Právo platit hotově nepatří jen do zákona, ale do ústavy. Bez vlastní měny a bez bankovek by byla Česká národní banka zbytečná a stát by předal další kus suverenity do Evropské unie. To je hlavní teze nezávislé senátorky Daniely Kovářové, advokátky se specializací na rodinné právo, která zastupuje obvod Plzeň-město. Stejně nekompromisně mluví o hospodaření České televize i o návrhu zrušit u vraždy promlčení.
Devótní usnesení k výroční zprávě České televize
Výroční zprávu České televize projednává Senát podobně jako desítky dalších zpráv, kterých za rok proteče horní komorou zhruba padesát. Kdyby ji senátoři vzali suše na vědomí, nebyl by důvod cokoli namítat. Ze židle Kovářovou zvedlo doprovodné usnesení, které přijal jeden senátní výbor a jeden podvýbor: prosté schválení zprávy měly doprovodit věty o tom, že Česká televize je hradbou bezpečnosti v zemi a svorníkem názorů mezi lidmi. Pod takový text se odmítla podepsat.
Osobní účet v tom podle svých slov nemá žádný. Televizi vypnula v roce 2020 v době covidových restrikcí a od té doby ji nezapnula, takže jí je poměrně lhostejná.
Spouštěčem nebyl program, ale poplatky
Že se veřejnoprávní televize drží několik měsíců v první pětce témat, má na svědomí předchozí ministr kultury: navzdory slibu, že poplatky zvyšovat nebude, je zvýšil. Naštval tím i lidi, kteří se na televizi nedívají a jinak by jim byla lhostejná — nová podoba poplatku dopadla i na majitele chytrých telefonů a podle počtu zaměstnanců zatížila firmy. Ve většině stavebních a jiných firem se přitom na televizi nikdo nedívá. Kdyby k tomu loni nedošlo, televize by nikoho nezajímala.
Co Kovářové vadí víc než samotná částka, je nemožnost vést o veřejnoprávní televizi normální debatu. Před třiceti lety byly k vysílání potřeba kmitočty, dnes umí natáčet a sdílet každý youtuber i dvanáctiletý kluk. Otázka, co má televize ještě dělat a co dělat naopak už nemá, se ale sotva stihne položit — kdo ji vysloví, je okamžitě zařazen do negativní kategorie a debatu někdo rychle zablokuje.
Jediná nezávislá senátorka
Ke svému mandátu si Kovářová přidává upřesnění, na kterém si zakládá: je jedinou nezávislou senátorkou v horní komoře, protože jako jediná ze všech sbírala podpisy na kandidátní listinu sama a není zařazena v žádném stranickém klubu. Výhodou je, že není nikomu zavázaná a nepodléhá jednotnému stanovisku klubu.
Nevýhody vyjmenovává stejně věcně. Sama neprosadí nic, pro každý návrh musí hledat podporu a nemá finanční ani personální zázemí, které kluby mají. První dva roky jí trvalo, než se dostala k informacím, které ostatní senátoři dostávají přes kluby. Barikádu si proto podle svých slov nestaví — každý návrh posuzuje po svém a názor si koriguje mezi voliči, protože ve svém obvodu žije, jezdí po něm a chodí do hospod i na sportoviště.
Stejná kapsa, ale šetřit se dá všude
Jestli bude televize placená z poplatku, nebo ze státního rozpočtu, je z jejího pohledu jedno — rozpočet se stejně plní z příspěvků občanů, jde tedy pořád o tutéž kapsu. Podstatné je hledět velmi přísně na hospodaření. Když sama chodí do televizních studií, vidí, kolik lidí se kolem ní točí v České televizi a jak výrazně menší tým to zvládne jinde, kde přenos zajišťuje jeden až dva lidé.
Šetřit se podle ní dá všude a krizoví manažeři to běžně umějí. Jestliže úspory hledají všechny státní instituce, musí je hledat i veřejnoprávní televize. Malé televize a youtubeři navíc dosahují podobných čísel sledovanosti jako některé pořady České televize — s minimem nákladů.
Proč je hotovost důležitá
Důvodů má několik a začíná u dětí: kdo je učí zacházet s penězi, ví, jak je to složité, a v čistě bezhotovostním světě si peníze nikdy neohmatají. Hotovost drží člověka u počítání a kartou se utratí víc. Bezhotovostní platba je navíc vysledovatelná stopa — kde jste byli a co jste nakupovali — a výsledkem jsou personalizované reklamy.
