Zavést korespondenční volbu ze zahraničí trvalo Sněmovně víc než rok. Do třetího čtení dorazila předloha se čtrnácti pozměňovacími návrhy, z nichž šest vzešlo z pracovní skupiny koalice a opozice. Právě na nich je vidět, kde se obě strany dokázaly potkat a kde se rozešly.
Co se s tiskem dělo mezi druhým a třetím čtením, shrnul v červnu 2024 zpravodaj předlohy a tehdejší předseda ústavněprávního výboru Radek Vondráček z opozičního hnutí ANO, dnes předseda zahraničního výboru Sněmovny. Garanční výbor projednávání dvakrát přerušil, 14. února a 27. března, a usnesení přijal až 5. června 2024. Ve třetím čtení se o normě už jen hlasuje; celá cesta zákona od návrhu po Sbírku má několik fází a pozměňovací návrhy jsou tou poslední, kde se text ještě dá měnit.
Sedm plných mocí místo deseti
První z dohodnutých návrhů omezuje počet plných mocí, s nimiž si jeden člověk může na zastupitelském úřadu vyzvednout volební dokumenty. Bez limitu by mohl přijít jediný člověk s plnými mocemi stovek lidí z uzavřené komunity a odnést si všechny doklady potřebné k volbě.
Mezi ním a odevzdaným hlasem by pak stál už jen neověřený identifikační lístek vkládaný do první obálky. Ambasáda nemá peníze ani techniku na to, aby ověřila pravost podpisu, a při dnešní reprodukční technice není problém podpis obstarat. Opozici by stačily jedna dvě plné moci, koaliční návrh začínal na deseti, výsledkem licitace je sedm. Podpůrný argument zněl, že sedm plných mocí i se samotným voličem dá dohromady osm lidí, tedy čtyřčlennou rodinu s prarodiči.
Kde se poštou volí a kde ne, měla určit vyhláška
Druhá námitka mířila na to, že o zemích, kde korespondenční volba poběží a kde ne, má rozhodovat ministerská vyhláška. Zákonné zmocnění mělo být přesnější: má se poštou volit jen tam, kde funguje spolehlivá pošta, nebo i v zemích, kde probíhá ozbrojený konflikt?
Návrh vznikl z opozičního impulzu, podepsat ho ale nakonec nechtěli všichni, a protože právě o shodu všech opozici v pracovní skupině šlo, na výboru se zdržela. V samotném hlasování měla přesto většina poslaneckého klubu ANO tento návrh podpořit.
Hlasy ze zahraničí rozdělené do čtyř krajů
Za důležitý označil zpravodaj návrh, který dělí svět na čtyři části; hlasy z každé z nich se přičtou v jednom ze čtyř největších volebních krajů. Riziko, že hlasy ze zahraničí zdeformují výsledek v jednom konkrétním kraji, se tím alespoň sníží.
Původní senátní verze počítala s tím, že se vylosuje jediný kraj a všechny hlasy z ciziny se sečtou v něm. To by znamenalo zásah do personálního složení Sněmovny: lídr kandidátky, který by se za normálních okolností mandátu dočkal, by se poslancem stát nemusel, zatímco jiní by se do lavic dostali jen díky zahraničním hlasům.
Šest set tisíc voličů, o kterých chybějí data
Opozice od ministerstva zahraničí opakovaně chtěla analýzu, o kolika lidech se vlastně mluví. Nedostala ji. Krajan a občan přitom nejsou totéž, ke svému češství se hlásí i lidé bez občanství, a stát nemá přehled o tom, kde se jeho voliči po světě pohybují. Každé číslo je tak jen kvalifikovaný odhad; v debatě padlo šest set tisíc možných korespondenčních voličů.
