Rozprava o vládním návrhu důchodové novely, kterou sněmovna vedla na konci května 2024, dala opozici prostor postavit proti parametrickým výpočtům vlastní výklad toho, čím vlastně důchod je. Předseda SPD Tomio Okamura v ní hned na začátku navrhl vládní předlohu zamítnout a kritiku vyššího věku odchodu do důchodu spojil s obžalobou hospodaření státu. Záznam jeho vystoupení ukazuje argumentaci, se kterou tehdejší opozice do sporu o penze vstupovala.
Návrh na zamítnutí a hranice pětašedesáti let
Vládou navržené parametrické změny důchodového zákona podle Okamury lidem zhorší život a připraví je o další peníze. SPD odmítá zvyšování věku odchodu do důchodu nad 65 let, které by se mělo dotknout už tehdejších padesátníků, i změnu podmínek pro výpočet důchodů od roku 2026, v níž hnutí vidí postupné snižování penzí dlouhodobě pracujícím lidem.
Proto Okamura navrhl předlohu zamítnout hned v prvním čtení. K tomu připojil slib do budoucna: pokud bude SPD v příští vládě, vrátí hranici odchodu do důchodu zpátky na 65 let.
Důchod není dar, ale zasloužené peníze
Základem celé debaty má být podle Okamury pochopení, že důchod není dar, nýbrž zasloužené peníze po celoživotní práci. Dnešní životní úroveň je z velké části dílem předchozích generací, takže dluh je opačný, než jak se o něm mluví: nedluží důchodci nám, ale my jim.
Odtud plyne i odmítnutí požadavku mezigenerační solidarity. Senioři už solidární byli, když děti živili a vychovávali, a představa, že nemohoucí babička má být solidární s třicátníky, je podle Okamury zvrácená a nemorální. Důchodový systém proto nemůže být jiný než průběžný — úvahy o komerčních pojistkách podle něj vyvrátila vysoká inflace, která statisícům důchodců a dalších lidí znehodnotila úspory.
Minimální zaručený důchod místo obíhání sociálky
Účel státního důchodu je jediný: zajistit důstojný život lidem, kteří se už sami uživit nemohou, ať kvůli stáří, nebo ze zdravotních důvodů. Minimální výše penze proto musí stačit na nájem, jídlo, oblečení, léky a alespoň minimální společenský život. SPD proto už několik volebních období navrhuje zavedení minimálního zaručeného důchodu alespoň na hranici chudoby, nejlépe ve výši minimální mzdy.
Okamura to nepovažuje za populismus, ale za praktické opatření. Skandálně nízké penze podle něj nutí část důchodců obíhat úřady a zalepovat díry v rozpočtu dávkami, takže stát peníze stejně vyplatí a navíc zaplatí byrokracii okolo. Kdo administrativu nezvládne, žije v bídě. Zásluhovost by proto měla být až na druhém místě za zajištěním důstojného života.
Tvrzení, že na důchody nejsou peníze
Argument, že na důchody není a nebude, označil Okamura za absurdní a lživý. Stát podle něj vyhazuje stovky miliard, jenže mimo penze — na nejdražší stíhačky nebo na podporu Ukrajiny a Ukrajinců. Základem skutečné obrany má být přitom efektivní protiraketová obrana, což ukázaly i raketové útoky na Izrael; tu Česko podle Okamury nemá a nemá ani informace, že by ji někdo plánoval.
V tom vidí signál, že tehdejší vláda Petra Fialy z ODS zemi bránit nehodlá a počítá s ní spíš jako s výchozím územím pro útoky na jiné země. Pokud má stát peníze a nemá lidi okrádat, musí podle Okamury šetřit tam, kde to jde, a investovat všude, kde se to vyplatí.
Halíře dělají talíře: kde se plýtvá
Reformu by si podle Okamury zasloužilo hlavně myšlení politiků, ekonomů a novinářů. Léta se opakuje, že půl miliardy nic neznamená a sto milionů je drobek z velkého koláče, přitom každá zbytečně vyhozená koruna mohla posloužit něčemu užitečnému. Kudy veřejné peníze reálně tečou, ukazuje přehled, kam jdou naše daně.
Příkladů uvedl několik: hospodaření samotné sněmovny, zahraniční cesty tehdejší předsedkyně sněmovny Pekarové Adamové a dalších vrcholných politiků, plýtvání ve státní správě. Nejvyšší kontrolní úřad podle něj desítky let popisuje vládám, jak se rozkrádá a plýtvá, a je to marné. K tomu připočítal škody napáchané během covidu a energetické krize a fakt, že si politici od předchozího roku zvýšili platy. Peníze na důchody podle Okamury rozházely strany, které se od roku 1990 nejčastěji účastnily vlád — jmenoval ODS, KDU-ČSL a ČSSD. Sahat za těchto okolností na peníze důchodcům a vyčítat jim nedostatek solidarity označil za sprosté hulváctví.
