Říjen přinesl komunální a senátní volby, zrušení poplatků za Českou televizi a Český rozhlas, prezidentovu cestu do Maroka, Trumpův obrat k ruské naftě i masové nepokoje v Evropě. Písničkář, novinář a bývalý disident Ivan Hoffman měsíc prochází se skepsí člověka, který si o vlivu voleb na život nedělá iluze a na velká slova politiků nedá. Nejostřeji se vyjadřuje k veřejnoprávním médiím: stát by podle něj neměl dělat České televizi vymahače peněz od lidí, kteří ji nesledují.
Komunální a senátní volby: jablka a hrušky
Volby život zásadně nemění, jsou ale nejreprezentativnějším průzkumem veřejného mínění, a už proto stojí za pozornost. Letos se konaly souběžně komunální a senátní a míchat je dohromady znamená srovnávat jablka s hruškami. V komunálních volbách se rozhoduje o místní politice, voliči vědí, koho volí, v menších obcích se s kandidáty znají osobně a vybírají podle prospěchu obce. Volby do Senátu jsou naproti tomu soupeřením politických stran, které nominují zasloužilé straníky nebo loajální celebrity.
Svého druhu loajální celebrity mají místo i v komunální politice. V pražských Řeporyjích se do vedení obce vrátil odsouzený exstarosta Pavel Novotný, přestože ODS volby nevyhrála. Vítěz, uskupení Přívětivější Řeporyje, skončil v opozici, protože se spojily ODS, TOP 09 a ANO. Novotný se stal místostarostou a jeho sestra starostkou. Hoffman to komentuje s ironií: zdálky to vypadá, že lidé v Řeporyjích o přívětivější Řeporyje nestojí, a že místo starosty, který dělal ostudu, bude starostkou jeho sestra, je krok správným směrem. Voliče ANO, kteří hlasovali, aby se Novotného zbavili, a teď ho díky ANO mají zpátky, by mohla utěšit hláška z Limonádového Joea: padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina.
Senát zrušit, a než se to stane, osekat
Že by se Senát po obměně třetiny křesel stal akceschopným místem, Hoffman nevěří. Až na výjimky jsou senátoři v politice do počtu, na chod státu mají zanedbatelný vliv a v legislativním procesu jen zdržují a překážejí. Vztah občanů k Senátu nejlépe ukazuje účast ve druhém kole, kdy už je po komunálních volbách: letos k urnám nepřišlo téměř 80 procent voličů. Lidé podle Hoffmana Senát považují za zbytečný a neoslovili je ani kandidáti.
Debata o Senátu má proto smysl jen jako debata o tom, jak se ho zbavit. Nejčistším řešením je změna Ústavy, k té je ale potřeba ústavní většina ve Sněmovně. Než se sejde a uzákoní jednokomorový parlament, navrhuje Hoffman horní komoru osekat. Místo senátorského příjmu, který i s náhradami činí přes 300 tisíc korun, by senátorům stačilo proplácet ušlou mzdu z posledního zaměstnání, a řadu zájemců o dobré bydlo by to od kandidatury odradilo. Pod sankcí ztráty mandátu by měli mít zakázaný jakýkoli kontakt s lobbisty. Zrušit by se měla místa asistentů, aby o křeslo neusilovali amatéři, kteří sami nerozumějí předlohám, jež mají posuzovat. Cestovat by senátoři měli za své a nemuseli by sídlit ve třech historických palácích na Malé Straně: stačila by skromnější nemovitost na periferii, například nevyužitá škola s tělocvičnou. Kdyby si sami uklízeli, začali by si podle Hoffmana vážit lidí, kteří pracují.
Senátorské křeslo by navíc mělo být zapovězeno lidem se stranickou příslušností. Senát jako nadstranická rada starších by se nedělil do soupeřících klubů, všichni by byli členy jediného, totiž Senátu. Politický cirkus stran ve Sněmovně občanovi podle Hoffmana bohatě stačí a nedává smysl, aby měl v Senátu duplicitní šapito.
