Na podzim se bude v Moravskoslezském kraji rozhodovat i o senátním křesle za obvod Ostrava-město. Uchází se o ně Milan Loprais, kterého do voleb společně postavily strany PRO a SPD.
Jeho vidění regionu stojí na jednom motivu: Ostrava odvedla za celou republiku nejtěžší kus průmyslové práce a dnes na to podle něj doplácí. Z toho pak odvozuje i své postoje k energetice, sociální politice, porodnosti a migraci — a k tomu, čemu říká návrat ke konzervativním hodnotám.
Společný kandidát PRO a SPD v obvodu číslo 72
Kandidaturu v obvodu číslo 72 Ostrava-město představil Loprais na tiskové konferenci ve Sněmovně po boku předsedy strany PRO Jindřicha Rajchla. Nejde o kandidaturu jedné strany — Loprais je společným kandidátem koalice PRO a SPD.
Ostrava jako opomíjené průmyslové srdce
Ostrava je podle Lopraise srdcem Moravskoslezského regionu, kterému se v posledních desetiletích nedostává pozornosti odpovídající tomu, co pro celostátní ekonomiku odvedl. Žijí tam lidé, kteří budovali průmyslové srdce republiky a dřeli v nejtěžších odvětvích — a právě proto by podle něj měli mít v parlamentu silný hlas.
Realita je ale jiná: od těžkého průmyslu se odchází, doly se zavírají, hutě jsou zavřené a průmysloví giganti buď krachují, nebo jejich výroba upadá. Lidé v regionu jsou přitom podle kandidáta šikovní a pracovití a republika se o ně může dál opírat. Mezi příčinami útlumu jmenuje i drahé energie.
Konec uhlí dřív, než je čím ho nahradit
Otázka zásob uhlí, které by republice podle některých odhadů vydržely ještě zhruba pětatřicet let, vede k jádru Lopraisova argumentu o energetice. Ten zní: pustit jednu větev se dá jen ve chvíli, kdy se pevně držíme druhé. V ekonomice a průmyslu to podle něj platí obzvlášť, protože jinak se ohrožuje průmysl, domácnosti i budoucnost země.
Zastáncem těžby uhlí v rozsahu, jaký si republika pamatuje ze socialismu, kdy se plundrovalo životní prostředí, Loprais být nechce. Připomíná ale, že průmysl se za poslední desetiletí stal čistším a že přicházejí technologie, které uhlí jednou dokážou — ne plnohodnotně, ale podle jeho odhadu tak z osmdesáti procent — nahradit. Ta doba podle něj zatím nenastala a přijít má organicky; teprve pak se dá segment odpovědně utlumit. Místo toho se podle jeho čtení stalo, že politici, z nichž řada tomu nerozumí, naskočili na ideologii a rozhodli o konci těžby dřív, než se stihlo chytit té druhé větve.
Odpověď, že chybějící elektřinu prostě dovezeme, považuje za odtrženou od reality. Česko je čistým vývozcem elektrické energie a Německo si zrušilo celou svou jadernou energetiku — odkud by se tedy dováželo, mu není jasné.
Kdo má podle kandidáta dělat politiku
Konkrétní jména Loprais přiřazovat nechce, mluví obecně o pirátských a zelených politicích — samostatná strana zelených podle něj fakticky neexistuje a její lidé skončili u Pirátů. Spojuje je s tím, že se podle něj ještě pořádně nepostavili na vlastní nohy: neplatí hypotéky, nevychovávají děti, mnohdy bydlí u rodičů. Kdyby sám nemířil do politiky, důvěřoval by prý spíš lidem, kteří už něco dokázali v osobním životě — dokážou se postarat o sebe, o rodinu, o vlastní firmu. Takoví podle něj přinášejí do politiky životní zkušenost a uvažují racionálněji.
Chudoba na Ostravsku a nastavení sociálních dávek
Lidé v Ostravě se podle Lopraise oprávněně cítí poškození. Odvedli práci pro růst ekonomiky celé země a dnes mají pocit, že o ně Praha nemá zájem; nevraživosti vůči hlavnímu městu, která z toho na Ostravsku roste, rozumí. Centrální politika má podle něj vůči Ostravě velký dluh a jeho ambicí je, aby byl tenhle hlas hlasitěji slyšet.
Ekonomický úpadek regionu popisuje bez příkras: řada lidí tam žije na hranici chudoby, vydělá jen na nezbytné výdaje a nezbývá jim na investici do vlastního zdraví ani na nic dalšího. Své senátní priority proto spojuje s bezpečností a sociální politikou. Systém sociálních dávek je podle něj nastavený tak, že ho část lidí čerpá, aniž by to potřebovala, zatímco stát zapomíná na ty, kdo pomoc skutečně potřebují — individuální případy, které se nevejdou do žádné škatulky a systém je neumí vyhodnotit.
Sněmovna sice může Senát při projednávání zákona přehlasovat, od mandátu si Loprais slibuje především možnost přinášet takové konkrétní případy na politický stůl.
Ideologie, nebo konzervativní hodnoty
Zanedbání Ostravska Loprais vysvětluje tím, že ideologie vyhrávala nad zdravým selským rozumem — a prosazovaly ji podle něj strany, které byly v minulém volebním období u moci a měly málo konzervativních hodnot. Nyní se podle jeho hodnocení karta obrátila, ale zdaleka ne celá: zaoceánská loď mírně změnila kurz, kormidlem je ale potřeba pootočit ještě víc. Cestou je pro něj návrat ke konzervativní politice a tradičním hodnotám.
Prague Pride a chybějící podpora rodin
Od tradičních hodnot vede debata rovnou k Prague Pride. Festival v Praze krátce předtím skončil a jeho průvodem prošel letos i předseda Pirátů Zdeněk Hřib.
