Poslanecký návrh na zavedení korespondenční volby ze zahraničí patřil k nejostřeji rozporovaným předlohám posledních let. Osm námitek, které proti němu na mimořádné schůzi Poslanecké sněmovny zaznělo, tvoří dohromady ucelený argument — a odpovědi se na ně nedostalo.
Zákon šitý horkou jehlou
Návrh neprošel standardním mezirezortním připomínkovým řízením ani vypořádáním připomínek dotčených subjektů. Nebylo k němu zpracováno hodnocení dopadů regulace (RIA) a neprojednaly ho ani pracovní komise, ani legislativní rada vlády. Na normu, která sahá do způsobu, jakým se v zemi volí, je to mimořádně tenký procesní základ.
Kontrast s tím, co Česko tížilo, byl přitom do očí bijící. Česká ekonomika se jako jediná v Evropské unii dosud nevrátila na předpandemickou úroveň, počet příjemců sociálních dávek byl na historických maximech, energetická inflace nejvyšší v EU a výběr daní nejhorší od roku 2012. V kupní síle Česko předběhli Estonci, Chorvati i Řekové. Hospodářství stagnovalo — a prioritou tehdejší vládní pětikoalice bylo prosazení korespondenční volby.
Kalkul za tím byl čitelný: politici tváří v tvář klesající volební podpoře napříč společenským spektrem se pokoušeli urvat několik desítek tisíc hlasů krajanů žijících v zahraničí, tedy jediné skupiny, které se jejich kroky doma zatím nedotkly. Hnutí ANO se ostatně neobává, že by pětikoalici takový manévr skutečně pomohl. Dokud se vláda nezačne starat o situaci doma, žádná změna volebních pravidel jí nepomůže.
Zásah do ústavních zásad volebního práva
Podstata sporu ale ležela jinde než v politické aritmetice. Navržený poslanecký zákon je v rozporu s hlavními ústavněprávními zásadami volebního práva v České republice. Vedle všeobecnosti jsou jimi rovnost, přímost, tajnost a požadavek svobodného hlasování prostého jakéhokoli nátlaku.
Uvažované změny proto vyžadují změnu ústavy. Dalece přesahují jedno volební období a země nesmí být vystavena situaci, kdy se kvůli tvrdohlavosti části politického spektra bude volební systém měnit s každými novými parlamentními volbami. V sázce je stabilita základního pilíře, na kterém demokratické zřízení stojí. Povinností politiků má být především to, aby nikdy sami aktivně nepřipravili půdu pro znevěrohodnění voleb.
Kdo ve skutečnosti vyplní a odešle hlasovací lístek
První tři otázky mířily na to nejzákladnější — zda lze u obálky poslané poštou vůbec zjistit, kdo do ní lístek vložil. Dnes se volič v zahraničí musí dostavit na ambasádu a pod dohledem příslušné komise jít sám osobně za plentu. Nový systém to nahrazuje posíláním poštovních obálek kdoví odkud. Kde mají občané záruku, že za krajana žijícího v cizině nevybere a neodešle volební lístek rodina nebo někdo úplně jiný?
Ústavou chráněný princip přímé volby znamená, že volbu provádí přímo volič. Předložený návrh ale umožňuje podat žádost o korespondenční volbu prostřednictvím osoby, která se prokáže plnou mocí s úředně ověřeným podpisem voliče. Volič v zahraničí se tedy na zastupitelský úřad nemusí dostavit vůbec — žádost za něj podá někdo jiný, tatáž pověřená osoba pak převezme identifikační lístek, obálky a další podklady a může je bez dalšího odeslat poštou.
Jako pojistka osobního výkonu volebního práva má sloužit identifikační lístek, který volič v doručovací obálce osobně podepíše. Padělat podpis ale není složité a návrh u něj žádné ověření nepožaduje — stačí obyčejná parafa, kdoví čí. A i kdyby šlo o pravý podpis oprávněného voliče, zůstává otázka, jak se zkontroluje, že hlasovací lístek před odesláním nikdo nevyměnil: člen rodiny, osoba odesílající obálku, nebo dokonce někdo, kdo voliči za výkon jeho hlasovacího práva zaplatil.
Nerovnost mezi voliči doma a v zahraničí
Korespondenčně by podle návrhu volila jen malá část oprávněných voličů — ti, kdo pobývají v zahraničí. Tím ale vzniká faktická nerovnost mezi občany České republiky. Kdo žije doma, korespondenčně hlasovat nemůže, a to ani tehdy, když se v dané dva dny voleb nachází pracovně na druhé straně republiky nebo v cizině. Jde o protiústavní diskriminaci.
Otevřenou otázkou zůstává i motiv. Z jakého titulu mají být zvýhodněni krajané, kteří v Česku dlouhodobě nežijí a rozhodují se hlavně podle titulků z mnohdy tendenčních a k vládě shovívavých médií? Odpověď nabízejí poslední volební výsledky: podpora vládních stran byla mezi krajany v zahraničí významně vyšší než u voličů doma.
