Rok po sněmovních volbách, ve kterých Stačilo těsně neprošlo pětiprocentní hranicí, se europoslankyně Kateřina Konečná vrací do debaty odpočatá a bez stranické funkce. Mluví o výhrůžkách z kampaně, o tom, co vládě hnutí ANO chybí zleva, o sektorových daních i o projevu předsedkyně Evropské komise, který podle ní nebyl o ničem jiném než o hledání vnitřních nepřátel.
Bez předsednické funkce, po třech kampaních
Předsedkyní není ničeho – ani Stačilo, ani žádné strany – a po letech je to podle Konečné úžasný pocit. Komunistickou stranu Čech a Moravy přebírala v roce 2022 v ne zrovna dobré kondici a pak jela tři kampaně po sobě. Po deseti letech si v létě dopřála volno a dnes je „čerstvá, nastartovaná a odpočatá“.
Úplně z politiky ale nezmizela. V září tři týdny objížděla kampaně a podporovala levicové subjekty, kandidáty KSČM i Stačilo, které mají v řadě míst společné kandidátky, a také kandidáty do Senátu. Tentokrát si to užívala: dřív nedokázala vypnout, telefon měla pořád zapnutý a odpovědnost cítila i o víkendech. Teď jezdila tam, kam ji pozvali a kam jí to dovolil čas.
Antikampaň a co by Stačilo ve Sněmovně prosadilo
Kampaň proti Stačilo neutichla úplně. „Správná liberální úderka,“ která věří v jedinou možnou demokracii, tedy v to, že jen její názor je správný, dál vyhrožuje smrtí na Facebooku a chodí anonymy. Tak vyhrocené jako před volbami to ale už není. Tehdy šlo podle Konečné všem o to, aby se Stačilo do Sněmovny nedostalo – kdyby tam dnes sedělo, řada věcí by byla jinak.
Stačilo by podle ní své programové priority nevyměnilo za posty. Neustoupilo by od referenda a nezaparkovalo by zákon o neziskových organizacích. Nejde přitom o to, kolik peněz neziskovky dostávají, ale o to, aby se ty politické daly vůbec identifikovat: kdo je platí, která ambasáda a z jakých státních peněz. Stejně tak by se neřešily banality v rozpočtu. Miliardy, které chce vláda ušetřit na podpoře v nezaměstnanosti, jsou podle Konečné směšné vedle toho, že za rok nepřipravila nic k sektorovým daním, přestože Česká národní banka uvádí, že ze země každý rok odtéká 400 miliard.
Úderky se dnes zaměřují na jiné, třeba na předsedu PRO Rajchla nebo na Motoristy, takovou intenzitu jako vůči Stačilo to ale podle Konečné nemá. Z „té správné strany“ české společnosti se jim vyčítají věci, které představitelé liberálů dělají zcela běžně. Směšné jí připadá, když morálku káže lidovec Jurečka, který se podle ní měl problém omluvit za to, že v době jednoho z nejbrutálnějších útoků v dějinách země slavil na ministerstvu. Pokud s takovými lidmi strany dál počítají, nemyslí to vážně.
Výhrůžky smrtí a vlastní ochranka
Konečná byla známá tím, že se o sebe nebojí a že s ní ochranka nemá jednoduchý život: je impulzivní, a když se rozhodne někam jít, prostě jde. Poslední dva měsíce před volbami ale výhrůžky zintenzivněly a byly velmi konkrétní, včetně fotek jejího bydliště. Po debatě se spolupracovníky si proto platila vlastní ochranku. Na veřejných akcích navíc byla policie, která sledovala reakce okolí a podle ní odvedla velmi profesionální práci.
Na září 2025 se podle Konečné rychle zapomíná, ale bylo brutálně vyhrocené – včetně útoků na budoucího premiéra. Tehdejší vládní koalice podle ní věděla, že ztrátou moci přijde o „penězovody a pašalíky“, a proto dělala všechno pro to, aby lidi dezinformacemi, lhaním a strašením odradila od volby stran, které dnes ve Sněmovně vládnou. Zklamání z výsledku bylo tak velké, že se dodnes nepustila do rozboru čísel po jednotlivých obvodech.