Porážka ANO a strana pro všechny
Přesvědčivého vítěze letošní senátní volby možná neměly, přesvědčivého poraženého ano. Pro ANO to byl historicky nejhorší výsledek: hnutí obhajovalo jediné křeslo a chtělo změnit poměry v horní komoře na úkor opozice, nakonec nezískalo žádný mandát a o to jediné křeslo přišlo.
Senátní volby jsou podle Hoffmana tradiční příležitostí opozice vymezit se proti vítězům sněmovních voleb a nebylo by to poprvé, kdy je Senát celý jedné barvy. Andrej Babiš podle něj promarnil možnost senátní volby ignorovat a vyjít vstříc většinovému mínění, že je třeba Senát zrušit, a porážce šel zbytečně naproti. Voliči koalice k volbám nepřišli kvůli neplnění volebních slibů, na tom se shodnou příznivci i odpůrci.
Že se Babiš do splnění slibů nehrne, připisuje Hoffman jeho politickému stylu. ANO sám označuje za catch-all party, stranu pro všechny. Snaha nikoho nenaštvat a být s každým za dobře funguje, dokud se ve společnosti nic dramatického neděje. Když je ale společnost rozdělená a zradikalizovaná, strana pro všechny riskuje, že se stane stranou pro nikoho: alibistickým lavírováním opoziční voliče nepřitáhne a vlastní může ztratit.
Poplatky: stát jako vymahač pro Českou televizi
Vláda slíbila zrušit koncesionářské poplatky České televizi a Českému rozhlasu a slib plní. Vládní návrh prošel ve Sněmovně do druhého čtení v sobotu 24. října nad ránem a opozice neprosadila ani jeho zamítnutí, ani vrácení k přepracování. Hoffman takový průběh nečekal. Nejdůsledněji na zrušení naléhala SPD, Motoristé řešili, jak se vlk nažere a koza zůstane celá, a věc se kroutila a brzdila. Po volbách se to změnilo: koalice se rozhodla potěšit své voliče, kterým Česká televize pije krev nebo je jim lhostejná, a přestala řešit, jak se nedotknout citů opozice, která podle Hoffmana s Českou televizí tančí, vaří a intrikuje proti Babišovi.
Způsob financování ale podle něj není hlavní problém. Důležitější je, co v parlamentu připomněl předseda Sněmovny Tomio Okamura: Česká televize pracuje nejen proti zájmům lidí, kteří ji nesledují, ale i proti zájmům země a národa. Kvůli neplacení poplatků poslala za tři roky do exekuce 41 tisíc domácností a firem a vymáhá po nich částky násobně vyšší, než kolik dlužily. Takovou „zlodějinu“, jak ji Hoffman nazývá, podle něj nikdo rozumný hájit nemůže.
Herci, kteří berou peníze od České televize, poplatky obhajují tím, že i z daní se platí věci, které nechceme, třeba politici stran, které jsme nevolili, nebo silnice, po kterých nejezdíme. Z daní se podle Hoffmana opravdu platí kde co, co by se platit nemělo, a to je argument pro posílení přímé demokracie, v níž si lidé sami odhlasují, co platit chtějí a co ne. U veřejnoprávních médií jde o to, zda společnost kultivují, nebo poškozují. Hoffman je označuje za nekvalitní, předražený a toxický produkt, za který by stát neměl převzít odpovědnost. S demonstranty se shoduje v tom, že zestátnění veřejnoprávních médií je chyba. Stát by se měl od České televize a Českého rozhlasu držet dál a nechat tvůrce a jejich publikum, ať si financování i obsah vyřeší mezi sebou. Hlavně by neměl dělat nestátní televizi, slovy Hoffmana, „vymahače výpalného“, jak se to děje dnes.
Opozice, ulice a evropští novináři
Výsledek prvního čtení rozzlobil opozici. Předseda ODS Martin Kupka označil postup koalice za „totální prasárnu“. Hoffman mu do hlavy nevidí, ale soudí, že možná jen špatně snáší nepovedenou obstrukci, protože nic jiného než překážet a zdržovat opozice na práci nemá, a když se nedaří ani to, je to ponižující.
