Zabránit zrušení hotovosti, ubránit českou korunu a odmítnout migrační pakt jako vydírání Bruselu. To jsou témata, která spojuje jeden princip: obrana svobody jednotlivce i suverenity státu. Senátorka za obvod Kroměříž a advokátka Jana Zwyrtek Hamplová k nim přidává pohled právničky, která se dlouhodobě pere za práva obcí a měst.
Kompetenční žaloba byla od začátku nešťastná
Celý proces kolem toho, jak se prezident Petr Pavel probojoval do delegace na summit NATO v Ankaře, působí nešťastně. Kompetenční žaloba de facto žádnou kompetenční žalobou nebyla a Ústavní soud ji měl odmítnout, nikoli se do sporu zapojovat. Že kolem celé věci vzniklo tolik vtipů, jen dokazuje, že šlo o krok, který prezidentovi neprospěl — možná tentokrát neměl své poradce poslouchat tak moc.
Otázka vymahatelnosti je přitom zásadní. Kdyby vláda Andreje Babiše verdikt nerespektovala, nedělo by se nic. Česká ústava je totiž zčásti deklaratorní a zčásti se respektuje přirozeně — není to mechanismus, který by šlo za každou cenu vynutit. Na tom, že byl celý postup nešťastný, se podle senátorky shodla i významná právní jména, pokud nebyla politicky motivovaná.
Scházelo slovo mír
Na celé misi chybělo jedno slovo — mír. Skutečným tématem podle Zwyrtek Hamplové není ukončení války, ale zbrojení a pokračování konfliktu na Ukrajině. Prezident jel do Ankary tak trochu kontrolovat vlastní vládu, která si nyní stanovuje jiné cíle. A právě absence důrazu na mír je to, co na celé věci vadí nejvíc.
Naděje visí na tom, zda na summit dorazí Donald Trump a sehraje roli pomyslného deus ex machina, který situaci vyřeší. Možná překvapí všechny — očekávání je velké a výsledek se sleduje s napětím. Přát si lze, aby v Ankaře zazněly hlasy volající po konci války a po tom, aby se méně, než více zbrojilo.
Rozdělenou společnost lze snáz ovládat
Celá epizoda zároveň nasvítila hluboké rozdělení české společnosti — na sociálních sítích to působilo jako derby Sparta versus Slavia. Usilovat o klid v duších by mělo být cílem všech zákonodárců. Existují ovšem skupiny, kterým rozkol vyhovuje: rozdělená společnost se snáze ovládá, a tak některé iniciativy typu Milionu chvilek stále vyhledávají nová témata konfliktu.
Typickým nástrojem je to, co lze nazvat politikou přívlastku. Místo argumentů přichází mediální lynč a nálepka: z úspěšné advokátky se během covidové doby stala advokátka „kontroverzní“. Když dojdou argumenty, nastupuje hrubá, často vulgární urážka — například výzva novináře Tomáše Etzlera „nevolte šílené krávy do senátu“. Přitom mít jiný názor a poté si podat ruku je něco, co bychom měli zvládnout.
Proč je senát důstojnější než sněmovna
Jednání senátu působí mírněji, klidněji a důstojněji než jednání poslanecké sněmovny. Důvodem je většinová dvoukolová volba, která funguje jako síto — voliči nejsou hloupí a vybírají konkrétní jednotlivce. Naproti tomu poměrný systém sněmovny může do lavic pustit i ty, které by si voliči sami nevybrali, jen díky procentům politických stran.
Ve výborech se daří najít věcnou shodu napříč koalicí i opozicí: debatuje se nad paragrafy, vyměňují se argumenty, občas se udělá pauza na poradu. Podaří se odlišit odbornou část od té politické, byť při samotném hlasování nakonec často rozhoduje politika namísto vlastní hlavy.
Bez hotovosti jsme totálně pod kontrolou státu
Právo na hotovostní platby by mělo být zakotveno přímo v Listině základních práv a svobod, případně i v ústavě. Hotovost totiž znamená, že člověk je svobodný a může se sám rozhodnout, zda zaplatí kartou, nebo v hotovosti. Je to otázka svobody, ne pouhého zvyku.
