Letní okurková sezona vydala týden, ve kterém se dvě čísla o počtu lidí na jednom pražském poli navzájem vylučují, Evropská komise po tragédii v Ceutě řeší především sociální sítě a hlava státu veřejně připustí, že by se v Česku nebránila návratu monarchie. Vedle toho zbylo místo na obžalobu v bitcoinové kauze, na opozici, jejíž předsedy skoro nikdo nezná, a na dvě videa z Prague Pride, ze kterých mrazí.
Dvě letenské pláně
Na Letenské pláni odehrál Marek Ztracený svůj dosud největší koncert a pořadatelé mluvili o více než sedmdesáti tisících lidech. Fotografie ukazují plochu zaplněnou hlava na hlavě — a právě proto stojí za pozornost, že u chvilkařských demonstrací na témže poli se roky operovalo s násobky téhle cifry.
Zdá se, že v Praze existují dvě letenské pláně: jedna koncertní a jedna demonstrační, přičemž na tu druhou se vejde třikrát tolik lidí. Média počty poslušně přebrala, ale nikoho z nich v rámci boje proti dezinformacím nenapadlo položit obě fotografie vedle sebe. Není dezinformace jako dezinformace — záleží na tom, kdo a o čem dezinformuje.
Komise řeší dezinformace, ne Ceutu
Eurokomisařka Henna Virkkunenová, odpovědná za technologickou suverenitu, bezpečnost a demokracii, vyzvala platformy Meta a TikTok, aby v krizových situacích důsledněji monitorovaly obsah a intenzivněji spolupracovaly s ověřovateli faktů. Krizovou situací se rozumí přesně to, co se odehrálo ve španělské Ceutě, kam se po zvěsti o otevřené hranici nahrnuly desítky tisíc lidí a kde přišla o život zhruba stovka z nich.
Namísto toho, aby se Komise popasovala s důsledky vlastní migrační politiky a s dědictvím hesla wir schaffen das, chce bojovat víc proti dezinformacím než proti nezvládnuté migraci. Přitom stačí připomenout, co zaznělo od slovinského premiéra Janeze Janši: jeden vysoce postavený marocký politik mu měl vysvětlit, že posílání lidí přes moře je pro jeho zemi elegantní způsob, jak se zbavit kriminality. A zatímco česká média hlásila, že v Ceutě je klid a všichni se vrátili, na pláž dál připlouvají lidé a místní protestují. K návratu do normálu má ta situace hodně daleko.
Mladé klátí úzkost
Mladou generaci nepronásledují paranormální jevy, zato ji podle titulků klátí klimatická tíseň. Česko zažívá další vlnu veder a mladí prý zažívají dlouhodobý strach a smutek, pocit viny či hněv; objevit se mohou i vtíravé katastrofické představy a problémy se soustředěním, cituje web Expres.cz Kamila Vlčka z Fyziologického ústavu Akademie věd.
Úzkost, kterou svět donedávna neznal, se tak stala plnohodnotnou diagnózou letních veder. Že by lidé trpěli horkem odjakživa a že se dřív jmenovalo prostě horko, do téhle konstrukce nezapadá.
Pád, který přišel kvůli marginálii
Kolem Evy Decroix se rozjela kauza z osobního života, kterou není důvod komentovat — politik se má posuzovat podle toho, co dělá ve veřejné funkci, ne podle fotografií pořízených kdesi v hotelu. Paradox je v tom, že řada lidí zřejmě potřebovala právě takovou historku, aby ohledně téhle političky prozřela, přestože k tomu bohatě stačila její veřejná a politická prezentace: ve staré ODS by s takovým výkonem sotva dělala poslaneckého asistenta, a to, že se načas stala jednou z nejvýraznějších tváří strany, je nejlepší důkaz její eroze.
Z ministryně spravedlnosti je dnes poslankyně, ve vlastní straně nepříliš oblíbená. A poslední ránu do vazu dá politikovi vždycky nějaká pitomost — Mirku Topolánkovi ji tehdy uštědřil rozhovor pro magazín LUI, nikoli opakované porušování usnesení kongresu, resuscitace politicky odepsaného Miroslava Kalouska ani prohlášení pár dní po vyhraných volbách, že vlastnímu volebnímu programu nikdy nevěřil.