Změnu kritizuje i část veřejnosti a umělecká fronta. Před Sněmovnou se během projednávání shromáždili demonstranti, kteří zůstali i přes noc, provolávali hesla, poslouchali hudebníky a zpívali hymnu. Další akci svolal na neděli spolek Milion chvilek, zaměstnanci ČT a Českého rozhlasu ohlásili na listopad stávku a k upozornění na situaci se připojila divadla po celé republice. Že zaměstnanci stávkují, je pochopitelné, kapři si rybník nevypustí. Politické proklamace se objevily i v sobotním StarDance, kde zaznělo, že kvůli tanečnímu výkonu stojí za to platit koncesionářské poplatky. Do licenčních podmínek takové výroky nepatří.
Hoffman připomíná, že i proti Fialově vládě demonstrovala opozice a vláda se tím ani v nejmenším nenechala rozhodit. Stejně by podle něj měla reagovat i současná koalice: na „kvičení a vřeštění opozice“ nereagovat a dělat to, kvůli čemu ji většina občanů zvolila. Další volby, které mohou změnit vládu, budou v roce 2029, do té doby má koalice pohodlnou většinu a diskutovat s fanatiky je ztráta času. Rozhánět demonstranty vodními děly by bylo namístě, až by kvůli televizním poplatkům začali rozbíjet výlohy, rabovat a zapalovat pneumatiky. Dokud jen veřejně a kolektivně trpí, není důvod jim v tom bránit.
Krok koalice zkritizovala Evropská federace novinářů a znepokojení vyjádřila Evropská vysílací unie. Hoffman v tom vidí nešvar, který se v Evropě rozšířil a je poněkud podezřelý. V lepším případě jde o falešnou profesní solidaritu, v horším o mafiánství. Nejpravděpodobnější mu ale připadá, že čeští novináři povolali na pomoc spřátelené evropské propagandisty, kteří vůbec nevědí, k čemu se vyjadřují.
Referenda o větrnících
Spolu s komunálními volbami se v některých obcích konala i referenda o větrných elektrárnách. Hlasovalo se na 21 místech a jen jedno referendum dopadlo ve prospěch větrníků, a to poměrně těsně v Dětřichově v Pardubickém kraji. Lidé se podle Hoffmana rozhodli dobře a je to jejich demokratické právo.
Proč Babišova vláda převzala od Fialovy vlády nápad s akceleračními zónami, vysvětlují podle něj dvě hypotézy. Podle první si vládu větrná lobby prostě koupila, jde o nesmírně velké peníze a bohatí lidé si politika koupit umějí. Podle druhé vláda jen předstírá zájem větrníky stavět, aby nepřišla o evropské dotace, a až peníze získá, podle zpráv z kuloárů větrníky nepostaví a použije je na nějakou jinou zelenou alternativu. Výsledky referend by měly vládu od podpory větrníků odradit: pokud naslouchá lidem, dostala jasné zadání. Spoléhat na to, že vláda jen získává čas, je ale podle závěru rozhovoru velmi riskantní.
Prezident, Maroko a role vyjednavače
Prezident odletěl na motorkářský výlet do Maroka v době voleb. Podle informací, které pronikly z hradních kuloárů, byl naštvaný, že ho za to všichni peskují a že ho nepodržela opozice, pro kterou podle Hoffmana politicky pracuje. Jak by taková podpora měla vypadat, jasné není. Hrát roli demokrata a ignorovat hlavní svátek demokracie dohromady nejde. Útěchou může být aspoň to, že si prezident výlet nenaplánoval na týden kolem 28. října, kdy předává státní vyznamenání.
