Ministr kultury Oto Klempíř prosazuje zákon o financování médií veřejné služby, který od 1. ledna 2027 zruší koncesionářské poplatky a přesune financování České televize a Českého rozhlasu do státního rozpočtu. V rozhovoru pro Deník TO popisuje, proč Českou televizi a Český rozhlas považuje za média, která selhala ve velkých tématech posledních let, proč chce vidět smlouvy a začerněná data, a proč opozici vyčítá, že chce eliminovat potenciálního soupeře dřív, než stihne něco prosadit.
Opozice se snaží eliminovat mě předem, říká ministr
Klempíř přichází do rozhovoru ve chvíli, kdy se kolem něj děje hodně — je v hlavní roli „nepřítele veřejnoprávních médií" a opozice mu po ústavním verdiktu o složení cesty prezidenta do Ankary podle něj dále narostou křídla. Sám to vidí jako klasický scénář: cokoliv prosadí, opozice se obrátí na Ústavní soud. Sebe popisuje jako nového člověka — v parlamentu je teprve půl roku, ačkoli předtím 25 let dělal politický marketing pro několik politických stran. Snaží se podávat ruce opozici i tzv. ultraopozici, ale tvrdí, že jeho snahy odmítají.
Klempíř to interpretuje jako profesionální postup, který od marketingu zná: někdo kvalifikoval, že tenhle člověk z populární kultury by mohl vadit, tak ho „popravím předem", aby už byl popravený na celou dobu. Sám svůj postup popisuje jako snahu být zdvořilý a hledat dohodu, ale naráží na zeď, která podle něj není náhodná, ale vychází z eliminační strategie.
Česká televize a rozhlas selhaly ve velkých tématech, tvrdí
Z opačné strany rozhovoru zaznívá radikální postoj: o nezávislost České televize a Českého rozhlasu se v praxi nedá bojovat, protože tato nezávislost reálně neexistuje. Klempíř s touto interpretací souhlasí: podle něj obě média dlouhodobě selhávají ve velkých tématech — od migrační vlny v roce 2015, přes covid až po válku na Ukrajině. Informují jednostranně, rozdělují společnost a dehonestují opoziční názory. Klempíř pro ně nemá „pochopení ani milost".
Současná situace podle ministra důvěryhodnost obou médií dále snižuje: propojila se s částí politické scény, která chodí protestovat před televizní budovu. Z hudebních a dramaturgických pořadů Vltavy nebo televize Klempíř vlastní zkušenosti nemá vůči obsahu výtky — kritika směřuje výhradně k publicistice a zpravodajství, které podle něj slouží jako nástroj kulturní elity loučící se s odkazem Václava Havla a stesku po listopadu, kdy „bylo všechno správně".
Chci vidět smlouvy a začerněná data, ne politickou chiméru
Klempíř trvá na tom, že investice do veřejnoprávních médií ze státního rozpočtu je „nejlepší investice, kterou stát může udělat" — koncesionářské poplatky tedy nejsou vyhozené peníze. Otevřenou otázkou je však hospodaření. V původní dohodě se opozice přikláněla k tomu, aby na hospodaření dohlížel Nejvyšší kontrolní úřad, ale podle Klempíře se ODS před pár týdny postavila do opoziční fronty a kontrolu NKÚ už nechce.
Ministr na to reaguje požadavkem: chce vidět smlouvy, chce se dostat k začerněným datům, chce vidět reálné hospodaření — nikoli politickou chiméru, výkřiky a strach poctivých pracovníků, že přijdou o práci. Zákon, který garantuje médiím veřejnoprávní nezávislost na politicích, nikdy nepřestal platit a platit bude. Všechno ostatní je podle něj „ohýbání skutečnosti".
Singerova logika: při 9 miliardách ročně se nedá neušetřit
Klempíř cituje bývalého guvernéra České národní banky Miroslava Singera, který se před svým působením v ČNB živil restrukturalizacemi firem. Singer v rozhovoru pro Českou televizi navrhl jednu z možných úspor — spojení vedení České televize a Českého rozhlasu do jednoho. V Evropě to někde funguje a podle Klempíře to má logiku. Ne jako příkaz „spojte se", ale jako otázka, zda je vůle.
Klempíř potvrzuje, že fúzi obou médií měl jako jednu z variant připravenou, ale nakonec ji nezvolil. Spojení by si vyžádalo postavit novou budovu například v Letňanech, přesun managementu, přebíhání štábů mezi televizí a rádiem, dvojí provoz starých a nových prostor — a úspora podle něj není jasně propočítána. Peníze, které Klempíř médiím navrhuje vyčlenit, považuje za dostatečné. Připomíná, že v roce 2010 nebo 2008 si nikdo na nedostatek peněz nestěžoval, a že technologický pokrok měl náklady na výrobu obsahu výrazně snížit. Tortonská analýza podle něj ukazuje, že i přes inflaci nové technologie inflaci „přebily" — úspory však nikde nejsou vidět, jsou rozpuštěny v platech.
Babiš odmítá 100 dní, tempo je gigantické
Andrej Babiš se podle Klempíře sám v Deníku TO dříve zavázal, že koncesionářské poplatky budou od 1. ledna 2027 zrušeny. To bylo někde v březnu nebo dubnu — Klempíř v té době netušil, čeho je opozice schopna. Současné obstrukce zastavily sněmovnu kvůli návrhu zákona, který na programu ani není — to označuje za bizar.