Lídry opozice skoro nikdo nezná
Průzkum o znalosti stranických lídrů je pro opozici pohroma. Předsedu ODS Martina Kupku zná 43 % lidí, zhruba polovina ho nezná. Šéfa hnutí STAN Víta Rakušana nezná 52 % dotázaných, pirátského předsedu Zdeňka Hřiba 48 %. U TOP 09 a lidovců je to ještě horší: Jana Grolicha, který je jihomoravským hejtmanem a nahradil v čele KDU-ČSL Mariana Jurečku, nezná kolem 70 % lidí.
Úspěch strany do velké míry stojí na osobě lídra. Zvlášť pikantní je to u Kupky a Rakušana — oba byli čtyři roky ministry, tedy v pozici, ve které lze jméno spojit se značkou strany jako v žádné jiné. Z čísel je vidět, že to nezabralo, a celé opoziční zoufalství je v těch sloupcích vidět barevně na bílém.
Nejvýraznější tváří opozice je prezident
Do třetice tu je průzkum o tom, koho lidé vnímají jako nejvýraznější figuru opozice. S velkým náskokem vyhrál prezident Petr Pavel — a to je zpráva, kterou čtyři z deseti občanů dokázali přečíst správně. Hlava státu se rozhodla stát faktickým šéfem opozice, protože stranické lídry v téhle roli nikdo vážně nebere.
Tím se vysvětluje i to podivné divadlo, kdy si opoziční politici podávají na Pražském hradě dveře a tváří se, že tam jdou řešit zásadní témata — přestože z opozičních lavic na ně vliv mít nebudou a demonstrativně dávají najevo, že s vládou o ničem jednat nehodlají. Čím víc lidí uvidí, kdo tuhle válku rozehrál, tím lépe pro příští prezidentskou volbu, ať už bude protikandidátem kdokoli.
Konkurz na krále
Prezident na dotaz, zda si dovede představit Česko jako moderní parlamentní monarchii, odpověděl, že by s tím neměl sebemenší problém, protože v Evropě je řada konstitučních monarchií, které fungují velice dobře a tradičně — a pokud by to byla vůle lidí a měli bychom přímého následníka, jakože jednoho máme a nedávno s ním mluvil, tak proč ne.
Potíž je v tom, že k následníkovi trůnu je potřeba jedna nosná věc: trůn. Česká republika je republikánské zřízení a prezident na tuhle ústavu při inauguraci přísahal. V Evropě máme kromě monarchií také spoustu parlamentních demokracií, kde si hlava státu je vědoma svých mezí a nepřetváří parlamentní systém na poloprezidentský — právě tam by bylo namístě hledat inspiraci.
A pěkná je i ta poznámka o vůli lidí. S jinými výroky totiž ladí mimořádně špatně: euro u nás stabilně odmítají zhruba dvě třetiny obyvatel, což hlavu státu v jeho prosazování nijak nebrzdí. Kdyby si lidé přáli krále, nebyl bych proti; když si nepřejí euro, budu pro. Pozoruhodná logika.
Bitcoiny, obžaloba a vnitřní průšvih ODS
Bitcoinová kauza byla od začátku zásadní a od začátku ji v ODS všichni zlehčovali. Tehdejší ministryně spravedlnosti kolem ní vytvářela mlhu a komunikovala nesmyslné časové osy místo toho, aby se přiznala odpovědnost a umenšily škody pro stát a daňového poplatníka. Orgány činné v trestním řízení si na rozdíl od strany nemyslí, že je všechno křišťálově čisté: v obžalobě navrhuje státní zástupkyně pro exministra spravedlnosti Pavla Blažka šest a půl roku vězení.
Straně to přineslo i další politické škody. Zbyněk Stanjura, jeden z nejmocnějších mužů ODS, skončil po kroužkování mimo Sněmovnu — pád z pozice ministra a místopředsedy prakticky na nulu. Blažek přitom býval nejvlivnějším zákulisním hráčem strany a člověkem, který se výrazně zasloužil o to, že Fialova vláda vůbec vznikla. Když o takové hráče přijdete, zbude vám málo. Uvnitř ODS je tak vedle mediálního průšvihu i průšvih personální: strana, ve které býval převis schopných lidí, dnes nemá koho postavit dopředu. A na Dozimetr, kterým se ještě nedávno hýbala celá politika, si sotva kdo vzpomene.
