnera proběhly za bývalé vládní koalice. Z optiky „kdo zrovna vládl“ tedy patří tehdejším koaličním partnerům — ne hnutí ANO.
Když opozice spojuje obstrukci s fanoušky a derby
Nejostřeji se ale Nacher vymezuje vůči pokusu spojit současné dění s předchozí sobotní eskalací při fotbalovém derby. Část opozice podle něj zarámovala násilí fanoušků jako důsledek „politické kultury, kterou určuje vláda“. Poslanec to označuje za reakci úplně mimo věc. Připomíná, že od 90. let zde proběhla řada fanouškovských incidentů, ale nikoho podle něj nikdy nenapadlo přičítat je tehdejším premiérům či prezidentům — ani Václav Klaus, ani Václav Havel se neoctli v pozici, kdy by za to „atmosférou“ mohli. „Jako by to znamenalo, že kdybyste vládli vy, fanoušci v kuklách by se zastavili před čárou a řekli — ne, my tam nevběhneme, je tu správná vláda,“ shrnul ironicky.
Závěr
Nacherův projev zarámoval debatu kolem NKÚ a veřejnoprávních médií jako příklad obecnějšího chování české opozice — využití každého zákona, projektu i nesouvisející krize jako „kladiva na vládu“. Z konkrétní senátní novely, kterou opozice měla 4 roky ve vlastním plánu a kterou současně podporují generální ředitelé obou kontrolovaných institucí, se ve sněmovně stal druhý jednací den obstrukcí. Pro Nachera je to změna úhlu pohledu na to, kde leží reálný základ pro koaličně-opoziční shodu — a kde už opozice odmítá i to, na čem se zdánlivě sami politicky shodli.