Hlavní důvod je ale měnový. Bez české měny a bez české hotovosti by byla Česká národní banka úplně zbytečná a stát, který pustí vlastní měnu z ruky, předá kus suverenity do Evropské unie. Té přitom podle Kovářové odevzdáváme kus pravomocí každým rokem v jedné oblasti za druhou, takže je škoda přijít i o tuhle.
O ženách, mužích a slovu hostka
Poznámka, že vyšší útratu kartou zná skoro každá žena, jí ve studiu vysloužila námitku, že jde o typický stereotyp a že host má měřit ženám i mužům stejně. Kovářová trvá na své zkušenosti rodinné advokátky: muži i ženy jsou si rovni, pokud jde o podpásovky, hlouposti a záludnosti, ale standardní muž se chová jinak než standardní žena a ona to po šedesáti letech života a letech v rodinné advokacii vidí denně. Slova typu hostka odmítá jako nesmysl.
Právo na hotovost do ústavy — chybělo pár hlasů
Návrh zakotvit právo na hotovost přímo do ústavy předložila Kovářová v čele skupiny senátorů a neprošel o pár hlasů. Kritici argumentovali tím, že přece kdekdo z nás občas platí bezhotovostně. Jenže povinnost přijímat hotovost mají všichni podnikatelé už dnes — je uložená zákonem, tedy předpisem nižší právní síly. V praxi se nedodržuje, nikdo to nekontroluje a žádné zásadní problémy z toho neplynou.
Právě proto jí zákon nestačí. Nad zákony stojí ústava a nad ní ještě mezinárodní úmluvy, zatímco vyhlášky ministerstev jsou úplně dole; přehled vrstev právního řádu ukazuje, oč v tom rozdílu jde. Zákonná úroveň podle Kovářové není málo — jenže na scénář, kvůli kterému právo na hotovost prosazuje, nestačí.
Euro, digitální euro a slovenský precedent
Scénář, kterého se obává, má dvě podmínky: přijetí eura a prosazení digitálního eura s nařízenou digitalizací plateb. Pak bychom o hotovost přijít mohli a nebylo by čím se bránit. Slovensko si právo na hotovost do ústavy zapsalo a Evropská centrální banka mu vzkázala, že na to nemělo právo, protože svoji měnu už v ruce nedrží.
Bořit dnešní zvyklosti přitom nechce. Ať si jeden obchodník bere jen platbu kartou a hospoda na vesnici jen hotovost — svoboda volby platí a dohoda dvou lidí o formě transakce je podle ní víc než zákon. Hotovost chtěla do ústavy jen proto, aby ji nebylo možné vzít shora.
Konec hotovosti by šedou ekonomiku nesmetl
Představa, že se zrušením bankovek zmizí ekonomická kriminalita, nezdaněné příjmy a šedá ekonomika, podle Kovářové neobstojí. Kdo chce podvádět, cestu si najde vždycky. Ukazuje to i vznik bitcoinu: nebankovní transakce začaly probíhat dřív, než pro ně kdokoli hledal právní rámec — stejně jako se odedávna směňovalo za mušle, prstýnky nebo sůl. Legislativa přišla až potom a hledala, jak už existující praxi zlegalizovat. Kdo chce převádět peníze mimo stát, prostě si svou cestu najde.
Blackout: když nejde signál, platí jen bankovky
Nejsilnější argument přišel s loňským blackoutem. Postavit stát jen na digitální formě — a nejde přitom jen o platby — je riskantní: systém je napadnutelný hackerskými útoky a bez signálu nefunguje vůbec. Kovářová byla v době výpadku v Teplicích, kde přestaly fungovat bankomaty. Několik hodin si kávu nebo pivo koupil jen ten, kdo měl hotovost v tašce. Svoji nosí u sebe ráda a mnohokrát se jí to vyplatilo.
Objem hotovosti v Česku roste
Rada platit hotově, kdykoli to jde, a nosit bankovky demonstrativně u sebe je sice správná, ale kupodivu není potřeba: objem hotovosti v České republice neustále roste a lidé k hotovostním operacím inklinují víc a víc. Na námitku, že dojem je spíš opačný, Kovářová odpovídá, že jde nejspíš o pohled z Prahy. V menších městech a na vesnicích nosí hotovost v kapse všichni a mají ji i doma.
