Nezávislá senátorka Daniela Kovářová odmítá uvažovat o kandidatuře na prezidentku — místo v Senátu je podle ní výhodnější právě proto, že jí dává svobodu mluvit za lidi z malých obcí a hospod, kteří nesdílejí pražskou agendu o genderu, neziskovkách nebo stávkách v České televizi. V rozhovoru pro Xaver Live otevřela témata, která ji v horní komoře nejvíc pálí: hrozbu pro advokátní mlčenlivost, právo na nedigitální život, ochranu hotovosti i českou korunu jako poslední zbytek státní suverenity.
Proč Kovářová odmítá kandidovat na prezidentku
Volání po prezidentské kandidatuře Daniela Kovářová zatím odmítá. Jako jediná nezávislá senátorka má volnost říkat, co si myslí — a co slyší od voličů ve vesnických hospodách a malých městečkách. Tu svobodu by v prezidentském úřadě podle ní ztratila. Navíc je přesvědčená, že česká společnost na ženu v čele státu ještě není připravená: ženy ženy někdy nevolí, muži ženy nevolí téměř nikdy. Šance protikandidátky proti stávajícímu prezidentovi je proto matematicky malá.
Politik, kterého by si Kovářová přála vidět, nemá být jen slušný, ale především odvážný. Slušných lidí potkává v Senátu řadu — jenže ti za ní chodí poděkovat za nepohodlný výrok mezi čtyřma očima u bufetu nebo na toaletě s tím, že veřejně by si totéž netroufli říct. Odvaha unést náklady nesouhlasu je podle ní v české politice vzácnější než dobré mravy.
Mstivý Senát: co loni neprošlo, dnes vadí
Senát se podle Kovářové po loňské změně poměrů ve Sněmovně chová mstivě. Když měla horní komora stejné barvy jako vláda, procházelo plénem prakticky všechno — i nesmyslné a špatně připravené zákony schválené v rozporu s legislativními pravidly. Po volbách teď Senát zařízne téměř všechno, co přijde ze Sněmovny, a stejné výtky (špatný legislativní proces, urychlené přijetí), které loni nikomu nevadily, se najednou stávají velkou závadou. Sněmovna pak senátní zamítnutí stejně přehlasuje, takže o fakticky o nic nejde — věcná debata o obsahu zákonů ale ztrácí na vážnosti.
Druhý poznatek je úsměvný a smutný zároveň: Senát přijímá nadšená doprovodná usnesení k věcem, které se odehrávají ve vzdálených zemích nebo se v Česku vůbec netýkají běžného života. Jako příklad uvedla Kovářová nedávno přijaté usnesení k národní očkovací strategii, kde proti hlasovala prakticky sama. Vadilo jí, že dokument neobsahuje ani zrnko sebereflexe z covidového období. Kdo chce být připravený na případnou další pandemii, musí podle ní nejprve poctivě vyhodnotit, co se v roce 2020 udělalo špatně — jinak je tlustá čára nad chybami jen pozvánka, aby se opakovaly. Za připomínky k usnesení (nikoli k samotnému očkování) byla obratem označena za antivaxera.
Útok na advokátní mlčenlivost přes „zákon o majetku státu"
Nejcitlivější aktuální legislativou je pro Kovářovou jako advokátku návrh zákona o majetku státu, který má nahradit zákon o Finančně analytickém útvaru a o odčerpávání majetku. V navržené podobě by FAÚ stál nad Českou advokátní komorou a advokáti by měli povinnost lustrovat vlastní klienty a bez jejich vědomí hlásit podezřelé obchody či finanční transakce „nahoru". To je podle Kovářové zásadní prolomení advokátní mlčenlivosti — připadá jí to podobné, jako bývaly poměry v padesátých letech. Legislativní postup pozorně sleduje a doufá, že se návrh podaří zastavit.
Hotovost, koruna a nedigitální život v ústavě
Skupina 22, později 28 senátorů, předložila novelu Ústavy a Listiny základních práv a svobod, která měla ústavně ukotvit ochranu hotovosti, české koruny a práva na nedigitální život. Návrh neprošel — letos těsně, loni také těsně. Paradoxně přitom řada senátorů, kteří nehlasovali pro, samostatně připouští, že právě právo na nedigitální život je třeba řešit, protože stát tlačí občany do digitální komunikace bez ohledu na to, jestli mu rozumějí a jestli si ji mohou dovolit. Návrh proto Kovářová nechala rozdělit na tři samostatné body a hodlá ho zkusit znovu po podzimních volbách, kdy očekává obměnu složení Senátu.
