Sto osm let od vzniku Československa je česká státnost podle bývalého prezidenta Václava Klause v chřadnoucím stavu. Chřadne z domácích důvodů, protože se národ neumí shodnout, i z vnějších, protože tlak na zemi sílí. Právě kombinace obojího je podle něj smrtící. Rozhovor k výročí 28. října se dotýká hodnocení Babišovy vlády, role Bruselu, chování opozice, televizní krizi, oslavy na Hradě i obavy z dnešního Německa.
Chřadnoucí státnost a pokuty za projev bez roušky
Klaus pronáší 28. října tradiční projev před pražským Obecním domem, kde byla v roce 1918 vyhlášena samostatná republika. Tradice vznikla v době covidu, kdy byla veřejná setkání zakázaná a sály zavřené. Přišli tehdy potichu k pamětní desce a projev pronesl bez roušky. Následovaly pokuty za nedovolené shromáždění i za chybějící roušku. Klaus je přesvědčen, že jich dostal nejvíc v celé republice, protože známou tvář lidé udávají nejochotněji. Je to šest, sedm let a už se na to zapomíná. Právě proto je podle něj potřeba si tu dobu připomínat.
Slovo chřadnoucí si vypůjčil od přítele, který mu k svátku popřál „vám a naší chřadnoucí státnosti“. Výraz mu přišel trefný: státnost, budovaná před 108 lety tak těžce a s takovou nadějí, opravdu chřadne. Kdo by si namlouval, že Česko je suverénní stát, žije podle Klause dávno minulostí.
První 28. říjen Babišovy vlády
Letošní 28. říjen je prvním výročím, které připadá na vládu Andreje Babiše. Je to posun k lepšímu proti době vlády Petra Fialy? Klaus odpovídá, že domácí stránka věci se zlepšila, a to jednoznačně. Loni na podzim bylo po volbách a čekalo se, co přijde. Něco dobrého se stalo, ale málo.
Příčiny vidí na dvou stranách. Vláda podle něj postupuje málo důrazně a opozice dodnes nepřijala, že volby prohrála. Neustále vyvolává nové střety, jako minulý týden v Poslanecké sněmovně, a nutí ministry zabývat se něčím jiným, než je jejich práce. Změna je přesto nepochybně k lepšímu.
Proč Češi neslaví 1. leden
Když se slaví 28. říjen, mluví se o mužích 28. října. Tazatel ale Klause považuje za muže 1. ledna 1993, a přesto si Češi vznik samostatné republiky téměř nepřipomínají – na rozdíl od Slováků. Vysvětlení je podle něj prosté: Češi nikdy nepochybovali, že státnost zůstane. Pro Slováky naopak znamenalo rozdělení vlastní stát, zatímco 28. říjen, který je vymanil z uherského područí, slaví jen vlažně. Kdyby se člověk zeptal kohokoli na ulici, co se 1. ledna 1993 stalo, nejspíš by nevěděl.
Dají se obě éry srovnat? Ano i ne. Ze státotvorného hlediska jsou data srovnatelná, úkoly ale byly jiné. Rašínové, Kramářové a Švehlové měli za úkol vybudovat základy republiky, ekonomický systém řešit nemuseli: kapitalismus tu bujel už v posledních dekádách 19. století a vznik republiky ho nijak nezměnil. Po roce 1989 se naopak budoval zcela nový ekonomický systém.
Dřív Německo, dnes Evropská unie
Za první republiky byl nepřítel jasný – agresivní Německo – a většina českých politiků to chápala. Dnešní politici podle otázky z rozhovoru nebezpečí nevnímají. Klaus vidí zásadní rozdíl jinde: v roce 1918 vznikl suverénní stát, kdežto po roce 1993 vznikl stát, který se rychle a dobrovolně stal součástí jiného soustátí, než bylo Rakousko-Uhersko. Tím soustátím je Evropská unie.
Své projevy k 28. říjnu, kterých už pronesl několik desítek, Klaus nikdy nijak nenazýval. Letošní poprvé nese název – odkazuje v něm na zářijový projev předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové ve Štrasburku. Ten je pro něj dominantní událostí, která určuje dnešní dobu. Projev podle něj jasně naznačil, že Česko není suverénním státem a že suverenity mu zbývá stále méně.
Skutečná premiérka sedí v Bruselu
Jak se chřadnutí státnosti projevuje? Hlavně navenek. Lidé stále nedoceňují, o kolika detailech jejich životů se rozhoduje v Evropské unii. Kdo si myslí, že skutečným předsedou vlády je Babiš, mýlí se: skutečnou premiérkou je podle Klause Ursula von der Leyenová. Drtivá většina rozhodnutí padá v Bruselu.
Doma se mezitím vede debata, zda zrušit televizní poplatky. Je to věc symbolicky netriviální, zásadní věci se ale rozhodují jinde. Z Green Dealu se na zemi valí další zdražení energií a elektřiny a o tom se v Praze nerozhoduje. Praha se občas vzepře, ale nemá to význam. Když zaprotestuje několik metropolí najednou, dojde k takzvanému průlomu: nová evropská norma začne platit o rok později, od roku 2028 místo 2027. Na podstatě se nezmění nic.