Zda hrubá politická chyba poškodí prezidentův mediální obraz, není jisté. Ředitel jedné agentury odhadl, že popularita prezidenta klesne o několik procentních bodů a za pár měsíců se vrátí na původní úroveň, a na tom podle Hoffmana něco bude. Prezident je příliš „fešný“, než aby se od něj odvrátil fanklub, a spřátelená média už lapsus žehlí šířením fámy, že by mohl za Evropskou unii vyjednávat s Putinem o Ukrajině. Pověřit vyjednáváním kapitulace, jak Hoffman říká, „provařeného generála“ sice moc smysl nedává, ale líčit „kompromitovaného motorkáře“ jako evropského lídra je podle něj rafinovaná reklama, která může docela dobře fungovat. Zda se z prezidenta Pavla jako možného vyjednavače mezi Unií a Vladimirem Putinem něco vyklube, se teprve uvidí.
Trump, ruská nafta a Ukrajina
Jasněji než řeči Bruselu hovoří řeč peněz. Slovenský ministr zahraničí Juraj Blanár v rozhlasovém rozhovoru upozornil, že Evropa Ukrajině zbraně platí, Amerika je dodává a Evropa u jednacího stolu vůbec nesedí. Donald Trump nakupuje ruskou ropu, aby snížil ceny benzinu na čerpacích stanicích a pomohl si ve volbách do Kongresu, Ukrajina ho v této souvislosti už nezajímá a jednat chce jen ve formátu Spojené státy, Rusko a Čína. V říjnu uzavřel s Ruskem smlouvu o nákupu nafty a prezidentským dekretem odložil nově schválené sankce a cla. Rusko má na americký a světový trh okamžitě dodat přes 300 tisíc tun nafty a postupně až milion tun měsíčně.
Konzument mainstreamových zpráv může být podle Hoffmana zmatený. Místo rutinních frází o podpoře bojující Ukrajiny, dokud to bude třeba, najednou slyší, že nikdo už nechce posílat Zelenskému rakety Patriot a každý si je radši nechává, že se množí požadavky, aby novým půjčkám předcházel audit těch předchozích, a že Poláci mají plné zuby ukrajinské záliby v oslavách, jak říká Hoffman, „nacistických hrdlořezů“. Že se média už neomezují jen na šíření ukrajinské propagandy, připisuje ostré změně kurzu v Americe. Trump uráží Zelenského, kde se dá, viní ho z pokračování války, kterou přitom podle Hoffmana Američané vyprovokovali, tvrdí, že ukrajinské útoky na ruské rafinerie zdražují naftu na amerických benzinkách, a říká, že za Ukrajince by měl jednat jiný prezident. Trump může zítra otočit, teď to ale nevypadá.
Trump podle Hoffmana brutálně zjednodušil americkou politiku. Heslo Amerika na prvním místě znamená, že Amerika je i na druhém, třetím a všech dalších místech. Bez skrupulí se hlásí k tomu, z čeho byli Američané vždy jen podezříváni: k velmocenské aroganci, sebestřednosti a izolacionismu. Pro spojence USA je to frustrující zkušenost, protože s nimi nelze sdílet jejich zájmy ani jim vnutit své. Nejlépe to vystihuje rozhodnutí nakupovat ruskou naftu a zakázat Ukrajincům útoky na ruské rafinerie poté, co ještě včera na obchod s ruskou ropou uvaloval sankce a vypalování rafinerií ho nechávalo klidným. Amerika potřebuje naftu a u Trumpa účel světí jakékoli prostředky.
Ukrajinský prezident i jeho evropští sponzoři se podle Hoffmana chytají stébla víry, že Trump nebude prezidentem věčně a že demokraté po návratu k moci obnoví štědrou podporu Ukrajiny a spolupráci s Evropskou unií. Vyloučit se to nedá, pravděpodobné to ale není. Dnešní Ukrajina už není slibným soustem, na které si Američané za Bidena brousili zuby. Je to stát zmítaný válkou, ve které nevítězí, s poničenou infrastrukturou a upadající ekonomikou, stát, ze kterého utíká, kdo může, nesplatitelně zadlužený a s hluboce zakořeněnou korupcí. K hodnotám, jako je demokracie, spravedlnost, územní celistvost či suverenita, se politici včetně amerických hlásí, jen když se jim to hodí, a intervenuje se v zemích oplývajících ropou, zlatem, diamanty, úrodnou půdou nebo levnou pracovní silou. Demokraté jsou podle Hoffmana rádi, i když to nahlas neřeknou, že Trump dělá špinavou práci a Ukrajince, kteří posloužili, hází přes palubu. Svět po Trumpovi nebude stejný jako před ním, zdědí ho jeho stoupenci i odpůrci a čekat na minulost je naivní, protože ta nepřijde. Budoucnost, jak zní titulek jedné z Hoffmanových glos, bývala tak skvělá.