Spojení tří ochran není náhodné. Kdo platí jen digitálně, nechává za sebou kompletní stopu svého života — a právo na soukromí se tím rozpouští. Tlak na digitální euro a postupné krájení limitů pro hotovostní platby na evropské úrovni jdou stejným směrem. Česká koruna je posledním zbytkem národní suverenity: skrz ni může ČNB ovlivňovat kurz a inflaci. Pokud se nástroj měnové politiky předá do Bruselu, lze si o samostatné České republice nechat zdát.
Plzeňská toaleta jako obraz digitalizace v praxi
Na hlavním nádraží v Plzni stojí Kovářové za to každý den vidět, jak digitalizace dopadá v reálu. Po rekonstrukci toalet jdou dvě platební cesty: hodit dvacku, dvířka se otevřou a plynule se prochází, nebo platit kartou. Druhá varianta je tak složitá a pomalá, že u terminálu musí stát zaměstnanec ochranky, který lidem pomáhá ťukat do tlačítek. Maličkost — ale výmluvná. Digitalizace bývá dražší, ne levnější, než činnost se sešitem a tužkou.
Příkladů, kdy realita ukazuje meze digitalizace, je víc. Senát každoročně odkládá účinnost e-legislativy — systému, který měl sám vytvářet právní normy, ale technicky to nezvládá. Stejně dopadla letošní superdávka v sociální oblasti: ministerstvo přišlo do Senátu prosit o odklad účinnosti, protože digitalizace prostě není hotová. Před týdnem se ze stejného důvodu odkládal stavební zákon. Propojenost veřejných rejstříků, o které se mluví roky, nefunguje. A zdravotní dokumentace? Když Kovářová loni dorazila s astmatickým záchvatem na pohotovost na Karlově náměstí v Praze, lékařka jí oznámila, že karta není propojená a všechno si bude muset nadiktovat sama.
Pro digitalizaci platí staré rčení: dobrý sluha, špatný pán. Posílat fotky přes oceán je úžasné, povinné datové schránky pro pokrývače a kadeřnice, kteří doma nemají počítač, jsou zbytečnou finanční zátěží. Banka navíc po pár letech řekne, že na starém mobilu už elektronické bankovnictví neběží — a občan musí kupovat nový. Stát by si měl spočítat, kdy se mu vyplatí občany k digitální komunikaci nutit, a kdy je naopak nutí k zbytečným nákladům.
Právo na nedigitální život jako otázka důstojnosti
Argument, že kdo neumí digitálně, ať se to naučí, Kovářová odmítá. Stát je tady pro občany, ne naopak — a v Česku jde podle průzkumů zhruba o 20 % lidí ve všech věkových kategoriích, kteří digitální komunikaci odmítají. Pro srovnání: kvůli zhruba 4 % sexuálních menšin přijímáme zvláštní legislativu, kurzy a opatření. U pětinásobně větší skupiny lidí, kteří chtějí žít bez digitálního dohledu, se prosazuje opak — povinnost se přizpůsobit.
Právo na nedigitální život souvisí s lidskou důstojností zakotvenou v Listině. Co je důstojného na tom, když někdo brečí, protože si nedokáže zprovoznit elektronické bankovnictví poté, co mu zavřeli pobočku v okolí? Argumentaci přitom posiluje sama Evropská unie — eurokomisař pro spravedlnost při návštěvě Senátu potvrdil, že připravuje dokument, který bude členské státy tlačit, aby k digitální komunikaci nikoho nenutily. I Estonsko, modla digitalizace, nechává pro každou agendu paralelní nedigitální cestu.
Evropská legislativa, akcelerační zóny a větrníky
Evropská unie podle Kovářové překračuje hranice, které si sama nastavila ve svých zakládacích smlouvách. Snaha o jednotnou úpravu daní, rodinného a dědického práva, průkazů pro vozíčkáře či cestovních dokladů znamená v praxi krok ke zrušení národních států. Část senátorů to vítá. Kovářová ne — a přála by si, aby se česká vláda vůči Bruselu chovala sebevědoměji a klidně blokovala vše, dokud Brusel nezačne vyjednávat výměnou „něco za něco".