Turek, slíbená metadata a řetěz náhod
Kauza starých příspěvků Filipa Turka podtrhla absurditu celé debaty. Slibovaná metadata, která měla autorství jednoznačně doložit, veřejnost nikdy neviděla; pravost příspěvků nakonec potvrdila až policie, podle níž část z nich naplňuje znaky trestného činu — ke stíhání ale nedojde, protože skutky jsou promlčené. Vedle toho posloužil jako svědek bývalý kamarád, kterému nijak nevadilo, že sám na sociální sítě psal věci minimálně stejného ražení.
Politika se má posuzovat hlavně podle toho, co dělá, případně podle toho, co říká v době, kdy do politiky míří nebo v ní je. Skandalizovat někoho výroky starými deset až patnáct let je laciné — málokdo ve dvaceti letech píše na sociální sítě s vědomím, že jednou bude kandidovat. Za celou kampaň do Evropského parlamentu ani za dobu svého mandátu europoslance přitom nic takového nepředvedl.
Svou roli ale kauza splnila dokonale. Prezident potřeboval oporu pro to, aby Turka nejmenoval ministrem — a čl. 62 Ústavy mu u jmenování členů vlády volnou ruku dává, aniž by v něm byla jakákoli lhůta. Motoristé přitom oznámili, že bez Turka do vlády nepůjdou, takže šlo o rozbití koaličního půdorysu dřív, než vůbec vznikl. Munici dodal Deník N, v jehož redakční radě prezident do konce roku 2019 sedával. Všechno samozřejmě jenom náhoda. Jediné, co nevyšlo, je výsledek: vláda nakonec vznikla.
Eurozóna, do které jsme se zavázali, už neexistuje
Na sociálních sítích proběhla zpráva, že si Slovensko zakotvilo platby v hotovosti do ústavy a Unie dala najevo, že pravidla určuje ona. Ověřená není, ale kdyby platila, byl by to další důvod euro odmítat. Eurozóna už dávno není elitní klub, do kterého jsme se v době referenda o vstupu do Evropské unie zavázali vstoupit — podmínky se změnily natolik, že je legitimní ten závazek přehodnotit.
Trefná je paralela z chatu: je to, jako by dům, který jste se zavázali koupit, mezitím shořel, a makléřka trvala na tom, že předkupní smlouvu musíte splnit. Dům neexistuje, bydlet v něm nelze — a stejně tak nelze dostát závazku ke klubu, který se proměnil v něco úplně jiného. Když navíc euro trvale odmítají dvě třetiny veřejnosti, měla by tím debata o vůli lidí končit.
Léky chyběly už dřív
Opoziční poslanci se hlasitě vyjadřují k nedostatku tamoxifenu, léku na léčbu rakoviny prsu. Jenže výpadek dodávek vznikl ještě za minulé vlády a jde primárně za tehdejším ministrem zdravotnictví Vlastimilem Válkem; současný ministr Adam Vojtěch shání a rozděluje balení, což je v pořádku.
Že za předchozí vlády chyběla celá řada léků, že byly výpadky v lékárnách a na některé přípravky se čekalo dlouho, si pamatuje každý, kdo tehdy potřeboval lékárnu. Tehdy to ovšem nebylo téma — byla jiná, zásadnější témata.
Pride a věta o vašich dětech
Z Prague Pride koluje video, ve kterém průvod skanduje: vaše děti budou jako my. Menšina volající po toleranci a rovnoprávnosti, která zároveň tvrdí, že orientace není žádné stigma, tak většinové společnosti adresuje něco, co zní spíš jako kletba než jako pozvánka k soužití. Kde je v tom ta láska a tolerance, o které se u těchhle akcí pořád mluví?
Jedna věc je chtít narovnaná práva — a ta narovnaná už jsou, registrované partnerství se za minulé vlády postavením přiblížilo manželství a rozdílný zůstal především název, což je správně a mělo by to tak zůstat. Něco jiného je přát většinové společnosti, aby její děti byly jako účastníci průvodu, jen aby ti uvnitř neměli pocit, že jsou mimo.
Stát prý kecá do toho, koho si vzít
Pirátská kandidátka na pražskou primátorku natočila k Pride video, ve kterém si stěžuje, že Česko nemá manželství pro všechny, na magistrátu proto zase visí duhová vlajka a že nechápe, proč má stát lidem kecat do toho, koho si mohou vzít. Detail, že primátorka na podobu manželství vliv nemá, pomiňme; téma se v tomhle volebním období otevírat nebude.