Evropský volič neexistuje
Pomohla by razantnější vzpoura evropských voličů? Klaus odpovídá jednoznačně ne – a hned se ohrazuje proti samotnému pojmu evropský volič. Předpokládal by jeden evropský lid, a ten neexistuje. Proto pečlivě rozlišuje občany jednotlivých evropských států a obyvatele Evropy. S Finem, Portugalcem, Řekem nebo Kypřanem sdílí kontinent a kulturně civilizační okruh, ne občanství.
Proto ani evropské volby nejsou skutečnými volbami. Klaus připomíná spor s Václavem Havlem, kdy politické strany stály proti jeho neziskovým organizacím: Havel podle něj chtěl vládu vyvolených, strany trvaly na zvolených. V dnešní Evropě vládnou právě vyvolení – eurokomisaři. Šéfka unijní diplomacie Kallasová podle něj není jeho volbou a nemohl hlasovat ani pro ni, ani proti ní, a to ani nepřímo.
Orbán jako varování a rozpočet jako vodítko
Naděje, že volby ve velkých zemích, jako je Francie nebo Německo, přenesou tlak z národních států do Bruselu, Klause příliš nepřesvědčuje. Určitý tlak to vyvolá, Evropská unie je ale mocnější než jednotlivé státy. Za uplynulý rok nabízí výmluvný příklad: v Maďarsku přišel o funkci Viktor Orbán. Pro Klause je to klasická ukázka, jak dříve či později dopadne ten, kdo se Evropské unii vzpírá.
V rozhovoru zazní i jméno italské premiérky Meloniové, která na silný Brusel také občas narazí. Brusel podle tazatele drží národní státy prostřednictvím rozpočtu – jsou tak zadlužené, že by bez něj zkrachovaly, a rozpočet se tak stává nástrojem vydírání. Klaus souhlasí: je to jeho dlouhodobé téma a stojí v něm na stejné straně barikády.
Opozice, která potápí vlastní zemi
V české politice je podle otázky silná generace politiků, které lze nazvat proevropskými, spíš bruselskými – a takto se jevila i minulá Fialova vláda. Klaus jde ještě dál: tito lidé podle něj nemají rádi svou zemi. Autentičnost necítí a nenávist k jinému světonázoru je u nich tak silná, že se jim vyplatí potápět vlastní zemi.
Vidět je to na dnešní opoziční koalici. Míra její zavilosti, arogance a agresivity podle Klause přesahuje vše známé, je z toho zděšen a nevidí cestu, jak to řešit. Míchání evropských věcí do domácí politiky k tomu podle něj strašlivě přispívá.
Brusel si shání vlastní peníze
Dojdou Bruselu někdy peníze? Vlastní nemá žádné, ale přidá si další. Součástí zatím mírně odloženého schvalování evropského rozpočtového výhledu je celá řada pokusů Evropské komise získat nové vlastní zdroje, aby nemusela žádat členské státy. Je to podle Klause přesně totéž jako spor o Českou televizi: ta chce za každou cenu vlastní zdroje, aby nebyla odkázána na to, co jí vláda přidělí.
Dominantním vlastním zdrojem Unie jsou cla. Po zavedení celní unie jdou cla, která by jinak plynula do českého rozpočtu, přímo do Bruselu. Teď Komise zkouší další příjmy, například z emisních povolenek. Kdyby vláda nebyla hloupá, věděla by, že spor nejde jen o miliardy, ale o systém, a v žádném případě by nekývla na to, aby se z nich staly přímé příjmy Unie. Klaus má obavu, že takto silně a čistě to nevidí ani současná vláda.
Druhá televizní krize je u konce
Současný spor o Českou televizi je pro Klause druhou televizní krizí. Tu první zažil před 25 lety jako předseda Poslanecké sněmovny, tedy ve funkci, kterou dnes zastává Okamura. Tehdy se rozčílil tak, že bouchl do předsednického stolu a kovový pásek hodinek praskl. Rozbité hodinky se staly hodně komentovanou událostí.
Druhá krize je podle něj u konce. Ukončila ji věta premiéra Babiše ze sobotního poledne, že peníze pro Českou televizi budou mandatorním výdajem valorizovaným podle inflace. To je podle Klause splněný sen televizáků. Pointou rozpočtového procesu v demokratické společnosti má být, že každý výdaj soupeří s ostatními – s učiteli, policisty, seniory. Když se část položek vytkne před závorku, uspokojí se přednostně a na ostatní zbyde, co zbyde, je to karikatura celého procesu. Babišovo prohlášení Klause odzbrojilo a krize je podle něj nezajímavá. Televize se ale bude bránit dál, protože jí to nestačí.
Ukradený 17. listopad
Hned po 28. říjnu přichází 17. listopad. Tazatel, který se hlásí ke generaci novinářů listopadu 1989, ho považuje za ukradený svátek a letos očekává oslavy ve znamení boje za svobodu médií. Dřív se v ten den bojovalo proti Andreji Babišovi, letos se bude bojovat za Českou televizi. Absurdní je to podle tazatele proto, že Česká televize není svobodná ani nezávislá.