Společný levicový a vlastenecký projekt
Doklepat mandát europoslankyně a skončit? „Nikdy neříkej nikdy.“ Podle toho, jak na ni pořád reaguje současná opozice, štve natolik, že by jí neměla udělat radost a zabalit to. Spojení levice považuje za životní nutnost a sama sebe za jednu z čelních představitelek levice, která zná všechny podstatné lidi. Během příštího roku se proto chce pokusit dát dohromady společný levicový, nebo spíš vlastenecký projekt, který se vrátí k základním hodnotám: k mírové politice, k politice, která nebude zbytečně řešit dezinformace, a ke svobodě projevu.
KSČM, SOCDEM, Stačilo i další mají velmi podobný program a v každé straně je pár schopných lidí. Když se ale ve volbách vybijí proti sobě, každá skončí na jednom dvou procentech s nulovým vlivem – jen s pěti předsedy, kteří si budou klepat na rameno a psát si funkci na vizitky. Cílem je přijít se společným projektem do krajských voleb v září 2028, po nichž následují volby do Evropského parlamentu a o rok později sněmovní. Buď se v roce 2027 podaří stvořit projekt, na kterém se strany budou podílet rovnoměrně, nebo zase vyhrají pravičáci a liberálové, kteří se vždy umějí spojit, protože jim jde hlavně o moc a peníze. Levice se naopak ráda „pitvá v malých nuancích“.
Novou sociální demokracii, kterou zakládal Vladimír Špidla, Konečná komentovat nechce – o těch, kdo už v politice nemají co říct, mluvit nebude. Komunální volby přitom ukázaly, že domluva jde: v řadě míst kandidovala KSČM se SOCDEM nebo se Stačilo, jinde Stačilo s PRO, SPD a KSČM a radnice fungují jako inkubátor spolupráce. Teď by se měly zkusit dohodnout i špičky stran.
Piráti, billboardy a krátká paměť voličů
Levicový elektorát podle rozšířeného názoru vysálo hnutí ANO. Proč by tedy lidé měli volit levici? Piráti ani Zelení podle Konečné levicoví nejsou. V české politice se navíc velmi rychle zapomíná: Piráti na ministerstvu pro místní rozvoj nezvládli digitalizaci, rozvrátili stavební řízení a teď se tváří jako zachránci. Pražští Piráti vládnou metropoli osm let a teprve teď slibují, co udělají. Totéž vidí v Novém Jičíně, kde osm let vládne ODS s ANO a na billboardech slibují věci, které mohli dávno realizovat. Kdo ukáže, že něco neumí, má od toho odejít – sklář, který neumí vyfouknout sklenici, ve sklárně taky dalších pět let nezůstane.
Opakem jsou malé obce v Moravskoslezském kraji, kde Konečná žije. Ve vesnicích s dvěma třemi tisíci obyvatel žádnou kampaň nevidíte, často ani plakáty, jen vývěsku s fotkami patnácti kandidátů. Kampaň tam není potřeba, protože každý ví, jestli slíbené hřiště nebo nové hasičské auto opravdu přibylo. Zastupitelé a starostové jsou lidem tak blízko, že si s nimi věci vyřídí hned, i bez voleb. Ve třetině obcí navíc kandiduje jediná kandidátka – lidé se znají a domluví se.
Co vládě ANO chybí zleva
Hnutí ANO má ve vládě ještě tři roky a může pozitivně překvapit, za devět měsíců ale ze sociální části programu moc neudělalo. Sáhlo na podporu v nezaměstnanosti, kterou si každý platí z výplaty, aby ji měl v krizi, a ještě s velkým gestem oznamuje, že tím ušetří pět miliard. Mluvilo se i o návratu neplacených prvních tří dnů nemocenské. To podle Konečné vládu, která se označuje za levicovou, nesmí ani napadnout.
Hlavní výtka ale míří k odlivu zisků do zahraničí. Ministryně financí sice spustila projekt Kobra 26, firmy ale dál jedou ve schématu, kdy mateřská společnost vystaví fakturu za právní služby na nehoráznou sumu, dcera ji zaplatí a sníží si daňový základ. Na řadu věcí má stát nástroje už dnes, jinde je potřeba upravit zákony – po devíti měsících ale žádnou takovou legislativu nevidí. A výmluva, že teď byly volby a pak přijde rozpočet, neobstojí, protože v politice je pořád něco. Alena Schillerová podle ní musela už v lednu vědět, že rozpočet bude problém.