Státy, které si umějí vydělat: Pemex a ropné firmy
Ne každý stát je podle Okamury špatný hospodář. Země s prozíravým vedením investují a spoluvlastní prosperující firmy — velkou část nejbohatších ropných společností světa drží státy jako Saúdská Arábie, Kuvajt, Čína, Rusko nebo Mexiko. Důvod je prostý: peníze na provoz státu je moudřejší vydělat než donekonečna zvyšovat daně a odvody, protože sociální a zdravotní pojištění není podle něj nic jiného než další daň.
Jako příklad uvedl mexickou státní firmu Pemex, která má monopol na prodej pohonných hmot, vydělává na zdravotnictví i na důchody a zároveň drží stabilní ceny. Česká cesta je podle Okamury opačná: lidem se seberou peníze, zvýší se daně a výnos zamíří na Ukrajinu, načež přijde další kolo výběru.
Vyšší věk odchodu naráží na stárnoucí tělo
Zvyšovat věk odchodu do důchodu v době, kdy rekordně rostou životní náklady, považuje Okamura za špatné řešení. Důchod není parazitismus, ale nárok na odpočinek po celoživotní práci — a aby si ho lidé stihli užít, nemohou do něj odcházet v sedmdesáti. I pětašedesát let je podle něj vysoká hranice; připomněl, že za komunismu chodily ženy, těžce pracující, policisté a vojáci do důchodu v pětapadesáti a ostatní v šedesáti.
Změnu k lepšímu zatím nevidí ani v nákladech na bydlení. Zatímco kdysi dával důchodce za nájem zhruba deset až patnáct procent příjmu, dnes někteří senioři platí za bydlení víc, než kolik dostávají na penzi; i ubytovna vyjde kolem patnácti tisíc korun měsíčně. K tomu přidal argument z vlastní zkušenosti: v pětašedesáti si nedovede představit osm hodin na nohou ani náročnější manuální práci. Starší člověk má horší motoriku, hůř se soustředí a pomaleji reaguje, takže nutit řidiče kamionu jezdit do sedmdesáti je nezodpovědný risk.
Naděje na dožití ve zdraví jako klíčové číslo
Debata se podle Okamury vede kolem špatného čísla. Průměrný věk dožití mužů je u nás 76 let, takže průměrný muž by si užil deset a méně let penze. Podstatnější je ale naděje na dožití ve zdraví, která podle údajů, které uvedl, činí u žen 64 let a u mužů dokonce jen 62,7 roku. Kdyby si měli lidé alespoň rok nebo dva užít důchodu ve zdraví, musela by se hranice odchodu naopak snižovat.
Cílem by proto mělo být věk odchodu nezvyšovat a místo toho zefektivnit chod státu. Jednoduché účetní triky nepomohou — tedy zvýšit na jedné straně daně a odvody, na druhé nevalorizovat penze, posunout věk odchodu, nechat běžet inflaci a drahé energie a přitom udržovat vysoké výdaje státu.
Česká pošta versus Deutsche Post
Stát se podle Okamury musí naučit hledat příjmy i jinde než ve výběru daní. Srovnal proto německou poštu, která svému státu vydělává a dceřinými firmami vydělává i na českém trhu, s Českou poštou — podle něj desetiletí ztrátovou studnou pod vedením politických ministrů vnitra.
Německé spolkové země mají podle Okamury podíly v řadě ziskových firem včetně Volkswagenu, který vlastní i českou Škodovku: koncern spoluvlastní Dolní Sasko a sedmnáct procent drží Katar. Největší podíl v mateřské společnosti Daimler, pod kterou spadá Mercedes, má podle něj kuvajtský stát. Česká republika naproti tomu nemá ani haléř, a proto podle Okamury nepřekvapí, že v Německu jsou vyšší důchody — ne kvůli produktivitě, ale proto, že firmy přelévají zisky do mateřských zemí.
Ubývá těch, kdo do systému vydělávají
Další slabinou systému je podle Okamury úbytek lidí, kteří státu skutečně vydělávají. Vinu klade státu a neziskovým organizacím, které podle něj propagují obory v praxi nepotřebné. Země podle něj nepotřebuje specialisty na gender, ale inženýry, zedníky, tesaře, zemědělce, strojaře, vědce, kuchaře, instalatéry, soustružníky a tisíce dalších řemesel.
Módní heslo studuj co nejvíc, ať nemusíš tolik pracovat, chce nahradit opačným: nauč se pracovat a budeš se mít dobře ty i celá země. Vláda se pak podle něj musí postarat o to, aby se dobře měl ten, kdo pracuje, a ne ten, kdo na práci druhých parazituje.