Kdyby se hotovost úplně škrtla, byli bychom totálně pod kontrolou státu. Stačí si představit výpadek sítě: v ten okamžik člověk nemůže komunikovat ani finančně. Právě proto by mělo být právo platit v hotovosti chráněno na té nejvyšší úrovni.
Zůstat u koruny, ne přejít na euro
Se stejnou logikou souvisí i právo na českou korunu. Po konzultaci s odborníky a po porovnání toho, jak dopadly jiné země po přechodu na euro, zůstává senátorka zastánkyní koruny — a pokud to odborníci potvrdí, bude to jako zákonodárkyně prosazovat. Nejde jen o sentiment, jak zaznělo z prezidentské strany.
Když prezident mluví o sentimentu, nečte vlastní názor, ale přebírá slova jiných. A tím, že bagatelizuje obhajobu koruny, podle Zwyrtek Hamplové neprosazuje zájmy České republiky.
Migrační pakt je vydírání
Migrační pakt je formou vydírání. Západní země si do svých měst nastěhovaly migranty — připomeňme slavný výrok Angely Merkelové — a když si s následky nevědí rady, chtějí část problému přesunout do České republiky a dalších států. Vzkaz „pokud si nevezmete kus našeho problému, budete platit“ není vyjednávání, ale vydírání. Skupina V4 je v tomto ohledu nekompromisní.
Jako právnička si senátorka je vědoma síly toho slova, a přesto ho považuje za naprosto přesné. Vydírání nastoluje jako téma sám Brusel tím, jaká slova volí. Kdyby skutečně jednal jako partner, mluvil by úplně jinak — to, co předvádí vůči České republice, Maďarsku i dalším, partnerské jednání není.
Vyvázat se z paktu musíme všichni společně
Snaha vyvázat se z migračního paktu by neměla být jen věcí senátu, ale všech státních institucí — nejlépe v čele s prezidentem. Kdyby to začalo právě v senátu, byl by to důvod k hrdosti, možná ale iniciativa vzejde přímo z vlády. Nemělo by nám přitom být jedno, co se děje ve velkých městech Německa, Francie či Velké Británie: první dvě země jsou našimi partnery ve stejné partě a problém je do značné míry společný.
Řešení ovšem nespočívá v přebírání lidí, kteří v Evropě nemají co dělat. Pokud by se část migrantů jen přesunula do jiných zemí, problém se rozprostře na větší plochu a nevyřeší se nic — jen si ho dovezeme domů. Země by se měly spojit a hledat, jak lidi bez nároku na pobyt dostat pryč, a v tom si navzájem pomáhat.
Větrné elektrárny jako znásilnění práva
Masová výstavba větrných elektráren je z právního hlediska znásilněním práva. Pro povolování těchto betonových staveb vznikla speciální, zjednodušená úprava stavebního řízení — obcí a měst se přitom nikdo neptá, pokud stavba není v jejich územních plánech. Zatímco na obyčejný rodinný dům nebo garáž se čeká celé měsíce, pro tyto firmy najednou platí jednodušší pravidla. Pro takové zvýhodnění určitého druhu staveb není důvod.
Za právní úpravou se navíc skrývá řada dalších otazníků. Po konzultacích s odborníky na vodu i energetiku je zřejmé, že jde především o byznys a vše ostatní jde stranou. Proto se senátorka postavila po bok obcí a měst, která většinou nechtějí, aby jim podobné stavby vyrostly kousek od území bez jejich vůle — jednou zasažená krajina se už do původního stavu nevrátí.
Závěr
Napříč těmi nejrůznějšími tématy se vine jeden společný jmenovatel: obrana prostoru pro svobodné rozhodování — ať už jde o hotovost, českou korunu, odmítnutí diktátu v migrační politice, nebo o právo obcí rozhodovat o své krajině. K tomu se připojuje apel na věcnost a vzájemný respekt namísto rozdělování společnosti přívlastky a urážkami.