Sektorová daň z bank by podle Konečné neměla vycházet ze zisku, ale z aktiv, a u řady firem by se mělo mluvit o dani z obratu. Premiér v nedávném rozhovoru sektorové daně nevyloučil, jen odložil: teď byly volby, pak bude rozpočet, pak se uvidí. Nůžky se přitom rozevírají o stovky miliard – sedm nejbohatších Čechů jen za loňský rok navýšilo majetek o miliardy. Nejde o závist, ale o to, aby zisky vytvořené českými zaměstnanci zůstaly v zemi a šly na vyšší mzdy nebo na lepší vybavení továren.
Velkým tématem kampaně Stačilo bylo zdanění potravinových řetězců, které podle Konečné neodvádějí státu téměř nic, drží monopoly a likvidují české zemědělce. Opakem je družstevní Jednota COOP, která udržuje obchody i v malých vesnicích, aby tam lidé měli čerstvé rohlíky – a daní poctivě. Když se stát nebude dívat na velké hráče, bude dál zdaňovat práci, která už dnes patří k nejvíc zdaněným v Evropské unii, a začne se mluvit o dani z nemovitostí. Podle Konečné si tak lze říkat levicový, ale realita je jinde. Hnutí ANO se navíc hlásí ke všem zleva i zprava a výsledkem je levicový program s pravicovou politikou.
Sektorová daň a strategické podniky
Sektorová daň by kromě řetězců a bank měla dopadnout i na zbrojaře, kteří dnes vydělávají obrovské peníze: válek a konfliktů je spousta, pořád je kam dodávat a zakázky mají na pět až deset let dopředu. Vláda nedávno přišla s tématem rafinérií. Podle Konečné je čas se vážně bavit o tom, že stát rafinérie jako strategické podniky odkoupí, i když je rozpočet napnutý.
Další na řadě je voda. Vodárenskou infrastrukturu v Česku vlastní Španělé, Francouzi a Rakušané, zisky odcházejí mimo zemi a obnova sítí neprobíhá tak, jak by měla. Až trubky po skončení životnosti začnou praskat, nebudeme se stačit divit. Strategická odvětví mají podle Konečné patřit státu a je čas o tom začít vést debatu.
Suverenita a výměna jedné závislosti za druhou
Vláda se hlásí k levici i k vlastenectví a od Okamury zaznívá, že chce být suverénní vládou suverénní země. Bez základní hospodářské infrastruktury v rukou státu se ale o suverenitě nedá ani mluvit. Ukazuje to plyn a ropa: celá Evropská unie jen vyměnila jednu závislost za druhou a tváří se, že je to ta správná. Ruská surovina je „fuj“, když se ale třikrát přeprodá, už prý ruská není – jen je třikrát dražší.
Dnes je Evropa z velké části závislá na Spojených státech, tedy na státě, který podle Konečné agresivně napadl suverénní stát, rozpoutal řadu válek a dokázal unést prezidenta Venezuely jen proto, aby nová vláda podepsala, že ropná pole budou patřit Američanům. S takovým partnerem se kamarádit smí. Konečné to přijde postavené na hlavu, a to nejen v Česku – stejně se chovala celá Evropská unie.
Projev o vnitřních nepřátelích
Projev předsedkyně Evropské komise, kterou Konečná familiárně nazývá Uršulou, podle ní slibuje Evropě zářné zítřky – ale jen tomu, kdo si myslí totéž co ona. Ostatní jsou dezoláti, které Brusel zničí a zlikviduje, tak jako zlikvidoval Orbána v Maďarsku. Den Orbánova odchodu podle Konečné předsedkyně Komise sama označila za nejšťastnější den Evropy.
Evropská komise má podle Konečné spoustu nástrojů, jak nepohodlnou vládu zlikvidovat: pozastavit fondy, vytvářet tlak na společnost, podporovat „ty správné neziskovky“ a dávat najevo, že dokud tam nebude ten správný politik, nepůjdou do země peníze, které jí náležejí. To se podle ní v Maďarsku cíleně dělo dva tři roky a dnes se stejný tlak vytváří na Slovensko, protože Fico také „neposlouchá“. Kdo má jiný názor, už není „správný euroobčan“ a musí se proti němu bojovat.