Zajímavější je ten rozpor. Pirátům jinak vůbec nedělá problém mluvit lidem do života — čím mají po Praze jezdit i jestli si mohou koupit byt jako investici. A ve stejném videu zazní, že na Praze 11 partnerství normálně oddávají, čímž se samo vyvrací tvrzení, že stát někomu zakazuje si někoho vzít. Stát nikomu nezakazuje uspořádat si svatbu s kým chce; jen říká, že státem uznanou formou svazku je manželství. Bonusem je pak anketní odpověď účastnice, která po čtyřech letech na Pride nedokázala vysvětlit, co znamená slovo queer — jsou to prostě takový ty lidi.
Není důležité, kdo to píše
V rozhovoru zaznělo od investigativní novinářky Zdislavy Pokorné něco těžko uvěřitelného. Popisovala, jak anonymní facebookový profil Thomas Paukner upozorňuje na zakázky spojené se skupinou CSG, a jak ministru vnitra Lubomíru Metnarovi vytýkala, že takový zdroj bere vážně: vždyť přece nevíte, kdo to reálně píše. Ministr jí na to podle jejího vlastního vyprávění odpověděl, že si zadal audit a že to tam skutečně tak je, jak ten profil píše.
A přesně o to jde. Není podstatné, kdo informaci napsal, ale jestli je pravdivá a má reálný základ. Když se ukáže, že základ má a audit ho potvrdí, je úplně jedno, kdo ji zveřejnil. Novinářka, která místo ověření zjištění trvá na tom, že se nedá brát vážně anonym, nám tím říká, že informace se dnes netřídí podle pravdivosti, ale podle toho, kdo s nimi přišel. Pak už jen stačí, aby se autor nelíbil, a pravda se prostě odsune stranou.
Mentorování ze zahraničí
Prague Pride podpořil i britský velvyslanec Field s výzvou, abychom se postavili za rovná práva. Ta jsou přitom u nás narovnaná, takže je ten apel zbytečný — a od velvyslance země, která si desítky let neumí poradit se sexuálním násilím na ženách a dětech, působí skoro skandálně. Britský tisk zrovna teď znovu řeší hromadná znásilnění dětí poté, co tamní poslanec zveřejnil zprávu plnou dramatických svědectví o tom, jak úřady léta tolerovaly gangy ze strachu z nařčení z rasismu.
Je to podobná drzost, jako když do Česka jezdil poučovat o přijímání migrantů Emmanuel Macron — prezident země, která tehdy měla za sebou nejdelší výjimečný stav ve své historii, zatímco Praha se držela na předních příčkách žebříčků nejbezpečnějších měst právě proto, že tu nezvládnutá migrace nebyla. Zarážející je hlavně to, s jakou samozřejmostí si tohle mistrování necháváme líbit.
Bezpečí, které jde proti migraci
Politici, kteří vyprávějí, jak je důležité, aby se lidé v Praze cítili bezpečně, obvykle na téma migrace odpovídají, že je potřeba přijímat víc migrantů. Že jdou tyhle dvě věci proti sobě, jim nedochází.
Ukázkou je Berlín, na který se odvolávají i účastníci průvodů: útok na akci LGBT komunity spáchal člověk, který se v Německu narodil rodičům přišlým odjinud, ve zdejší společnosti se nezžil, radikalizoval se a nakonec si to šel vybít právě na účastnících pochodu. Mezi podporou lidí s jinou sexuální orientací a podporou přílivu nelegální migrace vede propast, kterou nelze překlenout přáním.
Větrníky a akcelerační zóny
Když si osmdesát procent lidí větrníky v krajině nepřeje, měla by s nimi vláda držet krok. A v tomhle případě to platí: vláda zóny osekala na zhruba desetinu plochy, kterou navrhoval původní materiál z dílny minulé vlády. Na tom výsledku se podílel i poslanec Filip Turek, který má ve vládě na starost agendu klimatické politiky.
Je to rozumný kompromis mezi tlakem z Evropské unie a tím, že si českou krajinu nechceme nechat zohyzdit bílými monstry.
Závěr
Týden, ve kterém se dvě čísla o jedné pláni nepotkají, Komise po stovce mrtvých v Ceutě řeší monitoring sociálních sítí a hlava státu uvažuje o následníkovi neexistujícího trůnu, vypadá jako sbírka kuriozit. Ve skutečnosti spolu ty příběhy souvisejí: pojí je zvyk třídit informace podle toho, kdo je přinesl, a ne podle toho, jestli jsou pravdivé. Konkurz na krále je jen epizoda; euro, právo veta a Spojené státy evropské jsou trvalé položky, u kterých na vůli lidí najednou nezáleží.