Předražené léky, energie a služby
Druhá strana téže mince je podle Okamury zlevňování života. Mexiko podle jeho slov platí dětem obědy i školní autobusy, drobní živnostníci na tržištích neodvádějí daně a stát drží nízkou cenu nafty, ostatních energií i vody, což se promítá do cen zboží a služeb. Portugalsko má přitom násobně nižší ceny léků, zatímco Česko je mělo v předchozím roce nejdražší v Evropské unii.
Důvod vidí v tom, že tuzemsko má nejmenší podíl levných generických léčiv a nakupuje ta nejdražší, takže platíme víc než bohatší státy západní Evropy i Severní Ameriky. Otázku, kde se dělá chyba, adresoval ministerstvu zdravotnictví pod vedením ministra Válka z TOP 09 a resortu financí, který vedl ministr Stanjura z ODS. K tomu přidal dlouhodobě drahé telekomunikační služby, předražené bankovnictví a ceny potravin, ve kterých Česko podle něj předhání západní sousedy.
Myslete na lidi
Rétorický vrchol vystoupení stojí na myšlence papeže Františka, že silnější je ten, kdo myslí na lidi. Okamura ji obrátil proti vládě: kdo myslí na lidi, nemusí podle něj myslet na volební podvody prostřednictvím korespondenčních voleb ani na cenzuru a trestání lidí za názory. Zopakoval i heslo SPD, že staří lidé nám nic nedluží a povinností je hledat cesty, jak jim pomáhat.
Lidé podle něj odvedou do systému za dobu, kdy platí odvody, mnohem víc, než z něj vyčerpají; problém je, že s těmito penězi neumí vláda a ministr Jurečka z KDU-ČSL efektivně naložit. Vzít důchodcům, co jim náleží nejen morálně, ale i ze zákona, a dát to někomu jinému, je podle Okamury zpronevěra a krádež.
Reparace jako zdroj peněz na penze
Poslední návrh na příjmovou stranu rozpočtu míří do zahraničí. Německo podle Okamury dluží Česku odhadem zhruba patnáct tisíc miliard korun za válečné škody, přičemž jde o dluh daný mezinárodními dohodami a nepromlčitelný. Němci podle něj vybudovali svou prosperitu i za české peníze a i v Česku investovali prostředky, které nám patří.
Stát by proto měl své pohledávky začít vymáhat, jak to podle Okamury dělá i Polsko, jinak blízký spojenec Německa. Kdyby reparace přišly, nebyl by podle něj problém ani s důchody, ani s investicemi, které by na penze vydělávaly do budoucna.
Sněmovna a atentát na Roberta Fica
Závěr vystoupení patřil jiné věci, na kterou Okamura reagoval po vstupu ministra Jurečky z KDU-ČSL. Připomněl, že týden předtím sněmovna hlasy pěti koaličních stran — ODS, KDU-ČSL, TOP 09, Pirátů a STAN — odmítla podpořit návrh usnesení SPD odsuzující atentát na slovenského premiéra Roberta Fica. Podle Okamury poslanci koalice odmítli i to, aby se o usnesení vůbec hlasovalo, a žádný alternativní text nikdo nepředložil.
Proti tomu postavil Národní radu Slovenské republiky, která podobné usnesení přijala hlasy všech 130 přítomných poslanců, tedy koalice i opozice, a vyzvala politické strany a hnutí, média i nevládní organizace, aby nešířily nenávist vůči demokraticky zvoleným politikům. Chování české vládní koalice v této věci označil za hanebné a urážlivé vůči Slovensku, jeho vládě i občanům.
Závěr
Vystoupení propojuje dvě roviny, které se v debatě o penzích obvykle vedou odděleně: nárok důchodců na důstojný život a schopnost státu si na tento nárok vydělat. Odpovědí na otázku, kde vzít peníze, nejsou v tomto pohledu vyšší odvody ani pozdější odchod do důchodu, ale majetkové podíly státu v ziskových firmách, tvrdší hospodaření a vymáhání starých pohledávek.
Sněmovní většina se s touto argumentací neztotožnila. Návrh na zamítnutí i na vrácení předlohy vládě k přepracování shodně podpořilo 81 ze 171 přítomných poslanců, takže reforma prošla prvním čtením. Sněmovna ji schválila 8. listopadu 2024 poměrem 103 ku 85, Senát ji beze změn potvrdil na začátku prosince a prezident zákon podepsal. Horní hranicí důchodového věku se stalo 67 let, k němuž se má postupovat po měsíci u každého dalšího ročníku.
Požadavek, se kterým opozice tehdy neuspěla, se ale o rok a půl později dostal do vládního programu. Po sněmovních volbách na podzim 2025 sestavila vládu koalice ANO, SPD a Motoristů a její programové prohlášení, schválené 5. ledna 2026, slibuje zastropovat věk odchodu do důchodu na 65 letech a vrátit valorizaci navázanou na inflaci a růst mezd. Tomio Okamura mezitím vede Poslaneckou sněmovnu.