Rusko se v projevu objevilo hned v prvních pěti minutách, pak Čína, se kterou chce Komise rozehrát další sankční režimy, a dokonce i Spojené státy. Jádrem projevu ale podle Konečné byli vnitřní nepřátelé. Když se začnou hledat vnitřní nepřátelé režimu, každý ví, co to připomíná – Evropa se podle ní „úplně zbláznila“.
Antiutopie od Orwella po Huxleyho
Řeč se stočila k mccarthismu ve Spojených státech a k antiutopiím. Konečná si letos v létě znovu přečetla Mňačkovu knihu Jak chutná moc a dochází k závěru, že ani Orwell, ani Mňačko nedomysleli, k jaké dokonalosti mohou jejich příběhy dovést dnešní vládci. V debatě zazněl i román Kallocain švédské autorky a Huxleyho vize kontroly společnosti prostřednictvím požitkářství a peněz, která má k dnešku podle obou mluvčích nejblíž. Závěr je prostý: dělat všechno pro to, aby se tyto utopie nestaly ještě větší realitou.
Energetika pod razítkem z Bruselu
Za vnitřního nepřítele může být považován i ten, kdo tvrdí, že v Česku moc nefouká a nesvítí slunce, a nechce tu větrné elektrárny. Postoj Evropské komise se podle Konečné mění, protože jí nevycházejí čísla, státům se stejným názorem to ale nijak neulehčuje. Energetický mix má země ve svých rukou jen do chvíle, než úředník v Komisi dá, nebo nedá to správné razítko – Česko to zažilo s dostavbou Dukovan. Komise rozhoduje, zda se peníze pošlou, zda jsou reformy „správné“, a vládám tak může dát najevo, že pokud nebudou poslouchat, budou mít smůlu, až budou chtít dostavět jadernou elektrárnu, kterou zoufale potřebují.
Budoucnost vidí Konečná v jaderné energii a doufá v menší jaderné bloky, které se staví rychleji a snáz. Místopředsedkyně Komise, Španělka, ale podle ní dodnes odmítá vyslovit slovo jádro. S takovým souborem se vlastní energetická politika prosazuje velmi těžko. Příkladem jsou akcelerační zóny pro obnovitelné zdroje: Brusel formálně připustil, že je Česko mít nemusí, jenže pak by nedostalo miliardy z fondu obnovy. Výsledkem byl kočkopes se zmenšenými zónami. Konečnou zajímá, zda se vůbec někdo s Komisí pokusil vyjednat, jestli by se to nedalo vyměnit za něco jiného.
Země, která prodala, co mohla
Je Česko ještě suverénní zemí? „Nejsme.“ Po Lisabonské smlouvě podle Konečné ani být nemůže, protože dobrovolně předalo do Bruselu příliš mnoho kompetencí. Bruselská legislativa nařizuje spoustu věcí a za jejich nedodržení přicházejí sankce, což zažívá každá vláda. Hlavním důvodem ale je, že Česko za třicet let nic nepostavilo a prodalo všechno, co by ho k suverenitě posouvalo: vodárenskou infrastrukturu i rafinérie, které prodávala tehdejší ČSSD. V době, kdy se řada států vrací k uhlí jako k nezbytné surovině, dokáže Česko doly zavřít a zasypat.
Podobně je to v energetice s ČEZ i dalšími společnostmi a v ocelářství. Třinecké železárny podle Konečné fungují jen silou vůle navzdory nařízením, která na ně Evropa valí – jedna povolenka ETS za druhou, kde smějí a kde nesmějí nakupovat, od koho ano a od koho ne. Ředitel železáren by jistě rád neplnil nesmyslné standardy, výroba by byla levnější a ovzduší v Třinci by se tím podle ní nezhoršilo. S volným podnikatelským prostředím, které se slibovalo v devadesátých letech, to má málo společného.
Závěr
Kateřina Konečná se po roce od volebního neúspěchu staví do role spojky mezi levicovými a vlasteneckými stranami, které podle ní bez společného projektu do roku 2028 zmizí v jednotkách procent. Vládě ANO vyčítá úspory na podpoře v nezaměstnanosti a nečinnost vůči odlivu zisků, sektorovou daň by rozšířila na banky, řetězce i zbrojaře a strategická odvětví chce vrátit státu. Evropská komise podle ní ztratila soudnost: hledá vnitřní nepřátele, razítky řídí energetiku členských států a suverenitu, kterou Česko samo rozprodalo, už zemi nevrátí.