Poprava, která se nepovedla
Rozšířená legenda tvrdí, že odsouzenec, který přežije vlastní popravu, získá svobodu. Neplatí. Ve Spojených státech se nepodařilo popravit vězeňkyni ani po dvou dávkách smrtící injekce. V cele smrti čekala 30 let, po nepovedené popravě je prakticky zdravá a zřejmě ji čeká opakování.
Lidskost v tom podle Hoffmana neobstojí. Americký systém svěřuje popravu amatérům, kteří neumějí zabít člověka, a je to absurdní v době, kdy je v některých amerických státech legální eutanazie a obyčejný veterinář dokáže ukončit život psa tak, aby netrpěl. Když už odsouzený popravu přežije, mělo by se to brát jako zásah prozřetelnosti: v civilizované společnosti by měl být omilostněn a kat, který odvedl špatnou práci, propuštěn. Popravu navíc nesmí provádět lékař, musí ji vykonat člověk, který nesložil Hippokratovu přísahu.
Nepokoje v Evropě a střední třída
Demonstrace zachvátily Francii, Portugalsko, Itálii i Španělsko. Jen ve Francii se podle odborářů protestů ve více než stovce měst zúčastnilo přes 800 tisíc lidí, převážně mladých. Oficiálně jde o mládež frustrovanou vládou a zhoršujícími se životními podmínkami, mezi níž se motá pár radikálů, a podle mnoha médií mladí zapalují auta a rabují obchody, protože chybějí učitelé.
Bouřili se hlavně studenti a mladí lidé, ale přidaly se k nim žluté vesty a lidé protestující proti drahotě. Soudě podle obrovské účasti a agresivity budou důvody hlubší než bezprostřední záminky. Kdo za demonstracemi stojí, nelze podle Hoffmana jednoznačně říct: mohou to být migranti a jejich potomci z vyloučených lokalit, islamisté, radikální levicoví progresivci nebo kriminální živly. Přidávají se k nim lidé nespokojení s ekonomickou krizí, zdražováním a sociální nespravedlností, kritici Bruselu i kritici vládní podpory války na Ukrajině. Zdivočelý dav je multikulturní a ideově nesourodý, je produktem globalizace, proti které se bouří, a společným jmenovatelem frustrace je režim, v němž demonstranti nevidí důstojnou životní perspektivu. Sociolog Petr Hampl k tomu dodává, že ve Francii vyrostla generace psychicky labilních lidí, které vedou k tomu, aby si neustále stěžovali a nerespektovali žádná pravidla. A působí tu i nejrůznější páté kolony.
Politické elity, které Evropu zavlekly do dnešní politické, ekonomické a duchovní krize, podle Hoffmana nemají žádnou vizi, jak ji řešit, a to vypadá na válku. Místo války s Ruskem, kterou si vládnoucí elita naplánovala, aby odvedla pozornost od vlastního selhání, to klidně může být válka občanská, v níž se lid bouří proti vrchnosti odtržené od reality. Nerozhodnou o ní středoškoláci, ale střední třída, která pracuje, utrácí a platí daně. Tu dnes netvoří poválečné generace, které budovaly státy a Evropskou unii, ale generace, které blahobyt zdědily. Mentalitou má blíž k mládeži, kterou vychovala, než k rodičům a prarodičům, které duchovně formoval kostel a živila fyzická dřina na polích a v továrnách. Taková střední třída, sekularizovaná, odnárodněná, líná a zchudlá, nemá mládeži co nabídnout, a není vyloučené, že se k demonstrující mládeži spíš přidá, než aby ji odsoudila. Studentské revolty nikdy nekončí tím, že studenti rozpustí parlament a převezmou moc. Budoucnost se odvine od toho, kdo se na revoluční vlně sveze, a bilancovat dřív, než revoluce sežere své děti, znamená dělat účet bez hostinského. Na mysl se přitom vtírají dystopické romány jako Houellebecqovo Podvolení nebo Raspailův Tábor svatých.