Proti tomu stojí tvrdá data: do zvláštního seznamu voličů se v posledních volbách přihlásilo zhruba osmnáct tisíc lidí a odvolilo jich asi třináct tisíc. Kde je zbytek z uváděných šesti set tisíc, neřekl nikdo. Tehdejší ministr zahraničí Jan Lipavský podle zpravodaje ve Sněmovně tvrdil, že čísla ministerstvo má, poslanci je ale nikdy neviděli. ANO místo toho nabízelo pilotní projekt s vyšším počtem volebních místností v zahraničí; jak ve Sněmovně připomněla i tehdejší předsedkyně poslaneckého klubu ANO Alena Schillerová, důvěru ve volby vyčíslit nejde, a tak by pár milionů navíc nemělo rozhodovat.
Menšina se 108 hlasy
Jádro sporu ale technické nebylo. Návrh se podle opozičního čtení tlačí silou, na mimořádných schůzích a po nocích. Petici proti korespondenční volbě podepsalo čtyřiadvacet tisíc lidí za devět dní, petiční výbor k ní přesto usnesení nepřijal. Návrh zákona o referendu se speciální otázkou, zda mají lidé v zahraničí volit poštou, když voliči doma musejí do volební místnosti, se nedostal ani do prvního čtení.
Šedesátihodinová debata nebyla podle Vondráčka obstrukcí, ale způsobem, jak na věc upozornit občany, a to se povedlo. Zbytek je aritmetika: koalice má 108 hlasů, podle průzkumů nejnižší důvěru ze všech polistopadových vlád a v evropských volbách pár dní předtím získaly její strany podle jeho součtu 37,7 procenta.
Evropské volby jako varování
Vidina hlasů, které mohou rozhodnout, kdo bude vládnout, je tak silná, že věcná debata šla stranou. Jenže výsledek evropských voleb podle Vondráčka ukázal, že hlasy ze zahraničí nikomu natrvalo nepatří. Mladí a pravicově orientovaní voliči, na které koalice spoléhá, mohou dát hlas úplně někomu jinému, třeba Filipu Turkovi.
Co se prosadí silou, obrátí se nakonec proti tomu, kdo to prosazoval. Přiznal to i vůči vlastní straně: hlasování v pevně stanovený čas kdysi ze zoufalství kvůli elektronické evidenci tržeb zavedlo samo ANO a dnes je z něj hlavní metoda vládní většiny. Připomněl Masarykovu tezi, že povinností politiků je se dohodnout, a varoval, že s klesajícím respektem ke Sněmovně roste polarizace společnosti.
Chicago: hlasy v zahraničí nejsou ničí jistotou
Výtku, že opozice bojuje proti korespondenční volbě jen proto, že v cizině hlasy nemá, odmítl příkladem. Slováci, kteří korespondenční volbu používají přes dvacet let, nasbírali v posledních parlamentních volbách kolem šedesáti tisíc hlasů ze zhruba tří set tisíc krajanů. Přepočteno na český odhad šesti set tisíc by ani maximální mobilizace nepřinesla víc než sto tisíc hlasů, navíc od docela jiné skladby voličů, než jaká chodí na ambasády dnes.
V Chicagu žijí podle jeho informací tisíce českých občanů, snad sedm tisíc, volit jich ale osobně přišla stovka, převážně pro TOP 09. SPOLU získalo podle jeho čísel v zahraničí v posledních sněmovních volbách kolem pětapadesáti procent, STAN asi pětatřicet a ANO nedosáhlo ani na pět. Jakmile bude volit víc lidí, poměr sil se rozloží. Evropa se navíc podle něj vrací od zeleného a levicového pobláznění zpátky ke konzervativním hodnotám, takže sázka na zahraniční voliče nemusí vyjít.
Dohled stran v zahraničních komisích a možnost hlas přepsat
Čtvrtý dohodnutý návrh reaguje na zátěž zvláštních okrskových volebních komisí. V zemi jako Velká Británie může na jednu komisi dorazit několik tisíc hlasů, a tak mají kandidující subjekty dostat stejnou možnost jako doma: vyslat svého zástupce, který dohlédne na korektní zpracování voleb. Jak to bude v praxi vypadat, si tehdy ANO samo ještě neujasnilo, samotnou možnost ale zpravodaj označil za krok správným směrem.
