Čtyři body na program schůze, čtyři pořadová čísla a jedno předznamenání: nejde o obstrukci, ale o návrhy, které se ve Sněmovně opakují už několik let a na jednání se stále nedostaly. Tak zarámoval svá vystoupení tehdejší poslanec Jiří Kobza, který postupně přednesl návrh na nový významný den, na zřízení komise pro německé válečné reparace, na doplnění trestního zákoníku a na debatu o islámském terorismu v západní Evropě.
Patnáctý březen mezi významné dny
Prvním bodem je sněmovní tisk číslo 16 — návrh skupiny poslanců SPD na změnu zákona o státních svátcích, ostatních svátcích a významných dnech. Obsahuje dva body. Mezi významné dny České republiky se má zařadit 15. březen jako den památky obětí německé okupace českých zemí a stávající významný den 18. června se má z označení den hrdinů druhého odboje přejmenovat na den hrdinů odboje proti německé okupaci českých zemí.
Návrh byl podán už poněkolikáté, pokaždé ale zůstal ležet mimo program jednání — a právě zařazení na program schůze je první krok cesty od poslaneckého návrhu ke sbírce zákonů. Odůvodnění stojí na datu samotném: 15. březen 1939 je počátkem nejtragičtější etapy moderních českých dějin. Stát tehdy přišel o poslední zbytky státní suverenity, následovala přímá vojenská okupace a šestileté období plošného a cíleného teroru, které mělo podle předkladatele jednoznačně genocidní rysy.
Bilance okupace v číslech
Podle výsledků bádání historiků Vojenského ústředního archivu v Praze činí počet přímých obětí německého okupačního režimu zhruba 343 tisíc osob. Do toho čísla ale nejsou zahrnuti lidé, kteří zemřeli až po válce na následky týrání, věznění v koncentračních táborech a věznicích, totálního nasazení nebo zranění — skutečný počet obětí proto podle předkladatele nebude daleko od jednoho milionu.
Za dobu takzvaného protektorátu bylo v českých zemích popraveno více než osm tisíc občanů, zhruba 70 tisíc českých Židů zemřelo v koncentračních a vyhlazovacích táborech a dalších 3 500 osob při nuceném nasazení na práce v tehdejším Německu. Obětí se staly i celé vesnice, z nichž nejznámější jsou Lidice a Ležáky. Jen v domácím odboji zahynulo na sto tisíc Čechů, a právě proto má být podle návrhu 15. březen připomínán nejen jako památka obětí, ale hlavně jako památka odvahy bojovníků proti okupaci.
Srovnání míří dovnitř téhož zákona: mezi významné dny už patří 27. červen jako den památky obětí komunistického režimu i 21. srpen jako památný den obětí invaze a následné okupace vojsk Varšavské smlouvy, kde byl počet obětí řádově nižší než v případě německé okupace.
Proti relativizaci viny za válku
Druhým důvodem pro změnu zákona je postupující přepisování dějin — snaha relativizovat vinu za druhou světovou válku i rozsah škod, které německý režim napáchal na českých zemích a českých lidech během války i před ní od roku 1938. Ve veřejném prostoru podle předkladatele probíhá kampaň, která má mladou generaci přesvědčit, že německá okupace českých zemí byla jen jednou z dějinných epizod a v podstatě nebyla ničím výjimečná. Tento bod měl být zařazen jako první na programu dne.
Reparace: konečný účet do Berlína
Navazující bod nese název Zřízení mezivládní československé komise pro otázku německých válečných reparací a je inspirovaný polským postupem. Polská vláda se tématu po nástupu v roce 2015 věnovala soustavně: v roce 2017 vznikla parlamentní komise pro zjištění válečných škod způsobených Německem v letech 1939 až 1945, na základě jejích výstupů Polsko adresně vyzvalo Německo k reparačnímu plnění a následně zřídilo samostatný institut pro válečné reparace pojmenovaný po Janu Karském, polském důstojníkovi a příslušníkovi odboje. Polský premiér tehdy jeho vznik odůvodnil tím, že dokumentační práce nového institutu má doložit finanční nároky za škody způsobené Polsku nacistickým Německem.
Otázka německých reparací vůči nástupnickým státům někdejšího Československa podle návrhu uzavřená není a opírá se o Postupimskou dohodu a pařížskou reparační smlouvu. Německo dluží biliony korun, které v padesátých letech přestalo svévolně splácet; vzdát se nároku by znamenalo přijmout, že okupovat cizí zemi a vraždit v ní nemá pro agresora žádné negativní důsledky.
Postup má být pečlivý a v několika krocích. Nejprve seriózní výpočet výše dlužných reparací s ohledem na poválečnou inflaci a měnové kurzy, pak zmapování už zaplacených plateb a nakonec konečný účet zaslaný do Berlína. Prvním krokem musí být společná mezivládní komise historiků, ekonomů a dalších odborníků — a to výslovně československá, protože i Slovensko je nástupnickým státem Československa a má nezadatelné právo na svůj díl. Tento bod měl na programu následovat jako druhý v pořadí.
Dvě slova navíc v trestním zákoníku
Třetí návrh je sněmovní tisk číslo 13 — novela trestního zákoníku, tedy zákona číslo 40 z roku 2009, pod názvem zákaz propagace a šíření nenávistných ideologií. Platná úprava podle předkladatele neřeší veřejné šíření ideologií, které propagují nenávist ke skupinám osob kvůli rase, pohlaví, víře, národnosti či jiné společné charakteristice. Náprava je přitom minimalistická: za termín hnutí se mají do textu doplnit pouhá dvě slova — nebo ideologií.