Loprais říká, že těmto politickým silám neupírá právo něco prosazovat nebo podporovat. Chybí mu ale, že od týchž politiků nevidí obdobnou podporu rodin. Sám prý některé z nich oslovil s dotazem, zda by podpořili i pochod pro život a rodinu, a nedostal žádnou odpověď — což je podle něj také odpověď. K pochodu dodává, že se u něj objevily konflikty, že akce byla napadena, média to podle jeho slov vymlčela a viníci nebyli nijak potrestáni. Označuje to za velký smutek.
Spor o práva a o hranice veřejného vystupování
Konzervativní argumentační linie k tématu se opírá o tvrzení, že nejde o zakazování ani dehonestaci lidí stejného pohlaví, kteří se mají rádi. Přijatý zákon podle ní posunul původní registrované partnerství do podoby, v níž mají tito lidé zhruba stejná práva jako manželé; rozdíl zůstává v tom, že nemohou adoptovat děti a nemohou si říkat manželé. Právní stav takového vztahu tak podle této linie odpovídá měřítkům vyspělé demokratické společnosti a stěžovat si prakticky není na co.
Na to navazuje podstatně ostřejší teze: okázalé projevy části lidí v ulicích jsou podle ní za hranicí zákona, protože jde o narušování mravní výchovy mládeže, na které existují paragrafy, a přesto se to toleruje. Jde o hodnotící soud jedné strany sporu, ne o soudně doložený závěr.
Zkuste to v Ostravě, vzkazuje průvodu
Na otázku, kam se společnost dostala, když jeden průvod platí za normu a druhý za akci extrémistů, odpovídá Loprais stručně: svět je nemocný a každý má udělat, co umí, aby přispěl k jeho ozdravení.
Vzápětí přidává nápad, který sám označuje za nadsázku — kdyby se příští ročník akce konal v Ostravě, sám by se tam prý přišel podívat. Zajímaly by ho reakce místních lidí a je přesvědčen, že po téhle zkušenosti by se účastníci pochodu sami rozhodli příště nejít.
Rekordně nízká porodnost a co s ní
Rámcem debaty je rekordně nízká porodnost — nejnižší v historii měření tohoto ukazatele, s nejstrmějším propadem v posledních letech. Politici, kteří připouštějí, že fungující recept na její nastartování nikdo nezná, z toho odvozují, že chybějící lidi bude nutné doplnit migrací. Tuhle logiku Loprais odmítá: cesta to podle něj v žádném případě není.
Nad poklesem porodnosti visí podle jeho slov ještě jeden otazník, a to souvislost s očkováním proti covidu-19. Sám dodává, že není odborník a nechce se k tématu vyjadřovat, statistiky ale podle jeho čtení hovoří jasně a nelze se k tomu otáčet zády. Jde o jeho vlastní domněnku, kterou ničím nedokládá.
Hlavní příčiny, se kterými se podle něj dá něco dělat, jsou ekonomické. Když lidé sotva vyjdou s příjmem, zaplatí nájem a drahé energie a hodně peněz nechají za nekvalitní potraviny, nezbývá jim nic na to, aby investovali do rodiny — a mají obavu, jak by dítě utáhli. Odstranit tyhle příčiny znamená podle Lopraise vrátit lidem chuť mít děti a s nimi i mezigenerační solidaritu, na které stojí zabezpečení ve stáří. Sám se řadí mezi Husákovy děti a připomíná, že za socialismu se v podpoře rodin určité kroky dělaly; výslovně dodává, že bývalý režim neadoruje, jen odmítá tezi, že všechno do roku 1989 bylo špatně.
Migrační pakt a odvaha od smlouvy odstoupit
Poslední téma je migrace. Protiargument, na který Loprais odpovídá, je shrnutím postojů tehdejšího ministra vnitra Víta Rakušana: strašení, žádné reálné ohrožení, migranti z Blízkého východu a Afriky sem prakticky nechodí a Ukrajinci, kteří přišli po začátku války, se adaptovali, pracují a odvedli státu víc, než dostali.
To je podle Lopraise jejich rétorika, k níž se přidává nálepkování oponentů jako xenofobů, kteří by měli být sankcionováni. Jiný pohled se tu podle něj nerespektuje, přestože pluralita názorů a vzájemná diskuse jsou principem demokracie. Rakušan byl podle jeho tvrzení jediným z ministrů zemí V4, který migrační pakt podpořil; Česko se přitom v hlasování o paktu zdrželo a sám Rakušan ho tehdy hájil jako posun správným směrem, byť nedokonalý.
Argument, že v ulicích žádní migranti nejsou, považuje Loprais za lichý až nebezpečný. Že dnes z okna nikoho nevidíme, je podle něj pravda, ale závazky jsou už nastartované a až se naplní, nikdo je nezastaví. V dokumentech migračního paktu je podle jeho čtení jasně napsáno, k čemu se země zavázala, jen si to málokdo přečetl. Východisko vidí jediné: od nevýhodné smlouvy odstoupit teď, i za cenu hrozících sankcí. K tomu je podle něj potřeba silná politická síla a odvážní politici, protože na druhé straně stojí Evropská unie, která odstupování od podobných smluv nechce připustit. Zájmy občanů Česka podle něj musí mít přednost před zájmy evropského uskupení, které si problém podle jeho výkladu způsobilo samo.
Závěr
Senátní kampaň v obvodu Ostrava-město tak dostává jasně čitelný rámec: region, který podle kandidáta koalice PRO a SPD odvedl práci za celou republiku a zůstal na okraji zájmu, a k tomu konzervativní agenda opřená o podporu rodin, odmítnutí migračního paktu a kritiku energetického kurzu. Jak silně tenhle rámec zabere, ukážou až podzimní volby.