Nejvíc opozice volala po tom, aby šlo korespondenční hlas osobně přehlasovat. Estonsko, které umožňuje volbu elektronickou, má podle údajů své ústřední volební komise zhruba desetinu voličů, kteří svůj hlas ještě změní: vypukne skandál nebo se o kandidátovi na poslední chvíli něco zjistí. V původní vládní verzi nic takového nebylo, kdo odvolil měsíc předem, se svým hlasem už nemohl nic dělat. Koalice k návrhu přidala i zjednodušení doručování volebních dokumentů, kdy stačí uvést adresu bez dokládání nájemní smlouvy, doručuje se ale jen v obvodu daného zastupitelského úřadu, ne do Česka. Podle Vondráčka to míří na studenty.
Nový trestný čin a lístky z domácí tiskárny
Na jednom se shodli všichni: novela trestního zákoníku zpřesňuje skutkovou podstatu maření přípravy a průběhu voleb a referenda tak, aby pokryla i zneužití korespondenčního hlasování. Myšlenka pochází od poslankyně Heleny Válkové, na předložení se podílela i poslankyně Lucie Potůčková. Logika je prostá: kdo zavádí nový způsob hlasování, zavádí i nové možnosti, jak systém zneužít, a musí na ně pamatovat v trestním právu.
Bez shody naopak skončil návrh, jehož autorem je poslanec Karel Rais. Volič si hlasovací lístek tiskne sám, na jakýkoli papír. V okrscích, kde volí jednotlivci, někde třeba šest lidí, se tím ztrácí anonymita, protože ti, kdo hlasy sčítají, dobře vědí, kdo volil. Řešením mělo být, aby lístky vytiskl a jednotně rozeslal zastupitelský úřad. Narazilo to na technické problémy i na nesouhlas koaličních poslanců; návrh je navíc napsaný tak, že by jeho přijetí znemožnilo hlasovat o velké části dalších pozměňovacích návrhů.
Odklad na rok 2026 jako zkouška principu
Za svůj nejdůležitější návrh označil Vondráček odklad: korespondenčně by se volilo až ve volbách konaných podle zákona o správě voleb, tedy po 1. lednu 2026. Rušil tím část sedmou, kterou i ministerstvo v důvodové zprávě nazvalo kvazipřechodným ustanovením. Korespondenční volba je díky ní v zákoně dvakrát, jednou natrvalo a jednou zvlášť jen pro rok 2025. Za deset let ve Sněmovně nic takového nezažil.
Právě to podle něj obnažilo, oč jde: prosadit novinku ještě na volby v roce 2025 v naději, že změní jejich výsledek. Připomněl starý vtip o straně, která zkusila změnit předsedu i program, a když nepomohlo nic, musí změnit voliče. Hodinu před projevem debatoval v České televizi s koaliční poslankyní Zajíčkovou, která mluvila o principu. Ať to tedy koalice podporou odkladu dokáže, vyzval, a on sám pak u mikrofonu uzná, že o hlasy v nejbližších volbách nešlo.
Dvakrát do stejného parlamentu
Do evropských voleb se dosud na ambasádách volit nedalo; kdo chtěl volit české kandidáty, musel přijet do Česka, a nikomu to nepřišlo divné. Novela to mění a právě tady vidí opozice díru. Podle evropského práva a národních úprav může občan volit do Evropského parlamentu v zemi, kde má trvalé bydliště nebo se dlouhodobě zdržuje.
Kdo bydlí v Německu, dostane volební lístky tam, a když k tomu pošle korespondenční hlas do Česka, volí do téhož parlamentu dvakrát. Je to nelegální, je to přestupek, jenže neexistuje systém, který by to odhalil: seznamy voličů se mezi zeměmi nekříží. Proto navrhoval evropské volby z novely vyjmout a korespondenční hlasování ponechat jen pro volbu prezidenta a Sněmovny. Koalici by to podle něj nic nestálo, protože jí jde o volby parlamentní.