Zprávy České národní banky o rostoucím objemu hotovosti mezi lidmi si vykládá tak, že si domácnosti začínají dělat zásoby. Kdykoli někde zveřejní, že bojuje za právo na hotovost, sklidí velmi kladné reakce a potvrzení, že si lidé bankovky doma schovávají — pro případ, že by se zopakovalo něco jako loni.
Čertovo kopýtko: sociální kredity a stát, který je třeba držet zkrátka
Nejhorší na zrušení hotovosti by byla moc, kterou by tím stát dostal. Viděl by do všech našich operací a mohl by s námi víc manipulovat. Došli bychom až ke stavu, jaký je v Číně: udělování sociálních kreditů a omezování peněz tomu, kdo se znelíbí. Za covidových restrikcí, kdy platil zákaz pohybu, by se z plateb krásně dohledalo, kdo ho porušil. Takovou zbraň nechce Kovářová dát státu do ruky.
Tady se jí obě témata rozhovoru spojují. Ve stát důvěru má, ale je podle ní třeba držet ho zkrátka, dávat mu co nejméně pravomocí a na každém kroku ho kontrolovat. Když už veřejnoprávní televizi peníze dáváme, je úplně v pořádku ptát se, co za ně udělá a jak zefektivní hospodaření. Výroční zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu jí potvrzují, že stát je ze všech ten nejhorší hospodář — neexistuje ministerstvo, které by hospodařilo dobře, a NKÚ každoročně zveřejňuje, kde všude peníze utíkají. Jestliže se Česká televize kontrole ze strany NKÚ brání, je na tom podle ní něco podivného: kdo má všechno čisté, nemá se proč bránit.
Proč nechce zrušit promlčení u vraždy
K návrhu, aby se vražda stala nepromlčitelným trestným činem, se Kovářová staví kriticky — a odůvodňuje to tím, že je právnička a řadu let vrahy hájila. Trestní právo je komplex, který vyvažuje práva obviněných, poškozených i všech ostatních účastníků řízení. Nápad zrušit u vraždy promlčení je populární, populistický a hezký, jenže po třiceti, čtyřiceti nebo padesáti letech se dá jen velmi těžko zjistit, co se skutečně stalo. Promlčení proto máme napříč právním řádem, v civilním i obchodním právu, a nepromlčitelné jsou jen genocidní činy a zločiny proti lidskosti — což není výmysl České republiky, ale důsledek mezinárodních úmluv, které jsme podepsali.
Návrh navíc považuje za špatně napsaný. U vraždy je trestná i příprava, takže se zrušením promlčení u vraždy se ruší i promlčení u přípravy — stačí, aby si někdo brousil nože, a za padesát let ho lze odsoudit. Chronologii legislativního procesu to podle ní staví na hlavu: s takovou změnou má přijít ministr, vyjádřit se má legislativní rada vlády, akademici a vysoké školy, ne aby na konci volebního období stačilo zvednout v Senátu kartu a nechat si návrh odmávnout.
Místo dílčí úpravy volá po celospolečenské diskusi o celém komplexu: proč by měla být nepromlčitelná jenom vražda, a ne třeba brutální znásilnění s katastrofálními následky. Opravit by se podle ní zasloužil i samotný procesní předpis, podle kterého se vyšetřuje a ukládají tresty — pochází z doby dávno před rokem 1989. A připomíná i druhou stranu mince: příbuzný nemusí být jen ten zavražděný, může to být i ten, kdo zabil. Třeba patnáctiletý syn, kterého by po padesáti letech stíhali v době, kdy si už nikdo nic nepamatuje a on nemůže na svou obhajobu namítnout vůbec nic.
Závěr
Obě témata drží pohromadě jeden postoj: státu dávat co nejméně pravomocí, na všechno se ho ptát a nic mu nedávat bez kontroly. U hotovosti to znamená ústavní pojistku proti tomu, aby o bankovky rozhodl někdo jiný než my. U veřejnoprávní televize nárok vědět, co za odvedené peníze vzniká. U trestního práva trpělivost místo předvolebního gesta. Svá senátní vystoupení a texty ostatně Kovářová každoročně vydává jako sborník — chystá se už čtvrté číslo, pod heslem, se kterým do voleb šla: normální svět je potřeba chránit.