Klempíř si pro sebe ze začátku vyhradil 100 dní na adaptaci, jak je u zkušených politiků zvykem. Babiš však řekl, že žádné 100 dní nechce: tempo je gigantické, musíme jednat. Klempíř to popisuje jako zlom: změna vnímání, změna vyjadřovacího slovníku, změna osobnostní a hlavně významová. Najednou má před sebou úkoly, které musí řešit prostřednictvím svého týmu rychle a bez vytáček, s obrovskou osobní zodpovědností — jako kapelník za vlastní tvorbu odpovídá jen sám za sebe, jako ministr za 6 500 zaměstnanců, 30 příspěvkových organizací a rozpočet 17,5 miliardy.
Ministerstvo kultury není jen o umělcích
Klempíř připomíná, že celá debata kolem jeho rezortu se vulgarizuje na otázku veřejnoprávních médií, ačkoli úřad má 30 příspěvkových organizací — od Národního divadla a Národního muzea přes festival Karlovy Vary až po Smetanovu Litomyšl, hrady, zámky a Státní fond kinematografie. Přístup k filmu reflektuje ostře: před nedávnem mu šéf evropského Netflixu chválil české filmové odborníky a producenty, ale rakouský producent vedle něj řekl, že „u nás lidi nechodí do kina". Klempíř z toho vyvozuje, že česká kinematografie se musí smířit s menšinovou pozicí menšinových žánrů a hledat dobrodružnější, akčnější látky — formáty, které zvládají platformy.
Dotační komise podle něj fungovaly a fungovat budou nezávisle na osobních sympatiích nebo antipatiích ministra. Tvrdí, že nemá v povaze odmítat dotace „zoufalým blbcům", kteří se proti němu osobně vymezují. Respekt si chce vybudovat postupně, jako kdysi vybudoval respekt své bývalé kapely J.A.R., na kterou se na začátku dívali jako na „opralce, feťáky a blbce", než se díky systematické práci stala uznávaným koncertním tělesem.
Výměna v Národní galerii a strategie pro Veletržní palác
Klempíř potvrzuje, že vyměnil ředitelku Národní galerie Praha Alicju Knast — instituce měla podle něj setrvale sestupnou tendenci. Probíhá výběrové řízení s několika silnými kandidáty a celou výtvarnou obec čeká change. Počítá s tím, že se zase trefí do vkusu jen části scény a bude křik — „proč by nekřičeli, když můžou".
Druhou část agendy tvoří stavební investice. Postaví se nová scéna Národního divadla, začne depozitář Národní galerie, připravuje se rekonstrukce Invalidovny. Strategickou úvahou je Veletržní palác: za zhruba deset let půjde do rekonstrukce, která bude obrovská, nákladná i provozně drahá — otázka je, jak ho udržíme fungující. K tomu se váže i projekt Pražské nové filharmonie několik set metrů od Veletržního paláce. Klempíř tvrdí, že stavbu podporuje a chce mít v Praze reprezentační dům na evropské úrovni, ale jedinou otevřenou otázkou zůstává, kdo to zaplatí a kdo zaplatí provoz.
Permanentní boj mě unavuje, ale nejsem cukr
Z otázky o tom, jak se v obležení opozicí, prezidentem i kulturní scénou dá vůbec fungovat, Klempíř odpovídá: „já nejsem cukr a nejsem skleněný". Antikampaň proti němu jede od chvíle, kdy ohlásil, že povede motoristickou kampaň — a prý ji od počátku vydržel. Klade důraz na to, že ministr kultury není ministrem umělců, není ministrem živého umění, není ministrem zpěváků a malířů. Tato scéna tvoří asi 1 procento jeho rozpočtu a aktivit. Je atraktivní pro média, její prohlášení naplní titulky — ale gro starostí ministerstva leží jinde.
Klempíř vnímá rozdíl mezi popovou hudbou, která si na sebe vydělá sama, a klasickou hudbou a divadly, které strukturálně potřebují podporu. Podporuje velké festivaly typu Trutnoff i menší filmové projekty jako Zlín a chce mít prostor i pro dlouhodobé projekty, které nikdo neřeší — jmenuje skutečnou ligu mladých rockových kapel, kterou dělá jeden člověk dobrovolně dlouhodobě a všichni na něj kašlou.
Mráz po zádech ze Smetany, Dvořáka a knihy Donny Tartt
Na závěr Klempíř popisuje své nedávné umělecké zážitky. Na úvodním koncertu Pražského jara hrál SOČR pod vedením dirigenta Popelky Smetanovu Mou vlast — v určitých pasážích mu běhal mráz po zádech, protože si uvědomil, jak strašlivě to bylo moderní a jak je to dodnes současné. Na závěrečném koncertu sezony České filharmonie hráli pod francouzským dirigentem úvod ze Star Wars, pak Largo z Dvořákovy Z Nového světa — odkaz této muziky jej zasáhl jako něco živě současného.
Třetím zážitkem byla soukromá zkouška Pražské filharmonie, kterou chce finančně podpořit — hráli Mahlera tak měkce a srdcařsky, že si uvědomil, jaký dluh má vůči klasické hudbě. Z literatury vyzdvihl román americké spisovatelky Donny Tartt Stehlík. Doporučuje ji vřele a přidává, že překladatelka této „tisícistránkové bichle" si zaslouží věčný oceňovací medail každoročně obnovovaný, protože každá věta je zážitek.
