Zavedení korespondenčního hlasování do voleb do Poslanecké sněmovny, do volby prezidenta republiky a do voleb českých zástupců v Evropském parlamentu projednávala sněmovna na mimořádné schůzi. Předloha měla umožnit, aby lidé s českým občanstvím žijící trvale v cizině posílali svůj hlas poštou místo cesty na zastupitelský úřad. Z opozičních lavic proti ní zaznělo souvislé odmítnutí, které se netočilo kolem pohodlí krajanů, ale kolem toho, co nový způsob hlasování dělá s rovností volebního práva a s kontrolou nad odevzdaným hlasem.
Proč se hlasy krajanů staly politickým tématem
Průzkumy veřejného mínění tehdy opakovaně ukazovaly narůstající nespokojenost s vládnutím tehdejší pětikoalice Petra Fialy a výraznou převahu opozice ve volebních preferencích. Vládní tábor podle této argumentace ztratil víru ve vlastní schopnost získat přízeň domácích voličů, protože nebyl ochoten změnit politiku, která zemi přivedla k nejhlubšímu propadu životní úrovně v Evropě, k rekordní inflaci, k nesmyslně vysokým cenám energií a k dlouhé hospodářské recesi.
Odtud plyne i motiv, který se v rozpravě opakoval: udržet se u moci pomocí hlasů lidí, kteří v Česku dlouhodobě nežijí, nemají s dopady vládnutí vlastní zkušenost a čerpají informace z hlavních českých médií. Hlasování na zastupitelských úřadech přitom v minulých volbách dopadalo jednoznačně ve prospěch liberálních a progresivistických uskupení. Při těsných výsledcích, kdy se sestavování většiny rozhoduje o jednotky mandátů, může takový balík hlasů ze zahraničí sehrát rozhodující roli.
Korespondenční hlasování navíc nebylo osamocenou změnou. Ve stejné době ležela na stole i novela zákona o státním občanství, a obě předlohy je proto namístě posuzovat dohromady.
Ústavní námitky a nerovnost mezi voliči
Největší výhradou je, že přijetí novely znamená protiústavní narušení základních principů volebního práva. Vyloučit nelze ani to, že část lidí bude v korespondenční volbě hlasovat pod nátlakem a pod dohledem jiných osob, tedy podle cizí vůle, a ne podle své vlastní. Už to samo o sobě je důvod, proč by měl být návrh smeten ze stolu.
Druhou rovinou je nerovnost. Jedna skupina voličů by dostala možnost hlasovat korespondenčně, zatímco domácím rezidentům by tato možnost zůstala upřena a při hlasování mimo bydliště by si museli vyřizovat volební průkaz. Jde o ničím neodůvodněné zvýhodnění jedné skupiny občanů proti druhé. A pokud se korespondenční volba jednou otevře pro nerezidenty, otevírá se tím cesta k jejímu zavedení pro všechny, a v dalším kroku i k volbám elektronickým.
Důsledkem je oslabení důvěry veřejnosti v legitimitu voleb a autority demokratického rozhodování. Namísto voleb jako svátku demokracie by se rozhodování o poměrech v zemi odevzdalo do rukou poštovních a kurýrních zásilkových služeb.
Cesta obálky, kterou nikdo nehlídá
Riziko manipulace nevzniká jen při sčítání, ale už během přepravy. Obálka s hlasovacím lístkem je od chvíle, kdy ji volič vhodí do poštovní schránky, až do jejího otevření ve volební komisi vystavena zásahu zvenčí, a to tím spíš, že je na první pohled patrné, o jakou zásilku jde. Předloha neřeší, jak budou obálky certifikovány ani čím se budou zalepovat, aby je nebylo možné otevřít a znovu uzavřít, případně nahradit jinou obálkou s jiným hlasem uvnitř.
Jako varování slouží zahraniční zkušenost. V Rakousku muselo být kvůli nesrovnalostem při zacházení s korespondenčními hlasy opakováno rozhodující kolo prezidentské volby. V Americe je značná část politiků i veřejnosti dodnes přesvědčena, že prostřednictvím korespondenčního hlasování došlo k rozsáhlému volebnímu podvodu, a země zůstává hluboce rozdělená. Podobné zkušenosti se připomínají i ze Španělska, přičemž posun výsledků měl podle této argumentace pokaždé stejný směr, ve prospěch progresivistických sil. Postoj hnutí SPD byl proto v rozpravě formulován bez výhrad: změny volebních zákonů tímto směrem nepodpoří.
Konkrétní díry v předloze
Výhrady nezůstaly u principů. O písemnosti ke korespondenčnímu hlasování je možné požádat i prostřednictvím osoby s plnou mocí s úředně ověřeným podpisem, což otevírá dveře takzvané volbě v zastoupení, kterou české právo výslovně zakazuje. Třetí osoba tak může zneužít identitu oprávněného voliče a hlasovat za něj, aniž by sama musela být občanem České republiky nebo dosáhla osmnácti let. Stejnou cestou je žádost přes datovou schránku voliče, do níž se snadno dostane někdo z rodiny nebo další lidé, kteří k ní mají přístup.
Nesplnitelná je i podmínka, že zvláštní okrsková volební komise vyřadí zásilky, u nichž identifikační lístek nepodepsal volič. Komise nemá podpisový vzor ani grafologa, takže nemá jak zjistit, kdo se skutečně podepsal. Problematické je také dopisování voličů do výpisu: pokud volič ve výpisu chybí, komise si vyžádá údaje ze zastupitelského úřadu a doplní ho. Měnit voličské seznamy v průběhu voleb ale znamená riziko, že se tímto způsobem hlasy přidají, přestože v Česku smí volit jen ten, kdo je v konkrétním seznamu voličů nebo má volební průkaz.