Proč Klaus chodí na Hrad
Klaus chodí každoročně na oslavy 28. října na Pražský hrad a pravidelně za to sklízí kritiku – že se tváří, netleská nebo dává najevo nesouhlas. Proč tam tedy chodí? Je to svátek české státnosti a on byl prezidentem i politikem této země tak dlouho, že nechce vyklízet bojiště a nechat ho jen druhé straně. Novináři pak komentují, jak se tvářil u kterého vyznamenaného. S věkem se prý tváří méně, protože zmoudřel, potlačit to ale nedokáže a nevidí důvod to dělat. Trpí tam někdy hodně? Někdy ano.
Ironii vidí tazatel v tom, že současná hlava státu podle něj mluví o budoucnosti Česka ve Spojených státech evropských, o zrušení koruny a o opuštění práva veta. Klaus chtěl nejdřív počkat, co přinese letošní hradní projev. Ten loňský byl podle něj opatrnější a silnými výroky se nevyznačoval. Nic pozitivního nečeká, jde jen o to, jak moc se bude vztekat.
Strach z Německa a delegace saské AfD
Francouzská města hoří, v Itálii se zapaluje, málem i milánská katedrála. Má střední Evropa šanci zachránit původní evropskou civilizaci tím, že se od západních ideologií odstřihne? Klaus si není jistý. Bylo by k tomu potřeba něco výslovně dělat, a na to by země potřebovala klid a úspěšně řešit domácí věci.
A pak je tu Německo. Jako Čech a soused velkého Německa, který zná minulost, se Klaus vývoje v Německu znovu bojí a říká to nahlas. Když poslouchá kancléře Merze, slyší výroky, kterých se opravdu obává. Vadí mu i to, jak německá politika zachází se stranou, která má podle průzkumů 30 procent voličů a se kterou nikdo nemluví.
Klaus přidává čerstvou zprávu: z natáčení míří do svého institutu, kam přijíždí delegace vrcholných představitelů saské AfD – předseda zemské organizace a předsedové krajských organizací z Drážďan, Lipska a dalších měst. Připomíná, že Německo je federace a jeho spolkové země mají váhu států – Sasko rozhodně není Pardubický ani Zlínský kraj. Když ho před několika týdny požádali, aby delegaci přijal, bez mrknutí oka souhlasil. Pak zjistil, že kolem návštěvy je obrovské drama a německé velvyslanectví vyvíjí tlak, aby se s delegací nikdo nesetkal. Ve sněmovně delegaci přijímá i Okamura. Pokud tady nikdo nenajde čas si s nimi promluvit, je to podle Klause známka, že nám není pomoci.
Válka, mír a slovo, které se stalo nadávkou
Letošní projev k 28. říjnu věnuje Klaus z velké části otázce války a míru. Kancléř Merz je pro něj bohužel obhájcem války a zbrojení a na to je podle něj třeba říct rezolutní ne. Nemůže přijmout oslavování řinčení zbraní ani to, že se slovo mír dehonestuje jako projev zbabělosti. Všechny střety v dějinách skončily buď totální likvidační válkou, nebo jednáním a kompromisem. Váleční jestřábi obou pohlaví si přesto myslí, že je to správně.
Totéž do jisté míry platí o Francii a prezidentu Macronovi. Čím větší problémy doma, tím bojovnější rétorika navenek. Klaus to označuje za náhražku řešení domácích problémů, útěk k vnější události – a Macron je v tomto smyslu tragédie.
Mečiar, Havel a vojsko na Slovensko
Na závěr přichází řeč na rozhovor bývalého slovenského premiéra Vladimíra Mečiara, s nímž Klaus stál u rozdělení federace. V titulku zaznělo, že Václav Havel chtěl poslat na Slovensko vojsko. Klaus viděl jen titulky, ale odpovídá zodpovědně: o žádném plánu vyslat vojsko na Slovensko nikdy neslyšel, ani na oficiálních jednáních federální vlády, ani v kuloárech. Že v chaotické době padaly nejrůznější nápady, si představit dovede, interních diskusí na Hradě se ale neúčastnil.
Pokud by se něco takového opravdu zvažovalo, je to podle Klause spíš důkazem, že dohoda se Slovenskem a s Mečiarem byla správná. Zvolené řešení podobné úvahy navždy vyloučilo a mělo by se o něm mluvit jako o úspěšném vyřešení: Česká republika vznikla pokojnou cestou.
Závěr
Klausův obraz země k 108. výročí vzniku republiky je dvojí. Doma se po volbách situace zlepšila, i když vláda postupuje málo důrazně a opozice se s porážkou nesmířila. Navenek však suverenita mizí: rozhoduje Brusel, který si shání vlastní peníze, a sousední Německo pod kancléřem Merzem mluví jazykem zbrojení. Odpovědí má být státnost, která se nevzdá, odmítnutí války a ochota mluvit i s těmi, s nimiž ostatní mluvit nechtějí.