Nejostřejším aktuálním tématem jsou emisní povolenky a akcelerační zóny pro větrné elektrárny. Vláda chce snížit počet akceleračních zón kvůli odporu občanů a obcí — Brusel ovšem vzkazuje, že nejen že zachová původní počet, ale postaví i další, jinak Česku sebere dotace v jiných oblastech. To už není politika, ale vydírání. K tomu se objevuje stále víc důkazů, že větrníky poškozují zdraví — mohučská studie ukazuje vyšší výskyt srdeční arytmie u lidí v jejich blízkosti. U alkoholu nebo cigaret stačí podobné nálezy k okamžité regulaci, u obnovitelných zdrojů se zdravotní rizika zametají pod stůl. A ochránci přírody, kteří jinak protestují proti každé silnici, najednou mlčí. Návrhy o současných akceleračních zónách jsou navíc jen začátek — odškrtnutý cíl, nikoli konec.
Soudnictví, Ústavní soud a justice na politickém hřišti
Důvěra v justici trpí nikoli rychlostí, ale složitostí. Česko má v evropském srovnání velmi dobrá čísla rychlosti rozhodování — 95 % případů se vyřídí v řádu měsíců. Problém je, že přes mnoho opravných a mimořádných prostředků dokáže nespokojený účastník zdržovat řízení roky a právě tyto extrémní případy se dostávají na titulní stránky. Vina pak padá na soudce, ačkoli viníky jsou zákonodárci, kteří do procesních předpisů přidávali další a další možnosti odvolání.
Ústavní soud je u většiny právníků modla. Kovářová ji nesdílí. Patnáct ústavních soudců jsou obyčejní lidé se svými životními zkušenostmi, předsudky a politickými preferencemi — nezávislost v justici je vznešená teorie, v praxi je každý závislý na své rodině, sociální třídě a platu. Když takový sbor rozhodne v zásadní věci poměrem osm ku sedmi, stačí přesvědčit jednoho soudce, aby se přidal — a rozhodnutí změní životy. Doporučuje proto občas si přečíst odlišná stanoviska (opoziční vota): ukážou, jak je rozhodování křehké.
Ve dvou rovinách Ústavní soud podle Kovářové překračuje své hranice. V rodinných věcech ukládá obecným soudům, že primární je střídavá péče — během deseti let se to propíše až do první instance a soudy ji nasazují i tam, kde rozhádaní rodiče dítě jednoznačně poškozují. A v politice: nedávný rozsudek proti SPD je krásným příkladem soudnictví, které vstupuje na politické hřiště. Politický boj se má vést ve volbách, ne u soudu. Ironií je, že rozsudek padl v době, kdy nám velmi blízké země řeší další útoky migrantů noži.
Stejně problematická je účast soudců v politicky vyhraněných akcích — třeba demonstrace milionu chvilek. Skupinová terapie lidí, kteří věří v jednoho boha, je legitimní; má-li ji ale aktivně podporovat předseda Ústavního soudu nebo jeho manželka, vzniká vazba, která je nebezpečná, protože Ústavní soud funguje jako nepsaná třetí komora parlamentu.
Suverenita, koruna a tabu kolem EU
Referendum o vystoupení z Evropské unie je v Česku téma tabu. Kovářová s tím nesouhlasí — diskutovat se má o všem, co lidi zajímá. Stejné tabu platí u zakotvení české koruny do ústavy. Příznivci Evropské unie argumentují, že jsme při vstupu slíbili přijetí eura. Jenže do Evropské unie se vstupovalo úplně jinak složené — euro bylo v jiné kondici a evropská legislativa se neprotlačovala do každodenního života tak, jako dnes. Změnu situace je třeba reflektovat a podívat se na věc z hlediska českých zájmů, ne politického příslibu z jiné doby.
Tlak na vstup do Spojených států evropských ignoruje, že každá země má vlastní zájmy. Česko je tranzitní zemí — přes nás se přejíždí. Je zemí, ze které odtékají řeky do okolních států — musíme proto hájit zájem zadržovat vodu v krajině. To jsou jiné priority než velkých zemí EU. Spoléhat na to, že velké země budou hájit malé, je naivní. Vysoká politika znamená vědět, s kým se kdy spojit — a to je práce, kterou má dělat česká vláda.
Závěr
Rozhovor s Danielou Kovářovou ukazuje obraz Senátu, ve kterém věcná debata ustupuje politickému revanši, a obraz Bruselu, který bez ohledu na vůli obcí a občanů nutí Česko stavět větrníky a sahá si na poslední nástroje národní suverenity. Ústavní ochrana hotovosti, české koruny a práva na nedigitální život je v této optice nejen technickou novelou, ale obranou prostoru, ve kterém ještě může existovat svobodný občan vůči stále aktivnějšímu státu.