Nad tím vším stojí zásadní rozdíl v postavení voliče. Odesláním doručovací obálky ztrácí volič jakoukoli kontrolu nad tím, jak bude s jeho hlasem naloženo. Při klasické volbě naopak ví, že jeho hlas skončil v urně a že s ním musí počítat vícečlenná komise složená ze zástupců různých politických stran. Pochybnosti o postupu podtrhuje i to, že předloha byla podána jako poslanecký návrh, takže neprošla standardním připomínkovým legislativním řízením.
Když Ústavní soud rozhodne až po volbách
Argument, že korespondenční volba má zajistit vyšší komfort občanům žijícím v zahraničí, kteří by jinak museli zhruba jednou za dva až tři roky dojet na zastupitelský úřad, není důvodem k porušení ústavy. I kdyby koalice novelu protlačila sněmovnou i senátem silou, skončí věc nakonec u Ústavního soudu.
A právě odtud plyne nejnepříjemnější scénář. Ústavní stížnost může být podána před sněmovními volbami, Ústavní soud se do jejich konání rozhodnout nestihne a volby proběhnou podle nové úpravy včetně korespondenčního hlasování. Pár měsíců po volbách pak soud může novelu označit za protiústavní a zrušit ji. Sněmovna se podle platných zákonů kvůli tomu nerozpustí a nové volby se nevypíší, legitimita takové sněmovny i vlády z ní vzešlé, včetně všech jejich rozhodnutí, ale bude v očích občanů nulová.
Občanství prohlášením jako druhá polovina změny
Souběžně s korespondenčním hlasováním se otevírala i pravidla pro nabývání českého státního občanství. Novela měla umožnit, aby občanství získaly statisíce lidí z různých částí světa, často bez vazby na Českou republiku, bez znalosti češtiny i českých reálií, a to na základě prohlášení o českém předkovi.
Okruh oprávněných měl zahrnout potomky lidí, kteří pozbyli československé občanství mezi 25. únorem 1948 a 28. březnem 1990, a potomky dětí narozených bývalým československým občanům v zahraničí v letech 1949 až 1969, a to až po čtvrtou následující generaci. Fakticky by tedy šlo už o pátou generaci lidí narozených a trvale žijících v cizině.
Změna by navíc nezůstala jednorázová. Podle platného zákona o státním občanství se českým občanem automaticky stává každé dítě, jehož alespoň jeden rodič je českým občanem, bez ohledu na to, jak občanství nabyl. Vzniklo by tak samočinné perpetuum mobile výroby nových voličů.
Práva nových občanů a náklady s nimi spojené
Hromadné rozdávání občanství má i konsekvence, o kterých se v rozpravě mluvilo méně než o volbách. S právy nových občanů jsou spojené administrativní i finanční náklady. Jak se s náporem popasuje sociální systém, obrátí-li se na něj tito lidé jako plnohodnotní čeští občané se žádostmi o nepojistné dávky a příspěvky? Jak to bude se zdravotní péčí a se školstvím?
V téže logice zazněla i otázka, zda by noví občané dostali povolávací rozkaz v případě mobilizace, o níž se ve sněmovně krátce předtím mluvilo, a zda se opatření bude týkat i potomků někdejších českých Němců, kteří se československého občanství nevzdali.
Pravidla hry se nemění proti vůli soupeře
Téma korespondenční volby není nové, vrací se do veřejné debaty pravidelně už mnoho let a pokaždé s ním přicházejí skupiny politiků, které chtějí usnadnit volební akt lidem pobývajícím v zahraničí. Otevřenou otázkou zůstává, zda se má volební akt usnadňovat vůbec, a zda má být volební účast zvyšována o lidi, u nichž převládá slabší ochota cestovat jednou za čas na velvyslanectví a kteří mají tím pádem i slabší motivaci zajímat se o dění v České republice.
Klíčovou otázku po výsledkové neutralitě návrhu položila senátorka Kovářová a odpovědí na ni je sportovní příměr. Pravidla utkání vznikají konsenzuálně a měnit je lze jen se souhlasem všech účastníků. Je nemyslitelné, aby si jeden ze soupeřů před finálem mistrovství světa prosadil proti vůli druhého změnu pravidel tak, aby vyhovovala právě jemu. Není-li nad změnou pravidel všeobecná shoda, pravidla se nemění, a přesně o takový vynucený zásah v případě korespondenční volby šlo.
V sázce přitom není jeden nebo dva mandáty ve prospěch kohokoli, ale důvěra společnosti ve spravedlnost volebního aktu. Změna, kterou bude část veřejnosti zásadně odmítat, povede k tomu, že tato část veřejnosti přestane respektovat i výsledky voleb.
Závěr
Rozprava skončila návrhem na přerušení projednávání bodu. Korespondenční hlasování ale sněmovnou i senátem nakonec prošlo, prezident novelu podepsal na konci srpna 2024 a příslušná část zákona nabyla účinnosti od ledna 2025. Poprvé se hlasování poštou použilo ve sněmovních volbách na začátku října 2025, kdy se do zvláštních seznamů voličů zapsalo přes čtyřiadvacet tisíc krajanů a korespondenčně jich hlasovalo necelých devět tisíc. Ústavní soud novelu nezrušil. Spor tím ale neskončil: zrušení volby poštou se do politické debaty vrátilo znovu i v tomto volebním období.