Tajnost hlasování končí u druhé obálky
Dnešní podmínky jsou zárukou naprosté tajnosti a svobody hlasování. Za plentou je volič vždy sám — bez členů rodiny, bez šéfa, bez kamarádů — a neexistuje způsob, jak zjistit, komu dal hlas. Ve chvíli, kdy se hlasovací lístek vkládá do obálky, k níž se přikládá doklad ověřující totožnost, a celek putuje do další obálky, tyto záruky padají.
Pokud volba přestane být tajná, přestože to ústavní pořádek země vyžaduje, jsou takové volby ještě v souladu s ústavou? A jakým právem se taková změna prosazuje bez elementární snahy alespoň o dosažení ústavní většiny?
Zahraniční zkušenosti s hlasováním poštou
Zkušenosti ze zahraničí nejsou uklidňující. Ve Spojených státech dnes třetina obyvatel hovoří o ukradených volbách a velká část politiků i veřejnosti je přesvědčena, že právě prostřednictvím korespondenčního hlasování byl spáchán rozsáhlý volební podvod. V Rakousku korespondenční volba přinutila opakovat prezidentské volby. Ve Španělsku zahájil v roce 2023 místní soud vyšetřování podvodu při hlasování poštou poté, co si nezvykle vysoký počet lidí vyžádal dokumentaci pro dálkové hlasování v regionálních a komunálních volbách.
Nejtvrdší nález přineslo Spojené království. Vládní šetření z roku 2016 označilo hlasování poštou za nejzranitelnější metodu volby v zemi, která poskytuje nejlepší příležitost k volebním podvodům. Šetření doložilo nátlak na zranitelné členy některých menšin a etnických komunit — zejména na ženy a mladé lidi — aby hlasovali podle vůle starších. Rizika nepatřičného ovlivňování, krádeží poštovních hlasů a manipulace s nimi po odevzdání podle něj přetrvávají.
Zbývá tedy vysvětlit občanům, jak přesně korespondenční volba nepoškodí robustní český volební systém v situaci, kdy budou volební komise sčítat deset tisíc obálek s hlasy, o nichž se neví, odkud přišly ani kým byly adresovány. Demokracie má silné nepřátele a ti mají mocné nástroje, jimiž dokážou ovlivňovat chod státních institucí i tradičně zaběhlé mechanismy. Otevírat jim dveře k ovlivňování rozhodování občanů zvenčí není nutné.
Levnější cesta i důvod, proč nejde o vládní návrh
Přitom volit v zahraničí lze i dnes — na zastupitelských úřadech, na velvyslanectvích a na konzulátech. Krajané i občané pobývající v cizině tedy o možnost volby nepřicházejí. Nezpochybnitelnou cestou by naopak bylo počet volebních míst rozšířit: zastupitelské úřady si mohou v době voleb pronajmout další prostory a přiblížit se voličům. Proč tedy dostalo přednost řešení nákladnější, navíc spojené s bezpečnostním rizikem v podobě ohrožení důvěry ve výsledky voleb?
Podezřelá byla i samotná konstrukce předlohy. Návrh nebyl podán jen jako poslanecký, ale také s dělenou účinností: měl novelizovat dosud neúčinný zákon o správě voleb a korespondenční volbu zavést o celý rok dříve, než tento zákon nabude účinnosti — tak, aby se korespondenčně volilo už do Poslanecké sněmovny v následujícím roce. Nesystémové a zcela účelové řešení, jehož jediným zjevným cílem bylo pomoci vládní koalici k dalším hlasům ve chvíli, kdy jí setrvale klesaly preference.
Kdyby šlo o skutečné řešení problému, předkladatelem by byla vláda prostřednictvím ministra vnitra a normu by připravil resort disponující experty na danou problematiku. Tehdejší ministr vnitra Vít Rakušan se ale na mimořádnou schůzi ani nedostavil a připomínkové řízení i legislativní radu vlády obešel. Nabízí se vysvětlení, že uvnitř samotné pětikoalice panovala obava, že by připomínky jednotlivých ministerstev přijetí zákona zkomplikovaly a dodaly argumenty odpůrcům.
Výzva ke stažení návrhu
Závěr byl formulován jako nabídka i jako varování zároveň: stáhnout nepodařený poslanecký návrh v zájmu politické stability a ochrany demokracie, zasednout k jednacímu stolu s nejsilnějším politickým subjektem v zemi i s dalšími stranami a jednat nejen o technických úpravách, ale i o samotném zavedení korespondenční volby — způsobem, který povede k udržitelnému a přijatelnému řešení v rámci řádného legislativního procesu.
Pokud se tak nestane, hrozí blamáž: silově prosazené návrhy budou po návratu opozice k moci bez milosti zrušeny.
Závěr
Osm námitek tvoří jeden souvislý argument. Změna volebních pravidel se nepřipravovala jako věcná reforma, ale jako poslanecká vsuvka bez připomínkového řízení, bez analýzy dopadů a bez ambice hledat ústavní většinu. Sporné body — kontrola nad hlasovacím lístkem, tajnost hlasování a rovnost voličů doma a v zahraničí — přitom míří přímo na ústavní zásady volebního práva. A protože existovala jednodušší a levnější cesta, totiž rozšířit počet míst, kde lze v zahraničí volit osobně, zůstala volba té komplikovanější varianty tím, co bylo na celé věci nejtěžší vysvětlit.