Mumie bez informovaného souhlasu
Galerie umění a muzeum Kelvingrove ve skotském Glasgow kvůli novému pravidlu odstranilo z expozice několik částí těl egyptských mumií. Nová pravidla nedovolují vystavovat ostatky osob, které k tomu nedaly informovaný souhlas. Návštěvníci tak přijdou například o sarkofág s ostatky egyptského kněze. Mumie staré dva až pět tisíc let byly v muzeu vystavené od jeho otevření v roce 1901. Přitom celý pohřební kult starého Egypta stál na snaze zůstat navěky, proto pyramidy, hrobky i mumie.
Muzeum provozuje nezisková organizace Glasgow Life a podle Hoffmana jde o velmi citlivé lidi, které zmátl etický kodex Mezinárodní rady muzeí. Kauza se bude řešit, ale výsledek se zřejmě nikdo nedozví, protože podobné absurdity přestanou být mediálně atraktivní, jakmile zvítězí rozum. Hoffman očekává, že se starobylé artefakty vrátí do vitrín a citlivým pracovníkům neziskovky se dostane odborné psychologické péče. Připomíná píseň Mumie svého kamaráda Slávka Janouška z desky Kdo to zavinil, kde zazní staré memento z kapucínské hrobky o tom, že čím jsou dnes živí, tím byli i mrtví, a čím jsou mrtví, tím jednou budou i živí. Takový nápis je podle Hoffmana ideální informovaný souhlas s vystavením. Tutanchamon měl udělat totéž a mohl zůstat v muzeu.
Bachyně Maruna jde na magistrát
Na závěr veselé, nebo spíš naštvané zvířátko. Bachyně Maruna je známou figurou největšího sídliště v Ústí nad Labem. Ve druhé polovině října vyrazila se stádem kamarádů na procházku po městě, u kruhového objezdu podle záznamu kamery způsobně využili přechod pro chodce a pak táhli sídlištěm až k magistrátu. Bylo už ale pozdě večer a žádný úředník je nepřijal. Prasečí protestující si možná chtěli vyjasnit slovník, jakým o nich magistrát mluví na sociálních sítích: říká jim popelnicová prasata a vyzývá obyvatele, aby je nekrmili.
Pro divočáky je městské prostředí bezpečnější než lesní mýtina s posedem pro myslivce, střelba na sídlišti by neprošla a odnesla by ji třeba zaparkovaná auta. V době, kdy se v řadě slovenských měst procházejí medvědi, působí divočáci jako milá návštěva. Ústí má pozoruhodného maskota, kterého mu může závidět i Praha a Brno, a podělit se s ním o potravu, které se člověk už vzdal, je to nejmenší, čím ho Ústečané mohou podpořit. Ke slovu přijde i píseň Karla Plíhala o tom, že špína je jen relativní pojem, a otázka, zda není Maruna proti mnohým z nás docela pěkně vymydlená.
Závěr
Říjnové ohlédnutí Ivana Hoffmana spojuje nedůvěra k institucím, které podle něj slouží spíš samy sobě: k Senátu, který by nejraději zrušil, k veřejnoprávním médiím, která by stát neměl ani financovat, ani za ně vymáhat peníze, k prezidentovi, který vynechal volby, i k evropským elitám bez vize. Vládní koalici radí, aby si opozice a ulice nevšímala a plnila sliby, kvůli kterým ji lidé zvolili, protože právě jejich neplnění ji stálo senátní volby. Ve světové politice vidí konec iluzí: Trump podle něj Ukrajinu odepsal a návrat k minulosti nepřijde.