Podmínka vazby na Česko a rodinné hlasování
Poslankyně Berenika Peštová navrhla, aby o volební dokumenty mohl požádat jen volič, který má k zemi nějakou vazbu: trvalý pobyt, nemovitost, daňovou povinnost, účast na důchodovém nebo nemocenském pojištění či placené zdravotní pojištění. Kdo takovou vazbu nemá, může pořád volit osobně na ambasádě, takže pohodlí volby poštou by bylo vyváženo skutečným vztahem k zemi. Podobné úpravy existují i jinde; v Německu byla vazba zpočátku silná, judikatura tamních soudů ji ale postupně oslabovala.
To je podle opozice vlastnost korespondenční volby obecně: začne se úzkou skupinou a soudy nebo političtí aktivisté volební právo postupně rozšiřují, až to skončí u všeobecného korespondenčního hlasování. Volba poštou z domova je pro ANO nepřekročitelná čára a rozklad volebního systému. Kdo nestojí za plentou, je vždycky pod vlivem někoho dalšího, a nemusí to být ani on, kdo lístek nakonec vhodí. Systém dvou obálek je aspoň o něco lepší než rakouské řešení.
Zpřesnění z opozičních lavic, která neprošla
Tři technické návrhy přišly od poslanců Jiřího Maška a Jiřího Strýčka. První chce, aby zastupitelský úřad na doručené obálce výslovně vyznačil datum i čas přijetí, dnes je v zákoně jen čas. Druhý zavádí evidenci vydaných písemností v seznamu voličů, tedy datum a čas vydání, jméno, příjmení a datum narození osoby odlišné od voliče, což se týká právě plných mocí. Obojí je administrativní zpřesnění, které proti principu korespondenční volby nijak nejde; ministerstvo k nim zaujalo neutrální stanovisko, garanční výbor žádné.
Třetí návrh žádal úředně ověřený podpis voliče na identifikačním lístku, který se vkládá do první obálky. Kdyby koalice přistoupila na něj a k tomu na odklad účinnosti, odpadla by podle Vondráčka drtivá většina obav, že lístek do obálky vloží někdo úplně jiný. Stanovisko k němu bylo velmi nesouhlasné. Že se pro návrhy z opozice nehlasuje, i když dávají smysl, je podle něj v tomto volebním období zvykem.
QR kód pro nevidomé voliče
Poslední návrh, ke kterému se přihlásila poslankyně Renata Oulehlová a jehož autorkou je Jana Mračková Vildumetzová, s korespondenční volbou nesouvisí, s volbami ale těsně. Hlasovací lístky by nesly QR kód s odkazem na elektronický obraz lístku, nanesený speciálním lakem, aby ho nevidomý volič našel hmatem. Chytrým telefonem by pak zjistil, který lístek drží v ruce, sám by ho vložil do obálky a sám vhodil do urny, bez asistence další osoby.
Zástupci ministerstva podle Vondráčka řekli, že to zvládnou v rámci tisku hlasovacích lístků a náklady to astronomicky nezvýší. Argument tím obrátil proti koalici: pokud jí vadilo, že u nevidomých voličů není tajnost volby zaručena, tady se nabízí její posílení. Sto hodin debat padlo na to, jak pomoct krajanům v zahraničí, jejichž volební preference jsou zhruba zmapované. Sedmdesát až osmdesát tisíc částečně nebo úplně nevidomých voličů, u nichž nikdo neví, koho volí, po nocích nikoho nezajímá.
Co bylo dál
Sněmovna korespondenční volbu ze zahraničí schválila 21. června 2024 poměrem 92 ku 75 hlasům. Novela prošla Senátem, prezident ji podepsal a v září 2024 vyšla ve Sbírce zákonů pod číslem 268/2024. Odklad účinnosti na rok 2026 neprošel, poštou se ze zahraničí poprvé volilo už ve sněmovních volbách na podzim 2025. Evropské volby v zákoně zůstaly a technické zpřesnění s grafickým kódem pro nevidomé voliče Sněmovna nepřijala. Spor o počty voličů v cizině nakonec rozhodla praxe: k hlasování ze zahraničí se před volbami 2025 zapsalo zhruba 27 500 lidí, tedy zlomek čísel, se kterými se ve Sněmovně operovalo.