Smyslem je pokrýt nejen ideologie, které dnes existují a jsou známé, ale i ty méně známé, ty, které mohou být do země importovány zvenčí, i ty, které teprve vzniknou pod nejrůznějšími sofistikovanými názvy. Policie, státní zastupitelství a soudy tak mají dostat nástroj, kterým se s šiřiteli nenávistných ideologií vypořádají podle práva i v budoucnu.
Islám jako ideologie, ne jen víra
Návrh podle předkladatele nemíří na selektivní postihování islámu, jak bývá podsouváno — islám do okruhu nebezpečných ideologií ovšem podle něj patří stejně jako nacismus a jakákoli další ideologie vyzývající k násilí vůči určitým skupinám osob. Argumentace zní, že islám není pouze náboženstvím, ale komplexní ideologií, která upravuje osobní život věřících i jejich vztah k nevěřícím a obsahuje metodiku expanze do nemuslimských zemí; tato doktrína bývá označována jako politický islám.
Jako její součásti jsou jmenovány odmítání integrace v hostitelské zemi, přesvědčení o nadřazenosti nad nevěřícími a jinověrci, kterým se říká káfirové, a povinnost islamizace neislámských zemí s využitím všech nástrojů včetně slabin demokracie. Proti vzletným slovům některých takzvaných islamologů o přínosu islámu pro evropskou kulturu staví předkladatel realitu, kterou vidí nejen na Blízkém východě a v severní Africe, ale i v západní Evropě — kontinent podle něj svírá kombinace násilí spojeného s ilegální migrací, politické korektnosti a rostoucího politického vlivu muslimských komunit a stran v zemích, jako je Německo a Francie.
Následuje výčet toho, co má být důsledkem: enklávy pod nadvládou práva šaría a jeho vymahačů, do nichž se bojí chodit nejen místní obyvatelé, ale i bezpečnostní složky, záchranáři a hasiči; tolerance sňatků s nezletilými, mnohoženství a násilí na ženách; a kauza hromadného zneužívání mladých Britek gangy, u níž se britská justice podle jeho slov dlouho dívala jinam. Bod měl být zařazen na třetí místo programu.
Výčet útoků a reakce vlád
Poslední bod nese název Západní Evropu válcuje islámský terorismus. Pokusy o hromadné teroristické útoky probíhají zhruba od roku 2000 — v Británii, ve Francii, v Německu, v Nizozemsku i v Belgii — a dlouhodobý teror podle předkladatele provází život běžných Evropanů a mimo jiné vyvolává i vnitroevropskou migraci směrem na východ, patrnou třeba v Maďarsku, kde vznikají celé německé a nizozemské vesnice a masivně se vykupují nemovitosti.
Ve výčtu připomínaných případů zazněl britský aktivista Tommy Robinson, označený jako ten, jehož jméno se nesmí vyslovit, vražda nizozemského režiséra Thea van Gogha, útoky na duchovní a kostely ve Francii, války gangů ve Skandinávii, pálení aut na pařížských předměstích a útoky na vánoční trhy i silvestrovské oslavy, kde vedle vraždění docházelo i k téměř beztrestným sexuálním útokům na ženy. Z jednotlivých útoků pak vystřílení pařížské redakce časopisu Charlie Hebdo a útok na nedaleký košer obchod z počátku roku 2015, masakr v pařížském hudebním klubu Bataclan, útok kamionem na berlínský vánoční trh, útok autem v Londýně a útok na malé děti v Německu.
Společné mají tyto útoky podle předkladatele nejen pachatele, ale hlavně reakci vlád a médií, která je podle jeho čtení bagatelizují ustálenými formulacemi o tom, že se nenecháme zastrašit, že šlo o vyšinutého jedince s psychickými problémy nebo že to nemá s islámským terorismem nic společného. K tomu se přidává odmítání připustit, že hlavní příčinou nárůstu kriminality za účasti imigrantů je nezvládnutá migrační politika, a mlčení o jejím skutečném rozsahu.
Migrační pakt, repatriace a nelegální pobyt
Navzdory růstu kriminality podle předkladatele vlády států Evropské unie tlačí na příchod dalších statisíců až milionů migrantů, o nichž se prakticky nic neví. Evropská unie je označuje za uprchlíky, aniž by definovala, před čím vlastně prchají, převádí je na legální žadatele o azyl nebo pobyt a migrační kvóty přejmenovala na povinnou solidaritu a přesídlení žadatelů o azyl do zemí, které dosud nejsou migrací tolik zasaženy — jak podle předkladatele vyplývá z důvodové zprávy k původnímu návrhu migračního paktu.
Zatímco vláda vytrvale odmítá uzavřít hranice nelegální migraci, soustředí se na opevňování vánočních trhů, což je označeno za zvrácený a neúčinný přístup. Z toho plynou tři požadavky: odstoupení od migračního paktu, důsledná repatriace s odvoláním na usnesení Sněmovny z roku 2018, podle něhož má rozvojovou pomoc dostávat jen země spolupracující při navracení nelegálních migrantů, a postihování nelegálního pobytu v Česku jako trestného činu. Bod měl být na programu dne jako čtvrtý.
Závěr
Čtyři body, jeden společný jmenovatel: paměť na okupaci, účet za ni a tvrdší nástroje proti tomu, co předkladatel považuje za dnešní ohrožení. Všechny čtyři mají povahu opakovaného pokusu — sněmovní tisky leží v Poslanecké sněmovně dál, protože rozhodnutí, čím se zákonodárci budou zabývat, padá už při schvalování programu schůze. Jiří Kobza zasedal ve Sněmovně od roku 2017, členství v SPD ukončil v červnu 2025, poté přešel k hnutí Stačilo! a jeho poslanecký mandát skončil s volebním obdobím v říjnu 2025.
